V ty večery, kdy vítr kvílí
za shaslým, šedým, smutným dnem,
my vejdem v jizby prostor milý
a v fauteuil k oknu zasednem.
Ze starých kamen šlehat bude
a praskat, hučet ohně žár,
a chvilkou vmetne listí rudé
v skla oken divý větrů svár.
My přitulíme hlavu k hlavě
a budeme si v oči zřít
a v zorničkách nám bude žhavě
dvé zářných teček hovořit.
A chvilkou záře zrůžovělá
k obloze zrak náš přiláká,
kde viset budou zkrvavělá
a roztrhaná oblaka.
I budem o všem hovořiti,
jak co se v mysli zahostí –
vždyť vedle lásky postačiti
můž k štěstí trocha hloupostí!
O románových milovnících,
o živých známých, neznámých,
o větru, jenž lká po ulicích,
o dávných, zašlých časech svých,
o všem tom, co nám rvalo nitro,
o bojích, v nichž nám vlhnul zrak,
jak smutno bylo žíti jitro,
jak černý zakrýval je mrak. –
A v rozkoši a rozechvění
my stulíme se k sobě blíž –
a zašeptneme jako v snění:
„Och, to je dávno, dávno již...“
A jedna tato věta pouhá
s tím vším, co v srdci šelestí,
nám bude dražší nežli dlouhá
a velká hymna o štěstí...