Sedmero vrchů zvedá rezavé své hřbety
k rozžhavenému nebi. Mezi nimi vleče
své líné zakalené tělo Tiber
k dálnému moři.
Je ticho. Slunce žhne. Na roztažených křídlech
ve výši leží orel. Na jednom z těch kopců
pod zakrnělým fíkem dřímají dva
nahatí chlapci.
Dvé dětí vysazených pro hod divé zvěři
usnulo unaveno naříkáním, hladem.
A rozhodivše ručky odychují
růžová tílka.
Co zatím vlčice máť, jejíž vlčata shlt
sám otec vlk snad v nestřežené chvíli, bloudí
pahrbků travou, zakrslými stromky
bolestí skučíc,
neb řady vemen jejích nality jsou mlékem
a prasknout hrozí. Krví zalitými zraky
vlčice hledíc ku žhavému nebi,
ubíhá dále...
Ó Štěstí Říma! Poprvé v té tiché chvíli
jsi zasáhlo zde! Kdo ved utrýzněné zvíře
až ve stín fíků? A kdo vzbudil děti
v tu chvíli právě?
Kdo vlčici vnuk pokleknout na přední nohy
a tíži vemen sklonit k lapajícím rtíkům?
Ó Štěstí Říma! Na jednom z těch vrchů
stálo jsi jistě
s úsměvem zlatým hledíc k zakrslému fíku..
Vlčice odychala, děti mlaskaly si.
Vysoko vzduchem kolebal se orel.
Žhlo tiše slunce.