Musí to být chvíle, kdy plá slunce
nad tvou hlavou kolmo. Kdy spí stáda,
ptactvo, hmyzy, květiny i trávy.
Já je také v této chvíli viděl.
Ondy tamhle na pahorku v stínu
stříbrolistých oliv ulehl jsem,
oči přivřel, spíše k odpočinku
nežli k spánku. Bylo mrtvé ticho.
Náhle závojem řas pozoruji,
jak se s korun několika oliv
sechvěly, jak list když padá k zemi,
štíhlé dívky. Bílá těla jejich
prosvítala zelenavou clonou,
chvíli rovnaly si světlé vlasy,
potom po špičkách šly přímo ke mně.
Tiše smály se, prst měly na rtech,
jak to činí dovádiví smíšci,
sklonily se takřka až k mým skráním,
že jsem voný odech jejich cítil,
pupence jich ňader rděly se mi
před očima jako plody malin –
a v tom vzdych jsem, či jsem rukou pohnul –
na útěk se daly k sídlům svojim,
vznesly se, než otevřel jsem oči,
do korun těch šedivých svých oliv,
a ty koruny jen zachvěly se.
Ticho zase. Líný spánek jímal
zvířata i květy. Ba, i skála,
jež se tamo nad údolím zvedá,
modrým snem se tiše dřímat zdála.
Vstal jsem. Díval jsem se v klenbu oliv,
zda se neopozdil prstík nožky
nebo některá ta drobná pata –
ale marně – jen smích utlumený
zaševelil korunami stromů –
jejich výsměch... Deně od té doby
ulehal jsem v polední té chvíli
v stínu oliv, přivíral zrak deně,
ale marně. Tyto zjevy dívčí
poznaly as nastrojený podvod.
Nepřišly víc. Tehdy však jsem viděl
závojem řas přivřených svých očí
zřetelně je, jako vidím tebe,
jako toho tam, jenž na flétnu hrá,
jako skálu onu, jak ta stáda,
jež se v záři slunce líně pasou.