Víc ani řádky. Nápis ten mi stačí.
Aischylos, Atheňan a z Eleusiny
Euforiona vinaře syn, zemřel
zde v dálné Gele, žitem požehnané.
Háj marathonský věčně svědčit bude
o žití jeho... Chcete-li, jen tolik...
Těch sedmdesát mojich tragedií?
Básnická sláva? – Věci pomíjivé.
A moje ne, já nástrojem byl boha.
Kdys, hoch jsa, hlídal vinici jsem naši
tam v Eleusině. Nedbalá stráž, spal jsem.
Poledne bylo. Žár. A z tmavých hroznů
mok rudý svítil. K hlavě mé se sklonil
sám Dionysos zářící a smavý
a psát mi kázal příběhy ty různé
bohů i lidí. Psal jsem. A nic více.
On vnukal verše poslušné mé duši,
on sceny tvořil – vše to jeho dílem,
já odaným jen písařem byl jeho.
I jiné oblíbil si – nevyzpytní
jsou v zámyslech svých nesmrtelní vždycky
a necitelně padnout nechávají
dřívější přízně svojí předmět bědný.
Že pohrdl mnou, nebylo mou vinou,
jak před tím přízeň jeho zásluhou mou.
Dál psala chvějíc se má ruka ještě
snad zvykem dřívějším – již dosti o tom,
jak žluč je hořké také vzpomínání...
Však Marathon byl květen žití mého
a pýchou bude kostí mých. Vše jiné
je cizí, cizí. – Ten mi vpište na hrob...