Smrt jeho byla jako celý život
jen darem bohů. V době vinobraní,
když archon Kallias vlád nad Attikou,
požíval stařec v stínu oliv svojich
omžená zrna plodů Dionysa,
a Dionys byl, jenž dal zrnku hroznu
uváznout v hrdle mileného kmeta,
by obdařil jej smrtí bezbolestnou.
Já demotem byl jeho na Kolonu,
a naše rody dávný svazek poutal.
Už Kleandros, můj děd, žil v dobré vůli
se Sofillem, jenž zhotovoval zbraně
a demarchem byl. Sofokles, syn jeho,
žil v Athenách jsa nejkrásnější zdobou
jak jich, tak celé Hellady. Ač často
králové z dálky k dvorům svým jej zvali
jak Aischyla a jako Euripida,
on, volný člověk, odmít vždy a zůstal
ve vlasti svojí. Do rodného kraje
zavítal často, a ty dny nám byly
jak svátky bohů. Ruce podal známým
a řečí vlídnou všechny oslovoval
po osudech se ptaje nejen lidí,
ale i stromů v háji posvěceném
i zvířat domácích. A sladkost medná
tak vála z řečí, zraků, z tváří jeho,
že v přítomnosti jeho vždycky zdál se
ten vlastní život člověku zvlášť krásným
a radostněji žil se v také chvíli.
Je divno věru, že se přihodilo,
co vyprávět chci. Rozum nepochopí,
že možná věc ta, ale pamět, svědek,
tak živě vyvolává děj ten celý,
že rozum naslouchaje zvěsti této
věří a trne... Sofoklův syn Jofon
na otce žalobu vznes u příbuzných
v ten smysl as, že stařec pod let tíží
rozhledu pozbyl, neschopným že k správě
i rodiny i společného jmění,
a v nesouhlase že prý s lety svými
ve službě Erota a Afrodity
čest stáří svého posměchu v šanc dává.
Ten soud jsem zažil. Byl jsem vylosován
za kolonský náš demos v řadu soudců
a zasedal jsem v počtu padesáti
na agoře. Všem stydno až nám bylo,
když stařec Sofokles k nám na soud vstoupil.
Let počtem měl už hlavu nakloněnu,
a kolem úst ten vlídný, mírný úsměv,
jak za dob mužství. Příbuzní pak přečtli
žaloby obsah, jak ji vznášel Jofon.
A básník seděl opíraje skráni
pravicí postavenou na koleně
a zdál se zrakem stopovati plavbu
oblaků bílých. Potom odpovídal
(řeč jeho žije stále v paměti mé
ne obsahem jen, ale také slovy):
Ó soudcové, vy popatříce na mne
snad znamenáte, že můj hlas i ruce
i celá postava se značně třese –
však není tak pod obžaloby tíhou.
Let devadesáti to břímě pouze,
let bezohledných, jimiž stíní osud
veškeré dary nesmrtelných bohů.
Z vás mnohý znal mě asi v síle mužství
a mnohý z vás snad v divadle i býval,
když hry mé hrály se, a tleskem dlaní
i hlučným souhlasem snad přispěl k tomu,
že vítězství mi bylo přisouzeno.
To zapomeňte, prosím, soudci moji.
Vždyť nejsem už, čím bývával jsem tehdy.
Stín jeho jsem, jenž brzy asi bude
jen stínem v Hadu... Šťastný byl můj život,
však i to štěstí naposled je tíhou,
když dlouho trvá. Trpělivost mějte
s širokou žvatlavostí mého stáří,
vždyť – napadá mi právě – stojím tady,
bych na žaloby syna odpovídal.
Syn žaluje mě – neprávem či právem,
já nevím – jisto však, že žaloba ta
jest truchlým plodem, jejž mé stáří nese.
– O tíži let se praví. – Myslím, správně.
Vidíte zjev můj. Dokladem jsem tedy.
– Že rozhledu jsem pozbyl. – Také myslím.
Neb zrak můj obrácen je v místo jedno,
v cíl cesty všech, i chudáků i králů,
barbarů, Řeků, nešťastných i šťastných –
já tedy vidím malý kousek země,
jenž v posled bezevládné tělo skryje.
– Že nejsem schopen správy svého statku. –
I to snad pravdou. Právě ta tma Hadu,
jež v oči moje vysílá své stíny,
jim zabraňuje počítati ovce
i plody oliv, malátné je činí,
že nelze dohlížet jim na vinice,
na účty, správce, vydání i příjmy.
– O službě Erota a Afrodity
žaloba v posled ještě zmiňuje se. –
Ó třikrát žel mi, že mi nedopřáno
přisvědčit tady! Že ty nezmožený
a z bohů nejsilnější, okřídlený
Erote střelče, už se nepokusíš
vyslati hbitý šíp svůj k mému srdci!
Že nevzrušíš je v jednotvárném tluku,
by poskočilo jako štvaný jelen
a šťastno bylo v sladké nejistotě,
v zoufalém blahu, v drahém roztoužení!
A že ty, Afrodito, která umíš
zatemnit smysly, žhavý var dát krvi,
tmu nesmrtelnou do smrtelných očí, –
že zapomínáš, že je v počtu živých
Sofokles, Sofillův syn, stařec vetchý,
jenž rád by nesl sladká muka tvoje! – –
Ó soudcové, zde vidno, znám se k všemu,
z čeho jsem viněn, a čím vinen nejsem,
chtěl bych být vinen... Ještě dovolte mi,
a povězte pak, zda to stáří moje,
je skutečně už blabolivým děckem,
– vždyť člověk opuštěn jsa všemi bohy
nevěří víc už ani duchu svému –
přečísti něco. V tichém osamění
dnů svojich – dávným pouze puzen zvykem –
hru skládám o neblahém králi onom,
jenž v Thebách vládl. Oidip, jehož život,
strašlivým hněvem bohů znamenaný,
vám znám je. Ve hře mojí je už starcem,
jak já jsem; v konci svého putování,
jak já i stojím; veden dětmi krve svojí,
i mně, jak dnešek hlásá, dán syn Jofon.
Ten neblahý král stane na Kolonu,
zkad vidět zdi i Akropoli Athen.
Můj Kolonos, kde mládí moje zrálo,
kde hry jsem psával – – Zde je píseň choru:
Cizinče, popatř na nejkrasší nivy
pod nebem attickým – toť Kolonos,
toť onen jasuplný, luzný kraj,
kde stříbrohlasý slavíků zní zpěv,
hnízdících četně v svěžích větví tmě –
ti vzdychají a žalují!
Zde šumí tmavé pláště břečťanů
i thyrsu posvěcené listoví,
v jehožto stínu živen teplým vánkem
zrá hrozen bez děsivých bouří hrůz!
Zde těká stále v středu štíhlých nymf,
jež kojily jej za dnů mladosti
v nadšeném tanci ten, jenž starost láme,
trud zapuzuje, jasný Dionys!
Nádherně rosou nebes skropené
každého rána znovu narcisky
zde rozkvetají – – tu hlas jeho sladký
se zlomil trochu, vzhledli jsme a zříme
že plno slz má v rozevřených očích!
My z Kolonu, my nejdřív vyskočili
z sedadel svojich, za námi ti druzí
i příbuzenstvo, které žalovalo,
i všichni ti, kdož diváky tu byli –
a k němu běželi a tiskli ruce
a líbali mu ramena i líce.
Hlas rozhořčení nad nezdárným synem
se ozval všudy, stařec však se usmál:
Dík nesmrtelným, k večeru že žití
mi ještě jednou zvítěziti dali.
I synu Jofontovi díky vzdávám,
že pomohl mi!... To byl průběh soudu.
My slavný průvod dali domů kmetu.
Rok na to zemřel požívaje hrozen.
Ty hrozny herec Kallipides poslal
z venkova jemu jako prvotiny
ze svého vinobraní. Dionysos,
jenž starost láme, strasti zapuzuje,
dal takto zhasnout milenému starci.