Už nemluvte mi! Nezdržíš mě, matko,
slzami svými, ni ty, otče, slovy.
Jde Plancus, Macro, Timidius, Garbo,
i já jdu s nimi. Imperator zabit,
náš Caesar zabit! Jak tu váhat možno?
V legii jeho sloužili jsme spolu,
v té desáté, on říkával jí „moje“ –
a víte, jak se ve všech rázem ozval
– když s večerem dnes na zpěněném koni
ten jezdec přijel s děsnou zprávou vraždy –
jen jeden hlas: náš imperator volá,
a půjdem všichni k orlu legie své!...
Je zabit Caesar!... Bílé domky naše
a role, jež se svěže zelenají
pod čistým světlem březnového slunce,
ty křičely by, ty by vyčítaly:
Jaks mohl zůstat, když jde o Caesara?
Vždyť odměnou jsou z dobré ruky jeho,
když skončila se válka. Matko, otče,
vy život dali jste mně, on dal více:
života smysl, účel. Dal mi sebe.
Tam v Gallii i v pláních Hispanie
i v drsném vzduchu Epiru, když táhli
jsme proti senátu a Pompejovi,
i v Africe, kde Caesar zlomil slavně
poslední odpor, nebylo ni chvilky,
kdy nebýval bych hotov skončit život
na povel jeho. A jak já, tak druzí.
Legie všechny. Bylo nám, když vyjel
v červeném plášti, v zářící své přilbě,
by řídil bitvu, jak by bůh nějaký
se díval na nás. Jasný bůh a dobrý...
U Alesie v nejpernějším boji
tak pochválil mě: Dobře biješ, Line!
A když jsme město ztekli, ruku podal
a pochvalu dal před legie tváří –
svou ruku dal tak malou a tak bílou,
a Linus váš byl nejšťastnější z lidí.
A teď je zabit... Nemoci a bitvy,
zub jedovatý zlomyslných plazů,
barbarů úskok, námahy a bědy,
vše, o čem se vám, venkovanům prostým
nesnilo ani, ušetřily jeho,
by v posled v srdci světa, v samém Římě,
zahynul dýkami těch podlých vrahů,
jež přáteli zval... Bído, děsná bído!
Náš imperator! Tělo jeho nese,
jak jezdec řekl, tolik ran, co bitev
vítězných svedl! Říme, bídný Říme,
tolikrát měl tvé hady pod svou patou
a nerozšláp jich – za to oni vťali
své jedovaté zuby v srdce jeho...
Jedenkrát – proti Nerviům jsme stáli –
když přivedla nám hlídka barbary dva
odkudsi z lesů, muže divé, hrozné,
neb těžko bylo na nich rozeznati,
co vlas je, vous a medvědí co kůže.
A imperator dal je v stan svůj vésti
a tlumočníkem vyptával se na nich,
kde kraj jich, kmen, jich počet, jaké zvyky
a obyčeje, jaký způsob boje –
a slouchal nakláněje trochu hlavu
a z nesouvislých řečí smysl tvoře
řek písařovi: Napiš, Sulpicie.
A zas se ptát dal – stál jsem tenkrát v stanu
a do dnes slyším měký ten hlas jeho
diktovat tiše: Napiš, Sulpicie...
A ten hlas ztich, a mrtev imperator!...
Když vojsko spalo, psával domů listy
a písařům svým při tom příhody dne
k zápisu skládal řečí uhlazenou – –
oh, tak se ženou obrazy ty duší,
že nemožno je ani slovy lapit,
však při každém jen duše více bolí...
Náš imperator! Ano, půjdem všichni,
já, Macro, Plancus, Garbo, Timidius
– pět v osadě nás z desáté té jeho –
vyjdeme záhy, po třídení cestě
dostihnem Říma – co dál bude, nevím,
a druzí nevědí, snad mladý Caesar,
snad Antonius sbírá vojsko pomsty –
však jistě desátá tu bude prvá
jak jeden muž stát pod svým slavným orlem
mrtvému vůdci věrna... Vrátím-li se,
pak, otče, rád se odám s tebou péči
o brav a role; ne-li, pak si vzpomeň,
že umírati nebylo mi těžko...
Noc pokročila. Spaní tvoje, matko,
je lehké tak a vstáváváš vždy záhy,
když začnou hasnout hvězdy. Vzbuď mě, prosím,
kdyby snad spánek uklidnit chtěl trochu
tmou milosrdnou tesknost duše mojí
a žár mých víček... Vzbuď mě tedy, máti,
by Plancus a ti druzí nečekali...