ELEGICKÉ CHVILKY
I.
V přísně suché čtení vnořen
slyším náhle zvučné Hahó!
chlapčím hlasem vykřiknuté
pod mým oknem v ulici.
Zatočila se mi hlava,
neb jsem rázem cítil jasně,
že tu sedím, malý školák,
nad protivnou úlohou,
sobotní že odpoledne
leží venku v plném slunci,
na lukách že sebrali se
ku hře míčem soudruzi,
ke mně, že jim dlouho nejdu,
posla Jindru vypravili,
by svým Hahó! pod mým oknem
známý signál vykřikl –
jenom bleskem tenhle pocit
prolet překvapenou duší.
A zas sedím v jizbě svoji
přísnou knihu před sebou.
Ale přec jsem přistoup k oknu.
Na ulici pusto, ticho –
vykřikla to moje Mladost,
žert si tropíc bolestný?
39
II.
Tam kvetly plané růže,
mateřídouška voněla...
Tam jsme se scházívali za šera.
Tak mírné, dobré byly oči její
jak pohled modrých nebes.
To byly chvíle!
Tma v očích. Hukot oceanu v uších.
Čas zastavil se. A svět vymřel –
jen my tu byli se svou žhavou žízní.
A domů jsme se vracívali
pod bílým svitem necitelných hvězd
mdlí, mlčenliví,
vyhnanci smutní ráje.
Rty moje byly rozkousány
a ústa moje byla plna krve – – –
Což kvetou vůbec ještě plané růže?
A voní douška mateří?
A možno ještě takto milovati?
A miluje se ještě vůbec dneska?
Ne, nevěřím. Vždyť věřit netroufám si
paměti vlastní...
Ty plané růže, douška mateří
a modré tiché oči,
rty rozkousané, ústa plna krve –
to už je dávno, dávno, dávno tak,
že by to slušně pohádkou být mohlo.
40