GAVOTTA

GAVOTTA
Podej mi ruku dítě mé, do říše snů svých půjdeme. Nad hlavou slunce bude plát a my se budem zase smát. Poskoky vrabců, chrapot psí, zlekaná slípka na návsi, zrak vypoulený hříběte – všechno je směšno na světě. Všemu se smějem: frizurám, bezvadných mládců, barvě dam, jež v lících leží, buržoům, již mají renty, čistý dům, hofrátů hrudi vypjaté, páterů tváři ducaté – nade vším mírný smích náš zní, ta moudrost světa poslední. V mou ruku vlož svou, dítě mé, zas jednou světem půjdeme. A zapomenem jednou zas, že šediny nám bělí vlas, že tíží duší našich vzlet už tolik decenií let – 53 podej mi ruku, dítě mé, smát se zas jednou budeme, života mírní mudrci, bez plísně stáří na srdci. 54