Když se vlak přiblížil ku Praze,
začlo mi srdce bít v touze –
ký div, vždyť prožil jsem přec tu kdys
tolik let bídy a nouze!
A Praha roste tak! Činžáky
jak řady pěchoty stojí,
mladí jsou do běla natřeni,
staří pak ve špíně svojí
zatrpkle sraženi v linii.
Elektřina též tu honí
do kandelábrů plameny
a tramway na místě koní.
Krádeží, mordů a sebevražd
také už pěkný řad je tu,
noviny též tu, jež hlásají
kresbou i písmem je světu,
pikantní jsou tu též historky,
bursa a stávky a pletky –
nu, velkoměstem nejsme sic,
budeme však jím už hnedky!
Oh, Praho, v snění jdu ulicí,
všecko tu k vzpomínkám svádí,
parky a kameny zpívají
nám píseň našeho mládí!
Dojat jdu ulic těch pletivem –
čas věru otevřít oči;
lidé tu vrážejí do boků,
z ničeho na nohu skočí!
Vlasatých mladíků houfy tu,
dívám se na ně tak plaše –
na tyhle mladičké genie
vždy plodnou byla vlast naše!
Známosti potkáváš z mladých let,
sto se jich za půldne staví –
však jaká nemoc to posedla,
pro bohy, ty české hlavy?!
Sotva kdo ústa jen otevře,
už mu z nich klopotem kypí
růženec hlubokých poznámek
a vtipy, oh, pražské vtipy!
Tak prvý, druhý i dvacátý –
Kde člověk na světě vidí
tolika v tak malém hnízdečku
tak rádoby vtipných lidí!
Ku konci dává ti každý znát
patře ti významně v oči:
– Nu, vlastně ten český globus náš
se, víte, kolem mne točí... –
Večer si člověk pak usedne
a z deních dojmů se sbírá;
mrak se mu roztáhl po duši,
ruka se maně v pěst svírá:
Drž Osud ruku svou nad tebou,
ó Praho, čas jde tak klusem,
tvé tělo staré a kamené
uchraň před dětí tvých vkusem,
jim pak se vrozená navrať řeč
a pravé moudrosti ostych –
míň generálů, Praho, měj
a více vojáků prostých!