Tak spolu jdem už přes čtyřicet roků,
hubená Bído, tím, co zve se žitím...
Přátelsky rovnáš krok svůj mému kroku,
tvé jedno rámě kolem hrdla cítím,
co druhé svírá prsty mé jak kleště,
a všechno sdílíce jdem živobytím.
A já byl k tobě nevděčníkem ještě!
Má slova jenom kletby na tě lila,
já škrtit chtěl tě za psoty a deště,
neb protivnou mi láska tvoje byla.
I chvíle byly, kdy mi ruce zmdlely
a kdy mou duši opouštěla síla –
Nu, odpusť dnes. Vím, žes můj Osud celý,
a ostatní vše, jmeno, pověst, sláva –
toť drahokamů třpyt je pouze skvělý,
jež láska k zvýšení si krásy dává –
a vlastně dobře ti ty skvosty sluší,
má stará lásko, lásko neprchavá!
Vím, až vydechnu jednou mdlou svou duši,
ty nakloníš se nad mým mrtvým tělem
a pohřeb dáš mu, jak se jenom sluší.
Pak v přátelství i za hrob neochvělém
se sirotků mých ujmeš, ženy-vdovy,
a postaráš se o ně v žití celém...
Kdo větší lásku zná, ať o ní poví!