V svůj hodovní sál Egypťani
člověčí kostru stavěli,
by k vážným věcem zříce na ni
svůj zřetel hosté upřeli.
– Ó kostlivců vy myriady,
jež šly jste světem přede mnou,
jste kolem mne a zříte tady
v mé žití tváří tajemnou.
V ty žluté líce vaše patře,
já slyším slova tesknoty:
– Čím jsi, tím byli jsme kdys, bratře,
čím jsme, tím budeš také ty...
Žij rychle, potom nic už není,
žij šumně, ryčně, vesele!
Než přijde ono okamžení,
jímž začíná říš popele!
A jindy v tu líc vaši patře
já slyším smutek hluboký:
– Tvé žití marné je, ó bratře,
jsme všichni Smrti otroky.
Z těl i děl vašich mízu žití
vždy vypíjí – toť její řád;
tvá práce marna jak tvé žití,
neb Jí se nedá vzdorovat! –
Ó myriady koster žlutých,
jde k sklonu žití mého čas –
i sílu já bral z hledů dutých
i jed lil v dny mé ten váš hlas!
A já se bil jak srdce v zvonu
od světla ku tmě, díky vám:
od marna všeho, hrůzy skonu,
k radostem žití, k výšinám!