Já musil prchnout z ničemné té doby
karieristů, lžiproroků, lotrů,
jež svědomí své dávno zardousila
a mrštným ústům dala úkol jeho;
z těch domů odešel jsem, jejich sloupy
jsou rozhlodány, jejich základ shnilý
a jejich krovy připravily k pádu
hlodaví červi; z krajů vyrazil jsem,
kde obzor leží bouřkou zatažený
a přece blesk a liják nespustí se,
tak v atmosféře leží dusné ticho,
jímž bědná duše zalknouti se může –
Do časů dávných rozrušené nervy
a rozbolestnělou jsem duši zanes
(vždyť bojoval jsem, pomáhal jsem kdysi,
když naděj v cosi ještě ve mně byla)
a v časech těch jsem našel uklidnění.
Tam vidím říše, národy a města
ve ploše věků, zločiny a slávu,
velkost i podlost, frásisty i lotry –
a v posled zánik všeho: krov se sřítí
a pod ním hynou tvary společnosti,
mrou národy a bourají se říše,
zhasíná všecko. Mraveniště lidské!
A drobní mravenci se znovu kupí
a nová sídla budují si pracně
na troskách starých, žijí v nich a rvou se,
ničemní, klamou, hynou ku posledu –
los lidský, fatum, kismet. Nelze jinak.
Smrt všeho jediná jest nezměněna.
Ten širý tichý obzor, v němž lze vidět
moc její (my to ději lidstva zovem),
vždy klidu dá mi. Člověk pak se vrací
žalostně zmenšen, rozteskněn a smuten,
však smířen se vším, odzbrojen a mírný
a s tichým slitováním k době svojí.