Jak je stejným člověk všude! Takých dívčích patnáct let
nemění se místem, časem! Mojich veršů hravý let
kroužil kol nich v domovině – hezký tomu roků řad –
dnes je tohle poupě tady – a zas chce se o něm psát.
Margarita v svět se dívá gazelíma očima,
pel a barvu svěží broskve na hebounké tváři má,
rovná jako mladá cypřiš, dlouhá jaksi, vytáhlá,
však se hubený ten stonek stromem stane znenáhla.
Vážné těžké knihy čte už. Pod útulný stromů krov
Turgéněv ji provázívá, Dostojevský, Gončarov,
ale pušku též má s sebou, pták se mihne na keři –
Margarita hodí knihou a na ptáče zaměří.
Dva rytíři dvoří se jí, bratří, soci zuřiví,
gymnasisti jako ona: Míša, mládec krasivý,
šestnáct let mu, hlavu plnou fantastické záliby,
dlouhé řeči, dlouhé ruce s komickými pohyby.
Pašovi je dvanáct roků, hezký není, za to však
zocelenou povahou je, má už mužný pevný zrak,
pevný názor na svět, lidi, sobě věren jedině,
silen ve všem, za to, běda! v řečech sláb, zvlášť v latině.
Margarita moudře pluje v bratrském tom konfliktu,
rozum vždy jí řekne, kolik bráti tam a kolik tu:
Míša smí vždy pracovati latinské s ní úlohy,
zatím Páša bloudí parkem vzteklý, žlutý, nebohý.
Ale při stole zas Páša sedět může vedle ní,
udiví ji názorem svým, směrem svého myšlení,
tu vždy drsný hlásek jeho mužnou něhou ševelí,
Margarita rozevírá oči svoje gazelí.
Byla večerní to chvíle. Margarita se mnou šla,
vzduch byl vřelý, vonný, měkký, Margarita byla mdlá,
– Páš či Míša–vzdychala mi –jak ten život těžký jest!...
jak to lidské srdce trpí v křižovatce svojich cest!
Margarito, dítě zlaté, ani Míša ani Páš –
to už nějak Osud spraví... Já však býti Osud Váš,
zaklel bych Vás na ten celý život do patnácti let,
stále dlouhá, mladá cypřiš, co by kolem stárnul svět!