„– – byl velkokníže, byl zbaven velitelství
carského loďstva, a sem, v Oreandu,
jej poslal baťuška car rozhněvaný,
neb hříšné plány zrály v šedé lebce
holoubka velkokněze Konstantina
a vzpurný duch v tom obřím bouřil těle:
šel scestím, nebohý, a dával sluchu,
výhonek carský, bědným nihilistům.
Že plným trestem nestih hněv jej cara,
to proto, že byl baťuška náš dobrý
a pravý člověk ruský: soudil srdcem
a doufal v pokání a polepšení...
Však holoubek náš sedí v Oreandě,
přijímá listy, tajné manifesty,
sám píše stále, jeho kurýr jezdí
s kabelou plnou z Jalty v Sevastopol,
a velkokníže skládá v dumy čelo
a blýská zle svým orlím tmavým zrakem.
Až naplnil se Osud. Stojí jednou
Konstantin Nikolajevič a čeká,
jak zvykem jeho posla z Petrohradu;
ten nejde, nejde; za to jede trojkou
Angličan suchý v kostkovaných šatech,
brejlemi hledí v rudou svoji knížku,
pak zvědavě se dívá po krajině,
nu, jak to již ti Angličané umí.
Zastavit velí, kráčí k veleknězi,
jak cizí k cizímu, a líně smekne.
Byl nihilist to – dvě, tři slova řek mu,
že ztraceno vše – kurýr že byl chycen –
že v Oreandu s asistencí jede
sám náčelník třetího oddělení –
a smekne, v trojku sedne a zas jede.
A velký kněz, ten otočil se spěšně,
zde, po těch schodech, šel svým dlouhým krokem,
v kabinet vejde, otvírá stůl, skříně,
mrak papírů z nich vyhrnuje na zem,
lamp obsah vyleje – pak škrtne sirkou.
A vyjde, parkem jde a, kde stál dříve,
zas postaví se na zad skříživ ruce.
Tak čeká. Hle, a generál ten přišel
v civilních šatech, všichni nenápadní.
– Kam? – zahřmí v líc mu v cestě velkokníže.
– Sem v Oreandu, rozkaz Veličenstva –
– Jdi tudy, otroku – a kyne k schodům.
V té chvíli vyšleh zlatorudý jazyk
na rovnou střechu, jiné vyskočily
v červených pláštích okny ven a tíhly
k nebesům vzhůru – Oreanda hoří.
I rozesmál se velký kněz, až v oči
mu slze vstouply, ceně bílé zuby
dál pobízel je: – Holoubkové, jděte!
Co stojíte? Ah, otroci vy líní!
Tak plníte mi rozkaz svého cara?
A přede mnou? Jenž gosudaru ujcem?!
Eh, degradovat, Sibiř na vás, psiny! –
Tak smál se... Tenkrát z Oreandy zbylo,
co dnes vidíme.“ Tlustý Cicerone,
profesor z kterés petrohradské školy,
pot utíral si. Těm zdem očazeným
byl stropem blankyt. Sloupy zpřeráženy
ležely u noh našich. Rezovaté svory
tu válely se. Metlice trav rostly
v zbortěné mosaice podlah sálů,
a z puklých stěn slez vinul se a sláma
hnízd ptačích čněla – smutné spáleniště.
„Toť bláznovství,“ děl kdos, „mít Oreandu
a dělat politiku s nihilisty!“
„Ba, ba,“ děl profesor, „kdy car, náš otec,
zákony vymýšlí a péčí svojí
objímá Rus a nás, své hloupé děti.“
Má hostitelka ke mně tiše děla:
„Což, slyšel jste? Hle, to je ruský člověk.
A – nesmějte se – to je naše síla.
Vy na Západě probíjíte síly
a čas a nervy v hloupé politice.
Čas, nervy, síly, jichž by upotřebit
moh jinak národ váš“ – – a v středu trosek
a shaslých snů všech velikého kněze –
nu, což jsem mohl? – já jí přisvědčoval.