Kovové světlo měsíce se plíží
vavřínů, oliv, dubů hustou mříží
a hází bílé skvrny v černou trávu.
Ty stromy stojí v pohádkovém hávu,
v zeleněmodré fantastické třásni –
kulisy k jakés romantické básni.
Svit naší lampy žlutě vyzařuje,
roj moskytů a můr ji obletuje,
my chráníme své hostitelky líce
dým cigar svojich v líc jí dýmajíce
a probíráme – co nám nad hlavami
cikady řinčí – dne se příhodami.
To chvíle sladká je – neb vedro denní
uvrhlo duši v pusté lenošení,
teď chuděrka se sbírá, pouta shází,
na jazyk sedá, v smích a hovor vchází
a ovlažena révy rudé mokem,
dá řeči plynout poetickým tokem.
Vysoko v temnu četné hvězdy svítí
mrazivě cize. Velký Vůz se nítí
i Orion i Vlasy Berenice.
Cikady umlkají. Ze směsice
nehybných snětí tikne hlásek ptáka.
Pak ticho. Naše řeč jen chvilkou zláká
smích bouřný. Nenadále v pause jedné
se hluboký vzdech spokojeně zvedne
a vyšumí. To od břehu. Řeč ztichla.
Tu po druhé si obří prsa vzdychla
a po třetí a dále. Na to tiše
se loučíme – neb moře ze sna dýše,
a jdeme spat už v této svaté chvíli,
bychom mu řečí spánek nerušili...