To bledé nebe... vzduch... já dojel domů...
Ulice známé, střízlivé a všední...
už žluté listy tkví na snětích stromů.
Tramwaye, vozy... v odměřeném chvatu
jdou lidé, každý druhý portefeuille nese,
a v líci důležitost byrokratů...
I policisti... vojsko... V chladném vzduchu
havrani plují... též má duše cítí
ten známý zápach umrlčího puchu...
Jsem doma... Hora novin tu a psaní
z mé domoviny... Čtu a čtu a dýchám
ten známý český vzduch náš zase maní.
Vše u nás jak dřív.. A jak ostré dýky
to všecko bodá zas dnes duši moji
a útoky v ní rostou, polemiky,
a stará žluč se žilami zas žene
a ruce chce se nových skalpů zase –
mám zas své Češství hrdé otrávené!
Teď v harmonii fatalismu cítím,
že Osud dal mi tuhý sval a spáry
a Nutnost že tkví také nad mým žitím...
Má pohádka mi náhle s bohem dává –
ach, pravda, starým člověkem jsem zase,
buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!
Tam dole... pravda, vše se jiným zdává...
zde žít a bít se – parola jest jedna –
buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!