Bije čtvrtá. Zívla. Vstala,
přehodila jenom sukni
a jde bosa opatrně,
aby neušlápla někde
některého z malých spáčů,
rozesetých po podlaze.
Jizba černa. Vzduch tu leží
těžký, proteplený dechem
úst a těl. Muž táhle chrápe,
děti oddychují rychle.
Rozdělává oheň, zívá,
přimhuřuje zrudlé oči,
rozcuchaná hlava klesá
ospalostí k suchým ňadrům,
staví hrnky s pokličkami
v plochy plátů, mele kávu,
přiloží a před dvířkami
choulíc se zří jako sova
v tancující jasný plamen.
Náhle vztyčí se, jde tiše
k oknu šátkem zastřenému,
sáhne na zeď, sundá cosi
a jde zpět. Už čile, živě
sedá k plotně, otevírá
dvířka její, rozkládá si
na kolenou v záři ohně
starou švabachovou knížku
a zří do ní vážně dlouho.
Na to zvedá hnědý kornout
s podlahy a z listů knihy
bere kousek tužky, píše
zvolna, jaksi namáhavě
řádku numer, hledí na ni
spokojeně, porovnává
ještě s knihou, vyndá z kapsy
desetník a zabalí jej
do papíru s číslicemi.
Na chodbě teď vrzly dveře.
Její bosé nohy rychle
vjely v trosky jakýchs trepek,
tiše otevřela, vyšla.
Mrazivý vzduch vane v jizbu,
žena zachvěla se zimou.
Naproti na prahu stojí
v košili a spodní sukni
tetka sousedka. Plam svíčky
z jizby žlutě vyzařuje.
Pozdraví se. „Je to zima!“
“Jako v Siberii.“ „Takhle
protopit zas člověk musí
halíř poslední.“ „Ba, – musí.“
„Jak pak,“ prvá přitlumeně
zašepotá, „chtěla byste
přisadit si? Já zas měla
živý sen.“ „No, vida, vida,
mně už se teď pranic nezdá.“
„Tak se zdálo mi – to bůh ví,
kde se hloupé sny ty berou –
že jsem posledního chlapce
měla s velkým jedním pánem,
jako kníže nebo baron,
a on platil – myslete si –
na to dítě každý měsíc
třicet zlatých!“ „Tu to máme,“
míní druhá, „takhle ve snu
člověka přec štěstí potká.“
„Já vám ani nevěděla,
co s tím houfem peněz dělat!
Mám ty desítky tři v ruce,
nový modrý hladký papír
– teď to ještě v prstech cítím –
a tak myslím si: můj bože,
co mám jenom nejdřív koupit?
A v tom hodiny už hrknou,
bijí – a desítky v pekle.“
„Pět krejcarů bych si dala,“
sousedka se rozhoduje.
„Dejte. Já už vyhledala.
Tu jsou. Velký boháč – sedma.
Nemanželské dítě – dvanáct.
Náhlé štěstí – pětatřicet.
Bože, vyjít aspoň ambo!
Vyplatila bych si šaty,
dali mi dvě zlatky na ně.
Vždyť už nemám vyjíti v čem
na ulici!“ „Ba i já bych
věděla kam s ňákou zlatkou!“
„Počkejte, já musím na skok
k plotně, vařím brambory dnes,
trochu kávy, vařím to už
na celý den, člověk spíše
ušetří pár krejcarů tak.“
Vklouzla v jizbu, přiložila,
přistrčila hrnky k sobě
a zas vyšla. „Tak co včera?
Tatíkové byli v schůzi,
co váš říkal?“ „Bylo prý tam
tuze hlučno. Mluvilo se
silně proti továrníkům.
Řekli si tam, že těm pánům
je ten dělník jenom otrok.
Nebude-li prý to jinak,
musí přijít velká stávka.“
„Bože, bože,“ chví se první,
„jen zas to ne. Tatíkové
smyslí si to, nepováží,
že je doma tolik krků,
že se jíst chce, že je zima.
Tyhle rebelantské řeči
ty jsou toho všeho vinny!“
„A váš muž se trochu tento – –“
sousedka dí ostýchavě,
„doma durdil?“ „Co má dělat?“
řekla prvá s resignací.
„To je vždycky. Zrovna jako
když se zlobí ve fabrice.
Chytil včera trochu ohně,
dopálil se z všech těch řečí –
nu, a vztek si musil vylít.
Podívejte –“ Žena zdvihla
obě ruce v záři svíčky.
Na těch obnažených svalech,
vyhublých se svislou kůží,
modraly se stopy bití.
„Taky dětem dal co proto – – –
Chudák – vztek si musí vylít!
Bolí to – ba – ale když se
vyzlobí a ukonejší,
řekne jedno vlídné slovo – –“
„Kde už jsi zas klepno stará!“
rozzlobený mužský hlas se
ozval z jizby. „Bože, bože,
ještě není konec! Bože!“
Ruce křížíc, hlavu kloníc
vklouzla rychle v tmavý prostor...