Je šerý den. Už prší od svítání.
Zem, nebe nesou výraz tesklivosti.
A tobě je, jak cítil bys kol skrání
vát peruť jakés divné zoufalosti.
Po čemsi toužíš do své minulosti...
A po čem? Ptej se! Nevíš věru ani.
Bojíš se nějak temné budoucnosti...
A čeho? Zkoumej, není ani zdání.
A venku leží najednou noc šerá,
den ukončil se jaksi bez večera,
už v lucernách plyn hoří smutným leskem.
Bez hřmění, hluku v okna prší dále
tak jednotvárně a tak vytrvale.
A tobě zdá se, že se zalkneš steskem.