Vím, mistře, že máš tyto ptáky rád,
neb zdomácnils je v naší poesii,
a k vůli Tobě chci jim sonet dát,
těm kosům totiž, kteří tady žijí.
Vídám je z rána v trávě poletat
a v rose máčet nožky, křídla, šíji,
vídám je v žáru v stiných stromech spát
i z večera, jak z vodometu pijí.
Ať kol nich rvou se, křičí vrabců davy,
z nich každý jest jak aristokrat pravý
tak odměřen, tak upjat, čist a tich,
jak znal by, že můž nebezpečno býti
zde mezi pustou luzou poskvrniti
svou uniformu v barvách císařských...