„Královno nebe, Panno Marie...“
– tu modlitbu jsem rád měl nejvíce...
Ach, kde to dětské svaté snění je
a zářných barev jeho tisíce! –
Já světce přísné a zlé světice
stát vídal v nebi v mrazu glorie,
tys v kadeř směla dát srp měsíce,
ta měla barvu zlaté lilie. –
Královno nebes!... Život lakomý
mi vyrval z ňader tuto vidinu
a dal tam za ni smutnou rytinu,
kde stojíš bídná, malá jako my,
tak, jak tě zřela kdysi Golgota,
se srdcem puklým, sytou života...