Umění stárne... marno zapírat...
a rychlej, čím víc doba uhání...
Homér je plíseň, Shakespeare naivní chlad,
a Byron šediny má na skráni.
Klasici Němců nudí k zívání,
v čas zemřel Hugo, s Turgeněva spad
už taky pel, herbářem zavání
polských i ruských romantiků sklad – –
Tak to jde dál. Vše má zde dobu svoji,
v níž vznese voný květ svůj do světla.
Rostliny stonek pak jen půdu hnojí,
když přejde leto, v kterém dokvetla...
A celá velkost, celá sláva jest:
mít vůbec jaro a v tom jaře kvést...