Kéž bych dnes moh zde místo sonetu
tvou zlatou hlavu podat v této chvíli
v mistrovsky věrném, živém portretu,
jak se tak s duší v oku ke mně chýlí,
a pár těch slov, jež chví ti na retu
a ten tvůj smích, tak dětsky rozpustilý,
tvůj voný dech a žert, jenž v přeletu
se snáší přes tvých zoubečků řad bílý...
Jen proto, bude-li kdo někdy snad
mé verše číst a pak se maně ptát,
jak moh jsem nést přec to své hrozné žití –
by zlatá hlava, duše v šedém oku,
tvůj hlas, dech, žert a smích ve hlučném toku
mu mohly za mne dobře odvětiti...