Teď v pokoj padá záře červánková.
Je chvíle, kdy se na vše vzpomene...
Na stěnách visí „Vojna“ Grottgerova,
ty obžaloby, vzkřiky plamené.
A bledá, štíhlá, zlatovlasá vdova
zří na to nebe zakrvácené...
zří jakous pláň kdes v dáli od domova,
řev bitvy... tělo krví zbrocené...
Už není slz... Už jen se suše stená...
A na klavír se vrhá se vzlykem
– ten stal se duše její jazykem –
a hraje „Marche funebre“ od Chopina,
to hřmivé requiem všech lidských běd –
to jest jí modlitbou i kletbou teď...