Hluk dozněl smíchu, výkřiků
těch rozjařených lidí. Chvilkou jen
hřmí kočár, mizí ve mžiku
s třesavým světlem svojich svítilen.
Jak lesklé hlavy bílých špendlíků,
jimiž kus nebe kams je připevněn,
se jiskří hvězdy. V dlažbu chodníku,
v skla oken domů, v šedou barvu stěn
plyn hází žlutý svit. Vzduch provátý
je svěžím chladem. Z dálky sem
tak intensivně voní akáty.
Teď polohlasně své tři tony lká
kdes ze sna uvězněná křepelka,
a ticho zas... Plá nebe... Dřímá zem...