Už jenom rozteskněná elegie
z té země vlá zpod šlojířových par...
Uvadlá kráska ve všech koutech kryje
uvadlé květy, památky svých jar.
A přec ta touha: dál se líbit – žije
v ní ještě; dosud neschlad nitra žár,
pestré si šerpy kolem těla vije
a do vlasů si sází aster pár;
a smát se chce, jak smávala se kdysi –
však ve vráskách jí tuhne tento smích
a už z nich jenom soucit, soucit žádá...
A ona vše to tuší as a hádá:
Sta slz vždy z rána po šatu jí visí
v probdělé teskné noci prolitých.