Nač ještě psát cos? už jsou otřískány
ty slasti lásky, vzdechy, bolesti,
pohádky srdcí, sudby kruté rány,
šedivé mythy, lidské neštěstí.
Psát hádky s bohem? Kreslit v bílé blány
svit jitra, les, jímž vánek šelestí?
I tady vždy ti kývá s jedné strany
Ben Akiba, muž čestné pověsti. –
Nervi si vlasy. Je-li, druhu milý,
v tvých prstech psavost, třeba mozek prázdný,
rač dobrou radu mou si pamatovat:
posaď se na trůn, vezmi papír bílý
a začni pěkně všechny tyhle blázny,
kdož ještě píší, s hůry kritisovat.