Já vím, že nevím nic! Čest tomu, jenž to prál
a větou jedinou chyt celou moudrost žití...
Ba, není base zde, na níž bys pevně stál
a klidně patřit moh na časů vlnobití!
Co pravd tu bylo už s pevností žulných skal,
co zásad, názorů! A vše to vždy se sřítí
jak písek. Lidstvo jím se vleče dál a dál
a novou skálu chce zas někde postaviti.
Už nohy klesají a do písku se boří,
jen ruce hořečněj ty nové valy tvoří,
zrak zemdlen touhou je po klidném zátiší...
Číš vzhůru, přátelé! My, kdož vše popíráme
a hořký úsměšek z těch marných tuch dnes máme –
jsme pravdě největší snad přec jen nejbližší!