Já vlastně mívával jsem vždycky
v svých tužbách sklon dost idylický
v tom rovnaje se Horaci:
mít domek – ale chraňte bozi,
by ze mne byl pan domácí,
jak hned by myslit mohli mnozí,
jenž tyje ve svém činžáku
z nás nájemníků-chudáků –
Ne. Domek skrovný v slohu prostém,
kde měl bych v oknech slunce hostem
a rozhled v širém obzoře,
kde na blízku by potok tekl,
pár stromů stálo na dvoře –
však jsem to vše už veršem řekl
a vytisk v knížce té a té,
a tož si to tam shledáte.
Tam zvíte, co by těšilo mě
ze všeho nejvíc v tom mém domě:
mít na dvorku houf drůbeže,
dne valnou část se dívat na ni,
jak bez kulturní žije lže,
jak rve se, potýká a shání;
má komiku to divadlo
a lidských snah je zrcadlo.
Ký div, že aspoň jedno leto
jsem vyhovět chtěl touze této?
A v zatoulané vesnici
já pokoj najal v bílém domku,
kde před oknem měl silnici,
na dvorku skutečně pár stromků
a – co mě chytlo nejvíce –
ty husy, kachny, slepice.
Tam sedám v osluněné straně
a se zájmem se dívám na ně:
shon neustálý, boj a rej,
hoď drobet – vše se po něm řítí
a vraždily by nejraděj
pro kousek toho živobytí –
a když je chvilka k veselí,
pak ve prachu se popelí.
I povaha je v každé jistá:
hle kachna – chytrák egoista
a husa – žvavý flegmatik
a kohout – rytíř nesobecký,
jak zrnko najde, spustí křik
a svolá k němu slípky všecky,
zře s důstojnou pak reservou,
jak o jeho se nález rvou.
On vůbec nemá trestů, výtek
pro žádnou z těch svých favoritek:
ať sebe hlučnější jich svár,
přehlížet zdá se shovívavě
sultanských očí jeho pár,
že rozoumku má málo v hlavě
ta každá slípka bujará –
má rád je, víc se nestará.
Ty slípky mají chvíle snění:
ustane náhle ve shánění
a hlavu nahnouc zvědavě
k azuru upře jedno oko,
snad diví se, že ve slávě
je rozepjat tak převysoko,
že plovou po něm oblaka –
pak poskočí a zakdáká.
A paní, u níž trávím v nájmu,
má asi radost z mého zájmu:
kdykoli vyjde z kuchyně
– a vyjde kolikrát tak denně –
než hledne po té družině,
vždy podívá se zaníceně
a vděčně k mojí lavičce
a hlavou kývne kratičce.
Dvůr, jen ji spatří, hned k ní pílí.
Už slepice ji obklopily
i husí signal z koutů zní,
a s polorozpjatými křídly
se všechny ženou kvapně k ní,
i kachny s potoka ji shlídly
a běží chodem houpavým,
až hlavičky se třesou jim.
Teď stojí v kruhu: sem tam stranou
ta ona družku klofne ranou
a zase zdvihne hlavičku –
„Nic nedám vám teď, nesyty vy!
Však počkáte už trošíčku!
A takhle vždycky na mne civí!“
mně vykládá, však zřejmo, že
ji těší láska drůbeže.
„Ty, Filko, styď se! Kššš! Jdi, Mici,
ty myslíš jenom na pranici!
Pojď, Vrabečku můj ubohý!
Čečetka hodná vajčko snesla?
A nemůže ňák na nohy?
A Bleška se až na strom vznesla?
Jsou jako děti!“ – obrací
se ke mně paní domácí.
Klid zosobněný je ta žena,
obtloustlá, trochu nachýlená,
dobrácký pohled otvírá
důvěru tvoji, řeč má milou,
jen stín ji trochu zastírá,
šat čistý, zástěrku vždy bílou –
vzpomínám na ni v tyto dny
jen jedním: člověk příjemný.
Dá slovo slovo, věta větu
a přátelský styk hnedle je tu
a stojí se a povídá –
tak během několika hodin
se člověk leccos dovídá,
poměry sousedících rodin
a to a ono tam a sem,
tak stávaje se tuzemcem.
A konečně se také doví,
že není nad los ženy-vdovy
nic smutnějšího na světě,
má starou služku, ta je hluchá,
tož péči této havětě
dá všecky fondy svého ducha,
vždyť jinak stojí v světě tom
jak v pláni opuštěný strom.
– A příbuzní, což žádných není? –
Toť právě její utrpení,
že na tucty jich v světě má,
jsou s mužovy i její strany,
leč s těmato i s oněma
jsou všecky pásky zpřetrhány,
s ní oni přerušili styk,
co příbuzný – to protivník.
Otázku němou uviděla
v mých očích. Tedy vyprávěla:
Je z rodiny dost bohaté,
mělť velkostatek otec její
v krajině – znám snad – té a té.
Když vzrostla, jak už v obyčeji
je výchova těch našich dcer,
máť zavezla ji v Sacré-Coeur.
Neměla hlavu otevřenou
pro vědu pro ni připravenou:
jde prabídně jí frančina,
i fysika, i gramatika,
při dějepise usíná
a jen že růžence své říká
a při mších pěje s lahodou,
ji udržuje nad vodou.
Pak láska se jí v srdce vkrádá:
Renata, sestra svěží, mladá,
jež přírodopis přednáší,
číms nadzemským se být jí jeví,
zjev na tom světě nejdražší,
k ní všecky city duše děví
jak ke slunci květ točí se –
i roste v přírodopise.
Ba, v druhých předmětech též roste,
neb Renatino slovo prosté
ji do učení pohání,
pro pohlazení spokojené,
pro blahosklonné usmání
se do studia přímo žene
a nadře to i docela,
kde slůvka nerozuměla.
Sny její tiše při tom kvetou:
až bude jednou plnoletou,
chce světu navždy s bohem dát
a sem se v jednu celu schýlí
a dá si vlasy ostříhat,
šat černý vezme, čepec bílý,
žít bude život přesvatý
u drahé sestry Renaty.
Sny dívčí!... Vy jste bublinkami!
Z kláštera jela se slzami
a doma hnedle okřála –
když vzpomněla svých předsevzetí,
už hlasitě se zasmála:
Zde život zajímavý letí –
a klášter! Jednou za týden
však Renatě přec píše jen.
A dlouho korespondovaly –
však poví, jaké konce vzaly
ty výlevy jich vzájemné.
Je doma. Vše se kol ní točí
ochoty plno dojemné,
rodiče, bratří, šafář, kočí –
je krásno žít, je rájem svět!
Osmnáct smavých dívčích let...
Snad hodin Renatiných plody,
snad vrozeno jí od přírody,
či obojí – teď začala
se zajímati o zvířata
a celé dny se dívala
na kachny, husy, na kuřata,
na slípky, jejich záliby
a zvyky, směšné pohyby.
Sny její – děvčata sní stále –
se obrátily nenadále
k snů dívčích metě poslední:
ach, vdát se v čisté hospodářství,
žít s mužem v shodě nevšední,
té drůbeže mít celé cařství –
toť vše, co srdce ráčilo,
co pro život by stačilo. –
Zhas otec, poraněn byv koněm,
i máť odešla brzy po něm
a jeden z bratří přejal dům –
ten druhý, ten je inženýrem,
neklidným oddán svojim snům
kdes potlouká se v světě širém
(o obou nyní málo ví,
neb s ní už dávno nemluví).
Jdou roky. Její ráno šťastné
se zatemňuje, zvolna hasne,
den přišel s šedým mlčením.
Když počet roků dívce roste,
dům otcovský je vězením,
a zvlášť když zvyky dávné prosté
brutálně odklizeny jsou
zánovní paní švakrovou.
„Dne jednoho, jak větrem přivát,
inženýr bratr přijel. Dívat
se po nás, jak řek, kraji všem,
a snad i postarat se o mě,
neb přijel se svým přítelem
a ubytovali se v domě –
na koho hlednu, nese vstříc
mi zasvěcenou přejnou líc.
Nám všem se líbil přítel jeho,
muž hezký, jmena proslulého,
a konec konců všeho byl,
že nevěsta, se ze mne stala
a svatba byla, za pár chvil.
Já arci maličko ho znala –
však což? Vždyť všecky rosteme
pro x, jež mužem zoveme.
Ostatně, kdo ví? Jiná žena
snad mohla jím být oblažena –
mí bratří, moje švakrová
teď ještě po všem, co se stalo,
vám přisáhnou tak do slova;
jak říkám, znala jsem ho málo –
nu, přít se s nimi nebudem –
jsmeť jedni druhým osudem.
Všem připadal on z dálky z blízka,
jak jiskromet, jenž ohněm trýská,
řeč duchaplná, humor, vtip
a v hlavě bystré smělé plány,
a nikdo nedovedl líp
zabavit ženy, chytit pány –
on slovně kde se objeví,
vykouzlí radost, úsměvy.
Byt najat v městě. Zařízení,
že rovného mu nikde není,
půl palác a půl museum.
A dveře u nás netrhly se,
byl stále hostí plný dům
a stále sedalo se k míse –
a mně v tom hluku, víření
vám, věřte, bylo k zbláznění!
Já nevím, jak ta ona žena –
já jak bych byla uzavřena
do nečistého zvěřince,
kde zvěř si v lidském šatě chodí,
tvář ukrytou má ve šmince
a ústa jejich lži jen rodí
a v duších podlost – bůh to ví,
proč, k čemu mumraj takový!
A to byl živel muže mého.
On zlato ducha velikého
proměnil vesměs v měďáky
a bez ohledu, kdo je chytí,
je házel v tyto hlupáky,
jich radosti chtěl svými míti
a býti centrem očí těch
mu bylo smyslem těch dnů všech.
Jak trapně míjely mé týdny!
A při tom vám byl ke mně vlídný,
žert stále na rtech veselý –
a já se zalknout mohla steskem
po dnech mých, které zmizely,
po zákoutí tom prostém vesském,
po stromech, mráčcích letících
a po svých husách, slepicích!
Já sestře Renatě jsem psala.
Ta ihned v odpověď mi dala:
vytrvat ve všem u muže,
že takový je osud ženství,
že řád se zvrátit nemůže,
že přisahla jsem poslušenství
i církev při muži v tom jest –
los ženy: dát se mužem vést.
Já nemohla. Já muži řekla,
že život ten mi trýzní pekla,
ať věno mé si ponechá,
chci mít jen malý domek kdesi,
v tom že má bude útěcha,
že on i od mne oddechne si,
vždyť musím být mu pokutou
tou tváří svojí mrzutou.
Jen usmál se. Řek vtipné slovo,
že chci mít ono Horacovo
Beatus ille... Já však dál
jej prosila a neustala.
On chvíli jaksi přemítal
a řek, že by se na čas dala
má touha splnit. Za pár dní
jsme koupili zde stavení.
A představit si nemůžete,
co potom přišlo! Do doupěte
jak vosího by píchl jste!
Švakrová, bratří, kde kdo psali,
výstrahy, soudy přejisté
mi do domku sem posílali
i předpovědi případné,
že osud můj zle dopadne.
I Renata, má láska prvá,
že klid můj dlouho nepotrvá,
mi ostrým listem věštila,
já vzepřela se proti Bohu,
já proti církvi zhřešila,
co za tu vzpouru čekat mohu?
Já porušila manželství,
mně vypovídá přátelství.
A muž můj? Jistě o všem slyšel.
Když za uherský měsíc přišel,
dotk vtipem se těch ortelů –
však myslím, že mu lahodila
ta posice: v kruh přátelů
nes sudbu, již já nastrojila,
lord Byron trochu – dámy zvlášť
ten romantický láká plášť.
A žil. A jak žil, pane drahý!
Nu, nevyčítám. S jeho dráhy
já sešla bez všech nároků.
Já měla, jak jsem sama chtěla,
ten domek, něco úroků,
má hluchá Anna se mnou jela –
však bůh ví, proč tak souzeno:
vše bylo přiotráveno. –
On přišel jednou. Hotov s jměním
a strhán prázdným lopocením,
nemocen na smrt. Čtrnáct dní
tak sedal, jak vy sedíte tu,
a díval se v to hemžení
a našel zájem na mém světu
a řek mi to. A doznal sám,
že jeho život byl jen klam.
Zhas v loktech mých. A naposledy
své příbuzné jsem zřela tedy,
když totiž k pohřbu přišli sem.
Ti zas mi dali, pane drahý!
Že necitou a sobcem jsem,
že vraždila jsem jeho snahy,
ba, bratr řek mi, že jsem já
v něm udusila genia!
A mně se jenom slzy lily –
nač mluvit? K slovu nepustily
mě proudy soudů přísných zlých.
Ach žena! Víte, každá žena
v těch situacích kritických
je k smrti předem odsouzena –
kde stéblem muž se zachrání –
měj trám si – marné doufání.
Teď chápete, že jsem tak sama?
Nu vidíte, tak je to s náma.
S mou Annou není hovoru
a mám-li tedy prázdné chvilky,
jdu do toho sem táboru,
jdu mezi tyhle repetilky
a mluvím, abych docela
řeč lidskou nezapomněla.
Však ony mršky rozumějí!
Vidíte, zrní na mně chtějí,
viď, Filko? Co ty, Vrabečku?
A Kapistránek durdit zdá se,
no, zakokrhej, chlapečku!
Tak počkejte!“ – A kolebá se
svým vážným krokem do síně
a řinčí klíči u skříně.