Vy víte, jak to v lázních chodí:
sedíte s lidmi u stolu,
sem tam se pohled, slůvko hodí
a za pár dní jste pospolu
jak odedávna staří známí,
svůj životopis sdělí s vámi,
stav rodiny, své zkušenosti,
ba, pátrá-li se chvíli jen,
jste podle jistých okolností
se známým jeho příbuzen.
Tak bylo letos. Ke stolu si
pán s dámou ke mně přisedli,
on robustní je, hezký, rusý
a zajímavě pobledlý
a ona – vůně zavoněla,
když lehce na židli se schvěla –
jak sylfida je tenká, něžná,
má oči modré andělské,
vlas plavý, roba drahá, sněžná,
chic Vídně, krajky bruselské.
On rytmistrem je u hulánů,
na stav svůj hrdý velice,
je cele odán zeměpánu,
má velké smělé ambice,
neb Zofčina to touha stálá
mít brzy muže generála,
prim hráti v celé garnisoně,
a dům vést plný nádhery,
mít lokaje a revír, koně
a dávat slavné večery.
A dál a dále vyprávěli,
neb ten, kdo mluví, baví se,
– a že prý je to roman celý
jak poznali se, vzali se:
sylfida byla na studiu,
po skvěle vzatém gymnasiu
z ní byla slibná filosofka,
jež dovedla dřít do rána –
tu přišel hulán, vzplála Zofka
a vzala sobě hulána.
Nu, romanem však mohlo býti,
jak svědčil každý okamžik,
cos jiného – to spolužití
a jejich prapodivný styk:
neb její oči, mlčela-li,
v něm jaksi neklid vyvolaly,
a řekla-Ii co, zaohrocen
se každý výraz tak zdál být,
by v něm, jenž míň byl řečí mocen,
moh vzteklý pohled roznítit.
Dny míjely. Tu koncert, výlet,
tu picknick v trávě paseky,
tu s hulánem jsem vyjel střílet
i v karty hrál s ním bezděky –
a se Zofinkou na procházce
o ženské trochu o otázce,
o Vídni, Pratru, Kahlenbergu,
o císaři a o dvoru,
o Schnitzlerovi, Altenbergu
jsme byli v čilém hovoru.
Až jednou řekla: „Tušíte to –
– nad sílu člověk nemůže –
já chci se ještě tohle leto
dát soudně rozvést od muže.
Náš svazek lží je, komedií,
já hanbou mřela bych, že žiji,
a dovedou-li jiné nyní
otročit ještě mužům svým –
já nechci býti otrokyní,
já pouta svoje odhodím.
Muž takový! Jen sobec, hrubec,
karbaník, pijan nemírný,
kulturou barbar, vědou trubec
a s atmosferou konírny –
už přes tři roky ženou mu jsem,
tři roky zalykám se hnusem:
on postrachem je eskadroně,
neb jako se mnou mluví s ní,
a rád má snad jen svého koně,
jeť arci jezdec precisní.
Však slovy práská jako bičem
a bije vším, co v ruce má,
a kolikrát – hnán zhouby chtíčem –
smrt připravoval oběma –
mé síly jsou už vyčerpány,
mé nervy jsou už přetrhány –
dál nelze! A přec milovali
jsme se kdys žárem takovým,
že v celé Vídni jsme se stali
pro lásku vůbec příslovím!“
Tu zaplakala: „V noci byla
zas hrozná scena. Po jedné
mě ruka jeho probudila
a jen mi v oči pohledne,
už laje. Prohrál v kartách zase.
Já k odpovědi vzchopila se,
a tu on teprv rámus ztropil,
že dům se třás v tu hodinu,
a takhle za hrdlo mě chopil –
mám dojista tam modřinu.
Dám rozvést se, mám-Ii být živa.
A věna svého se zbytkem
(co neprobil, co ještě zbývá)
a s obrazy i nábytkem
já půjdu do své milé Vídně,
žít budu zálibám svým klidně:
mít menší dům tam pronajatý,
mít v zimě svoje večery,
zvát komponisty, literáty
a jít do dvorní opery.“
„A muž váš – co těm plánům říká?“
Jen pohodila kadeří:
„To víte, zvyk to násilníka,
že v možnost vzpoury nevěří.
Kůň jeho také nevzepře se
a ranám vzdor jej stále nese –
a ostatně jsem přesvědčena
– muž žádný sebe nezradí –
že kterákoli jiná žena
mě docela mu nahradí.
Teď k manevrům se odebere,
a já chci k advokátu jít –
vím, překážky jsou v cestě steré,
však musím, musím zvítězit –
jsem takto člověk? – Jsem já žena?
Vždyť jak bych byla uzavřena
s bestií nerozumnou v kleci
pro rozmar její surový –
a já mám právo žíti přeci,
nuž, rozbiju své mřížoví!“
A hulán? Jednou odpoledne
sám přijde ke mně do bytu,
vzal cigaro a ze spod vzhledne:
„Tak už jste vyslech necitu?
Už řekla – však se chlubila mi,
jak pochopena byla vámi –
no, víte, z těch úst nejdou slova,
z těch úst jdou jehly, špendlíky –
vbít do těla je člověkova,
v tom umělec je veliký.
Dá rozvést se? Nu, s pánembohem,
jsem hotov. To mě mrzí jen,
že v ohledu to bude mnohém
veliký skandál. Vysvlečen
tu člověk je před kamarády:
a jako v snu si neví rady:
neb mluví-li, tu těžko říci,
má každé slovo závaží,
a mlčet? Hloupé. V každé líci
je něco, co tě uráží.
Já mohu svědčit, co to roste
z těch dnešních ženských studií:
dáš do školy to děvče prosté
a zpět ti dají bestii.
Co ta vymyslí za trápení
jak ta ti v každém okamžení
tak nonchalantně, nekrvavě
zná život z těla ubírat –
a ty si jenom jedeš k hlavě
a víš, co je to umírat!
Jsi vesel – k medvědu tě rovná
a mlčíš – ostře vyčte ti,
že pohledem ji práskáš zrovna;
cos řekneš – dá ti věděti,
že nevíš, kdy žil Alfons Šestý,
žes nečet Marka Pola cesty,
a neznáš, kolik Scipionů
kdys bylo v Římě pravěkém –
ví bůh, jen když mám eskadronu,
já cítím se zas člověkem!
Nu, sláva bohu! Odejedem
teď na pár neděl v závětří –
co je to, nebýt bit tím hledem
a dýchat jak pták v povětří,
to nikdy nevysvětlím světu!
Manevry máme – práce je tu,
štrapácí, shonu, žízně, zlosti,
však což? I kdybych zdraví dal,
já jedu na ně s veselostí
jak děvče na svůj první bál.
Jsem vůbec kým v té podlé službě?
víc zvířetem než člověkem –
jen v noci, když se její tužbě –
eh spráskal bych se, ďas to vem!
Mě ona šatí, ona živí,
já příživník jsem, který civí,
jen jak jí přijít na tobolku,
jak okrást ji, jak vzít jí mír,
jsem s taškáři a lotry v spolku –
a to jsem voják, oficír!“
A hulán, jako podťat, na zem
s hlasitým vzlykem sebou švih,
do koberce vtisk čelo rázem
a ležel tak u nohou mých
a vzlykal hlučně, křečovitě –
„Rytmistře, vždyť jste jako dítě!“
A tak jej vzhůru k sobě táhnu –
jak list se chvěje: „Já to vím –
na její život, čerta, sáhnu,
však sebe jistě zastřelím!
Což myslíte, že se jí zbavím?
Že doopravdy pustí mě?
Ten rozvod, na svou čest vám pravím,
nemyslí ona upřímně.
Jen nový rozmar jde jí hlavou,
být mučenicí zajímavou –
na šíji sedí mi, krev pije
jak zajícovi lasice
a seskočí mi teprv s šíje,
až padnu ve prach silnice.“
Den na to musil hulán milý
jet na manevry. S bohem dal
a uzavřený, zasmušilý,
knír kroutě v kočár usedal –
„Což – nepojedem na nádraží?“
se paní Zofky maně táži.
„Nu – pro mě!“ Lehký oheň přelil
jí lícemi. My vyjeli.
I hulán pohled rozveselil,
však oba tvrdě mlčeli.
Vlak připraven. Jen lehce ruky
se dotk jí rtem. Vstoup do vozu
a odtud pohled plný muky
k ní upřel stoje v ochozu.
A ona jakby neviděla,
po písku slunečníkem jela –
stroj dýchá – bílý dým se táhle
do výšky sune k oblaku –
už signál zní – v tom ona náhle
vletěla k němu do vlaku.
Tak prostovlasá. A už jedou,
jen v oknu ještě kývli mi,
tou lící ona mdlou a bledou,
on kníry svými rusými –
a už jsou v dáli... Co dál? Pranic.
Povídka došla svojich hranic.
Známosti z lázní – vždyť to víte. –
Jste zpovědníkem bezděky
a zítra, jen se rozletíte,
už zmizíte si na věky.