Tak nutno začít: Přede lety
my v pluku spolu sloužili,
on rád měl ženy, cigarety,
číš vína, žertík zpozdilý –
však rozumějme: vůbec ženy
a vůbec víno. Zvláštní ceny
ničemu nedal v stycích svých,
ni přátelství se svrchovatě
vzdát nedoved – on v měďácích
cit vydával a nikdy v zlatě.
Měl k vojenské i karieře
cit zhrdavého odporu –
vždyť voják dnes se cestou beře
šlapanou od profesorů!
Studium věčné, samá kniha,
hřbet ohne učenosti tíha,
pleš, brejle, člověk-pápěrek!
Ne císařské kdo nést chce šaty,
má mít, jak Napoleon řek,
především a jen oheň svatý.
A – co dým jizbu naplňoval
a táhlo k raní hodině –
o touhách těch rád zahořoval
(a v tom byl pravdiv jedině):
Že cítí žár ten v hrudi douti,
že ví, že moh by vyniknouti,
leč komický mu úděl dán:
kasárním dvorem vleče žití
a bude opotřebován,
aniž by moh kdy posloužiti.
Čert aby mír vzal! Mír je pouze
žní zlatou podlých ničemů,
však vrahem bývá smělé touze
a škodou rodu lidskému –
jen válka podstatou je všeho
a zřídlem vzruchu velikého,
vždyť všecky cnosti osobní
a podněty děl nesmrtelných
vyrostly dosud jenom z ní,
jak svědčí příklad lidí čelných – –
tak vyznívaly jeho tužby...
On v pluku neměl přátelů,
na jednotvárnost dení služby
a vážnost nadvelitelů
zřel s ironií nepokrytě –
a tomu v jeho konduitě
se ovšem přesný výraz dal
a proto mnohý z důstojníků,
než by se skompromitoval,
střeh se s ním privátního styku.
Jak psáno v dokumentě mnohém
a známo, tuším, dokola,
já dal pak službě Marta s bohem
a přidržel se Apolla –
však jak už člověk v evidenci
má řadu známých existencí,
tak během několika let
já postřehl jsem jeho jmeno:
při povýšeních jsem je čet –
leč proti jiným... opozděno.
Až letos – počátkem té války
jej potkám v živé ulici:
z jakési zastrčené dálky
s transportem jede k hranici,
je vesel, k žití plný chuti,
na sklenku vína hned mě nutí,
kde možno trochu povídat –
však přísahá a dává ruku,
že věci zašlé nechá spát –
psí službu, kreatury v pluku.
Sedíme. Cigarety voní
a víno jako topas plá.
– Ta válka... Modlil jsem se o ni,
když modlil jsem se – ta je má.
Já zplesnivět moh kdesi v kleci –
leč Osud smiloval se přeci,
teď, brachu milý, budu kvést,
víš, měl jsem vždycky v sebe víru,
znám, velkého cos ve mně jest –
však kam s tím v chorobném tom míru?
Věř, já z té sklenky svého žití
jsem během roků řádně pil
a nevím, lze-li pochopiti:
já pořádně se nenapil –
ne, vlastně jinak vše to bylo:
mně do duše se protivilo,
co život podával mi pít,
a ďas ví – nebylo přec síly
tu sklenku jeho odstrčit
a žít jak trapist zasmušilý.
Vem ženy – každá chudák jistě...
a s mučenickou glorií –
však svatý Pavel na svém místě
už dí: Smrt není trpčí jí.
A svatá pravda. Já to zkusil –
a tak si do duše je zhnusil –
teď řekni mi však upřímně:
Čím je ten život beze ženy?
Toť směšno vše... Leč mučí mě...
A toužím... A jsem znechucený...
A člověk vůbec – brachu milý,
vždyť jsou to vesměs bestie –
do kultury se zabalili
a krve žízniv každý je –
a každý hloupé já své upne
i k věci třeba nedostupné –
i slunce strhli by, buď jist –
když vystoupne jim uhlí v ceně –
ostatně – jsem též egoist –
však znám se k tomu otevřeně.
A přec: než nějak hnusně válet
se v štěstí jejich špinavém,
já volil raděj prozahálet
své dny v tom míru nezdravém –
podotknout musím: z blízka, z dáli
chodili, by se postarali:
partie vzácné, děvče květ,
tchán hodnostář vždy zazobaný –
ach, roman moh bych povědět,
jak honily pak ctné mě panny! –
Konečně je ta válka tady!
A já v ni doufám ze všech sil,
že nahradí, čím dohromady
ten mír se na mně prohřešil –
víš – nitro moje. A mé jmeno
zde musí státi ozářeno –
ty dočteš se. Eh, žízniv jsem
tak zvané slávy na té zemi!
Chci znám být všude, lidem všem –
snad proto, že tak zhrdám všemi.
Rci: může člověk nad tu žízeň
světějších citů v žití mít?
A teď mi dává sudby přízeň
i možnost hned ji uhasit! – – –
A jak by viděl tu svou slávu,
opírá dlaní horkou hlavu
a sivé oči nehnutě
jsou upřeny kams v neurčito,
kde dým vlá jako perutě,
za nimiž vše je tajno, skryto...
A válka, válka! Manifesty –
ton heroický v žurnálech –
vojáci hemžili se městy –
nadšení po všech lokálech –
marš mnohý, dávno zapomněný,
byl tenory i basy pěný –
do bojovného zápalu
lil deně olej v křepkém chvatu
Lippowitz v Neues Journalu,
Kornitzer Siegfried v Mittagsblattu.
A s utajeným zvláště dechem
se četla „zvláštní vydání“,
jež tiskli s konkurenčním spěchem
výrobci novin mazaní,
kde tučným písmem oznámeno,
že přes břeh bylo vystřeleno,
že od finanční stráže rek
na bdělé pochůzce své vzrušen,
sto kozáků hnal na útěk.
A nepřítel že vůbec zkrušen – –
A duše hladem zbičovaná
konečně našla potravy:
telegram hlásil jednou z rána
boj urputný a krvavý
a vítězství, jež ku cti říši.
A potom došly zprávy bližší.
Můj z pluku kdysi kamarád
vavřínem ovil čelo svoje,
má povýšení jisto, řád –
leč odnesen byl s ranou z boje.
Do zvěstí nesmrtelných činů,
do slávy vojska vítězné
napadne vždycky černých stínů,
jež zkalí radost z slunce dne:
jmen seznam, jmena divná cizí,
jež přečteš a jež hned ti zmizí,
však děs a bázeň srdce rvou,
že najdeš jedno... Seznam taký
žen, matek zvlášť je lektyrou
a čtou ji zjitřenými zraky...
Tak našel jsem i jmeno jeho
v té truchlé konsignaci jmen –
ne mrtvého, ne raněného,
leč výslovně jen: nemocen.
Že sudbou slavných osobností
stal majetkem se veřejnosti,
já mohl číst pak v novinách,
kdy přijel, kde je v ošetření,
že účast po všech končinách
a k obavám že příčin není.
Já šel tam. Nemocnice taká
překvapí každou návštěvu:
kam pohledneš, tam život láká
tě k radostnému úsměvu:
vojáci vymytí a čilí
se v chodbách, parku seskupili
a kouří, na rtech žert a smích –
po strázních pole, kruté řeži
se octli v říši blažených.
Zle ranění však v skrytu leží.
Jdu, hledám číslo kamaráda.
Před dveřmi jeho pokoje
vojáček-sluha na zem skládá
vak, kufr, koňské přístroje –
radostně jaksi na mne civí,
pán jeho je prý zádumčivý
a nedal slova v odpověď,
když on mu hlásil, že se zvedlo
ten špitál šťastně nalézt teď
a přinést kufr, vak a sedlo –
Snad návštěva ho povyrazí.
– Je raněn? – Ani potuchy.
– Co tedy s ním? – Jo, kde to schází?
Je divný ňáký, bezduchý,
nemluví, oči otevřeny,
jak struna leží natažený,
je vnitřně nějak pokleslý –
tak byl, jak dnes ho vidím zase,
když ze šance jej přinesli,
kde vyznamenal tolika se.
– A co se v oné šanci stalo? –
No, Rus tam tedy šanci měl,
v ní kanonů – no, dvacet málo –
a vojáků jak v oulu včel –
a bili do nás jako ďábli,
nám, pane, věřte, oči slábly,
krev tekla nám z nich od hřmotu –
a co nás padlo! No, co chcete?
Těch kulí sypalo se tu,
jako když švestkou zatřesete.
Pán přijel, zaklel. Kanony ty
že vzít chce. Kdo chce s ním, že v před!
Zdvih revolver a jako litý
se rovnou k šanci pustí v let –
no, vojáci ho mají rádi,
tak celý prapor za ním pádí –
jen bodáky se blýštěly –
svým hurá! děla překřičeli.
A ruské kule pršely –
však hoši jako běsi hřměli.
A pán můj – dvacet kroků věru
byl přede všemi – v šanci vpad
a pálil do nich z revolveru
a šavlí tepal napořád –
i chlapci naši dorazili,
bodákem, kolbou do nich bili –
až Rus zdvih ruce – patří nám.
I sedne pán můj na lafetu
a prohlíží ty jaté tam
a zapálí si cigaretu.
V tom zavrčí cos nad hlavami
a než bys řasou oka mžik,
zaryje se mu pod nohami
veliký náboj. Někdo vzkřik
a něco bouchlo. A to dělo
s chumáčem hlíny vyletělo –
a potom leží dokola
houf lidí – všichni roztrháni –
i pán můj – jako mrtvola
a hlinou pokryt k nepoznání.
My odnesli ho, očistili –
nic – ani stopy po ráně –
otevřel oči v malé chvíli,
však díval se tak ztrhaně –
nic nemluvil, nic nepoznával
a známku žití pouze dával
tím ustrnulým pohledem.
A tak je tady. Dneska za ním
řád, povýšení přišly sem
a já tu věci jeho chráním.
V pokoji ticho. Natažený
na znaku leží bez hnutí,
široce oči rozevřeny
zří k stropu v tichém ztrnutí,
zavolám – ani slova nedí,
ptám se ho – nedá odpovědi,
a sestra u hlav sedící
upřeně zrak mu pozoruje,
rukou mu jede po líci
a smutně hlavou pokyvuje.
Jdu k lůžku. Neslyšeně dýše –
zřím do nehybných zřítelnic
a mráz mnou prochví: Hrůzně tiše
z nich zeje kamsi v prázdno Nic.
Nic – akord žití dožitého,
nic – hody ducha hladového,
nic – přístav lodi umdlené,
myšlenka slední naší hlavy,
lék každé rány zjitřené
a obsah každé zemské slávy.
A k ránu zemřel. Po půlnoci
vzkřik zoufanlivou bolestí,
s postele skočil a vší mocí
otřásal její pelestí –
i spoutali jej, v lůžko dali –
ztich, zíral zase tupě v dáli,
až přišla raní hodina.
Diváku, chceš-li, můžeš tleskat:
Zde leží voják-hrdina,
hráč o slávu. Nuž: requiescat.