Že svět je plný nepravostí,
to možno nyní všude číst:
lež chodí v rouše upřímnosti
a v hávu lásky nenávist,
jsou falšovány víno, voda
a klenotník vám sklíčka prodá
za diamant neb ametyst.
Kdos ideálům pěje hymny,
však za mamonem pozírá,
co jeho bratr neupřímný
své svaté bohy zapírá –
ach dneska každý, každý z lidí
se za svou pravou tvářnost stydí
a s klamnou tváří umírá.
Nuž k čemu týrat svoji hlavu,
když v mumrej noříme se dnes,
jak skrýti se zas v novém hávu?
Ó veselejší byl by ples
a nevídaný, věřte mi to,
jen kdyby každý v sály tyto
jak jest, svou pravou tvářnost nes.
Toť přec by byla notná fraška,
jak nad druhem by žasl druh
a nevěděl, zda vidí šaška,
či šálí-li jej zrak i sluch,
či zdali v masopostním šumu
se nepomátl na rozumu,
zda nesešílel jeho duch.
Tu beránčí, hle, klesnou roucha
a pravda žertem vítězí,
i kdo ji nikdy neposlouchá,
je spjat jejími řetězy
a prchá stará, lživá móda,
vše novému se směru poddá,
nic v bludech starých nevězí.
Hned každý pravdu pravdou splácí
a upřímností upřímnost,
a předsudek i stud se kácí,
jej podrážděná boří zlost –
o začněte tak někdo hráti
a s pravdou bude každý dbáti
jen o svou vlastní maličkost.
Však může být, že trochu zloby
ten odvážný by zplodil šprým,
že trochu svárů povstalo by
všem lidem, pravdě nezvyklým,
snad by i soudy byly o tom –
kdo následky by hojil potom,
by vše šlo proudem poklidným?
Vždyť může býti, že by v hněvu
na bratra bratr vložil pěsť,
v síň plnou boje, plnou řevu
sál změnil by se na ručest – –
nuž bude lépe, bez caviků
když po starém vše půjde zvyku,
když zůstane vše tak, jak jest.