Byl mladý hoch a ona zase pannou,
a než se ženich s nevěstou z nich stanou,
uteče mnoho vody, mnoho se tu změní –
co bylo kdy, toho pak více není.
A byli mladí, kdy se milovali
a na věky si spolu slovo dali,
že nežli pominou tři léta v čase,
že obejmou se na tom místě zase,
kde byli sobě přísahali lásku.
On propustil ji svatém ve závazku
a do světa šel, kde je mnoho lidu,
kde mnoho zakusí, i mnohý žal i bídu,
a do světa šel s upomínkou sterou,
kde mnohé obrazy se na oči mu derou,
a co tu tváří, co tu krásných očí!
Však věrné oko v zad se pootočí,
a ač by rádo víčku ulevilo,
přec jakoby to velkým hříchem bylo,
hned skloní se a do země se dívá.
Pak hlavou pohodí a píseň zpívá,
co zpíval jindy, kdy jí v oko hleděl,
kdy u potoka na břehu s ní seděl,
a píseň zpívá, čistý na svědomí.
A jindy zas rukama náhle lomí
a jmeno její volá do doubravy,
že nad tím lid se kolem v práci staví,
a pláče znovu jako malé děcko,
a klade v hrob s tím pláčem blaho všecko;
pak přijde na noc pozdě do stavení,
kde uvítá jej hospodáře klení,
a vleče se a hledá kousek místa,
jež hospodář mu jako lože schystá.
A zase myslí, co je asi doma,
a jmeno její vyslovuje rtoma
a zase myslí, jak je holce asi,
slibuje věrnost na věčné jí časy
a opakuje, co byl řekl, znova –
jen zdali ona ve srdci jej chová...
A ona doma? co to za otázku? –
vždyť slíbila mu věčnou tenkrát lásku.
A ona doma? – vy ste nevěřící,
vždyť líbal ji a ona jeho v líci.
A ona doma? – co ta krátká slova? –
vždyť jeho lásku ve svých prsou chová.
A ona doma, jak on v cizím kraji:
ji jeho slova šeptem oblétají
a jeho obraz před oko se noří,
a každou noci trápí se a moří
a každou noc, kdy z hory měsíc vstává,
mu dobrou noc, to se slzami dává.
Ba v každém květu jeho slíčná ústa
a v každé růži jeho krásné tváře,
a kde on býval, krajina teď pustá
a hodila by jen se do žaláře.
A každá píseň, kterou jindy zpíval,
kdy v oko jí se roztouženě díval,
ta je tak smutna, nemá žáru ani
a plna zpomínek a jako pro zoufání.
Tak ti dva vespolek se měli rádi –
vždyť byli plni života a mladi;
a jak je žebrákovi kousku chleba,
tak mladým lidem zase lásky třeba.
A loučili se, dojista že v pláči.
On světem bloudí, krajem cizím kráčí
a ona doma po něm nyje, vzdychá
a na čas naříká, že pranic nepospíchá,
a v duchu přeletěla by tu dobu dlouhou,
kdy nebude víc kojit jen se touhou.
On prošel města, co jich vidět v kraji,
to v zimě, na podzim a na jaře a v máji,
a mnoho viděl ušlechtilých lící:
a co tu div, že hodil po dívčici,
kdy naň se smála s veselostí v oku
a k němu točila se v mrštném skoku,
a co tu div, že když ji k sobě vinul,
mu staré lásky obraz z mysli hynul,
i co tu div, když tiskla jeho ruku,
že pádem zapomněl tu celou muku,
jež trápila ho dny a noci celé,
a co tu div, že slovo její vřelé
se neslo k srdci jako jemné tknutí;
a konečně ho nikdo nepřinutí,
by řekl, že se nelíbí mu ta či ona.
A tak svou cestu dále v kraji koná,
a co tu viděl, skoro zapomíná,
a za myšlenkou vychází hned jiná,
a co tu bylo, jako ve snu včera,
než uložil se v lože za večera,
a co tu bylo, jako v mlze skryté.
A ona doma? – což se podivíte!
Ta lítá z kola do kola jak divá,
a muzika kdy počne, spolu zpívá
a v kole jako o závody lítá;
časem se obraz jeho před ní kmitá,
však zaplaší ho, není divu také,
vždyť obrazy tu hezčí, všelijaké,
a myslí si, že on to nezví v dáli,
že jiní hoši s ní se milkovali,
a domýšlí se, že to není hříchem,
kdy chvíli krátí nevinným si smíchem,
kdy jednou za čas ruku podá hochu;
i lidé řeknou, že to pro vrtochu,
a lidé řeknou, že to ze zoufání,
kdy k jinému svou líci volně sklání,
a lidé řeknou: dobře, dobře dělá,
vždyť žije jakby ve klášteře celá
a dobře má, že zatančí si v kole.
A on prochází luhy, lesy, pole;
i slyší zpívat o volnosti lidí
a v písni té otroctví vlastní vidí,
prochází města, co jich na silnici,
v nich vidí mnohou ušlechtilou líci,
a co kdy bylo, na to nevzpomene
a cestou dále v cizinu se žene,
a co kdy bylo, toho není více
a holek v kraji věru na tisíce.
„A co mi ona? – Věrnost neuchová,
a sotva tvář se ukáže jí nová,
jsem odbytý a mohu umřít z toho;
už není věrnosti té v světě mnoho.
Snad zoufat? – ne, to slabota by byla.
Že byla někdy ta a ta má milá,
nu co je na tom, to je zvykem v lidu,
jenž lásku hledá za veškerou bídu,
to zvykem lidí, jsou-li ještě mladí;
ti milují se, ti se mají rádi –
nu, tak to bylo, tak to vždycky bude.
A ostatně je děvče velmi chudé...“
A ona doma? – Co to za otázku?
vždyť slíbila mu věčnou tenkrát lásku.
A ona doma? – chodí na muziky
a za milého hledá náhradníky,
a tam ten synek jako vystrouhaný,
ten sotva od někoho vezme hany,
a tam ten synek do kola s ní letí,
že až se smějou před hospodou děti,
a tak s ní letí, že až ouzko v těle,
že mžikem přeskočil s ní kolo celé,
a hudci hrajou „solo“ bez ustání
a hoch s ní v závod do kola uhání,
že podlaha až pod ním praská – –
a ona doma? – a co její láska? –
S tím hochem ohlášku dnes po mši měla,
že mnohá holka jí to záviděla,
a mnohý lituje, že on se asi trápí
a v cizině že líci slzou skrápí,
a mnohý myslí, jak se asi lekne
a co jí za tu věrnou lásku řekne.
A tři ohlášky, pak se svatba slaví.
Zelený vínek rozložen kol hlavy
a šaty bílé, jak je mají panny,
kdy po vsi nesou sochu svaté Anny,
a na tváři je plamen lásky rudý.
A ač ten průvod prostý je a chudý,
a ač jen málo za nima je dětí,
přec milo na to z dálky pohleděti.
A po oddavkách muzika je zase.
Pak nikdo více po tom nezeptá se
a je zas dobře, jako bylo dříve.
Hoch mnohý pohřešuje dívky divé,
co o muzikách byla duší v kole.
Teď netančí a chodí po stodole
a dohlíží, co ještě kde je k práci,
a na ples v krčmě víc se neobrací.
Tak minul čas a víska žije zase
jak ve dávném a uplynulém čase,
a co kde jinak, na to čas ji zvyká.
A čím víc vody s jezu dolů stýká,
tím více na to víska zapomíná,
co bylo kdy – a víska celá jiná.
I jemu zdá se, že už prošel dosti
a dost že nasbíral i zkušenosti,
a nový v kroji, nový také v mravu,
a nových myšlenek zas plnou hlavu
se vesel vrací domů a přemítá,
co matka as a otec doma robí,
a z daleka již s vršku kostel vítá,
jejž nová zvonice už s hodinami zdobí,
a pomýšlí, co dělaj’ kamarádi.
Však na ni, že se měli někdy rádi,
to nezpomněl, vždyť dlouho už je tomu.
A nežli došel k otcovskému domu,
už mnohý na něho se díval zpolou,
však nikdo netvrdil to s určitostí;
vždyť než odešel, bradu měl jen holou
a teď se na ni hustý lesík hostí.
A ten tam známý poznal druha z mládí
a líbají se, vždyť se měli rádi;
on líbá se s ním, nepomyslí na ni,
on líbá se s ním, trvá v povídání,
až konečně se trhne, domů letí,
kde pod jabloní hrajou sobě děti,
a užuž tiskne otci políbení,
pak matce, dětem, co jich ve stavení,
a diví se, že zas má bratrů více,
a každému z nich zlíbal mladé líce
a zeptal se jich, jakže se jim říká.
A děti divějí se zprvu tomu,
však kdy se dozví, že to bratr z domu,
hned smály se – nu dítě brzy zvyká.
Teď bylo toho mnoho k povídání,
že nestačila by snad kniha ani,
a nového co, rodiče se ptali,
a co jest slyšet v cizině a dáli,
a co jest slyšet, zda nás čeká vojna
a zda je v kraji úroda i hojná,
a ptali se, jak se mu vedlo všady.
A co on řekl, ač byl dosud mladý,
to pravda byla, měl to z zkušenosti
a cizích krajů prošel věru dosti.
On mluvil o všem, nezeptal se ani
a trval stále v prudkém povídání.
Pak oblekl se; že jde po vsi trochu,
by některého uviděl i z hochů;
šel kolem domu bývalé nevěsty,
i potkal ženu, šla do pole k práci;
ta zastaví se, zastaví a vrací
a praví k němu: pěkně vítám z cesty.
„I buďte zdráva, milá hospodyně!“
A jak se vedlo pořád v cizině?
„Kdy bůh dá zdraví –“ Arci, arci zdraví –
Ona jde dál i on se nezastaví
a jde zas cestou. Znal ji, co je z toho;
a pakli nezabolelo to v žití koho,
tož jeho ne. Nu tak to v světě všude,
a jak to bývalo, tak to i nadál bude.
Nuž vám ten obraz zdá se býti malý
a konec ten ste asi nečekali.
Snad měl se trápit, kdy ji viděl znova,
a pomyslit, zda lásku k němu chová,
a měl si zoufat, měl si život vzíti
neb na nejmíň své proklít živobytí.
A ji že hryzl svědomí červ krutý
a on že snad lítostí její hnutý
jí odpustil, neb že jí vraždil duši.
To všecko čtenář jako v mysli tuší –
však chtěl jsem napsat života kus pravý
bez rozmýšlení, lži a bez opravy,
chtěl jsem to napsat jako na ukázku,
že lidé nemřou pro ztracenou lásku.
A to tak ve životě – v básni jinak bývá:
tam kdo si nezoufá, se bezcitným nazývá.
Nu to tak v básni, jinak v světě všude,
a jak to bývalo, tak to i nadál bude.