Rozevři, země, ze železa brány
a svíce, vzplaňte na vše světa strany,
ty, bouři, zahřmi, blesku, v ohni záři,
ať oběť lásky vzpne se na oltáři,
roztrhni pouta, člověče, své bědy
a poroby vzdech vyrvi naposledy,
člověče, vstávej, slunce tvoje vzchází,
jež vroucí teplo cestou vyprovází,
člověče, vstávej, vzkříšení se blíží,
a s beder setřes všecku svoji tíži,
plamenným okem vzhlédni k nebi vzhůru
a píseň zapěj v archandělů kůru,
člověče, vstávej, už je po všem veta,
čím byla tobě dávná pouta kletá!
Rozevři, země, brány okované,
nechť průvody krále s větry tudy vane!
Andělé v předu, muži na komoni,
se šijí železnou, která se neukloní,
na čele svobodu, co život jejich nosí,
na oku perlu blahodárné rosy,
za muži děti s nevinností v líci,
naděje hvězdou v jasné zřítelnici,
k nimž teď se druží panen dlouhá řada,
celého světa všecka srdce mladá,
s největší láskou, vítěznými věnci,
jak spěchala by každá ku milenci!
A na to král svůj slavný průvod slaví,
z olivy s věncem kolem bílé hlavy,
to svobody král starým se praporem,
jenž viděl vojny s nemilostným morem,
žen vzdechy smutné, nářky jich a dětí,
s praporem, jenž teď drahou volnost světí,
strhaný kus, že sotva je co zříti,
zač tisíc lidí dalo živobytí,
urvané třepení, ze stříbra země tkané,
teď rudou krví vraha postříkané,
uhaslá hvězda, vznikající znovu,
lampička vetchá na matčinu rovu,
s praporem slávy, lidské lásky znakem –
žel že tu lásku hledal zabijákem
a chřestem zbraně uvolněné ruky, –
s praporem slávy, ukončené muky!
A zpěváků sbor chorál nejkrásnější,
jejž kdysi napsal básník nejslavnější
ve šťastné chvilce, kdy se s nebem snoubil
a zásvit boha čelo jemu vroubil,
teď prozpěvuje v různé harmonii:
jak o břehy kdy mořské vlny bijí
a v lese ptáče tklivou píseň skládá,
jak milenka kdy prvně: mám tě ráda
v blažené době řekne hochu svému,
jak před bojem kdy poslednímu tému
šedivý vůdce volá: vzhůru proti vrahu,
jak hrom kdy v skalách svoji hlásí dráhu,
jak z jara řeka rozvolní svou kůru
a z potoka se mění na nestvůru,
a všecko boří, ku břehům se tlačí
a málo dbá, kdo vodou zmírá v pláči,
a málo dbá, kdo za svůj život prosí,
a málo dbá, kdo lásku v těle nosí.
Ta píseň volná, ach ta píseň velká!
V ní více netruchlí a více nelká,
kdo v slzu smutku srdce si obláčel
a líným krokem ku cíli se vláčel,
v ní nelze slyšet tisíceré stony,
žalostné dumy, za umrlé zvony,
v ní nelze slyšet hroudu padat k hrobu
a nářek žalný mrzkou za porobu!
Ta píseň volná, píseň o svobodě!
S ní houpají se mořem světa lodě
a v nejpestřejším lidstva jeho davu
se kolébají lásky ku přístavu,
kde tisíc lidí příchod jejich vítá,
a v každém oku blaženost se svítá,
zjasněný den a záře nevídaná!
V rachotu mříží otvírá se brána
a průvod vchází, hosannah zní dolů
a rozléhá se ode pólu k pólu!
Tu vedle zlata žebrák s vetchou holí,
jejž běda světa více nezabolí,
tu vedle starce mladík v plném květu,
jenž pro volnost dát musel s bohem světu
a s láskou rozloučit se v blahém zanícení, –
což po lásce je, volnosti kdy není.
Tu muž své děti požehnával právě,
když zvonil zvonek jemu ku popravě, –
což děti jemu, poroba kdy zemi
prochází hrdě jako lotr němý.
Už poslední se člověk tlačí k bráně
a jedním rázem jako k slovu páně
rachotí mříž a brána zavírá se,
hrom zahučel, tma kolem prostírá se...
Jen z dáli píseň o svobodě šumí,
jí zrádce asi ztěžka porozumí,
jen z dáli píseň o svobodě zvučí,
však zrádce bůh ji nikdy nenaučí,
jen z dáli píseň o svobodě hasne
jak poslední svit jarní noci krásné,
jen z dáli píseň o svobodě letí
a velký svátek nade lidstvem světí!