báseň bez názvu

Emanuel Miřiovský

Ó poesije! – matko nejněžnější! – Ó poesije! – matko nejněžnější! –
 kdo vyřkne posvátné to jmeno tvoje, ten prost je bázně vší i nepokoje a srdce bouře v něm se ukonejší. Přístave tichý s hájem plným chladu, červánku první po temnotách noci, nevěsto bílá s uzardělou lící, úsměve vlídný po zášti a hněvu, polibku první na rtech milenčiných, sne první lásky v hájích milostinných, ozvěno s nebe srdcím na úlevu, ty první máji v srdci básníkově, smutečná vrbo na předrahém rově, studánko v poušti, první slzo dětí, svobody chráme nad mohylou z rumů, požáre jasný na volnosti chlumu, [9] jediná jedna mezi stotisíci – – sešli mi jiskru v srdce ku pomoci, kdy píseň svou zde k nohoum tobě kladu, ať peruť vztáhne, k výši vzhůru letí – – Neznané slovo na rtech mojich visí, budou se ptáti: písni, čí jsi, čí jsi?... Vyslal tě sketa nebo houslař z bědy, než skřipnul nástroj v rukou naposledy co blázna skřek, než odvezli ho v taji. Ach písni má – tě v smíchu pochovají – neplačneplač, má písni, neopustím tebe, roztrhnu srdce jednou ranou ve dví, a vyrvu pro tě z vroucích ňader ledví, obejmu tě jak nejmilejší pannu a ve rozkošné zanesu tě nebe, byť sám bych měl si ustrojiti hranu. Vy ostatní! – já vyzývám vás na boj, však ne se slovy na rtech, s láskou v nitru, a byť jsem nepěl jako druhdy Záboj, chci bojovat až ku prvnímu jitru! 10 Vy ostatní! – Má píseň přechudá je, a nepsal jsem ji v temných nocí lůně při svitu lampy, měsíce a blesků, při bouři divé v hromu řvavém třesku, ne v šílenosti s přesyceným bolem. Ta vzrostla maně mezi ptactva zpěvem, pod listím stromů, mezi vnadou vůně, pod teplým křídlem živoucího háje, v zátiší srdce chudým pod oděvem – psal jsem ji tichý, proto v ní tak málo, co ňádra z ledu by vám rozehřálo. Vy ostatní! – co stojíte tu kolem! Sáhněte sobě ku levému boku a velte srdci, by ustalo tlouci – což řeknete mi? – bláznem nazvete mne. Kol spánků letly myšlenky mi temné, já zachytil je, oděl v písně šaty – – jsou poslední hodinkou ženy mroucí, kdy jest jí volně odejíti s katy. – Zdaž jedna slza zaskví vám se v oku? – – 11 Zvolna se vznáší jako vodou páry, Zvolna se vznáší jako vodou páry,
 než slunce zjasní obzor na východě a žhavým leskem otočí kraj starý, tak jak byl včera, než na husté vodě se žluté růže k spánku potopily. Jí noha sotva dotýká se země, kdy po měkkounkém mechu kráčí jemně. Zjev její jest tak vábný, roztomilý, že nad tím v kole rozloží se jasno a slunce pablesk zahoří jí v tváři. Na ni se dívat není dosti krásno, jen tajně tušit jako v temném šláři, co netušeně v hloubi duše plaje. V dumání tichém hlava sklopena je a oko hledá něco, jako bez rozvahy, [12] snad štěstí svoje, obraz nad vše drahý, snad ráj ztracený, tužby oklamané, snad přísahy a sliby dávno dané, snad peklo, nebe?... kdo to může říci? – Smutek se zračí v čaroskvoucí líci, však smutek divný a ne každodenní, úlevou jemuž z rána probuzení, ba smutek divný, není pro to jmena; v něj dívka celá, celá pohroužena, že nevidí plát slunce nad obzorem a neslyší ni ptactvo zpívat borem, že nezná nic, co člověku je vnadou, že hledá to, co jiní ve hrob kladoukladou, a hledá, čeho nelze naleznouti. Tak sama s sebou víc a víc se rmoutí a jak ta rosa na trávu se klade, tak slza vřelá na tváře jí mladémladé, a jak ty páry nad vodami plují, tak myšlenky se kolem hlavy snují; a v měkkém srdci něco měkce cítí, co nelze ani nazvat jménem pravým, co lze jen tušit v mocném žilobití, 13 kdy ozve se to taktem milohravým, co lze jen cítit, cítit ve zápalu. „Ach bože, cítit – co to slovo chová? – snad je to láska, trochu bědy, kalu a trochu soužení a marná slova? Ach bože, cítit – věčné city lidí! – kdož v citu vašem kousek pravdy vidí? – Což je to cit? – co do vašeho citu, když nejde nám to nikdy k blahobytu, co do vašeho srdce, my chcem žíti, ne věčně s city hrát jen pro rozmary. Ten cit je pro nás tuze všední, starý a my chcem novost myšlenek zas míti, a chceme žít, jak na lidi se sluší, ne pouze srdcem a ne pouze duší, leč tělem, tělem, jak století káže. – Ach kdo se teď už po citu vás táže?...“ Teď smutná dívka mluví jako k sobě a tajný šepot ústa obepíná, teď slovo zas a opět slova jiná, 14 teď jemný vzdech, hned trpký úsměch v sledu, teď jasné oko, hned zas tuhé, z ledu, teď výkřik – ticho – na to chechtot divý. Kol skví se les a háj a bory, nivy, kol zpívá skřivan vzhůru se nesoucí. Kdy kol a kolem rozhled je tak vroucí, kdy pod nohou se ráje rozestřely, jak můž’ tu srdce stonat v chorém želi, a nižádným se modlit otčenášem, že tak je krásno v šírém světě našem? Je těžko žalmem zasvětit tu chvíli, kdy myšlenky se v hloubku ponořily a jenom slza nad vodu se vznáší – je těžko plesat nad tou zemí naší....naší... Ty smutné dítě, jak se blížit tobě? – Ba věru smutno, bloudit ve sirobě a neznat duše, neznat srdce v těle, jemuž by’s řekla svoje přání vřelé, jež by jsi tiskla v blahém opojení. Pro tebe nikde slitování není....není... 15 Matku ti nedali, a otec bůh ví kde je, a ty zde bloudíš sama bez naděje, matku ti vzali, otec světem chodí; snad není už, snad hlady vleče tělo, snad v zemi je, by na věky tam stlelo, snad v blátě hříchu nuznou ruku brodí; matku ti vzali, otce’s nepoznala. Toť mladost krátká a historka malá, za to víc bolu je a více utrpení. Zdaž noc ta na den blaha se kdy změní?....změní?... A za chechtotem dívka do mdlob padá; na bujná prsa hlava se jí skládá, vlas rozpustile lítá po rameni, – – ach obraz ten, to není k vyslovení. Zdvihla se zas a zase dále letí, a krok a dva a krok a dva a třetí, a letí dál a letí – – bůh ji vede a ochrancem je oné dívky bledé. 16 Ta dívka běží jako kletbou štvaná, Ta dívka běží jako kletbou štvaná,
 jakby ji v patách sledovala rána, jakby ji pekla otáčely zmije a v uchu zněly divé melodije; ta dívka běží Ahasver jak bludný, s tím rozervaným čelem, věčně trudný a věčně divý, jako tygr z lesa a věčně v pláči, jako slabá žena. Už jako mrtva rázem na kolena upadá mdlobou, upadá a klesá, objímá zem a tiskne ke rtům květy, ssaje z nich vůni s vášní rozkypělou, jak v každém lístku seděla by spása a rozpomínka na budoucí světy. Široké větve chládek na zem stelou, [17] dívka mu padá chladné do náruči a horké čelo klade na kapradí a rty své jemným políbením chladí. Myšlenky divné s hlavy dolů střásá, chce zapomnít, co léta už ji mučí, chce býti jinou: chce se vrátit světu, rozprostřít křídlo ku smělému letu, chce jako orel prodrat se až k nebi a vyrvat z prsou zaražené hřeby, chce milovat, chce smát se, hrát a zpívat a skvostem lásky srdce přiodívat. Což divu taky. Mladá krev plá v hrudi a ještě na smrt ani pomyšlení; jak z rána poupě k liliji se budí, tak v mladém srdci láska rozespalá; a dnes-li večer tu co děcko stála, ta jediná noc na pannu ji mění. Proskočí jiskra snů všech pavučinou, sen zaplašen a panna ve svět kráčí, kol srdce květy naděje si stáčí a doufá, že jí nikdy nepohynou, 18 že zimy není, věčné jaro že je, že všecko v světě k vůli ní se děje a vše tak krásno, jak stvořeno pro ni. Přísahá v duchu, že chce býti mladou, odchovat mladost každou, každou vnadouvnadou, a přísahá, že slzy neuroní. Neplašte ji. To hříchem, lekat děti, kdy přes čelo jim hejno vidů letí, a nebe kras jim před oči se klade. Měli jste taky svoje časy mladé, neplašte ji. Vesele potok běží padolem květným ostré přes kameny; plačící vrby nízké břehy střeží, na něž se bělounké tlačejí pěny, kývají dolů, shlížejí se v toku jak láska hocha v milenčinu oku. A na louce se mládež staví v kola a v reji veselém si krátí chvíli. To mládež ze vsi; je jí toho třeba, kdy po celý se týden v poli týrá, 19 než nazve svojím trpké sousto chleba. Děvčata, hoši: jak to pohled milý, kdy známé srdce k známému se svírá v tlukotu jednom, v jednom sladkém dechu, hned kolébavkou, hned zas v divém spěchu jak míru cit a vášně rozproudění. Na mnohé líci tajné plane rdění, důvěrný šepot jak na větvi ptáků ševelí, bzučí, zas to výskne kdesi a veselí tak budí u diváků. Diváci děti, ženy, muži, staří. Dívka tu stojí s rozhořelou tváří, do víru vln své oko divě hrouží, mučí to, mučí, srdce jí to oužíouží, a přec to tak as krásným býti musí, kdy v tanci bol se všechen mocí zdusí, a srdce tluče jako slavík volný, kdy háj prolétá a ty šumné lesy. Pohled to krásný a pohled tak bolný! – Těch radovánek ty jsi nepoznala – 20 tobě jen byla družkou hrubá skála, přítelem bledý měsíc na obzoru, za přítelkyni’s měla chudou horu a za sestru tu noc tak osamělu jak řeholnice klášterní svou celu. Ne, také kráse dívka neodolá: dívá se v kolo, kolo s ní se točí, a dívá se, že sotva stačí oči, a dívá se a dívat by se chtěla, až by snad noc jí víčka uzavřela, a dívá se a chtěla by snad zmříti a chtěla by se dívat živobytí. Tu mladý hoch se přitočil k ní směle, obejmul pas jí v horoucnosti vřelé a než se mohla prodrati zas z toho, už v kole skáče, objímá se, zpívá a nepohlíží více na nikoho. Těžko se dívat; netřeba tu oka, kdy smí se spustit srdce do hluboka a rozeznít je jako píseň tklivá; to srdce tluče v poplach; dech je dlouhý 21 a v oku plane pablesk vřelé touhy a v líci žár a v ňádru něco dýše, co žádná píseň ani nevypíše. Hoch sotva dýchá, ona při něm stále a chtěla býti by s ním neskonale, a hoch už klesá, ona jen se točí, a sama točí, bez dechu a míry, že ostatní si vydívali oči a nechtěli dát zraku ani víry. „To divá žena“,žena,“ zakřičely hlasy, „rodičko božíboží, vem nás do ochrany!“ Řady se daly v útěk na vše strany a ves je plna neštěstí a zmatku. Louka je prázdna, opuštěna v krátku – a dívka padá v němém oddýchání; teď na trávníku rozdupaném leží, tak sama, sama, sirotek jak všudy; na tváři plamen neuhasný, rudý a němý bol, jenž v skrytu rejdy vedevede, a němý bol na čele dívky bledé. 22 Slunce se v západ do červánků sklání a přes kraj stěhuje se mráčků řada, jak andělé, co nechtějí to zříti, jak hasne v světě mladé živobytí a do sna padlých před časem se skládá. Potoka vlny dále zase běží tak jako za dne, ptáče skuhrá v křoví a jako zvonek večer lidem hlásí. Co teď as myslí ubohá? – ach, kdo ví. Vidí jen jeden obraz, ze všech jedenjeden, kol něho kreslí nejpestřejší éden, kol něho kreslí hlavy nepoznané; a v tanci lítá, na něj ňádra skládá, div že v chorobu nad tím neupadá; bohatá slza s oka na líc kane, pak zmizí obraz, všecko, všecko mizí, ubohá poznala, že byl to obraz cizí a cizí tvář a cizí objímání. Chtěla by padnout, nevstat do skonání, chtěla by pryč a jest jak ukována. Na každé myšlence lpí jenom hana a na každém je slovu krví psáno, 23 že darmo hledat na večer už ráno, že darmo plakat, darmo toužit v želi, kdy pro sirotka všickni oněměli....oněměli... Že oněměli? – slov tu arci není. – Hoch jako strom, co bujně květe v poli, má taky srdce; či se domníváte, že žádná trýzeň mu je nerozbolí, byť trýzeň to, co v cizé dívce ryje? – Myšlenky k němu divné, nepojaté stoupají jako jiskry dýmu ze požáru, on nemá moci ušlapat je k zmaru a donutit se k jejich zapomnění, jsou jemu vůdcem, ač jim světla schází; on každou z nich na konec doprovázídoprovází, až zhyne, shasne – chytá novou zase....zase... Jsou bludičky to. – Hoch je mladý, žije a rád se skoří leposti a kráse. Na chvíli aspoň. – Večer ustvořený, jak byl by k službám každé vnadě ženy – – zdaž láska to, vás nezeptá se žádný a mladík odpustí si, že není tak chladný....chladný... 24 Tak tajný klid jak v svatvečer je boží. Tak tajný klid jak v svatvečer je boží.
 Kdo srdce nosí, ten se nepoloží ku spánku těla, spíše ducha k snění, ten lásku bude volat k ulevení do hlubin srdce, které spalo za dne; teď za večera novou touhou mladne, počíná žít a uvolní své tísni buď povzdechnutím nebo tklivou písní; – ach, škoda, že to snění bez života, to jako beze slov je pouhá nota. Ach, což ten život! – to jsou arci slova, což do slova, kdy málo citu chová, mně milejší je píseň, zvuky nahé, ve chvilce zanícení, spásy blahé, mně milejší jsou sladké z lesa tóny než z lidských ňader vynucené stony,stony. [25] V tom tajném klidu kdož by srdce nosil a za hodinku ještě nepoprosil, by ještě déle moh’ se dívat na to, jak obláčí se večer v samé zlato a noc své vznáší pláště nade kraje, by svedla mysl ve ztracené ráje? Ó kdožby nechtěl zadívat se v sebe a hledat s touhou v srdci vlastním nebe, rozklenout nad ním peruť lásky svojí a pousnout jak po vítězném boji, rozhárat všecko, co kdy v ňádru cítilcítil, a hledat oheň, jenž by dál mu svítil a nikdy nezhas’ jak ta lampa malá, co věčně za spasení naše pálá, a nikdy nezhas’ jako boží oko, co strážcem nám – tam v nebi převysoko? Ó kdožby lásky prost chtěl tvrdým býti a hrdý dřív neskláněl živobytí, ó kdožby chudý dřív se nemnil králem, ó kdožby nechtěl v boj se dáti s kalem i blátem lidstva, nechtěl život ždáti a nechtěl svět ten celý milovati, 26 padnout mu v náruč v svatém zanícení?! – Ukaž se, člověče, v němž lásky ohně nenínení, a já pak skloním ku tvé šiji hlavu a vyrvu duši, půjdu na popravu! Pospěšte si, kdo lásku v ňádru máte, pod křídlo jděte nocí rozepiaté, ať ráno lstivě na vás nepřikvačí těch stromů ševel a ta hudba ptačí! Snad je těch lidí mnoho po široku, v jichž láskyplném zrcadlí se oku veškerý zápal z mého srdce hloubi. Teď v chvíli té se tisíc duší snoubí, jediným dechem jedna s druhou splývá a jedno oko ve druhé se dívá, a v malé oko celý svět se skládá a všecka srdce pojednou jsou mladá! Tam od jezera stezka pro dva lidi – ani je měsíc na ní nevyslídí. Na pravo skály, z mechu se obrázky – hezky se dívat na ně v blahu lásky. 27 Na levo louka – tráva posečená, jakby teď právě odešla z ní žena, než k dětem vrátila se za večera. Teď vystupuje něco z pološera – jeden to člověk? – není možno ani – či snad dvé srdcí v tichém rozmlouvání, že nelze rozeznat, zda šustlo listí neb vydechli cos rtové jejich čistí?... Teď blíž a blíž – a hlavy přece dvě jsou, či snad je spolu s myšlenkami nesou tak těsně, věrně, jakby jedna hlava? – Ve houští ptáče žalem postonává, hrdélko měkne, tklivá píseň zvučí; – to snad dvé lidí písničkám se učí? – Snad přišli poslouchat? – ba divné věru; a přece ptáci nejlíp při večeru dovedou skládat, den co podal krásy, než večernice konec jeho hlásí, a přec lidé v noci nejraději tu tajnou píseň mladé lásky pějí, a nemilo jim, kdy se den už vrací. Po cestě lidé, v olšině zas ptáci. 28 „Jak, milá panno, přece říkají ti? – vždyť nelze ani slova promluviti – – to políbení sladší tvého jmena, neb mladá jsi a láskyplná žena, nuž pověz mimi, ty roztomilé dítě, tvůj milý jmenem tvým pak pozdraví tě!“ „„Neptej se, miláčku, o neptej se to, mé jmeno chudé, k tomu ještě kleto, a není pěkné, což je potompo tom slovuslovu, zvlášť kdy se pojí k srdci sirotkovu; – já se tě neptám, jak ti říkaj’ tady, jsi miláček můj, k tomu krásný, mladý, máš pěkné oči, kadeř jako z peří – kdo neuviděl, ani neuvěří – já se tě neptám – bože! a to čelo, jak hrdě hledí na svět, na okolí! – Však mne ten pohled nikdy nerozbolí, v pohledu tom mé srdce rozhořelo! Tu spleť mi květy do pestrého vínku a neptej se víc na to jmeno moje – 29 to nadělá ti darmo nepokoje, a pozlobíš se potom na – Márinku!““ „Márinko, anděli, o dítě, ženo, jak hezky sluší ti to pěkné jmeno a jsi tak krásná jako na obrázku – a neměl bych ti celičkou dát lásku?“ Márinka bledne, je jí toho líto, že chudé jmeno nezůstalo skryto, dívá se plaše do tmavého kraje, v němž bledá záře ze měsíce hraje; ta zář utíká k skále, do jezera a pak co tma se do tmavého šera navrací jako člověk po daleké cestě, kdy marně bloudil světem po nevěstě. Márinka bledne, snad že toho želí, že mžikem dala v oběť život celý tím jedním slovem a že na svědomí se vina snese s drtícími hromy; Márinka bledne, že snad tuze mnoho trápit se láskou tak pro ledakoho, 30 že kdyby zastihla ji tady matka, kdy objímá ji náruč muže sladká, a kdyby otec hleděl na ni přísně – že počala by nota jiné písně, snad výčitka, a snad i stony, žaly – oči by se jí v slzách rozplakaly a sen by zašel jako v první ráno, a tiše řekla by: už dokonáno. Však bohužel tu žádná z oněch lící; jen jedna tvář tu, a ta ve měsíci – a což ten měsíc, nepoví to lidem, ten podívá se a odchází s klidem. Však darmo myslit líce na matčiny, by káraly ji z nejčistější viny, však darmo hledat otce přísné zraky – jen jedna tvář tu a ta nad oblaky! 31 Intermezzo
Nebe i zem se v smutku šatí hávy, na srdce padá tíží ze olova, jak havran letí myšlenka teď z hlavy a z prsou vzdechy, lkání místo slova. Každý se muž odívá do taláru, to v habit černý jako o rekviích – zas jedna duše uhasíná v zmaru a k hrobu klesá v kletby melodiích. Postavy tajné, plny panské pýchy s obřadem smutným kolem utíkají – pohřeb to divný, kdy za hnusné hříchy ni jedny oči v pláči nezalkají. Pohřeb to divný, bez svící a zvonů, bez modlitby a bez průvodu lidu – – [33] zdaž člověk po smrti, zdaž po životu skonu kdy dojde míru, pokoje a klidu? Je těžko slzou ulevit své hrudi, kdy rozrývá ji bleskem noc ta divá, a sotva myšlenka se blaha vzbudí, už sejček všemu umíráčkem zpívá. Už všemu, všemu hodinka se blíží a smrti ruka štěstí z loktů dere – jen stíny lidstva po zemi se plíží a ze rtů kněží zazní: miserere. Snad ani to ne. Snad jen úsměv Kaina, kdy Abel v krvi potopil se celý – a přece srdcem bolest běží tajná a prsa by se bolem rozletěly. Na jazyk slovo smělé, velké sedá a ruka třímá meč a zrádné kopí – však tvář je strhaná a mrtvá, bledá a lidská slza rosou běd ji kropí. Pan ďábel výská. V pekle na cimbály ta chasa bláznů tluče v opojení, 34 a slávu hlásá mefistovi králi, že v světě cnosti není, není, není. Pan král se směje, chechtá, blázní, šílí a pohár krve vznáší do plamene, nestoudné ženy strašným jekem kvílí, až kvil ten hříchu do stropu se klene. Do stropu z krve, bídy, hany, bláta, to místo šarlátu a stříbra, zlata – pan král je vesel, chasa duši vítá a žárem rudým brána pekla svítá. Před novou duší ženy tance vedou ve skoku chlípném, s rozervaným vlasem a duše s tváří neskončeně bledou se šeptem víc, ne s vnadným jindy hlasem, v němž cnost a krása shlížela se čistá, pohlíží vůkol, zdaž tu není KristaKrista, a smáčí šat tím trpkým, bílým mokem. Ty nejsi Márinka s tím potrhaným okem, ty nejsi Márinka, to jsou jen tvoje stíny, ty nejsi Márinka, ta byla beze viny – 35 ty nejsi Márinka, ta v jasné cnosti žila, ta byla upřímná a krásná, sličná, milá! Ten vlas se stáčí jako hadí plémě, to oko blýští jako blesky žáru, tak nezřela tě na svých prsou země a nechodila’s černém ve taláru. A přece, ženo! – přecepřece, ženo’sženo’s, padla. Routa ti s věnce jako v podzim svadla, vyschl ten pramen nejkrásnějších očí a srdce nad bokem ti ve prach změnilo se. Teď nezaskví se oko v pláčů rose, teď o tvůj pas se ruka neotočí, zčernala by jak tknuta ďábla rukou, zedrána metlou, utrýzněna mukou, a na tvé hlavě věnec sedí z hloží – odpusť ti, Marje, milosrdí boží!! Tvé tělo dosud mezi lidmi bloudí, však duše tvá zde věčném trvej v želi – jen jeden jest, kdo lidskou vášeň soudí, byť luzy rty se slávou rozezněly. 36 Ta luza křičí: sláva, sláva, sláva! A ze člověka drahá padá hlava, a srdce stydne, jakby led je nosil, vysychá oko jak studánka v létě, kdy čeká na to, aby dešť ji zrosil, a luza výská po dalekém světě, div srdce vášní, vztekem nerozbolí; a luza výská – přejte jí té chvíle, kdy věncem krášlí vyvolence milé, by druhý den je pošlapala znova, a místo slávy – kletby, hanby slova vyvrhla na ně, sklála život vzdmutý a za list vavřínu zvolila prut si krutý a šlehala jím ve tvář prorokovu, než došel v řeči k poslednímu slovu! Tvé tělo žije, duše mrtva zase. Neplačte pro ni, v mladistvé že kráse vnořila ruku v tůni krve plnou a postříkla se rozpustilou vlnou, neplačte pro ni – – Márinko, mé dítě, ten plamen pekla zase oživí tě 37 a dojdeš znovu krásné ku myšlence a zpomeneš si svého na milence, a vzkřikneš, ztichneš – bude se ti zdáti, jak upadla by’s věčné do závrati, budeš si přáti, usnout navždy v hříchu a rozpláčeš se u šíleném smíchu – – to bude krásné, ach to rozkoš bude, Márinko, ženo, dítě moje chudé!! Snad, Márinko, ač smrt tě v náruč vzala, by’s ještě jednou umřít sobě přála, pochovat duši, uspat v noci, za dne, kdy není nikde smilování žádné. Je přec tak sladko odpočívat v zemi a k hlasům všem, všem zůstat němý a zůstat mrtvým všemu tomu světu, a býti stromem bez májových květů, a spát a spát a věčně spát jen v snění a nedočkat se více probuzení. – Pan mefisto dnes vesel; chasa výská. Márince po bohu se zase stýská, chce pomodlit se, řeč jí selže v slovu. 38 Hle, vizte před sebou zde cnosti vdovu! Ženich to krásný, bez klamu a bludu, jenž nezasívá do srdce vám trudu, hle, vizte zoufalost zde v ztroskotané ženě a zplačte nad ní, ďáblové kdy v plese – – z daleka chorál nočních duchů nese se do hlubin a zmírá ve ozvěně. Smutný to obraz; a mefisto výská. Hrom divoký na stěny pekla tříská a ženy kvílí, Márinka se chvěje – – ach, což je v pekle lidem do naděje... Márinka nedoufá, už víra všecka je z ní, už láska prchla z posvátného stanu, v němž duše ještě upomínky vězní, jen želžel, že ohlas jich sezvání hranu. Márinka nedoufá – a k čemu doufat taky? – Je snadno doufat nad i pod oblaky, však není víry ve utrobách hlíny, však není cnosti víc, kde vládnou viny; je snadno doufat, kdy je naděj’ ve sny – však kdy se ve hrob klade děsný 39 celá ta síla, člověkem co žije – pak těžko štěstí hledat u Marije! Márinko, ženo! – k čemu už to slovo, kdy puklo žalem srdce básníkovo?....básníkovo?... 40 Hoj, byla noc! – jak po vražedném činučinu, Hoj, byla noc! – jak po vražedném činučinu,
 kdy člověk prchá pykat za svou vinu; to tmavé nebe jako plášť je vraha, kdy po něm ruka mstitelova sáhá, z oka mu plamen žhavých blesků lítá a vzdechem lítost jakby poukrytá se vyrve časem, stonem útrap mučí, jak ze skalin kdy divý orkán skučí! Hoj, byla noc! ó velká, velká noci! Živlové hlásejí se k síle své a moci, a jeden zdá se předstihuje druhý, a darmo hledáš v tůni její luhy, ty hory modré, padoly a stráně! Bouř dutě hučí jako zvony k hraně, [41] v ozvěně jásá, jásá a zas šílí, tam ve úskalí jako děcko kvílí a nežli skončí divou píseň jednu a než se snese poslední tón ke dnu, už nová řada do tmy černé letí a horám, skalám padá do objetí! HojHoj, byla noc – ta noc je nocí svátkem! Nechtějte myslit, že to živlů zmatkem, to nejkrásnější hudby harmonije, to nejkrásnějším zpěvem cherubínů, jenž z duše jejich na světy se lije co pozdravy na hlavy země-synů! Hoj, byla noc, jak bůh by mluvil k lidu, chtěl odměnit ho za veškerou bídu a ukázat mu, že je velkým bohem, jenž umí svolat hlásným trouby rohem celou tu sílu, i to blaho celé, jež nepocítil dosud člověk v těle, a ukázat mu, že se nevzdá moci – – hoj, byla noc – ta noc je svátkem nocí! 42 Čí je to vlas? – tak jak ta noc je tmavý a jako zmije stáčí se kol hlavy! Čí je to vlas? – čí oko se to třpytí? – Lesk jeho divě do kraje se řítí jak blesky s toho zbouřeného nebe! Ach, želžel, o žel, to tvář je dávno známá – i hluboká ta noc mne neoklamá – ach, želžel, Márinko, tak shledávám tebe?! MárinkoMárinko, postůj, noc tě tmavá svede a na tváře ti lilje vsází bledé, MárinkoMárinko, postůj, noc tě v propast skolí a nevytoneš, hluboká je řeka, navrať se zpátky, miláček tě čeká a rány hříchu více nezabolí! Márinka neví, co se děje kolem, Márinka letí po strništi, polem, Márinka plakat chcechce, a přece nelká; je těžko lkát, kdy svědomí červ hlodá a do srdce šíp přiostřený bodá, je těžko lkát, kdy bolest je tak velká. 43 Teď vítr nese Márinčinu nohu až ku zdi vetché, místy rozbourané, – vydral se blesk ze chmury na oblohu a za ní křížů zlámaných roj plane: kus hnátu, lebka, nasypané hroudy co upomínka na poslední soudy. – Hoj, byla noc – Márinko, povol kroku, – zhasni tu záři ve šíleném oku! – Čí je to vlas? tak jak ta noc je tmavý a jako zmije stáčí se kol hlavy. Čí je to lebka? – nech tohotoho, mé dítě, sic přijde bouř a tady pohrobí tě. Ten truchlý jasan odumírá rychle, jak mladost, krása a cnost mezi lidem, opadá květ a z ratolesti vyschlé i listí stele lůžko sobě s klidem. Tam z kříže latě kus – čí nápis je to? – to staré asi jmeno, světem kleto, už ani barvu nechce podržeti a hodí se těm větrům za oběti. 44 Čí lebka to? – snad ducha velikého, škoda že mrtev, věru škoda je ho, teď neposlouží leda anatomu. Čí je to hnát? – vy smějete se tomu, že starou předvádím tu před vás notu, jež neprospěje lidem ku životu; vy smějete se, že chci sobě hráti snad na Hamleta, jak si chvíli krátí na zdrané hlavě ještě s kouskem vlasů; to arci nehodí se více do zdrávasu, kdy křesťan vkročí na to místo svaté – – nu, snad se proto na mne nehněváte. Čí je to hnát? – ach Márinko ty sirá, tě asi žal a zoufání rozdírá, – a já bych výskal, že ta noc tak živá a se smíchem že na to vše se dívá, – a já bych výskal – odpusťodpusť, božebože, mi to – a já bych výskal – Márinky mně líto – a rád bych výskal a zas plakal k tomu – čí lebka to? – zeptej se anatomů. 45 Márinka nalézá své slzy zase, jež kmitají se na tmavé jí řase, Márinka pláče, vítr vzdechy nosí, Márinka pláče a hrob matčin rosí: „Matičko drahá, probuď se, tvé dítě přišlo vinné, nad hlavou tma mu hluboká a světlo světa hyne. „MatičkoMatičko milá, dlouho dost už nosila mě země, je smutno srdci v samotě, matičko, vrať se ke mněmně. „MatičkoMatičko milá, nechtěj spát, vrať do světa se zpátky, je smutno v světě k zoufání a smutněj’ beze matky. „MatičkoMatičko milá, všude tma a nikde žádné světlo, a všecko kvítí vyžloutlo, co po lučinách kvetlo. 46 „MatičkoMatičko milá, v oku tma a ňádra se mi boří, srdce mi v těle ustydá a hlava ohněm hoří. „MatičkoMatičko milá, pravda to, že zabijí se lidé? – mně smutno, teskno bez konce – nuž co mimi, božebože, zbyde?... „MatičkoMatičko milá, plakat chci a slzy není žádné, myšlenky není na boha a touha k nebi chladne. „ViďViď, matičko, to velký hřích, kdy člověk zoufá v světě, a viď, že jeho žití je jak bezbožníka kleté. „A nebeA nebe, peklo, očistec?... matičko milá v hrobě, buď vrať se zpátky do světa neb zavolej mne k sobě!sobě!“ 47 S jejího oka slzy přebohaté teď padají v hrob této půdy svaté. Už jeseň tady – sotva květy vzpučí; Márinka zalívá a dojistadojista, že zjitra se vznoří lupeň z vlhké země nitra a klesne jeseni té mužně do náruči. Živlové ztichli, bouř se ke snu sklání a měsíc v dol pozírá v usmívání. Tak po nadšení pokojná je chvíle, tak po dnech černých časy planou bílé, tak po noci den vstává z růží stkaný, tak sláva vzchází po útrapách hany, tak po zimě se krajem klade vesna – však po životě smrt se budí ze sna a srdce drtí, hlavy v lebky mění – ach, všecko, všecko samé utrpení! A ráno přišel hrobník s rýčem v rukou a podivil se nezvyklému zjevu, pohladil v čelo uplakanou děvu a zarmoutil se nad tou její mukou. 48 Studené čelo, oči v sloupu stojí – snad se jí hrobař pozdvihnouti bojí?... Studená ruka – podejte mu vody, to stihly dívku cestou nepohody, podejte léky – konec bude mdlobě – – V hrobě spí matka – a teď spějí obě. Ta matka dole, nahoře zas dcera: ji rozedrala utrpení sterá, a jedno velké a ty druhé – malé? – jsou velké sic, však nejsou neskonalé jak toto jedno; to s ní půjde spat a před soud boží s ní se ubírat – to jedno hoře, to je velké hoře! Pro ně chce plakat věčné ve pokoře, pro ně by padla na zem ještě jednou, než světla světa nad obzorem zblednou, a žila znovu s nejčistější cností a přišla zase bohu do milosti, pro ně chce trpět věčné ve pokoře – to jedno hoře – neskonalé hoře! 49 Márinky není, struny popraskaly Márinky není, struny popraskaly
 a harfa visí na svalené stěně. Umírá ohlas dálné ve ozvěně jak náhlý výkřik v lomu srázných skalí, umírá, hasne, jako svíce žití. Kdo, kdo ji zase ku plameni znítí?... Ta píseň moje už je dozpívána, poslední akkord v uchu doznívá mi, a mám se loučitloučit, myšlenky mémé, s vámi, kdy zbyla v prsou těžká z boje rána?!... Upadl člověk – což to píseň krásná! Upadl člověk, cnost s ním do propasti sřítila se jak balvan s výše hory, zašlehla jiskra o skalinu jasná – to lítost nad ztraceným duše rájem. [50] Člověk by všecko se sebe chtěl střásti, co ponětí kdy hříchu vyvolalo; však hrůzou strne, cnosti že tak málo a spousta hříchů bez konce a míry. Jak mladá láska za nejkrasším májem rozpláče srdce vzdechem nepojatým: tak oko moje bez naděje, víry pohlédlo smutně, Márinko má, k tobě! Rád bych tě nazval archandělem svatým a modlitbu k tvé spáse na rty svedl – však luza bláznů v smíchu plvá po mně a skřivený ret ledem dotknut zbledl! Spi tiše, tiše, v opuštěném hrobě sen povolaných, nerušený, sladký, bez kříže, jmena, květů, bez památky v čtyrstěnném pěkném, beze světla domě, kde není trestu pro nevinné viny....viny... Zhynula duše – snad ji pojmul jiný svět slavnější, daleko hroudy naší, pln cnosti, krásy, výše nevídané... 51 Upadl člověk – tisíc jich se vznáší – pohasla hvězda – tisíce jich vzplane – – Nuž co to jest, kdy jeden ve hrob klesá a miliardy k životu se budí? Nuž co to jest, kdy jeden v peklo padá a miliardy letí na nebesa, kdy jeden člověk za volnost se bije a tisíce jich ruce ve klín skládá – nuž co to jest?! – to příběh věru všední, jak z rána den a k večeru noc tmavá. Svět vstává, žije, zase dokonává jak člověk z těla. Hlavu tíží spaní, kol všude tma a nikde smilování po šírém dalekém tom světě celém. Jsme v hadrech nuzných; budem věčně chudí a věčně nám se hvězdou nerozední?... Světýlko noční bdí jen u Marije – to píseň má jak jiskra pod popelem. E: av; 2002 52
Básně v knize Márinka:
  1. báseň bez názvu