báseň bez názvu

Stanislav Mráz

Bard vrátil se....se... Ne, prorok, apot lásky! Takový lásky toulavý Ulysses se vrátil v dům, ne marnotratný syn, by, více, mezník nám, dům pozdravil a města krb, jak domu. Penelope Pierra ví. A srdce básníka, jež podobno jest skotačivé dívce, ač chiméra je steskem uhodila, ve stanzích křepčíc v mračné mosaice snů rmutných, balancujíc na jich bási, na škále vejířivějíři barv oblaků, to opět mezi svými zarazilo. S bosquettem v dlani s Elysia se vrátil, či z Avernu, kde trčel v zajetí Pluta či Disa, s tím se vrátil v svět a tkví teď tu s tím sladkým bosquettem. Tak Daphnis v grazií se vrátil kruh a tlum, kdy druž jich sesmutněla víc i chór. Proč tesknil chór jich? Že víc nevrátí se, stádo zbloudilé že zachvátí tíseň. Daphnis se, cyclops vrátil! Titan se vrátil! V bronz jak divem stuh, se vrátil neporušitelný. PojďtePojďte, doby korybantikorybanti, a máje trouveressa zřete, se vrátil v čas, v mih, v shodu skonejší ať. Nechte věřit mih nás, názor táti, úlevně oddechne ať hruď: Je vytýčena doména umu, usvobodněna, ji nechte pozdravit nás bez váhání i omezení! Mistrovství je čím chimerské, fantaisie hra a šprým; cit, něha v váze a trill trópu platí a pro svůj bosquett, pro laur vše spěch chvátí, že debutant se s trofejí též vrátí. Jen baccarat, ne levný atribut! Skráň může snít... tributu umění billance ká. Avšak též billance uznání, vděku hermy parku zlaté. Ať všemohoucnost mozků dominuje, ježto vlá říš možnosti z všemocnosti její. Zda v bombast přepínám cohese adorace tuhou strunu? Ku patě šinem piedstalu Mus devisa! Vyvolence irid v šperk, v pstrost v déšť, se v růžích kov sám zdus! Žeň apostrophická se v blánu chýlí, vlažnost i lhostejnost v šleh náhle van odvál, jak mlhy jitřní, vetchý sloup, svit Favrinia sněhy. Obec vznětu, rodina opět jsme, má dobrou chvíli encomiast... Opáčit rozborů lze phráse, pieç moudrost, essayí, však nesstíní to svrchovanost Musy, všemoc i velkosvatost v vlídný mih. Oslavné diabolské započíná saltomortale, motus diabolicus... Péč Marie duší vším, kdo Marty mní?! A duše démonické, vášně výraz a projev, hudba její, triumphuje tróp. Bard vrátil se! Ó graduale vůně! Májové graduale, grazie plesá. Látka je čiře platonická, o níž chochytka naše disputuje: Bard vrátil se, Daphnis se, slyšte, vrátil, Astrea nese máj, věk zlatý, jemen, máj nese purpurové ve dlani, bohyně milostná... Ó jaké štěstí! Bardál se vrátil v srdce, duše naše, buď zdraven, vítánvítán, a ne teskně, plaše, a Musa jeho – slunná Astrea..Astrea... [3] A jako když se z dálných krajů vrací, trouveress hvězdných krajů, sfér a cest! Tak sjel, všel níž! A kol dýchá, vlá, chví, plá, vibruje, omamné, veliké, niť srdce sugerující a skráně puls a opět harmonie konejšivá, lethejská, pach fioly v přídech bezu eliského a výsp, met chimerských: Ó zlatý, smavý, krásný Cynthie čas, dci Prokne zve kdy v čar, nard hlas: Endymione! Agathone!! Melisso!!! * * * Blud poesie jesti onen blud počátků žití. Vždycky sklamána poesie byla, její křehcí mysti. Ať Orfys, Archilochus, řad bez sklonu. Idól vždy podryt byl! I tys byl oklamán! Veliká maska jeho na Haemu, již robi spiklí rytím ochvěli a krtci závisti – u pat jsi pidík její – ten Memnon v přelud zpívající a zmýlení cíl, tobě, sacerdote, se co sargophag schýlí ku skráni! Jste všicci klamáni! Idól má nepřítele....nepřítele... Kdo idól dal, jej v vzchod sám podlomil. Leč láska nemá sklon! K idólu touha, cit, Pierra miluje, ty musíš za ní jít, ty musíš kochat ji, bys vyznal v sled: Já věřil, s ní bloud budu colossem, též sama colossná je, věk mrak jongleurů, a trouveressů měla, adorantů, tak smála se juž s Pindu na Mäeona a barda tejského. Máť zuctění umu je veliká, umění bez konce je vroucí láska, nyvá, nad lávu, ominösní..ominösní... Sklamána láska má! Chození po šíři, hledání krásy na ulicích, v všech křižovatkách cípů, dalekých obzorů stíhání, hledání, volání úsilovné po Éru, výlevy hysterické do noci, výkřiky Musy, ženy bez hymenu, hledání já co druhé femininum, své věčně delicátní, subtilnější, přes staré structury chtít kolejí, novou, co svede encomiast kdys holý, mít z citu proměn sensaci střídání v kruhu, jako z přírody, v fríz pavučinný být v chant v nuanci, na thema navazovat transcendentální, ať disciplina to či těkání, ať píle mravenčí či gaminství, co jest to, nač, ký nohsledství v tom cíl? Jít po pramu, jej zvonit nechat v sluchsluch, svést pojednávat jej či proscribovat, vyprovocovat každou příhodu, jíž básníka se skráň, cit dotknout můž, jakou to péči máme, poeti, kdo starob těch sacerdos optimus? Chanteuři, vteřin Musy života žertvy, vy nám to v trópu povíte, proč lásku volá nerv a hřeší cit, nač všecky pohry circu věčnosti, kaleidoscopu shonu rotání, nač prohry sázek, banqueroutt sklamání! O převrat sujetace zápolení, oštěpu Pierry v klání lámání, nám zjeví, altruismu toužení to pro se, pro um čím, kde snaha vším, být úžas pythického stadia, sibylla z ohně dýmu cohesse, z dělnosti potu, byť v zor violka. Oh, výklad bosquettu, jenž dýchá, pach má imaginární ta kytice, dě, věště, oraclum své spontánní: To v neskonalost víra, ona žije, oh věčně žije, milka táž všech – poesie! Však – ohimé! Je láska rozváta! Kde všech jsi milenko, kam znikla jsi, tvé stádo a tah zbylo bez Chloe, ó Cypris?! A tím, že ptám se, pěji: Abstraktní posvěcení hledat, žďát, v všem odkrývat i výklad z dlaně Haemu, ježto mře v rumu láska, basálnost, dno, nerv a kořen, z rady sudiček ten talisman chtít vzít, příz abstrakcí v všem zvednout, pochopit i odhalit, toužit po chiméře, ji milovat, vábit, být zdolán jí, sklamán, je absurdnost. A mnohých lós je touto absurdností....absurdností... Miluji chiméru! Dis její v tmách se šklebí: Živ mnil’s, velik, vítěz být, hrst tmy vem za hvězd šperk, buď třikrát klet! Pes osy Pierry, Thalie káry umění circu chimerský aligator se směje....směje... Architekt čká s vteřiníkem, kdy maska demolovaná se nachýlí a prósa slovo prosté, nescuchané a volné s linií kdy niveluje. * * * Salamandr se směje! Nový žití smích! Vita nuova! Směje se fontána, 4 duhová, máj je žití, čas je snů. Květení bílé budiž pozdraveno, že’s nepropás své bílé květení, důvěřím, jáhne, Háv tvůj nevyrudl. Já proto s mládím lásku spodstatňuji a s láskou mládí, obé accentoval. SolSol, hledáme tě, mládímládí, žádám tě! Pout že májovým sluncem, co to jest? Silného že cos vzkřiklo, zanylo, zavolalo, v hrud všicci cítíme, o svaté mládí budiž pozdraveno, aeolské mládí, síly, vegetace var jeho! Tobě, děcko, lichotíme bohů, ty v oblouk v síle vypnuté výš, slavíme, kdys čirá živelnost. Co míň, co veteš, Aide, odstup od nás, dál brak a pýr. S idólem v přísné krytí jenž není omezen, vždy zbývá větší, illuse, imaginace ty v splývání, ty projev věčný lepších možností, ty manifeste bytí trvaléhotrvalého, v věky nám neubíhej, v tmy kam neznikej! Sny, touhy v nejpestřejší apocopii! Epocho tvůrčí mimo běžnost vymklá! Je láska mladostí, je mladost láskou, to promítání neodstaví nic, a proto pěvce máje opěvám, mladosti s korybantem v střet. V líc v hold pozdrav síle! Díla creace taj, vpruha, podklad, v věčnu zbožňuji co v něm, čím v čase – podnět – horuji. Attická a ne spartská disciplina! Vznes Cypris štít a Aeolos feruli! Hřbet osvěť vln, zachraň od tonutí a dobu naši odveď od mělčiny! O nebývalém začni hovory, neskutečného načni k spití čep, říš, zákon nový rozvři discursem. O jsoucím, nejsoucím a nehynoucím, jen ty znáš zrodit cos a zpívati, o živelném a živém, vegetujícím, gestem či pósou apostrophu samou jež hovoříš tečkou i vykřičníkem, chicanou, fintou prosodie vesny, jež její květinami básníš, nádherou, barvami, čarem, virtuosity jež vrch umíš tříbit slova, frízu, sama znáš jen plát, nýt, lkát, být, týti, božská věčně tvůrčí a věčná v snění, tys to jeneusse d’or! Ohimé! Timpy lásky, poesie, to vše že pusté modly, satanovy nicotné?! Ne! Hle, avšak, aidon máje i umu poesie volá! Musíš blíž! A jedno v srdci chví, pulsuje v skráni, a s živelností smetá sugesce, vře, ryčí, nyje: Aidon! Aidon! Aidon! A je to křehký jen jak fléty tón, zborcené harfy tón, strhané struny zvuk, tremolo hvězdy v modro rozplynulé, slitého zvonu hlas, hrající pólu zář, však jako návrat hudby z Elysia, paprslek z eldorada ztraceného, paprslek s vůní jeho zpívající, tragická krása věčně prokletá a v eldorádo své se vracející, poesie Héva, jež v ráj v návrat pěje! Jablko její gnóse, umu bylo... Zas rozkochala by hruď pohádka. Sluj loupeživý, záhadný měl rek, daleko na ostrově zeleném, neznámém, veslaři kam plovou jen, a kdo tam vkročil, musil zemříti. Životem, láskou sklamán, lidmi všemi, sám, sám tam žil, jen pouze s veslaři, již pomocníci lupu byli, rad i kynu jeho slouchajíce. Kdys lapili minstrela a v ostrov vezli. Mlád zemřít měl. S ním k sluji spějí. Je plna hnátů, lebek. Zachvěl se, byl mlád tak, neměl nic než loutnu svoji, a k usmíření lotra výš ji zved’... A tóny dštily, příval z eldoráda, cascady trilků spectra duhových. Ten lotr convenc byla. Sluje prah ušetřil barda, vrátil žití jej a od výspy Tisiphy veslovali zpět opět okouzlení veslaři, spití a vzrušení....vzrušení... Zas chmurná zvěst či romantická zajme, vzruší nás. Zvěst sládne v tragičnosti nectarem. A v sluji s milenkou se setkal bard, o lásce zapěl, s ní se v výkup vrací, s idólem, symbólem své poesie... Květ, v sněti pták a svit a stín a druh, vše zdraví jej a plesá, vzjásá v nitru: Hle, bard se vrátil, vítěz vrátil, vrátil! Netknut se vrátil a nestřísněn z zón záhadných, tajuplných, uhranutí nicu. A aidon pěje, pěje, pěje... Cascady trilku spectra duhového, chant v srdci chví, pulsuje v každé skráni, zborcené harfy tón, strhané struny zvuk, tremolo hvězdy v modro rozplynulé, chant Siria ruin, křehký fléty tón, slitého zvonu hlas, zvonící pólu zář, 5 paprslek z eldoráda ztraceného, orfické návrat hudby z Elysia, paprslek vůní těžk, až zpívající, to bílé zpívající květení, pějící květy, jež se líbají stálestále, a červené pějící labutě Venuské, květinami básnící, chicanou, fintou vesny hovořící, jež tečkou hovoří i vykřičníkem v vrch virtuosity gesta a pósy frízu, jak jeneuss d’ore, tvůrčí bez ustání, tvořivé, vulkanicky žhavé, živé, jónské i frygské, neznikající, nezdolné, neutlumné, nesměrné, nemroucí, živlem smetá sugesce, ševelí, šumí, reptá, klokotá, co křídly tříská modrý o aether, co duší květin vříská, tiká, vzlyká, vře, ryčí, nyje: Aidon! aidon!! aidon!!! * * * V tom přídechu mou skrání v přemítání neshodná táhla duma, meditace. Kdyby za umu cult a mysterium, za exaltací srdcí, charých stín dob kmit, se vrátil, smysly šleh temnoty flórem, srdce udeřil, barbaři vtáhli v forum... Dál co pak?! Líp kramářství a hmoty vděky ctíti, čím lena pochvala! Sem Sáby pach drobu pro prophání! Lžipohádky incarnátu je rozbit plachý lesk a žas! Kdo poesie umu čar slaviti mnil, že bloud, že zhřešil... Lásky kultem zhřešil, jsa její hříchem těžkým, její bludem a přečinem. Hřích náš jeť Paphie s Pierrou v krytí. By se v plec bil, stal se phariseem. Zpěvní druzi, pak čím dále oveslená epopea ta naše, lehkovznětná? Díme pak: To vise byla, omyl, cohese?! My vystoupili výš, dav níže zbyl příliš a Mois z zraku se mu ztratil v oblaků pýr... My všicci bloudili! Vrátíš se Pierro v dobu i aglustrum, jak bard se vrátil, my v plebejské stany leč s prophetální níž sejdeme hory. Dav nedostoupil morální té výše?! On zaplesá, by prophaním byl dál! Dav hyena jest! Množství je bestie! Prv modlu vytýčí a rozbije ji pakpak, však hůř kdy žádnou modlu nevytýčí, kde žďá tak spravednost a uznání, kde orgie své slaví popírání. Potlačení geniové, si v vzdor vezměte podnět. Niťte se, bijte, hajte se, protestujte, nyjte, dav nuťte netečný, vás poznávat by musil, nové ryjte v úspěch dráhy. Vynucujte, by poznávali vás! Buď vaše propaganda větší nouze a jedno vůdčí, chtějte, znejte pouze: Ať není nepřiřknutých geniů, neuznaných! Na timpu učte zde se všemu! Příklad věčné bdělosti i ostražitosti! Jsem prophet sanquinický, apologie umění v všem látku zřím, nad Pollia lebkou, Hamletův jsem šašek, mih se divně zadumal! Cíl umu! Ne sen, vise krásné malování, popírač ten piedstal nepodlomí, též čím je Musy ptačí rodina. Bloud Sáby pach nezažhnul dobrodruhu, kadidlo Clio lásky neuctívá trón, altár darmo. Láska – démon v duši?! Vše výkřiky faunskými naplněno, vše básníkovo svaté volá jméno! Sám pěje Cerber, slední váhání, flegmatu, pruderie odvrženy jím rudimenty. Pedant kapituluje Hádu i Olympu, katedra leví, neb jasno, neutrálním jest umění v látku i obsah i v cíl poslání. Ne Lais Mneme jest i Aoida! Tóg střih se smísí, přísnost odbarvuje! Neb umu Gral své srdce v zážeh v vosk dal citu plání, plenu v oběť vznětu. To žertva ctnáctná, a proto úkol kývá tvé jméno na conthurnu vytýčiti, timp zleštit, aby slnil, zmohl zor, zařvati v tubu jména hlas i křest, saecularnosti data v pečeť, hold, že rytíř přišel Pierry turnaje, že minstrel zas v líp v hnízdu domovem. Manifestaci lásky sklamané nesklamatelnou více nesklamat, slib, pěvče, nesklameš že v pietu druha víc. Nesklamatelně nesklameme víc, o rcetercete, davy, lásku ceňte, sacerdota! A básník dneška v glacè rukavičkách když blíž jde, klak a mim jak tučnou líc, zde dobra mag, zde výspy posvátné, v kovové tóze rytíř Blanický, bok kovový i pancíř, sceptrum nepopřeš jeho, to jedno, regionu něhy že výspy vládcem, pěvcem, apot, mag. 6 Byl Virgil mag a jeho ferule, říkání prosodické magickými. Byl prvý máj a lásky magie čas! Uč apostrophovat se senilní úd doby, neznáš senility že u mládce v dlaň s bezovou kyticí, té lávy, pulsu, varu, žáru, kyvu mladosti nejprvnější. Taký model čím, formace podle typu horoucnosti! Vás májů nových a jich reformace jednoho máje a bývalého timp jeunessu d’ore, tož májů budoucna a májů máje, dnešků, zítřků rek. Bard vrátil se! Vrátil se lásky faun, vlídný a týčí výš se, Cypris evangelium! Zde zakládáte Cypris velký cult, něhy, jen tísně nových také pomněte minstrelů, lávy žáru pomozte i síly varu. Žij máj obrozený! Otázka k davu prophannímu: kdo by v dál měl srdce druže zpěvné slednímu, básníku orfickému, z čeledě chimerské, v cestu kámen vrci? Tak kdo učinil by v dál? V tom convergence zisk mravné a sklon rmutné indolence, neb čeleď snílků jest rod, stůl idólu! Ať z prahu toho vzklíčí krása rassy! Ó vise z regionu svobodného světla! Ne vzruchu mravenčího rek jen, také něhy collos, milování. Apsida snění srdcem zatížila se básníka a citu jeho tíží. Rek mythu svého májového kývá, tažení aesthetické nejmladších ať splývá Idy nebo módy kruciátů. Křižáci krásy, věcného dědictví v pouť za Sionem šinem na Parnass. Zelené credo přijď zde k uplatnění! To credo zelené, jež pěje, sní, v confessi vyznává spolu a praeluduje: Ó krásný, zlatý, smavý Cynthie čas, jsem Hyperion, Endymion sám, Apollonides. Křehký úd jich mám, srdce i vlas, nerv hedbávný a segment, Almanacandros, Narciss, CyparidesCyparides, Agathone, tvůj závin skráně znám! Výš arcadické mládě confesse, a zdráv Pierry odkaz, nechť rozbitý, tříšť, duhové jak střepy ulity, pravůně edenu pach, graduale fioly snění, hvězdy polární smích reverií. Parnass označen... Ó rozbdívání blíž krbu spolného! Přijď velké, svolné srdcí svítání! Vy, jimž jsou vším radosti literární, vzpomínky pijte z starých kalichů, ve kterých plálo a se nalévalo něhy a vznětu víno purpurové, nevolte zbýti hroby obílené. Návštěvou na Parnass kdy limonadeur přijde, v sluch šepce pierott, že nemá víc látky, Dis by v přítlak slevil sám, neskojitelný kritik poshověl, slib, dítě mníš že býti ascense. Ascense Haemu... V delta dobra jít! Idylou skončím z háje Apollova v spor žen a zvědu mistra, mnění jich, když prchal z Athén posel Euripida... Ó sladké okamžiky, splacené Musou níž piedstálu, v urnu lásky snů mincí vrhání. Znik’ cicadismus... A co se nové rodí umění, z Joviše skráně nebo Cypru pěny, co leviathan sféry zápolí nové, za chlebem s holí homérskou tíhna, jenž zřeřavil v čest kadidla ti drob a v hold na pánvi rozkolébal, genese Olympu co nová hýří, zub rozset pro vzchod dračí cohorty, dokument, střep že ducha revolty mé slední v srdci nebo v snící skráni, o sobě samém co v mih uvažuje urvané eliským, níž snesené umění stupňované, svrchované, ké příští čká je pozdní, tvých sto let, kých nových škol a směrů vzplá změť, pych? To přemítání v romantismu hold leč příliš vzdálené, ať nyje ret: Ó zlatý, smavý, krásný Cynthie čas, dci Prokne zve kdy v čar, nard hlas: Endymione! Agathone!! Melisso!!! Fin.
[7] Výzva k P. T. čtenáři a k publiku.
Žádám u veškeré úctě každého, komu přítomný výtisk básně autorsky manifestační a ódy novembrové slavnostní posílám, aby laskavě uhradil alespoň haléřový účet per 30 hal. třeba odesláním obnůsku toho ve známkách poštovních. Jinak račte přispěti mi na tisk a vydávání prací, za kterouž příčinou dovoluji si Vás zváti ku předplacenípředplacení, a to prozatím na partii intermezzových sbírek a publicací básnických o obsahu contemplat.-aesthetickém pod souhrným názvem a označením:
Stan. Mráze:
Pleiona optimistická.
Do téže zahrnuty jsou práce následující: Výkřiky ženy bez hymenu, Phoibovo a Melissino odpoledne, Rozzpívaný dům (Proslambanomene), Narození nového umění, Prapoet Nemo a jiné pieçy, Knihy joviálností, Račí anemonky, Utíkám v červenou světnici... Císařská metrika, Proroctví o apollinském ztroskotání, Pokuty a odvěti, Jižní sonáty a perplexe severního versiflexe, Elisejské věnce Zénovy a Titya, Epóda o fufantu kůlu Kostnického, Parfumové odstřižky Musy atd. atd. a jiné ještě edice a publicace pouze specielní dílny autora zahrnuté v tento kruh a společné označení seriové a přehledně rozdružení partiové, orientační. V pleioně budu ještě pokračovati a ji dále doplňovati a obohacovati. Kéž možno dle úspěchu hmotného i morálního nazvati pleionu tuto za původně pleionu optimistickou pleiona vítězná! Obnovil jsem své umění i dílnu, obnovtež i ustavtež i Vy svoji přízeň k němu. Apelluji na přispění a zapodpoření, avšak není žádného vymezení výše příspěvku. Unica! Acutnosti! Autor jest pouze specialist! Konec omeletty starého Parnassu! Adressujte: Košíře, Plzeňská tř. 114 (Malá Demartinka).
Autor.
E: av; 2004 [8]
Básně v knize Bard se vrátil...:
  1. báseň bez názvu