ELOGIUM.
I.
Před Tebou, paní světů, v majestátu když zlatém
Před Tebou, paní světů, v majestátu když zlatém
se chvěla kolena k spěšnému pokleknutí
a srdce zpívalo rhytmy radostí vzdutými,
jež pro Adama vinu ladit musil věk mnohý,
když králů královno a dětí zemských všech
Ty, matko rozšafná, mé srdce zabušilo
Ti v pozdrav ze hlubin oddaný, bylo mi,
že znovuzrozen jsem a minulosti rzi
že spadl se mne stín, že nový u mne čas
vzšel, zrodil se i vznořil.
Jako u Jordánu
bych křtu nového zahlíd’ togu prorokovu
a tušil, vláhou dlaně své i týl můj smočil,
schýlený. Svatou vláhou dojmů ryzejších!
A čist jsem chýlil se a hlavou, srdcem táhla
ta píseň osvobození, ta strópha, která z kříže
můž’ původ míti vítězného pouze.
Starého člověka jsem odvrh’, rozpoznal,
ač nikdy nemnil v sen ni na příkoří Synu.Synu,
a po matce jen toužil abstraktní,
bych společnou pozdravil mateři
v tu plnou skutečnost! A nevěděl
jsem, že kdos za legendu, za fabuli
by vzdát moh’ ten mih, ten velký, ryzí
posvátné adorace.
Zbožňování
to bylo, které kreslí slučování duší.
Má mysl přes kříž Golgaty a východu
sem spěla před altár a zlatý trón
a sedla na stupeň, se snesla altáru
jak padlý sníh, kment v klid poznání čirý,
ať na něm sen a píseň má vždy trvá.
II.
Pít mládí ducha nové, ňader zlatých
Pít mládí ducha nové, ňader zlatých
ve vlídné požehnání, tak-li troufat možno,
kojenec obrození, přerození sním.
Má z všeho stkáno, sepředeno být,
ať prvek v základ cohese je týž
a vznětu ve původ. Jas čirý nebe
mi nevinnosti připomíná zor.
Ten bulbus nad ves poklad v brvy stín,
jímž bytí milosti kdys vyvoláno
ve vzplutí nové. Barev třebí mám
sytosť, ať scalu nanesu jich oplývavě,
jak mistr palety. Proto k Tobě blíž
jsem snil, jak cherub stanout v uctívání
blíž stánku Tvého, jenž se níže snes’.
Jak poutník, v přemítání jenž se chýlí
o pouti dlouhé za cílem svých kroků.
A nyní uzdu chvatu uvolňuji.
Přes nové Hévy očistný plod touha
má vynesla se, moudře zlišíc, látka
že umu pstrá jest, stihnouc, zkad brod píti
nového doušku látky omlazené
a regenerované též ryzí poesie.
Či látka její není adorací
stálou a ódy podnět není z její stráže?
Vždy byla poesie mystická
a byla nesměrná. Jen modernity bard
pro božství své by neměl zlaté žalmy?
Pro ně vznět neměl by či odpíral
a pouze pradob či praehistorie trosky
a ostatky by byly, čím kult v dílo
je vypraven a čím vyzbrojen v hold
bytosti tajuplné? Davida vším role
a řetěz ovací. Dál nesmí pata
ni mysl oveslená? Doby módní stroj
mnohozvuký je okleštěný snad?
V tom přemítání ovace své psal
jsem pro madonnu, pro podnět jsem blíž
toužil, daň poesie v urny, vásy její
jsa lačen vmésti. Psalmy adorací
modernity. Na vlastní tedy půdě
jsem s látkou posvátnou. Nemáme jiné
a jiných božstev než-li Nazaretu
čarovnou pohádku, zvěst dřeva kříže.
Fabuli tragickou tu, ve úsluze nítí
se hruď a poesie běloskvoucí šat
Pierry jest jen pro kopii, snímek líce
nejslavnější! Pierry flóru, muselínu...
[3]
Mysticky um tož v podklad, ve pozadí.
Eclogy pro svatou. Hrst psalmů pro madonnu.
Nemáme pěvci lepší možnosti
a jiné. Plátno jest-li, hotuji,
rozstírám barvy, proudí, line oel,
co vzkouzlím vzácnějšího, lepšího?
Zde jádro, focus žhavé, elegie
jest též, ohnisko sálavé, krb zaněcující.
Chýž Apolskou tož v zážeh vznětu zřete
a kovadlinu cyclickou; není to zhola
poprvé, co kováři Aetny v čest jí pěli
a v hold, pro plam pro altár nejsvětější.
Ten žár i plamen v srdci z amba nesu
v dál, z výhně dílny syté ku ovaci.
A proto v pouť se k Tobě, paní čaru, dávám.
III.
Co hvězdu jitřní jsem Tě zříval, v formách, tajích
Co hvězdu jitřní jsem Tě zříval, v formách, tajích
uctíval symbolských. Zřít v líc Tě teď
za loutku v muselín a dukát v třásni
mním. Svolíš, nejsvětší, k té bezprostřednosti?
Na glóbu zřel jsem Tebe zobrazenou.
Plující nad ním jak fortuna v záři.
Tím nymbu jasem posud oslněn,
pravdivost chápu, možnost Tvojí zvěsti.
Důsledků lepších vzácné početí
a determinaci Tvé sladké něhy.
Jak chápat, v Gai dol že lepší bytosti
a významnější, závažné víc nebylo.
Glób, nesrozumitelnou sloku pějící,
se valí v před a v prostor. Nikdo zřen
nebyl jím či největší v ocenu vymíněn
od dob v pych letu poslušné oběžnice.
A náhle srozumitelnou je, jasnost strópha
a mluva colossa, je blízkým slovo,
tróp, sylba, vzkaz jeho. To proto, v péč
že ujímáš se léna, dílu svého.
Řeč věčnosti tlumočíš, příkaz nám,
taj, kyn a hudbu, země v soulad sfér
kadence. Aegidu Tvou nad colossnou
Tvou osou triomfální zřím v žas plát.
Jsi nad glób, patróna že’s nad něj v ryzost větší.
Mystická, božská maska triomphující.
Nemáme, zříme, lepšího srozumění.
Pluj, Tyché, dobro nad námi vždy v zalíbení.
Střez, zdrav v dík adoranty své, když oslovují
Tě, žádají, ó, nehynoucí paní!
Na mistra shlédni, jenž zvěčniti bachantku
moha, se chví znesvětit štětec, barev pych
a portraitem Tvým roli přizdobuje.
Tak minstrela zři, jenž předchůdce měl
zajisté v písni mariánské, stanci prosté,
však soubor sladil strun v hold Tvůj víc nestranný.
IV.
Den zniká letní, ale posvěcen
Den zniká letní, ale posvěcen
jest v dost a využit, když zbyl Ti hles
a mih, bys šeptnul v pozdrav či naladil v chant
milostný pod balkon antické: „Ave!“
Zde lásky v presbytoř abstraktní, ryzí
panické, rytířské, jež ale veslem zvučí
ne jak chřest cicady, leč stance serafické.
Též koba posvátná můž’ svatyně být něhy.
Pilíře její týčí se leč v aether sám.
Jongleura loutna, která v soumrak vlahý
a atmosféru zjihlou zvoní: „Ave!“
V.
Za císařovnu Slávy vydám Tebe,
Za císařovnu Slávy vydám Tebe,
ó paní nad prestoly vznešenější!
Tě vzývat tíhnou pestří prosebníci,
tak pestří, páv barv vějíř nemá pstřejší.
Za dogma povýšenost, náboženství
se verse vznese, písni mé přej nachu
jen královského přísvit, odsvit sporý.
V chápání zbrojen být jak cherub třebí.
Blizna uskutečňující lásky strážné
však zůstaň nedotčena v plodnost vlahou
a dobrodárnou. V kontakt platonický
chci Psyché citlivost tak uchovat.
A v přísvit lampy dekorativní, jak v salón
purpurný uctívání, chci vnímavostí
zápolit, soutěžit s onyxem, prototypem
květinového nervu, sám netýkavka bludu
doteku kloubu.
Vím, ty shovívavá v mdlobu,
jsi v vinu prokázanou nedůtkliva,
lačná vždy oddanosti, žíznivá milce svého
a adoranta. Jsi k dissonanci v úlek – mimósa.
4
VI.
Jak v toulky bloudívám, tak v poměr bývá
Jak v toulky bloudívám, tak v poměr bývá
to s něhou nejsvětější, oddaností.
Však mlčky lásku v nitru zavírám,
hrot nechám péra, já se nevyslovím.
A vystihnu, ký zázrak v nitce ztajen
je nervu pro abstraktní, božské milování
vznešené. Struna pak se ovšem bortit musí,
když Musa svatá chabne ve konvulsi.
Pak vzácnější víc odhalení konám,
mám sestry nebeské i bratry v tuchu skvělou.
Závratné hloubky snění, kouzla jeho.
To o máti v snu, to v klání o madonnu.
Pojď, Dante, spomoz nésti portrait její!
Sám v Aides, chimér v noc spěj pro Madonnu!
Křižáctví její vznesme sladký štít
a fórem zdvihněm její korouhev.
Tož fórem pólů. Není pouze nyvá
patróna mystů Cypris, ví věk eremit.
My šlépějí jich za Elysia slávou
hvězdného pláště vlečku neseme!
VII.
Bych stróphu naparfumoval víc k pietě TvojíTvojí,
Bych stróphu naparfumoval víc k pietě TvojíTvojí,
co činit? Dím: Cybely nebyl čím jen hold,
by blud již jiné visage byl ženy.
A proto vůně květů pstrých blíž schvívám.
Se v pokles bráním vznosu adorace,
na čtyry strany světa točím roli,
buď objektivnější. Neb jisto, jednotvárnost
ni v lánu Haemu nemůž’ příkaz být.
Nemůž’ být popíravá uniformita
ve látku meditace, reverie.
Kultura každá vítej v sklenník Pierry.
Soužití vítej s božstvem, kontinuitu.
Niť spojitosti s nadpřirozným. Z dávna
obrazy šeru ve hvězd věnce jasu.
Elysejské jest věčně samotvořivé.
Je víra plodností, vznět mystický.
Zahojní rethorikou ret, kde žďá, kde touží.
Projádření je pstré, však božstvo jedno
a jeden um. Nestrannou netlumte,
korrektně soudíc, rovnost pláti božstev!
Co posvátno je davů exaltaci,
sugessci nedotčeno nechte ve svatyni!
Mnohotné přerody, obrody zvlní
kdy Gai líc, se na amulet víry neodváží.
Co nejvíc zmahá, usvědčí, dokumentuje,
je massy kohese a vroucnost věřícího.
Symbóly, signa, idóly se vystřídaly,
vždy v svatostánek srdce lidské zbylo.
Co vsadit v ně a intrónovat slavně v spíš?
Hle, v ženství věčném forma učištěná!
Však není náhodným snad experiment,
to nesměrná záslužnost prokázaná!
Tak oradostňující mám odsvit v líci
altáru lampy, hvězd kruhu božské cróny,
že k písně zleštění víc jasu třeba není.
Neb jedno nebloudí a nad vše váží.
To kontinuum světů a ves Gai kmenů
mi imponuje, jedno společné.
To třídění je pravé bůžků, věr
za doktrin přiznání i explicací.
Tak lásku pouze ve všem zlišuji
a favorisuji, tož světů máti.
Ta missí je, cílem i určením a v klad
k otázce každé v shodu odpoví.
A proto prostředkující vzal básník roli
a intenci se její podrobuje.
Na místo korálů přezpívat můž’
ať adorant si zpěvník madonny.
Vždy kontrast větší, mnění spor by, odpor rvavý
byl, poddajné a měkké nebýt struny.
A ptá se, zaslechna jak v odvěť canon hlasů,
kultury v triomf mariánských, Pierro,
není to slávských chochytek tvých chant?
V dóm Slávy v tah a průvod? Mílci svatí
ať tíhnou stopou jich! V devoce projev barda
co zbývá ještě, mním?
Jak Mojžíš, v prach líc, vyzout sandály!
VIII.
V dóm vstoupil jsem, šeř byla vlahá v něm,
V dóm vstoupil jsem, šeř byla vlahá v něm,
bez ohlášení po matce se ptal.
Dvorné jsem minul zaklepání, hle,
a našel ruce v ústret vztažené.
Královna pohádky nábožné se smála
mi vstříc jak milci, hvězd pás frontu kol.
Pod brvou leč byl z Golgaty zrak tmavý,
zavlhlý věčně slzou zářivou.
A vyzařovala, že v dómu bylo záře
nad horu voskovic. Tak mnil jsem přítomnou
ji být, že z dómu prst na ústech, po špičkách
jsem odešel, bych nerušil ji v snění.
5
Před ní ve přemítání poklesnouti
bych váhal, neodvážil se. Kéž všudypřítomná
jest pro všechny, stvol nevinnosti
by nezakolís’. Jaké překvapení,
nečkané leč, jsem z jasu vyšel – v šeř!
Z ovzduší nymbu ve běžnosti tmu!
Tak assimilovat lze víře zor.
Tak nalézt’ jas v temnotě náboženství!
V stín záhad, tajů a propastí jeho!
Tajemné hloubky jeho, spodoba jste noci (šeře) chrámu!
IX.
Když Plato, Tyrtaeus vlast v stróphě hrdé slaví
Když Plato, Tyrtaeus vlast v stróphě hrdé slaví
a v čest jí rozplývá, je vznešený.
Jak prophet v póse sugeruje davy,
dob údiv provází jej nadšený.
Ta láska k patrii kdy terč je žasu,
jak doceniti ódy zbožné krásu?
Je všeobsáhlé něhy mystická
snad strópha dým, je méně klassická?
Tož v látce excellentní méně že by byla?
Patrie všech a širší, brak je mnění?
Ústředí schopností, zkad manna dštila,
eliská oblasť, z níž vše přišlo snění?
Ta nebe pojímá i zavírá
v se, záslužnější než ves horování,
ta láska, úděl její piety nezmírá.
Jeť zřídla žití ves to uctívání.
Pojímá boha, oko jeho snící
a jeho determinace zřítelnici.
V vážnosti proto nezbude v stín, v kradí
či oceny hanlivé ve pozadí,
nechápavé. MnímMním, proto lyrika
má dočkej vděku, že se vlasti pravé,
eliské oblasti tož dotýká.
Pravd pravdy, krásy krás a látky žhavé.
Pro šperky spirituelní kéž oči v šíři
se rozvřely čtoucímu, ovzduší ryzí
kdy vlastní kol se básník tvoří, mízy
té individuální, kterou pieça víří.
Ethické písně náboženské čím
jsou tedy Plata, mravokárné v mžení,
Tyrtaea podněty ve heroismu tým?
Zřít v látky volbě devotist je souverenní.
Však látka, podnět musí nakupena
býti, volání pěvce heroiského jak.
A hlas být musí nesklonný jak mrak
a silný, veliký jak Sinai měna.
Hlas vítězný. Ve výtkuvýtku, zboží v plen
ké přináší, můž’ contemplant vždy říci:
Líp obrať k jádru, podstatě zor bdící:
Modlitba jest prosodie specimen.
Jen jiné genre, není z stróph území
vymezeného, leč poesie z klína.
Tak píseň nábožná. Zda látkou jiná
jest, sestra Pierry táž přes dilemy.
Sionská, mariánská či ké zbožné látky.
Ví dies irae tuba! Co helicon pěje
její omnipotentní? Soud ví blízký, hladký.
Jen slávu božství, madonny epopeje.
X.
Když na Sionu či Hymetu včely
Když na Sionu či Hymetu včely
plást snášely a utvářely med,
jich sladší zda byl, než včel ovativních
spějící z cípů všech v vzruch melodický?
A v bílých gázech dívek holubice
zda Sminthu čistší byly v družný slet?
Cudnější říza nebyla jich, oči
jich plály idyllickým smíchem máje.
Nad ně blažšími nymfy nebyly,
vlas splývající v zdobě květinové.
Goliáš obloupen, ladily kdys, modulovaly,
teď „Ave maris Stella“ tremolují.
Tíhnou a křepčí kol postatě v pastorale
to známé, které flét trill připomíná,
když syrinx vzjásala v čest jeslí děcka,
jak v luh v zášeří dob Pán a Tityr hrával.
V žas týž chór gracií, vil spínal v paralelu,
a tóny spřádal jako ve pohádce.
Ó včely hájů Tvých, kment tejských harcovnic,
ó strópho bukolská, ó krás všech paraphrase!
Všech vděků snůško, čarů ve obdobu!
Um vezdy leč být musí přítomen.
Bez umu není dobra, ctnoty manifestace.
Sám proto v hold i skýtám jeho apologii.
Siecly množily nard v úlu vervy, změtí
by byla všeho Tvá věčná ovace.
A třeba z archy nad převratů příboj
pluj holubice, jejíž snítka zbude!
Proto jsem přibral sladkost v rhetoriku,
trill syringu v pochvalách v refrain nyje.
Být snění finessa nad niť Arachne musí,
příz má tož pro Tvůj závoj, řízu!
6
Pro háv Tvé slávy flór nad ni sněžnější,
jemnější utkává má fantaisie.
Pletivo nádhernější než je družic kment.
To poesie pychu ornát zářivý!
Magneské rouno, chlamys slnící!
Pro ráje turnaj tóga parádní,
krásnější vlas než vlnka beránků.
Chci pro vděk ves Tvé, paní, zalíbení!
XI.
Tuk lamp Tvých olejů, figurky voskové
Tuk lamp Tvých olejů, figurky voskové
názornivé, parádním perem kreslit novým
líc Tvou a nymb a pochvalovat vděky,
co jest, kol thema kroužit toho v shonu?
Missál kreslící s cheruby eremit
víví, pod dlaní jak látka narůstá.
V kolosnost botná detaillu drob, vlas,
Tvé pupilly jsou jak dvě slunce žhavá!
Vše značí to, co činí devotist,
v co rozplývá, jen snůšku citů ér.
K starému zřídlu vracet se lítosti
a nové slzy oddanosti dštíti.
Jich sladkost cedit neznají provinilí.
Zmnožíš, co naznačil ’si, vláha skrápne
ve barvu s zoru, ale víc dá lesku,
až dospěji v kyn k praxi, ke confessi.
Tebou lze chápat také lásku k ženě.
Jsi rozmnožena v kópiích tisíci,
spodobena, omluvu v křehkost větší,
ježto je profil Tvůj též feminösní.
Femina feminarum! Jsi onyx touhy čiré
po sebevzdání, oběť stělesněná,
sbožštěná! K Tobě pro nauku žák tíhnu,
výchovu, jež jsouc milosrdí, jedině je pravá.
Jsi fontán jak. Ethiky křesťanské
z Tě vyvírají proudy, v nebi vzchody,
klíče i páky. Katarakt obrať v Psyché,
milosti, pro lekníny snění směň ji v tůni!
Barevný fontán jsi kaleidoscopu krásy!
V korunu květnou spřádají se v skráni
mé její krůpěje, korály svatých vzdechů.
Aquadukt milostí dle otců církve zdání.
XII.
Nás provinilé, zaklnuté mravnější
Nás provinilé, zaklnuté mravnější
as očistila doba, pardonováni
jsme proto, cítíme se. Zastínila
nás mimo nadání, to v prospěch příští
skrytý a tajuplný. Adorovali
světci a modlili se, horlili za nás proroci.
Třeštili mravokárci pro naše vykoupení,
což značí oblažení mravné, spirituelní.
A výsledků dotoužili. Omilostněn,Omilostněn
je, na milost vzat, oradostněn pochybovač.
Proto jsme našli sféru očistěnou,
je očistěné vše v před pro božství favority.
Tím to, že v poušti doby manna sladká,
a tóny vzácné perlící, jež pějí božské
dci krásnékrásné, a že v výspě skoré, ochuzené v lem
se s vesly v bok zlatými potkávají andělé.
V hovoru melodickém. V medném toku
v členění líbezném. Toť dílo, plod, žeň pardonování.
Toť shovy důsledek, jejž stihli pozdní,
vyhnanci, vyděděnci ráje mystiky.
XIII.
(Mše apokalyptická básníka a světů.)
Nerv napne se jak luk, když zvědou hoří.
Na místo zvonů temporálka hlučí,
když přijde lidský syn v křesťanů shromáždění
jak prvé, martyria ve paměť číst mši.
Syn lidský v katakomby, vyhnanec, eremit...
Nám v pulsu chví, my jsme ti z katakomb
živelně cítící, vášniví snáři,
krev s kříže chytající v rty, dál bdi v nás vřelá.
Divoce šlehá v nitru vzpomínka,
hřeb ještě genia bít v mzdu v dlaň slyšíme.
Jsme mikrokopie, v nás reflex dálav hrá
těch časů, nad zločinem Rómy zděšení.
Ještě v nás zalomcuje pohana reformatoru,
ký odvet největší vzal žítí idólist,
dob eminentnosti tresti soujem skvělý,
výchovy posvátné umravněnější didaktrist.
A již se vlídné chýlí vyrovnání,
prostředkování nejčistčí milosti.
Pěsť zatíná se v křeč cos odčinit,
po literách zpět vzít v žluč „Ukřižuj!“
je rozdósovat na pokání manu
a shltit neb svát s líce Gai, pólů.
Již za Serapis Isis noří se,
jež značí milosrdí, všemu shovu.
Ježto se sedm mečů v srdce nerouhá
podmínek splnění, určení lénu!
7
A my vše zříme konat nekrvavě.
Tím vzácnější je transakce té scéna,
že v nymbu spirituelním jí duchové
v svědectví přítomna ta bytosť smírčí, vlídná.
My, kteří Barabášů ochotni skor
barbarské hnáty nestoudné pietovat,
se v šlépěj vracíme, stez pravou, ovce bludu.
A niterná v líp můž’ vzplát, počít pieta.
Jsme onyx těch prvních, prototyp charý
však v přerod chápání buďme jich výbornější.
V šij lepších odhodlání, reminiscencí
pastýře znak a pečeť kdos kreslí, krví vtřebal
a pálá. Pro kulturu ochotni jsme známou
a vžitou. Oddanost, jež nese ráda,
když ovci pastýř v hrdlo za obojek
a kouli tyranů,tyranů v šperk něhy věsí s rolničkou medaillon.
Šperk reminiscence, nad niž nemají věky
a slavnější, v níž sloučeno ves požehnání.
Jak muži v šeř jsme katakomb kovoví vstoupili,
jak beránci se vlídní v klid gnose vracíme...
XIV.
Co ztrácí v tvoření se bardál, vykupuje věčnost
Co ztrácí v tvoření se bardál, vykupuje věčnost
lítostnou, slitování. Vše hmotné příč míjí.
Přírodu uctívat mnil, v se leč zniká v hloub
a v episod svod nad vše delikátnější.
Minulost niterná můž’ velepestrou býti
a složkou dominant, ve hluši contemplací
však dveří Tvých blíž serafů zpívají vesla,
jež schvívají očistu [v klín, v daň] náboženství.
Či máti společné spěch kroků letmých
a tichých to, co zastiňuje polet motýlí?
Pak v žas být mohou modlitby k bohorovné,
když z jedné látky jsou i zóny víry?
Hle, vyjasnění na názor řádu nábožného
přítomnosti. Co Syn, v úroveň jednu máť!
Co nemůž’ lidská skorost vyrozumět,
to víra zkumu přidá k skonejšení.
A ideí zříš svatých pronikání. Jisto:
se náboženství z sebe znovustvoří
vždy, vznoří. V srdci světci hudou hossianah
pozdní i hřejné, nitra ohlas prahudby.
Vše sladěno věk strunou světel světů.
Snad jiné vzkřísit melodie mnil’s i tóny,
pět mnil jsi obsah jiný, vzdálený.
Však co jest měna poesie tvé v hrsti?
Jen idólu ženství v žas a v altár vnov obměna!
Vždy lichotící leč to um. Ne lichotiti
umění leč. Nepřikrácená to oddanost,
bezprostřednosti směna, jíž zbotná všecko.
Vždyživé pruty archy meditanta.
Co tedy kypí, kvasí sen a spekulace,
kvas chimerský odevzdannosti odhaluješ
a vystihuješ, jenž vzrůst nechá adorace vteřinu
ve prvek zvěčněný a trvající.
Ne šířkou, živel hloubkou znásobený
a zmnožený. Bard času svého strážcem buď,
by jeho zhutnil vzácnou oeconomiioeconomii.
Týž strpasličí, dozná-li porušení.
V hold ryzímu a blíž v čest posvátnému!
Když v dílo sestupuješ, noříš se, kyn ten
buď vůdčím, hlas: V osvěžení vláhu
ve doušek sdílný vzdá jen pravdy studna!
Pól porušení! S ním není pochopení!
Za opony čím nazírnouti, pod závoj
jak Sais, čím lze v líp, za cíp vzít flór,
vnov za gázem tím jesle shlédnout s mátí.
Svět kolem míjí, sám na bratry v snění mním,
již od samoty rostí cohese své vznět,
své spití víno. Čím jest? Chápu. Silná míza žití,
jež v kult se madonny a hostie chléb mění.
Cit, vlahost očistění, dím vnov, již v hruď stihám!
XV.
Favorit Marie jak z Lourdů panna
Favorit Marie jak z Lourdů panna
co jest být, chtíti, toužit, usilovat?
Za vykladače nabízet se, též
v obdobu role tlumočníkem být?
Společné máti runy pietovat,
vzdech mísit v nadpozemské zájmy smrtnýsmrtný,
a když se světské snoubí s nebeským,
s ní svaté obnovit mnít úmluvy?
To značí přiznávat a za to mníti,
žeť strážnou duší obrodu je žití,
jehožto pravdy nebýt, důsledkem
jest, jiných pravd že v shodu není též.
8
A její péče brázdy oceňovat v holdu.
Přizřete v líp, jest Ceres zlatých klasů
klín plný, lokty, obměna jen jevu,
táž jest to máť v pal léta dešťodárná!
A proto tmelím na klad devoce
šperk frízu, na týž akcent přisiluji,
hlas nabírám a pathos nasazuji,
bych v čest jí křísil duše umdlené.
Za doby znejistěné, mnohého hledání,
pochybování čas, znám východiště
z Míra labyrinthu, klíč spomoci,
příz piet dob roztříštěnou spájím, svazuji.
Proto vždy vyznívá mé přezpěvování
emphásí psalmickou a patriarchální.
Vše tajuplnější mi náhle posvátnější.
Být musí názor a slyšen být musí.
V těch runách líce seznej, vyčti krásu,
stihni a nalezni, kde vzácnost věčna jest.
Je víra jako žena. Dokud mlada, svěží,
vše mluví za ni, vše zor uchvacuje.
Však v šedi epoch a trvání rmutu
co běžnosti prach zavál, očisti
a barvy nanes zdravé, nymb obnov i lesk.
Žij obce zemské s madonnou v vděk sféra!
Již hranol prisma tvoří srdce vlahé
a duše zahrady ožily vírou.
Jsou svlaženy. Já trpěl, slzel dlouho,
teď po mraku se zvolna chystá k duze.
Hle, citu spoušť, teď svit jen v shodu vlídný.
Týž, který barvu tvoří, již se sbírá.
To z očí Tvých, ó paní nesmrtelná,
paprsek přišel, trysknul sladkých, čárných.
A klasy snění vstaly zdupané.
V rozhraní dob se týčíš jako milník.
Pták v podstavec Tvůj sed’ a trill svůj pěje (sije).
Ve stupni postatě Tvé scanduji.
Na stupeň v fóru s písní mariánskou
stoupám a adorací. Proto ptám se sebe,
co značí v dobu pošinutou, v hysterii
form přerozených ducha, v přerod slova
tajů být vykladač, madonny favorit?
V seřízenosti přísné skráně scoliast
na dob žeň, součet kroků nejpestřejších,
v determinaci látky živelné?
Víc vznětu leč, bardále mariánský!
Dedukce prostá, jasná, lze hold soustřediti:
Z všech timpů božských, feminösních,
z všech bohyň pradob, symbolů, pstrých dómů chimér,
v dnes máme jednu pouze božskou paní!
XVI.
Bůh zjeví se vám v zrcadle rovnosti.
Bůh zjeví se vám v zrcadle rovnosti.
Hledejte jedno proto, dobro čiré!
V zázraku mladosti je možný zázrak každý,
pramenům důvěřujte života.
Vzchod, původ z fenomena čaru ve obdobu
byl stejně. Božství v díle má své vyslovení.
Toť slovo světa, života. Bez formy není
projevu, div je bytí, divem je též slovo.
Jak světla rozžíhá kdy, rozbřeskují
též tóny. Kaskády jich dští a perlí.
Však jako tóny též tryskají světla,
až mnohotnost jich hude též a mluví.
Postřehuj, barde, v symbolismu mythu
jen pravdu orakula přecharého:
Maria – Diana Apolla rodící,
hle, nadbožského skýtá člověka.
Čím hyperumělecký jedinec prophetální?
Je třeba vzdychnout, zatoužiti v spíš:
Ty, v věnci irid, božské pachole,
jak v chrámu let ve dvanáct, pouč nás!
Byl artist colosný parabolist věků
a luhu kazatel. Však moralisty
v poslání děcko stačí, zliš, co boží,
přirozené, svaté. Proto přijdiž dítě.
Duch již v cíli jest, co v rozpor, střet
jde s mdlobou děcka chimerská virtuosita.
Duchovní doména jest hotova,
nebludnost připravena spirituelní.
Sem onyx, v němž se s děckem třpytí madonna!
Jsou možny sensace v běh a proud žítí!
Jsou, byli, budou světci! Duchově pstrá
je součinnosti božství continuita!
XVII.
Zlu odolávat vždy se vrátí chvíle,
Zlu odolávat vždy se vrátí chvíle,
satana krušit, překřížit mu dráhy.
Je Iblis mnoholící. Vždy tógu mění,
v um snadno střídat vkus a odstín hávu.
Jak pes se lísá, opiem lichot mámí.
Zná dílo spásy, slitování zmařit.
Ta situace vzpluje z prvopartů
vždy, Iblis též má roucho purpurné!
9
Zor úskok tají, z fioly kape jed.
Je Janus úsměvu i odmítání.
Teď ve minci se svůdné rozdává,
však peníz Aidu to, žeť sám je Rhadamant.
Ztad v původ za trojici v prestol zloby.
Destilluj proto jinak vteřiny
v se, disciplinovat je káže péč!
Než diabolský, v líp čas sposvátněný.
XVIII.
Na cestách zalíbení božství střetnout
Na cestách zalíbení božství střetnout
snaživci mníme jako zkazek slnných reci,
kde pozdní jepice přelétá leda,
shluk gnómů křepčí ve světlošek kmit.
Biblické žalmy nám se v srdci přerodily
a počali jsme sami rodit drahokamy
v území prosodie. V oblasť duchovouduchovou,
ký div, že panna skytla šperk a div!
V odstínech spektrálních se alby barvící
to byly, které svábit blíž v trh a spíž snést
my toužili tabule.tabule chimerské. A hodu
by nadpřirozenosti míň stačit mělo?
Hostina svatých ráje. Ji tak písmo líčí.
V řetězu časů, v uzly etap pstrých
mih byl vnést čas, bod nanést, označiti,
podmalovat, kdy přišlo chápání.
Okénko, vrátka užšího nazírání
a průsek učiněn, ne v vyhrazený lem
vpád eliský a zlato šlehlo víry,
zor zaslnilo jako v vesny čar.
Zázraky křísivé koná i na agonických,
v týl vdechne teplo a lahodu, pružnost,
nerv napne zvetšelý sám v skráň i vyhýřelý.
Pud po lepším v vznět leč z dob nitru dán a přán
a cit, by pravdy zdály se být lahodnými,
jež nebludné a dokonalé jsou jen samy.
Po vratkém hledání jsme stihli onyx: axiom.
Rozhraní, soutěska a pošinutý cíp
k úvaze nutká: Čas bylo by střetnout boha!
Pouť k božství, za ním šla, kdy tedy vzkyne
to vzácné utkání, nejlepších osvícení,
nejqualitnějších čas? Již liň blíž dobra zář!
Cit po neskonalém byl z dob v vzruch včítán ves.
Buď k mysteriu blíže dostupujem
či závory ves třeba odvrhnout.
Se touha po chimerském překotila
v vybíravost. Co může světský skytnout um?
Jen praprincip můž’ skojit touhu palnou,
v vznět prasubstance dáti absoluci.
A opět devisa se jedna a táž noří,
návratná: Spojitosť jest s božstvím,
co míň chápaví náboženstvím zvou.
Zře v příčinnosti božské původ vzruchu
i shonu záležitostí, zakolísnout nesmíš.
Míjivé zdání podklad v trvalosti
má, základy. Ke kořenům se pídit
vždy zbývá trvání, k původu bytí.
Ne urputné leč odkrývání tajů,
oddané chápání, výklad je náboženství.
Zásvětné pravdy velepravdy jsou
a velehluby. Musíš silou nitra
s nich býti, v přítmí dómu, dechu, vůni
svatyně jeho musíš k přemítání.
Leč za potopy pochyb zamořeného fóra
chci, jako Noe, zachránit se aspoň sám.
Bez božství mníte v sféry učistěné?
Tak utvářivost módní vetchá jest?
Blíž dobru, božství! Pomněte leč, před siecly,
že panna porodila drahokam...
V před v oblak světlý všechny kříže věků
a matky, jež v bolestech vzdaly syny,
mrak emblemů a tabulí to jen,
jenž boha z bolů našich usvědčuje.
Pleiada křížů, která ku přehlídce vstala,
zmučené generace, ale ducha
a spekulace kříži, ženy ochotné
výkupy, nových budoucností rodit
prvoklíčky, byť dračí z kovu héry
a na zla oddálení z kovu proroky.
Ta cohorta se v součet představuje,
a je to legie Tvých vznícených dětí.
Ve touze přisílené, zdvojené
po zvracení zla charých milníků
po dobru v žízni v tah se dali k aethru
a pro muk sklon v rýč tlukou na bránu.
Tak bylo před dobami, před siecly.
Však ženy tehdy zda šly s madonnou?
Ten poražený cirk roznětu hérů,
aréna žítí silných rozbitá
zda váhu slitování v posléz schýlí?
Čím signa, symboly. Vznět vším je odevzdání
a co nového, vyjma glorifikaci
prapůvodu a velkou komunikaci
10
milosti, když idea vždy se rodí
vnov její, totiž prostředníka role
hold a kult božského v lákání blaha.
Na dobrodárnost věčný apell z dola.
Předkládat, prostředkovat, komunikovat dobro!
Rzi pozbavené, v úkol onen mněte,
ježatý glób je Gai kříži vbitými,
ostnatý v svědectví a kyn a v paměť vzkaz!
A milostí uskutečněnou, pověřenou
úmluvy solidárnosti ves platí!
V plášť proto zlatý rodička vhalena,
jím žena skrášlena, že vzdala lepší víru!
Tož možnost i modus i formu shody
a projádření. Obrazová tresťtresť,
již děcko zná i chápe: v prestol paní.
Kult máteří, v tom rozpad dómů božstev charých
by stih’s, proto to vzácné formulování.
Nadějí ampule rozseté v obzor šerý
na solu pych plají, však v crónu Tvou se svíjí,
v šperk skrání Tvých, ó paní, symbol jich.
Neskončeného žítí, nehynoucnosti jeho
znaky. A proto refrain písně v kruh
a v závěr meditace blyskni, vzjásej: Pomněte,
kdys panna porodila drahokam...
To jest ta střihu víry façona,
fasáda její. Proto v čas spěj v žeň
v čest její květů. V album, herbář její
bys v vásu přines je či v bosquet vpřed.
Bdi proto s obezřelou kritičností.
XIX.
Vyšumělé jest vše přikrácením snu.
Vyšumělé jest vše přikrácením snu.
By látky hodna pieça byla, strópha,
je třebí projev umu nejslavnější.
Od konservace pěvec počít musí.
Při prvků sbírání vyraz z sil uchování!
Do veliké se rozpnu tož roviny v expansi,
cherubů tisíc Musy v pole postavím,
v se vsaji žár trópů, podmínky nejperfektnější!
Než zavřu hold fanfárou definitivní,
cadencí úhrnou, dedukční, strópha mnohá
přeletět, nad pstrým zakroužiti musí.
Kastrátů snílků čím madonny škola!
Je praeceptorkou, chór jich řídí, učí.
V takt kývá v chorál, ulichocena
mnohými věky; zde přidružím stanci,
ať odposlouchá um a získá v líp.
Hodnoty nepřístupné doteku nečistému
zde zliším, věci vzdálené od zvědy pusté
a prosté příliš. Vmísím hlas a zřím,
je srdce v lásky šelest, něhy šept i hles
jen ucho Dionysa citlivé. Též škeble
znící jak harfa aeolská obsahem záhadným
a zvěstí tajuplnou. Však kde ňadro zvedá
dech v ovaci, ví, nejvíc opěvaná že’s.
Hlas proto tremoluje ve cohesi. Ví:
je láska fatalistická. Vždy blíže musí,
ji táhne k kouzelnici blíž to, vznoří
se vždy nezlomně ten její fatalismus.
Co shodyplno, hrou vždy budiž přiznáno.
Proto po zpěvných stezkách, napojených
trillem v vděk melodií, tíhnu, ježto jsou
to ony, kde křepčili snílci ráje.
A srdce zahlédlo jich božský tanec
a eliský, jej zakřepčí též v mále
v ochotném spodobení. Jenom pýr
mi, plevel smeťte, sčisťte s toury scény!
Ne po cestách jen chromatických, vnov
ti srdce bude v čest kymácet, panípaní,
v zeleném dómu a divadle slavném
kývat se bude a skvěle scandovat!
Nesbledla sláva posvátného ženství,
novozákonného! Má kořen, patu v srdci,
dóm, altár, lyru, scénu. Orfys milec
své srdce nese, jest dóm, stroj i scéna!
Ni jiskérka Tvé glorioly, paní,
zmařena nebudenebude, jak v přízni vlídné
tkne plektra resonanci. Lyry lůno
zlaté, jež blaho, výkup, obrod, přerod zpívá!
Tak tóny v květy, květ se smění v tón.
Modely mariánskémariánské, umělcům jste pstré,
v vás utajeno žítí lidské, krásy ženy,
však model jeden k sformování stačí!
Tož mysl, srdce postať formující!
Ta líc sladká, v niž výkupce sám zříval,
jev, který poslušen, uctíval sám.
Pól portraity! Podstata, smysl, význam blíž!
Tutéž máť milujte, již Christus miloval,
apokalypsy kolos, David, psalmist pstrý
a prophet aidon, již věk opěval.
11
Sen nepřikrácený o autentismu líce
mateře zbožtěné. Obraz madonny
mé v písni onen buď, ne dohad štětce kýs.
Všech madonn onyxu pěj minstrel slávu!
Od niternosti uchovalé, zdravé,
hold proto počít musí. Látky hodná pieça
by byla, opáčím, zavírám v kruh v bod v návrat
východitě motivu, v memento stálé, živé:
Vyšumělé jest v úkon přikrácením...
XX.
Co v dvém se šine, jak se blahem směje,
Co v dvém se šine, jak se blahem směje,
víš, strážkyně ty milujícíchmilujících, sama.
Za kulisy svatosti nevnikám tož,
kdy pro milující Tě favorisuji.
A s látkou oslavnou jak s stínem biji
kdy dále se, zda značí to, že nezmnožena?
Hle, s nebe ametysty padají!
Hle, lotr kříže sám je přerozený!
Jak zmdlený pták po navě přeletové
zda okem znejistěným pozírám,
pod gázy nahlížím pro krásy špet,
vteřiník pějící, ret věčně ptavý?
Jsi kouzelnice dobrá. Avšak láska
je důvěřivá, z cest ves blíž Ti kluše.
Vždy totéž věští, touží: blaho smavé.
Co v dvém se šine, zříš, se blahem směje.
Co sesměsnitsesměšnit lze, bardi, na poesii
něhy, na erotice? Famulus Éros nes
k altáru stupňům hrdliček klec skorou
a za hymnus viř (vři) Sminthea blíž druže
smích...
EPILOG.
Já z dómu vyšel a zřel opět sol!
Však menším zdálo se než lampa glorioly,
jak muška svítící ve hloubi aethru,
mdlejší než voskovice aureoly.
Jak mroucí v podzim bylo, nevyslovený
jak pěvec malé. Tam slnilo věčné
záření, kosmické to plání marnost bylo
a pomíjejícnosti maskou šálilo.
K zániku předurčené kdy, však stihlo přec
a zřelo, tiše stín se plíží za mnou – sláva.
Ta vyšla přec, vždyť Dante byl jí k boku.
Jak norny oko zřelo prosebně.
Lad zachoval by v pietě bard svojí
i rovnováhu. Míru pro nemíru.
Devotist sledníslední, zřím, jest stejně ceněn.
Co zbývá? Vyzout Mojžíš jak sandály.
I vyšli jsme a v se i kol se zřeli
jak v noci šeř a stín inferna hvězdy...
A skončiv hovořivost důvěřivou
zřím, sol jak v pychu bledne, v tůň se stápí
kou, oko fauna jak slzící v nachu,
jak stříbrný glób vzchází pro Tvou patu,
níž zrůdnost bijícbijíc, abys na něm plula
ve pleiad nymbu a sfér slávověnci!
Planeta zářná vnov pozornost křísí
a nítí mou. Zřímť, zlo níž se svíjí.
Zmij menady níž, patróno slnná,
jsi bytí i kultury symbol tragický
naší. Láká zájem k se, však vrací davu
v střet svoji pozornost. Je velkým žítí
tím timpem, paleontologie ať vzjásá.
I vděčím, prostoru ves cíp a nebe celé
že Tvého portraitu jest zářný gobelín.
A věčný. Vystižení lichotné, jest šperkem
nádherným aetru, srdce, Jehovy – Zána
pak šije jest nejumnější pro věk medaillon!
FIN.
OSLOVENÍ K P. T. OBECENSTVU.
Prosím každého, komu zasílám výtisk o své ujmě a nabízím z vlastní tedy initiativy, aniž by byl hrazen jinak, předem neb subscripčně – podpůrně, aby ráčil uhraditi aspoň haléřový účet per 70 hal. Jeť výnos publikace, idem kytice a cyclu písní pro královnu pohádky nábožné určen ve prospěch vydání publikace další, totiž eclogy válečné, o titulu „Pandořina skřínka“. Tedy záleží na pokud možno úplném získání i zachování výnosu rozeslání přítomného opusu. Zahonorovati podpůrně, libovolně, dle nálady, volby, zalíbení, míry obětavosti neb uhraditi sešit zaslaný račte ve smyslu výše ceny pro soukromé rozeslání a podání co výraz spokojenosti s lecturou na adressu autorovu: Mráz Stanislav, Košíře, Plzeňská tř. č. 114. (Malá Demartinka.)
E: av; 2004
12