Bledá slečno, máte v těle
srdce nebo kamení,
že váš pohled prosincový
v led každého promění?
Vždycky jste tak zádumčiva –
rcete, zdali mohl bych
za svůj život na ret krásný
neznámý vám vloudit smích?
Bledá slečno – líce vaše
závojem jsou zastřeny,
a z té roušky hoří oči
jak dva živé plameny,
a těch vašich bujných vlasů
zlatolesklý vodopád –
tak jsem v letních nocech vídal
anděly, kdy byl jsem mlád.
Bledá slečno – chladné větry
počínají krajem chvět,
a co jednou s sebou vezmou,
nenavrátí více zpět,
a mé štěstí žlutým lístkem
již se točí v kole jich –
vztáhněte svou něžnou ručku
po těch svadlých nadějích.
Bledá slečno – o mé srdce
u svých nohou máte víc.
Cože vám o jedno srdce?
Sklála jste jich na tisíc,
zlomíte jich ještě mnoho,
než vám hra ta sevšední –
moje srdce není prvé
a není též poslední.
Bledá slečno – milovali
jiní, vím to, také vás,
ale tolik netrpěli
jak já, za ten krátký čas.
Mám snad zemřít na hranici,
či mám zemřít šílený?
Ó čekání bez shledání,
ó živote bez ženy!
Bledá slečno – veslo bije
v bílou pěnu s večerem,
hlas ten jak mé srdce tichne
a umírá jezerem.
Snad ten plavec nedojede –
vlny táhnou prudčeji – –
škoda je těch krásných chvílí
a těch zašlých nadějí!
Bledá slečno – těšíte se
na ten krásný jarní čas,
až si z mého hrobu kvítek
utrhnete pro svůj vlas?
A pak řeknete-li v smíchu:
„Jaká škoda, jaký žel?“
Řekněte to, prosím, tiše,
by ten mrtvý neslyšel!