Sám ty nesmíš říci.
Po létech bojů své kdy ztráty čítáš
a želíš sny, již dávno v hrobě tlící,
vše prošlé slzou, příští vzdechem vítáš,
že konec všemu, sám ty nesmíš říci.
Kdy z celé písně lásky naší zbude
jen resignace trpký úsměch v líci,
ze vzdušných staveb pouze trosky chudé,
že konec všemu, sám ty nesmíš říci.
Kdy velečin náš, luzný jako duha,
jen duhou jest, ve vzniku zmírající,
kdy vůli naši tma obejme tuhá,
že konec všemu, sám ty nesmíš říci.
A v parnu smrti vidina kdy slední
před okem stane duše zoufající,
a síly není, zrak svůj zakrýt před ní,
že konec všemu, sám ty nesmíš říci.
[12]
Smíš pouze trpět, pohár svojí muky
až na dno pít, byť s hrudí pukající,
a teprv on kdy z mrtvé padne ruky,
že konec všemu, jiní mohou říci.
13