Žízeň Kristova.
Již slunce umírá, hle stíny, jak se dlouží!
má duše omdlévá a trudí se a souží.
Na kříži ukován Bůh-člověk visel v mukách.
Kol skrání trní snět, a těžké hřeby v rukách,
zrak mdlobou ztrhaný, pot chladný v chladném čele,
a silou poslední již bilo srdce vřelé.
A hlasem ohromným, jak hora kdy se řítí,
on ještě zavolal: „Kdo z vás mi podá píti?“
Však marně jeho zrak po davech bloudil v trýzni,
a rety pukaly se divou, hroznou žízní.
Tu Fariseové, již zákon dobře znali
a všecky proroky, mu děli: „Židů králi,
jak’s jiným pomáhal, dnes pomoziž i sobě,
a s kříže dolů sstup a občerstvi se v mdlobě!“
A zástup žoldnéřů, jenž prohrál jeho šaty,
děl: „Zákon poutá nás, a zákon nám je svatý,
[76]
a kdyby bratr můj byl, zákony to káží,
a krůpěj jediná úst jeho neovlaží!“
A vdova stála tu. Ó žel! jediné robě
jí včera krutě vzal Bůh, otec Kristův, sobě,
i lkala, ku Kristu svůj pohled vznesla vlídný:
„Kéž slzy dát ti smím, jak já jsi – stejně bídný.“
A Kristus otevřel své oči naposledy.
„Ó sestro!“ zašeptal a přes obličej bledý
mu záře božství šla, on usmál se pak na ni,
a sklonil hlavu svou a nevzdechl již ani.
[77]