Báj o proroku.
Před časem dávným dum pln hlubokých
nám hlásal prorok svoje zanícení,
a jeho slov ten mračný, žhavý proud
jak sirný déšť se lila v naše snění.
On hřímal proti těm, kdo mladý věk
za klamné lásky pohár v oběť dají,
v jichž prsou zápal k vyšším úmyslům
jak jiskra mdlá jen pod prachem se tají.
Však v nadšení tom i v něm zoufalá
a hrozná láska celou silou vzplála,
on zapomněl svůj úkol veliký,
a tato nepaměť jej život stála.
Oč vztýčen dřív byl jeho velký duch
jak strmá skála nad všech lidí slávu,
tak v hlubokou teď propast s výše kles’,
za posměch slouže zlovolnému davu.
[80]
I zřel svou bídu, marný srdce žár,
a proklel lásku, zápal, odříkání,
a zůstal sám... jen v přesvědčení tom,
že život jeho neměl cíle ani.
81