Dva slepci.

Augustin Eugen Mužík

Dva slepci.
Dva slepci na smetí kdes v bídě umírali. To žebrák byl a král, jejž hříchy svrhly s vlády. Měl každý hadry své a každý sténal hlady, a černí ptáci již nad jejich čely vláli. Než slepci nezřeli ten mrak, jenž k nim se chýlí, jenž mžikem ostrý spár do prsou jejich zatne, však ještě naposled si ruce stiskli matné a vroucně objali a druha políbili. A náhle zvolal král:,To noc se v záři mění, já jasný vidím den!‘ A žebrák: „Jaké světlo mým zrakům ztrhaným teď ještě náhle zkvetlo? To má jest odměna!“ ,Já vidím odpuštění.‘ [87]

Kniha Hlasy člověka (1883)
Autor Augustin Eugen Mužík