Reflexe štědrovečerní.
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
Ta srdce ubohá! Mrou, ještě doufajíce,
a mlčky strádají přes celé svoje žití,
a v dýmech požárů zář východu mní zříti;
a v studu skrývají své bledé, mrtvé líce,
a každý nový den se hlouběj v propast noří,
a říši illusí si v nitru ještě tvoří!
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
Tož není pravdou víc, co chvějní šepcí rtové,
že visíš ukován, běd lidských symbol němý
pod nebem bezcitným a nad prokletou zemí
juž tisíc dlouhých let, že v muce stále nové
jsi sepjat řetězy, až ve propasti hrobě
svět celý zahyne a lidi pohřbí v sobě?
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
[137]
Dnes tedy sestoupíš a na hruď svoji vřelou
rod lidský přivineš, tu zavrženou chátru,
dnes ruku stiskneš nám jak rodný bratr bratru,
dnes na se vezmeš sám tu naši bídu celou,
a teplem blaženým nám prodchneš chladné údy,
a zavzní zpěv a ples a volná píseň všudy!
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
Ó pojď již, Kriste, slyš ty stony, nářky, vzdechy,
jež lidstva ňadrami se vlní jako moře,
pojď, abys prožil sám to velké naše hoře,
jest třeba veliké, jest třeba božské těchy,
pojď, půlnoc stmívá se tak dusná, temná, šírá,
a lidské bídy pláč v ní pomalu juž zmírá.
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
Dnes více nežli kdy nám Tvé je lásky třeba
jak vzduchu čistého, jak v temno hrobu světla,
dnes bída po světě již příliš vzhůru zkvetla,
dej mroucím nápoje, dnes lačným podej chleba,
a člověk roztaje a bude k jiným vlídný,
kde dříve krutý byl, a sám přec tolik bídný!
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
138
Nadarmo! Visíš dál a v hrozné, velké trýzni
své ruce rozpínáš – tu jednu k požehnání,
a druhou ku hrozbě. Po bledé tvojí skráni
pot chladný s krví dští. Tvá duše láskou žízní
po lidském objetí... Den hasne chladnou září,
a jeho svit a stín se na tvém čele sváří.
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
Ten těžký, kletý kov, jenž v rukou tvých se mění
na hřeby krvavé, zde u nás v pouta divá
a v meče vražedné a lidstvu ňádra zrývá
a zastavuje den, jenž nese vykoupení,
on také spráchniví! On s rukou vězňů spadne,
a lidstvo sestárlé zas novou silou zmladne.
Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
že’s přišel k otrokům a že je vysvobodíš.
Ty budeš svoboden a v záři nové doby
svět celý obejmeš, že vrah se změní v bratra,
že najde starý ráj ta podlá lidská chátra,
že zmizí bída, stud, zášť, hanba, vášně, zloby,
a srdce ubohá, jež dávno stlela v hrobě
se znovu probudí a budou žít jen sobě.
139