Sám zůstal jsem do noci tkvěti,
jsa ponořen v bezedno dum.
Již duchů hodina letí
jak černavých havranů šum.
Tu přede mnou vína číš stojí,
jí dosud netkl se ret.
Jsem tich, a do duše mojí
pad’ divných otázek hnět.
Ach, komu ji na zdraví píti?
Tak sebe táži se sám.
Kdo nejdražší byl mi kdy v žití,
co na dně až ve srdci mám?
To rodiče, druzi, čí láska?
Ti všichni, ach, milují mne,
ti duše mé lepší jsou částka,
však ke mně jen srdce jich lne!
Leč – byl kdy světější, vyšší
a vřelejší ve světě cit?
Ó byl! – tak srdce dí v tiši –
ač v kobkách byl polšerých skryt.
To byli – otcové naši,
již křísili z hrobních nás snů,
to buditel každý, jenž blažší
tu nepoznal nižádný z dnů.
Ti neměli naděje žádné,
že podaří svatý se div.
Ti v mohyle slouchali chladné,
zda tep lidu dosud je živ.
Zda jiskra v popelu se tají,
jim nezjevil blahostný jas.
Ti žili jen nebeské báji
a věřili v zázraků čas.
Ti neptali svojí se hlavy
a poslechli srdce jen tluk,
a v prsou osten ran žhavý
a v duši návaly muk.
Ti byli jak rozsevač Páně
a sili své síly a dny,
své myšlénky v budoucna pláně,
své dumy a činy a sny.
Zda vzejde jedno jim sémě?
To ret jejich ptáti se bál.
Ti sili jen do drahé země
do lidských hloží a skal.
Kdo splatí oběť tu velkou?
Kdo ocení srdcí těch tluk?
Či pochopí duší svou mělkou
tu sílu jich pozdní dnes vnuk?
A my máme naděje málo,
a lásky tak málo je v nás,
by nadšení ve skutek zrálo
a vydalo poslední klas!...
My synové lhostejných věků
z jich setby svůj jíme tu chléb,
a jména těch nadšených reků
zvuk cizí nám – bezcenný střep...
Ó blíže, ó blíže jen k sobě,
až na srdce všichni si blíž,
vy velcí otcové v hrobě,
ó spěte snem hrdinů již!
Ó prach váš nesmí se chvěti,
že pouť vaše zanikla v led.
My proroků, světců těch děti
jich stopami půjdeme v před!
Hle, led se již bortí a praská
a nadchází vesny juž jas.
Ó vzejde po Čechách láska,
žeň vydá poslední klas.
Já pozvedám kalich svůj v bázni,
jak při mši kněz – spasení znak,
ó prázdni se, poháre, prázdni,
a rozbij se na popel pak!