Svět náš teď obyčejně míní,
že platí pouze to, co veliké je dost;
já však chci dokázati nyní
že velkou můž’ být mnohdy maličkost.
Slovíčko: „No“ je krátké sic,
a řekl bys, že tak moc neznamená,
ba že snad celá jeho moc a cena –
kolkolem vzato – jest jen pouhé nic.
Ovšem že je to pravda a věc svatá,
co mnohý mně snad namítne,
že řeč má mnohého též kolohnáta,
ač v češtině se zřídka vyskytne;
na příklad „Nejrozkouskovatější,
neb nabuchodonozorovatější,
a neproniknutedlnost!“
a jiných takých slůvek dost a dost.
A předce, ať se kdo chce brání
a ať je slov těch na sta snešeno,
nesnesou nikdy ani porovnání
s nepatrným jen slovíčkem mým: „No!“
„No“! – ozve se snad hlas už nedočkavý;
aby se konečně též důkaz dal:
„No, no!“ jen strpení! – toť neunaví – –
mně to sem básník takhle udělal.
V slovíčku „No“ se láska skrývá,
výčitka, hněv i škádlení,
dovádivost se z něho dívá,
rozdurděnost i smíření. –
Helenka šije – teta drží stříž;
Helenka vykoukla teď z okna ven:
„No!“ – bručí stará – „zas ho vyhlížíš?
Hleď pak přec holka, na způsoby jen!“
„No, to snad není hřích“ Helena vece,
„ani snad uražení způsobu!“
Nadarmo ale nekoukla ven přece,
zahlídlať známou, milou osobu.
Milenec její opozdil se kdesi,
a nyní, co jen stačí, k Lénce kluše.
„No, já tě vytrestám, ty zrádná duše!“
šeptá si Helenka a oči svěsí.
Již přišel, chce jí líbat ruku. „No! – –
– jdi si kdes teď byl, já tě lehce pohřeším!“
„„No, co se stalo, drahá Heleno?
Jáť přece proti tobě ničím nehřeším?!““
„No, to se neví, šel-lis za jinou si, –
vždyť posud’s, věru, jako omámen!“ –
„„No, no! kdo ví, kde mladý pán se brousí!““
podotkne skrz nos teta u kamen.
„No, prosím, já – já že se brousím?
vždyť Helena je vší mé touhy cíl!“
Helenka pokukuje už a v krátce na to
dí chlácholivě: „„No, tak kde pak’s byl?““
„Něco ti nesu – hádej chvílenku!“
„„No? co to bude? hádat nedovedu!“
„Nesu ti, Helenko má vstupenku,
a chceš-li, půjdu s Tebou na besedu.“
No, takového něco přece smíří:
Lenka se usmívá: „„No, dej ji sem!
Na tebe aby přivstali si čtyři:
Ty jsi a budeš věčným mámilem!““
Teď ji chce obejmouti na smířenou.
„No!“ zvolá Helenka a uskočí.
„„No!““ lichotí on s náručí zas roztaženou.
„No, nezlob!“ ona zas, a hajdy ruce na oči.
„„No,““ – žebrá on – „„no, zlatá Heleničko!““
a zpolehounka odtáhne ji ručinku. –
„No tedy!“ nastaví mu ona líčko
a on naň vlepí vřelou hubinku.
„„No, no! to ještě schází; jděte po svých – hned!““
zabručí teta, hledíc na tu věc.
„No, drahá tetinko, tu máte také med,
viďte, že máte vždy chuť na šňupec?“
Helenka mrkne na milého převýznamně,
a oba prosí: „No ach! přejte nám to, no!“
Teta se usmívá: „„No, pro mě, za mě, –
ať není srdce vaše skráceno““.....
a žehná oběma. „No, konečně!“
jásají oba: „Není-liž to zlatá teta, no?“
A už ji zlíbat chtějí srdečně,
ona však odbývá je v smíchu: „No, no, no!“
A nyní slovo k ctěné společnosti:
„No, zdali pak to na má slova došlo?
A byť i scházelo cos k výtečnosti,
já dost mám, řekne-li se: „No, to by tak prošlo!“