Na posteli leží umíraje.
„Podejte mi ten můj prapor starý!
Jeť mi přec, když nad hlavou mi vlaje,
Jak bych slyšel orlů šumot jarý.
A ten meč můj dobrý – rezem žraný!
Tisíc životů jsem v ňádrách cítil,
Když jak smrti anděl rozsápaný,
Jím co bleskem mužů hvozd jsem mýtil.
Přílbu na leb můj mi vsaďte šedý,
Štít mi dejte jako reku k boji;
Se smrtí se potkám naposledy –
Rek jsem, protož chci to v celé zbroji.
Žeť jsem nemohl, co ženich opojený,
Vzteklým jejím políbením zmříti!
Volím aspoň hrdě ozbrojený
K poslednímu zápasu s ní jíti.
Až pak umru, vezte mě k té hoře,
Kdežto svata Václava spí muži;
Až rek boží osedlá si oře,
Přijede k nim plné ve oruži.
Tam mě zakopejte, tam chci spáti,
Neb můj den byl mozolný a parný,
Věž a boj – a přec se mi chce zdáti,
Že je ztracen, že byl vešken marný.
Ach, když já své nesl palné rány,
Byla tma a světa seraf jasný
Nebyl ještě vyšel z jitra brány;
Umírám – a teď se začne život krásný!“
Klesne nazpět – v koutě smrt již sedí,
Vyzáblá a vymořená žena,
Ne ta, jenžto z tisíc mečů hledí,
Tisícerým žitím opojena.
Tať je panna, krásná, hrdá, divá.
Vlasy vlají, pnou se ňádra dmoucí,
A když kráčí mladých srdcí chtivá,
Rozkoš jest jí klesnout v lokte žhoucí.
Žena tasí nůž – a z koutu vstane,
K posteli se polehounku šoupá,
On sní: „V hrobě ležím, východ plane
A ten seraf výš a výše stoupá.
Posle boží, štít a meč tvůj blýští,
Bílá říza s oudů mocných vane,
Z očí jasné z mrtvých vstání prýští,
Vínek, blesky prše, s skrání plane.
Mocným mečem o štít zvučný tluče,
Zahřmí, jak když na vzkříšení zvoní;
Prasknou hroby – svatý Václav ruče
Jede v zbroji bílé na komoni.
Z mrtvých vstání! – Hučí řeky, bory,
Prapor hrá, hřmí branné písně zvuky,
Hromem otevře se brána hory,
Z ní se řítí bouřkou boží pluky.
Přes můj tichý, tmavý hrob, slyš! táhnou –
I já mám zde štít a meč svůj starý
I mé oudy v boje boží prahnou –
Praskni, hrobe! – i já jsem rek jarý!“
Vyskočí a zase nazpět padne!
Ne ta žena, ale anděl Páně
Přijde, políbí jej v čelo chladné,
Palmou kryje ňádra mu a skráně.