„Když jste z Hájku putovali,
Poutníčkové, řekněte,
Zdaližto jste nepotkali
Cestou mého děvčete?“
Jakž tvé děvče máme znáti?
Nejsouť prázdné sylnice;
Viděli jsme zpět se bráti
V velkých řadách poutnice.
„Není žluté, není bledé,
Rozmilé je děvčátko;
Jest co Anděl, jen že snědé
Ve tváři je drobátko.
Vlásky své má přičernalé,
Ručičky pak měkounké,
Očičky má přimodralé,
Šátky co sníh bělounké.
Klobouček má zelenalý,
Za ním pěknou kytičku,
V ruce levé košík malý,
V pravé drží hůlčičku.“
V cestě, ješto v levo vede,
Potkali sme děvčátko,
Jako Anděl, jen že snědé
V tváři bylo drobátko.
Vlásky mělo přičernalé,
Klobouk s kytkou hezoučký,
Oči mělo přimodralé,
Oděv co sníh běloučký.
„Ta, ta milenka má byla,
Jenž mi zase život dá;
Jenžby pro mne vycedila
Krev svou, jak mne ráda má.“
Pročpak tebe opustila,
Ješto tě tak ráda má,
Žeby krev svou vycedila,
Aby mohla býti tvá?
„Ach, já velmi těžce stonal,
Již sem ležel hezký čas;
Já co možná bylo konal,
Bych se pouzdravil zas.
Předce špatná čáka byla
K žádanému zhojení,
Kost a kůže vysušila
Tvář se má co lupení.
Oči vpadlé, zakalené
Odjaly mou ozdobu;
Již jen tělo opuštěné
Vložit měli do hrobu.
Všem se líto podívati
Bylo, všickni plakali:
Já že trávy šlapávati
Nebudu víc, říkali.
Nejhořčeji plakávala
Pro mne z všech má milenka,
Ruce k nebi spínávala
Bohumilá Terenka.
Umínila putovati
Do Hájku v mé nemocy,
Pobožnosti vykonati,
Kdyby bylo k pomocy.
Nedávno co putovala,
Vše hned ve mně okřálo,
Mladost v oudech panovala,
Srdce mé se zasmálo.
Já jí čekám s radováním,
Jako s nebe Anděla,
Jí, co vroucým putováním
Uzdravit mne hleděla.
Mrtvé celé přirození,
Svět se prázdným být mi zdá;
Ona jest mé vyražení,
Ona jest jen rozkoš má.
Bez ní nelze déle býti,
Radějibych zahynul.
Kady, prosým vás, mám jíti,
Bych jí nikdež neminul?“
„V pravo, mládenče, se dejte!“
Já se tedy v pravo dám;
Dobře zlatičtí se mějte,
Provázej vás Pánbůh sám.
Jak jen od poutníků málo
Dav se v pravo, pochodil,
Ejhle! v tom se jemu zdálo,
Že se znovu narodil.
Spatřil Terenku svou k sobě
Jako šípku letícý,
Poznalať ho po osobě
Z vzdálí láskou hořícý.
Do náručí padli milé,
Jakoby se žehnali,
V nebi zdáli té se chvíle,
S radostí jsou volali:
O má zlatá! O můj zlatý!
Zas tě vidím, zas tě mám!
Vyslyšel nás Otec svatý;
Rychle, rychle pojďme k nám.
Nic nás více rozloučiti
Nemá než smrt jediná:
Krev svou velím vycediti,
Na věkybych byla tvá.
Cyť, kdo můžeš pocýtiti
Jejich náhlé radosti,
Jenž se mohou okusyti
Z nevinné jen milosti.