Žel a lítost, kam kdo okem hledí,
Zkormoucené Čechy pojímá;
Manželka y dítky slzy cedí,
Žel a lítost vojsko v srdcy má!
Kdožby z Čechů želu nepocýtil,
Maje srdce české, lítostné?
Ach! an udatností Čechům svítil,
Zhynul v bitvě žalostné!
Kníže dobré s českou udatností
Mečem napřed v prudký boj se hnal,
Milé vlasti háje s upřímností
Jako statečný Lev bojoval!
Láskou vroucý k vlasti roznícený
Nebezpečenstvím všem letěl vstříc;
Klesnul! v boji klesnul skrvácený,
Není Firštenberka víc!
Není víc? – Ach! Český kvítek svadnul,
Kvěltež ho, o věrní Čechové!
Pro krále a pro vlast slavně padnul,
Pro vlast kníže v kráse májové!
Tvrdě spí; – y cožli nepovstane
Dobré kníže z hrobu temného,
Aby na vítězství obdržané
Patřil Karla Velkého?
Kde, kde dítky otce svého máte,
Manžela kde ctnostná kněžno máš?
Na světě se více neshledáte,
Zhynul manžel, zhynul otec váš.
Kdo vás bude těšit v naříkání,
Vyrážeti z žravé žalosti?
Kdo vám vynahradí milování,
Vzbudí k nové radosti? –
V slzách plynouc dítky sem tam chodí,
Laskavého otce hledají,
S místa k místu se, kde býval, vodí,
„Kde jsy, otče! kde jsy?“ volají.
Hořem opuštění tisýcové
Křičí, jimž byl otcem laskavým:
„Ach! co počnem nyní syrotkové,
Kdy se vrátíš otče k svým?“
Darmo! již se nenavrátí více
Na svět Kníže z hrobu tmavého!
Již mu krásou nepokvetou líce,
Nespatříme Čecha slavného!
Již ho nepotěší štěbetání
Ptactva, ani jaro spanilé;
Ani milých dítek rozmlouvání,
Manželky pak rozmilé!
Na tvém hrobě, kráso české země,
Vděčné kvítí vůni vylije;
Budoucý y po sta letech plémě
Věnec ke cti tobě uvije!
Blaze odpočívej reku sobě,
Hlas až zavzní soudné trubičky;
Ke cti ptáčkové mu v ranní době
Pějte smutné písničky!