báseň bez názvu

Vojtěch Nejedlý

Vratislav.
Zpěv první.
[3] Obsah.
Křesťané ze všech národů v Palestýně bojujíce spustili se kázně. Ladislav Čech svolal knížata v sněm, napomíná jich, aby v táboře uvedli řád, jiní zastávají nepořádku. Popsání táboru křesťanského, táboru Saracenského. Saladýn vrazý na Křesťany; Ladislav je ze záhuby vytrhl. Křesťané zmalomyslnějí. Ladislav jich těší. Saladýn posýlá Křesťanům zajaté ženy a děti bez výplaty. Z Evropy přicházejí noví bojovnícy, s nimi Vratislav, syn Ladislavův. Křesťané mužnou. Ladislav s nimi přepadne Gazu, sýdlo Saladýnovy mocy, a Zulimu manželku Saladýnovu s synem zajme.
[4] Přátelé! ctíteli ctnost jak družicy věrnou, Otcyli milostivými se ozdobujíce Národu slávu a obrazy vznešené ctnosti Na světě zvěčniti chcete co Čechové praví; Vzhlédněte s oblibováním na činy syna Mužnoucýho, an pro kříž v svatyni s otcem Bojuje svým v proud házel se nebezpečenství, V pouště a porobu dral, y se posvětil na smrt, Starcyby okovy zdrtiv, svobodu zýskal. Národy vyhubujícý bouřila vojna V Palestýně, co mor květ moudrosti, jiskru Lásky a neviny vnady již v porodu dusýc. Vřelcy z každého kraje co včely se hnali, Aby y víry y svatyně hájili Páně; Muží přijali kříž, a co stínové ženy S hrdiny chvátaly v boj, by své obmyly viny V krajině čisté a vplynuly v rozkoše sladší. S národy pomatenými y Čechové zbraně [5] Spojili své a se zbavili vlasti y přátel Pro hynoucý slávu a odplatu marnou. Křesťané v bitvách pouštěli smělosti uzdu, Tepali Turky co zvěř, a myslili bludně, Svými že vraždami pomstí vlídného Krysta. Divné to podívání strojili světu, Když jak satané střelili v boj, a se s chutí Na ouzkostech zbitého národu pasouc Trýznili starce, a lekavé mučili dítky; Pak se co červové plazýc na horu svatou Spínali ruce, a k dobrému volali Krystu; Hříchyby smazav milosti udělil dráčům. Sotva že prosbami tíž mdlým odjali srdcým, Znovu se chopili zbraně a hubili kraje; Dravost zhltila stud a y vlídnosti jiskru! U hrdin muž sy y lásky y vážnosti dobyl, Jestliže kráčeje řekou nevinné krve Rodiny ctné zbiv hrady a vesnice spálil. Ladislav Čech člověk y hrdina láskou U prostřed vzteku se stkvělstkvěl, jak v šedivé nocy Hvězda se stkví, a Křesťany miluje správné Turkům povzdychujícým utěchy přával. V rozbroji štít jsa y naděje plachému lidu S národem svým jak hromové roztřepujícý Zástupy bojovníků hrdina srážel, 6 Zůřivé žal jak srpové v ourodném létě Bohaté žíto, a rodiny v nebezpečenství Utonujícý vydobyl z ouzkosti víru. Křesťané hrdinu ctili a vlídného Turcy. Divou mužností jak pávové krásou Křižovnícy zhrdše se spustili kázně. V klesavém táboře v sváru a rozkoše sýdlu Zmatek y zrada a lest své rozbily stany; Vévody způrná neposlouchala vojska, Vůdcové marní ženkylés ženami roztrušujíce Rozkoše jed, a co ďáblové lakoty hledíc Mrtvili slávu y čistou pohřbili víru. Pejcha a msta a y nevěra s divočeností Draly se v lid a zrušily poctivé duše. V táboře, kdežto jen před tím pravota bděla, Kdežto co Bůh své vévoda zvolené řídil, Svoboda zdivočujícý kázala vraždy; Mužové nepokojní vichrové draví, Sletěli v kraj, a co vlcy nelitujícý Dítek a žen jen slídili po zlatě svodném, Sedrali klenoty, zbořili hrad, a co světa Panovnícy v zpěvu se vraceli domů, Plésali oplzles ženami ve dne, a bouřili v nocy. Spatřiv Čech lid veškeren v bouři a zmatku, Povolav vůdců v sněm k nim promluvil smutně: 7 „Vůdcové širokoslavní! knížata mocná! Ctitelé Krystovi věrní! srdce mé puká Žalostí; chcy mluviti, bolest mi nedá, Svírá duši co řetězem tělo, a mračnem Burným zkaluje zrak; neb záhubu vidím Strašnou národu svého a zrušené panství, Protože mužové brodíc v neřesti kalu Svalujem na sebe smrt a mrákotu necti. Vůkol-li hledím, pravého náboženství V táboře neuzřím: ach! škaredé saně, Nepřítelkyně všeho, co svatého jest, co Zvyšuje lid, co mravy a rozumy čistí, Zpoura a chlipnost zklenuly chrám, a své věrné Otroky zbavily cti a y outlého studu. Jakoby na nebi Bůh své rozdrtil hromy, Do hrobu pravota, věčnost y odplata klesly, Zaslepency ctnost, květ neviny Božské, Slávy a moudrosti plod jak kopřivy hubí; Jakoby v propasti shrk s svou vévoda mocý, Zákon se spial, s mstou lítá svoboda vládla; Zůřivé vojsko co průvaly zdivočujícý Rozlilo po zemi vzteky a zhltilo kraje. Vášněli zprouděné hráz, lsti nespneli pravda, Bůhli a vévoda mocý nestepe mužů V rozbroji hrozýcých; kde se octneme zbití Vlnami zpoury a zobřené rozmařilosti? 8 Mužové Boží! Bohuli zůstanem věrní, Jestliže Krystu se zpřičujem nešlechetnostmi? Budemli v štěstí státi co nevinné duše, Orlové strážiti v bitvě, a lvové se pnouti, Rukali ztratí sýlu a pravotu srdce? Saladýn jak hrom, jak proudové vírní Hrne se s hor, a vy záhuby nespatřujete?“ Řekl a truchlivě na mdlá knížata hleděl. S hlukotem vstávaje Rudolf, podpora svárů, Potměšile se usmívá, a co přítel Svobody, lidu a Boží rokuje směle: „Hrdino moudrý! starost tě oslepujícý Pěnami spila, že žehraje na mravy naše Utrháváš vojsku, a knížata tupíš! Máli ó moudrosti slunce! co šedivec zkostlý Mládenec seděti bůjný, v májovém věku Radosti sladké co ještěra, lásky co ďábla Ve dne y v nocy se střícy a blouditi pouští? Náboženství nerozkazuje smutku, Mládků nevede k bídě co spanilé růže Vykvetajícých; jediné závidějícý Starost brouká na mravy švarného lidu, Outlým nepřeje srdcým milosti vnadné, Nepřeje zaradování. Hrdino! v květu 9 Sýly a mladosti chtivé jsy rozkoše lovil; Námbys sličnosti kvítků nemoha žíti Záviděl plesů? K Bohu se modli a žehrej, Když tě již věk vší mocy a lahody zbavil; Však my co blesk a co srncové lítati budem V zahradě krásného světa, a trhati květy Radosti jarní, líbati růžové tváři, Aby co hodiny mžik se věkové zlatí Ztratili v věčnosti moře, a v starosti nuzné Mužové sytí jevili s oblibováním: My jsme y slávy y rozkoše užili chutné!“ Sotva že skončil, již stříleje zamračenýma Očima Konrad na tebe, hrdino Český! Slova co vicher a zžíravé bleskoty vyhřměl: „Darmo, ó stařečku mdlý! nás hrdiny děsýš Saladýnem co můrami bázlivé děti; Křesťané Turka, ni pekla se nelekáme. Ve své ať sultán bouřivé povstane mocy, Ať y co satan se zježiv s praporcem smrti Třepivé do pole chvátá; Křesťané jako Hromové v zástupy vrazýc vítěze zmaří. Ještě y Krystovo vojsko co morové střely Děsnému Turku, co slunce svět obživujícý Rodině schnoucý ramenem zástupy drtí, Plamenem Božství zpříčené spojuje kraje. 10 Tygrové v boji a hrdličky v pokoji muží Buďto se myjeme v krvi, neb v rozkoši plovem. Vojnali zahřmí, bleskové křižujem v zemi, Sebe y pravého Boha co obrové mstíce. Dokud se raduje sultán s ženami svými, Synové rozkoše sladké y my se co dítky Veselé v jarní vrhněme radovánky.“ Sotva to milenec národu řekl, již y vojsko Hřmotnou poctilo chvalou přítele svého, Rozkošníka co svatého táborem nesouc. Znovu y okřál rozkoše lesk, y se kolem Zpěvové rozlíhali, a křižovnícy Kvapili v kraj, zde loupili hrady a města, Aby sy za zlato zbitých zjednali hody. Jako se ze země sypou květiny z jara, Stromové sněhem a růžemi odívají; Jak zpěv v listnatém křoví, v modravém sadě Rozkoše rozplozujícý ozdoby výší; Takto se mužům rojily v oděvu novém Radosti, jímaly duše, a mrtvily sýlu. Dívky co dennice krásné, co hadice bůjně Očima jiskříc milkům strakaté věnce Na hlavu kladly, a hladíc stydlivě tváři Jevily vroucý lásku, a sladivě řekly: 11 „Proč ó mužové milí! sypete hněvy Na milé své jak na pole krupové mračno, Jakbyste nás a y Bohyni smrtili lásky? Ach! my co vrah svých nezdivočujeme duší, Nezakalujeme vám jak starcové mstiví Rozkoše vnad; vždyť co hrdličky oblažujícý Vineme přátely k srdcy, a v divoké poušti Kouzlíc ráj jen sejeme lahody kvítky. Vzhlédněte na milé své, a se v rozkoše hoďte!“ Řekly, a pochlebováním zůřivé muže Vábily k plesům. U živé Turkyně sedě Plápolajícý Václav očima jiskřil, S krásných tváří nemoha spustiti oka. Dívčice svodná vnadíc hrdinu slovy Lichotivými, a cyt své vděčnosti jevíc Slzami, jakoby ze snů skočila, stiskla Mládence k vřelému srdcy, a pohlažujícý Milého tvář: „Kdo mne, volala s povzdychováním, Do nebe vnáší? Bůh, čili člověk se Božství Krásami třpytě co máj k mým skloňuje nohoum? JedinýHrdina Bůh, má sláva a obrana v smrti. Zlato a krásy a trůn vztek národu odjal Laskavé kněžně, a přátelé prozrazujícý Boha y krev hrob kopali nevinné dívce, Lítá dračice msta, kat s jedovatýma Očima stříleli šíp, lid vejskaje čekal, 12 Obětli závisti klesne; tuť mladistvý rekobrana má jak Vicher se hnal; kam zrádcové zmizeli nectní?“ Pravíc piala co zdárná k máteři dcera Ruce, a zhlížela k očím, jakoby cyty Zkřídliti, jakoby k nebi se vznášeti, v stálé Blahosti chrám s svým milencem vletěti chtěla. Václav trna a v mysli sy rozkoše plodě, Vystavěl Bohyni ráj, v němž pučelo štěstí. Dívka co ve snách na milé kráse se pasouc Drahého muže, jen slzami kropila tváři Růžové, dusyla cyt, jenž v zbouřeném srdcy Zápolil s studem, a přemocy nemohoucý Vítězné lásky se trhla, a k milému tisknouc Zkřikla: „Y nebesa nás a radosti naše Světila právě. Ach! rádabych stříbro a zlato, Ráda y trůn k tvým z vděčnosti složila nohoum; Než co sy zlata, co trůnů hrdina váží? Sláva jen svodná vábí šlechetné srdce, Obživujícý láska mu rozkoše strojí. Hrdino šťastný! zázraky o tobě pověst Rozhlašujícý jméno tvé na věky šlechtí, Láska co družice věrná čistého štěstí Milkovi rozkoše chystá. Pro tebe v radost, Pro tebe v pouta a smrt tvá milice kvapíc Zradí víru a vlast, a y přátel se spustí.“ 13 Turkyně oulisná tak šálila mdlého Mládence, tváříc zbrklá slova co med, a V srdcy svém podvody vaříc. Těmito tábor Obrazy poděsyv starců smysly y duše Rozkošníků bleskotem radosti kouzlil. U Saracénů všecko se na opak dálo; Divoké radosti zvuk tam neplašil vojska, Nemrtvil syl; mrak jediné starostlivosti Zakalil vážného muže y plachého lidu Čela, a ouzkosti jed vlil v stísněné duše. Vidouc znectěné ženy a přátely zbité, Zbořené chrámy, a všecko, co miluje člověk, V prachu, se strašných zděsyli budoucností. Moudrý Saladýn jak obživujícý Slunce a v outoku skála y naděje ve tmách, Poznav ouzkosti svých, k nim promluvil vlídně: „Jaký k tesknosti strach mé hrdiny nutí?“ Starý Achmet pověděl s povzdychováním: „Jakbychom, živote náš a naděje v bouři, Plésali hledíc na to, že Křesťany zlými Zahyne vlast, a víra y národ se zmaří? Ourodné kraje se v pustiny proměnily, Znectily chrámy, a zbořila města, a lidé V potvory zrostli; již z strašlivé budoucnosti 14 Proudem se valí na milé rodiny mrzká Potupa, kruhy a bič, s ním chudoba nectná. Naše y rodiny naší děsyvé bídy Zmrazyly nás a y naděje zhasyly jiskru.“ S slzami řekl muž zhlídaje na Saladýna. Jasný v těsnotě král k svým vypravil starším: „Mužové stůjme! oč rozvine vrtkavé štěstí Praporec nám a Křesťany zpyšněné zradí. Do boje vlast, nás do boje svatého víra Vyvolává; pro milé rodiny krev, a Pro drahé poklady zbraň jak hrdiny vedouc Snadbychom loupežujícých báli se pluků? Štěstí věncuje smělce a nehoda bezdná Ztrojuje srdce; co mužové nelitujícý Života svého se vrhněme v nebezpečenství, Dokud se křižovnícy v neřesti plazý.“ Sultán praviv k prudké se hotovil bitvě. Náhle co střela, co drtivé kroupy se shrnuv Na křižovníky, y ohněm y mečem je hubil. Jakoby hromové v skalách čtveřili hřmoty, Vichrové diví v praskavém bouřili lese, Povstaly zmatené hluky, a vůdcové spití S zástupy uleknutými se točili kolem, Strachem sy křížili pád, a pitomě v sýti 15 Nepřátelům klesnouc hynuli meči. Potoky hrčely krve, a z mrtvého lidu Vyrostl vrch, smrt s posměchem stříkala zmatky, Sypala rány, a oběti volila v zápal. Křesťany na těle zbité y na duši hrůzou Z táboru vypudil král jak bázlivé ovce, Vybral sy rozkošné ženy a poklady vábné, Tepal co mor pluk hrdin, a zbystřuje zbraň co Peklo se hnal, by nepozůstalo muže. Ladislav proud zvodněné řeky se blíže Zakalil vítězy slávu. Co vévoda moudrý Křesťany znal a y chytrého Saladýna; Nepřátelského stíhaje pohybování Vyvalil s hor pluk mužného lidu, a bouři Rozrazyv záhuby jisté y pyšného třeskem Vítěze zmátl y plachého Křesťana spasyl. Křižovnícy chvátali k táboru svému. Vidouc zloupené stany a přátely mrtvé Klesali v prach, a co dívčice hořekujíce Pro ženy krásné a vybité poklady, vlasy Trhali s hlav, bíd tvářili potvory sobě. Hrdina Český zmatené ztišiti hledě Sliboval vítězství a y kořisti hojné Statnému vojsku. Co ze sna se protrhli muží, Zvětříc naděje hvězdou zmocnili duchy, Ztužili srdce, a spíjeli pěnami slávy 16 Z bouří zvýšené mysli, že zázraky plodíc Drtili vítězy moc, a y nevěry sýdlo. Lítosti žádné a Turkům milosti žádné! Zkřikli, a vztekem se k činům pevnili mocným. Saladýnova stráž v tom vstoupila s posly Ku křižovníkům, s dítkami starce a ženženy Z poroby vedouc. Poslové vypravovali: „Sultán mocný neveda s ženami války, Nechtěje tísniti starců, nechtěje křehkých Mučiti dítek co Křesťané vyhubujícý Neviny skrýš, vám vracuje ženy y děti.“ Řekli, a z táboru vážným brali se krokem. Křesťané zkostli; je strach, je y hanba y láska Zhatily, jakoby hrom byl udeřil v ně, neb Plameny šlehala zem jak syrnaté peklo. K vzteklosti hnala je msta, čest k vděčnosti vedla; Starcy pokoje sladkost líčili synům, Srdečně vychvalujíce co andělé Boží Saladýnovu ctnost, moc mírného pána. Ženy a děti se k svým jak hrdličky sladké Blížily otcům, spínaly ruce a čela Líbaly mračná, aby y pomilováním, Aby y oslazujícý sklonily řečí K mírnosti zůřivé muže; nic lichocujícých 17 Dítek, nic vnadných žen, neb starosti moudré Neprospívala řeč, ba y slzy a prosby S pochlebováním nehnuly srdcy co skála Neustupnými; co satané očima jiskříc Zbraněmi řinkali vřelcy přisahajíce: Potupy pomstím, byť se y zpíralo peklo! Křesťané zvětřili hněv, a smělosti plamen, Když se co včeliček roj lid vysypal nový Z Evropy končin, by k ochraně Krystovy víry Prudkou připojiv moc, kmen nevěry zdrtiv Uskalil pravoty trůn. Jak přátely vodíc Mladosti zbor v svém táboře Křesťané hrdí Kouzlili za divem div, svět skládali k nohoum Roztřepujícým spiatého Turka, a slávu Zvěčnili po světě jasnou. S zástupem švarným Vratislav syn moudrého Ladislava V svatyni vtrhl, by se k stkvělému přivinul vůdcy. V Čechách po otcy toužil co milenec vřelý Po milé své; sen strašný kalil mu štěstí. Hrůzy sy tvořil. Již syn krev otcovu spatřil Stříkati z žil; zas okovy hrdinu Turcy Spiavše co nákeřníka jej k popravě vedli. Brzy se v táboře boj jak vichřice zňal, a Knížata rozdvojil vratká; smířiti chtěje Křesťany kmet svým zaplatil životem sváry. Hned se mu otcův stín, hned vyjevil Krystus, 18 V temnotě ozval se hlas: Kvap do boje synu! Z rozkoše lůna se strhl, by svatyně dostíhl. Mořem y pouští k otcy se horlivec prodrav K milému vpial. Lid spatřuje plameny lásky Duchem se zmohl, a k činům hotovil slavným. Poznav Ladislav, že se zmužili bratří, Ozbrojiv pluk s ním k Gaze se bral, by zde sýlu Saladýnovu v prameni zmařil. Když pouští K tvrzy se kroutil, co tygrové na Saladýna Knížata střelíc zatmili orlovy zraky. V Gaze co v pokoje sýdlu jen radosti sladké Vykvetaly a blažily sousedy pilné. Jakby se hromů třepivé děsyli vojny? Hrdina brání svých; zde poklady vábné, Zbraně a rodinu skryl, sem národu všeho Sýlu a květ, sem práva a moudrosti kněží Uvedl v oslavy chrám. Kdo k rozkoše studni Z cyzých vkročiti smí? Lev rozplašil ovce. Mocný po městě zpěv div smělosti hlásá Vítěze krále, a Křesťany snižuje zbité. Proto se zmocňuje lid, a srdce své šíří, Proto se radosti zvuk, květ rozkoše rojí. U prostřed plesů Zulima povzdychujícý Klonila hlavu, a utěchy neznala žádné. 19 V outlé se srdce co had dral s jedovatými Zbraněmi strach, a hrůzami vyděsyv duši Zapudil radosti blesk. S svou ve dne se slávou Obírala, a na svého milého muže Myslila v nocy, a dechu a stínu a snů se Hrozýc kovala muk sy ohnivé střely. Sultán Křesťany zbil; tou obživla zprávou. Sladkého pokoje Bůh své rozvinuv krásy Radosti po zemi syl, a národy spojil. Všecko, co zkouzliti láska, co zkrásyti vděčnost Může, se sypalo v ráj, v němž hrdina vítěz, Národu sláva a hrad k svým vstupoval milým. Nebe se smálo, a země se krásami třpytíc Vítala smělosti div; mrak na nebi jasném Vyskočil náhle, a hrom krás rozdrtil sklady. Zulima ztuhla, a očima zakalenýma Do nebe hledíc mocného prosyla Boha, Aby se slitovav mír svým udělil dětem. Nebezpečenství drahého muže, a láska Rozplozujícý nehody děsyvé bitvy Shrnuly ouzkosti v srdce, co starostlivosti Svírala tíž, meč pověsti probodal vrtké. Sláva a pád, strach, naděje, láska y štěstí V mysli se střídaly tvorné, a živily, nebo Mrtvily milenku věrnou. Stínové skutků Proměňujícých osudy národu všeho 20 Lítali k ní, a lekali nedotklivostí Lidského štěstí srdce, co jediné mužem Oblažujícým stálo. Tu orodovnice Vroucý v postrachu kleknouc za svého chotě Žádala Boha, by národu zachoval otce. S hrůzami všemi se smrt k ní blížila zrádná, Střílela šíp, by v outoku rozdrcujícým Mužného národu zbor svým potřela jedem. Z ouvalu mocně se blesk jak na nebi záře Vyšinul slávy, a král mdlé chranitel vlasti S vyhrožováním stál; smrt s hrůzami svými Valila záhubu v lid, jenž nevinu tísnil. Jasno a mrak se tu míhaly v krvavé bitvě, Zlekané srdce y stálo y trnulo ouzkem. Bože ach! šálivé štěstí věncuje slávou Ctitele své, a s vrchole pochvaly v propast Necti co otroky sráží vítězujícý. Vzdychala klesnouc, jakoby milého muže Viděla padati v touň vší neřesti lidské. Saladýnek co sladká hrdlička na svou Matinku s obdivováním hledě co anděl, Hladě y líbaje ji, k ní promluvil vlídně: „Pověz mi, matinko má! proč v radosti naší Slzami skropuješ tvář? proč s očima k nebi Vzdycháš, jakoby smrt, neb poroba nectná 21 Hrozyly nám? Což štěstí moudrého otce, Svoboda národu všeho tě nepovytrhne Z žalosti pout? Mrak bídy a poroby drsné V jasno se proměnil dnes; již Křesťany otec Vyhubiv v slávě se stkví, y své rozmilé spatří.spatří.“ Zulima na milé dítě se usmívajíc, Jako se z mraků na kraje vítězujícý Zasměje slunce, se vinula k zdárnému synu, Líbala tvář, a ho hladíc srdečně řekla: Rozmilé dítě! my plešeme v rozkoši sedíc, Hajitel náš snad v tuto se hodinu souží. K táboru směřuje hlad, mor dere se v lidi, Štěstí zrazuje jej, a se skloňuje k dráčům. Ach! co sy počneme, jestliže šíp ho y moru Prudkého zraní, jestliže král své zástupy ztrativ V porobu klesne, neb vzdychati ranami zbitý V samotě bude. O můj! Ach! Bože! co mluvím? Matinko srdce své ztiš; vždyť věncuje sláva Milého otce, a štěstí vítězy hrdou Snižuje hlavu. Svět veškeren třese se před ním; V bíduby hrdina padl? Lev lekneli srny, Ovce se pes? Jak vítěz a milenec Boží Vrátí z boje se k nám, jak národu otec Blažiti lid, a své rozmilé líbati bude. Řekl, a se k máteři vpialvpial, jak květina outlá 22 K podpoře mocné se pne, a zhlížeje okem Pronikajícým na svou matinku dobrou, S usmíváním starosti živého srdce Zplašiti chtěl, a y vzkřísyti k radovánkám Milenku smutnou. Zulima laskavé dítě Na srdce tisknouc ztišila hoře, a mylnou Naději v těsnotě živíc jasnila čelo, Jakby se vydrala z pout všech nebezpečenství. S nebe se přibrala mocnoc, a pěnami mdloby Pokropujícý svět lid nutila k spaní. Mrakové vyběhli z moře, a po nebi hvězdám Hyzdili tvář; tma bouřemi vyhrožujícý Rozstřela křídla a třepivé zbrojila hromy. Sousedé po radovánkách klesali v lůno Zdravého spaní. Křesťané v bouřivé nocy Skrývali tmou své zbraně, a chvátali k městu V naději sladké, že Bůh své mstitele řídí; Do města padli, a vlcy vráželi na lid. Vyskočiv ploditel ze sna, a spatřuje vrahy K dítkám uvrh se svým, jich životem hájil. Žena se klížila k muži, a volala k Bohu O pomoc spěšnou; stařec a neviňátka Spínali ruce, a budili k milosrdenství Křesťany zkyselujícý; po zemi jako Bohyně krásy se plazyla mladice, muže Hrdého o život prosýc. Darmo y slzy 23 V hojnosti tekly, a hlas až k nebi se vnášel, Darmo y neviny krása a mladosti outlost Mluvily srdečně k mužům o smilování; Křesťané s posměchem krev jak potoky cedíc Zpívali vítězné písně, a chválili Boha, Jakoby slavili jej mstou srdce své sýtíc. Do hradu vtrhli, a Zulimu zvolili v obět. S usměchem zaměřil dráč, div krásy a lásky Zmařiti chtěje, když v hrozyvém nebezpečenství Vratislav meč vyškubnul muži, a s synem Zulimu živil, by Saladýnovu slávu K táboru vedl, a svobody vydobyl bratřím. Křesťané skončili s nocý strašlivé dílo, Pobili lid, a sebrali klenoty s zlatem, Zbořili město y hrad, a s prozpěvováním V slávě se vraceli k svým, jak chlapkyni vedouc Stranami kněžnu co Bohyni v porobě stálou. 24 Vratislav.
Zpěv druhý.
[25] Obsah.
Zármutek Saladýnův; láskou svých přátel a všeho národu se zvyšuje, k činům hotoví, a Zulimu s synem z otroctví vyplatiti míní. Křesťané přivedli Zulimu do tábora, vojsko ji na smrt vydati chce, Ladislav se jí zastává. Bouře v táboře. Poslové Saladýnovi nesou poklady na výplatu. Křesťané vyhánějí je, a Zulimu dávají Vratislavovi do ochrany, ažby ji prodati mohli. Radovánky, že snížili Saladýna. Ten je přepadl, Vratislav chvátá ku pomocy, a Selima jímá, y na svobodu propušťuje. V nocy vráží na Saladýna, zbiv jej, Saffadýna bratra zajímá. Rudolf závidí Vratislavovi slávy, spojuje se s vřelcy, vypadá na Saracény, jest zbit a Vratislavem vysvobozen. Zatím Zulima v žaláři se souží. Křesťané žádají její smrti, Vratislav jí ochraňuje.
[26] Zvěděv Saladýn, že Zulimu s synem Zajali v Gáze a pevnost popelem leží, Roztrhl šat, a y první vycedil slzu. Zármutek s hanbou sevřeli krále, že lidí Štítě se milých, sýliti pokrmem těla, Zvýšiti moudrosti radou rozumu nechtěl. Vidouc přátelé vroucý hrdinu svého V dusyvé žalosti tmách, jak k podpoře sylné Květina mdlá své spínali ruce, a řekli: Hrdino, obživujícý široké světy! Bůjnému vojskubys nás jak cyzynu vydal, Aby y dcery y synové hynuli tvoji, Vykvetajícý města a vesnice řádné Plamenem zašly, a zmatky se rodily v zemi? V těsnotě vstaň, vzbuď k činům národy věrné, Křesťany zmař, by je zvířata strávila lítá. Přátelé mluvili tak, když národu květ se K vládaři prodrav, slzami rozvodněnými [27] Zbouřené v srdcých bolesti zjevuje prosyl: Hrdino náš, a živote zmrtvené země! Zastaň se dítek, a vlast svou z dřímoty strhni, Přijmi y krev a y poklady národu všeho, Křesťany zbraněmi třep, a klenoty rozdvoj! Řkoucý skládali k nohoum stříbro a zlato. Saladýn se co zdárného dítěte láskou Pohnuv pláčem y prosbami zbitého lidu, Slíbiv ochranu všem, svou zmužuje duši Hotovil zbraň, zas klenoty vybíraje Lákati Křesťany leskem, a rozmilé své y Zbaviti pout, a y národy smířiti hodlal. Láska mu sladila dílo, a zkřídlila sýlu, Aby se zrádných neděse nebezpečenství Vlnami rozbroje dral v stan svatého míru. Vyslav posly, a pracemi za lid se zmoživ Do snů sladkých vplynul, a ukojil ducha. Snové mu pochlebujícý v růžové kráse Kouzlili zlatý věk, lid pudili k činům, Věčnosti hodným. Darmo se Křesťané hrdí Sypali v zem; vlast zbrojila hrdiny své, a Štěstí vpialo se k nim; hlad, sváry a mor jak Přátelé věrní v Křesťany rojili šípy, Rozsyli v zástupy strach, lid zmařili cyzý. Z různic se pokoje trůn jak bleskavé slunce 28 Vyvinul mocně, a obživil pouště y tvory. Sultán vida ten div, a plésaje v srdcy Poskočil ze sna, y u sebe zavřel, že lidem Dobude věrným stálého pokojem štěstí. Křesťané Zulimu vedouc přitrhli v tábor. Veškeren sbíhal se lid, by v potupy prachu Spatřoval slávu, a kořisti zděloval hojné. Jaké to na světě štěstí! Z rozkoše lůna Srazyloť v žalář modlu a národu hrdost. Mužové povzdychujícý ztrnuli pádem Širokomocného krále a zbožněné ženy. Zpyšněné vojsko se hůř než zdrážděné saně Lítíc výšilo duchy, a zhubiti každý Po světě kraj, lid zbíti, a řetězy slavné Vládaře spnouti, y svou jak Bohové vládu Zvěčniti chtělo; y stín je jasnosti dráždil. Vztekle co v pouštích vichrové zdivočujícý Bouřili smělcy: Sultán Křesťany zhubil, Y my se, bratří! na ženě pomstěme pyšné. Proudu se postavil vstříc, smrt na lidi tiché Hrnoucýmu, co hráz náš hrdina vlídný, Slova co med k nim promluvě s pohledem jasným: Krystovo vojsko a knížata dalekoslavná! Protoli mužové v boj jste se s nebezpečenstvím Pustili, vlnami drali, a zdrtili zrádce, 29 Třepili Turky, y mocný v svatyněsvatyni Páně Vštípili kříž a jednoty slavené vládu, Abyste v blesku své mocnosti nevinu třeli? Vojsko se stavělo v proudu, a sevřené hrázý Světlého rozumu jak zvěř křípělo zuby, Soptilo vztek jak zježené vlnami moře, Házelo zbraň jak vichrové vyvracujícý S kořeny dub, neb strhlou praskotem skálu, Mrtvilo hřmotem co Vezuv stříleje oheň, Cestu y láva sy krajiny zatopujícý Ráželo krásou mužného zástupu k boku Stálého vůdce y ženy y dítěte mdlého, Hrozylo na Ladislava a zahřmělo rozkaz: Nepřítelkyni zbí, neb sepneme zrádce! S tváří přísnou vstoupiv k lítému pluku Ladislav jak Bůh svým umrtvil okem Národu vztek, a plameny rozbroje dusyl Slovy co meč střed srdcý pronikavými: S ženami nevedem války, ni s dítětem křehkým, V srdcyli bouří krev, v boj větrné mstali Hrdiny láká, orlové do boje leťte, Kdežto se Saladýn jak na nebi slunce Zbraněmi třpytí, kdežto y tygrové Turcy Po krvi žížníc vás v seč s posměchem loudí. 30 Umlkl zaměře rukou na Saracény. Zástup se zkrotiv jedným provolal hlasem: S ženami nevedem války, ni s dítětem křehkým. Y hned co sršán Konrád mezy ně skočiv, Očima pálaje smrt a vzteklosti jedy Slívaje z plného srdce se v zástupu ozval: Takli se Křesťané koříc pohanu dráči Za činy zhoubné co dennicy vyšlete krásnou S dítětem ženu, by v rozkoši plyna se vysmál Vlídnosti škodné? Byť zrádcy svolili všickni, Ctitelé Krystovi věrní hájiti budem Ramenem práv, a y mužové nepřívolímenepřivolíme, Aby se vydala žena, a oslavil Sultán. Prodejme pachole s kněžnou, takto y hrdost Zmateme mocného Turka, y pravého Boha Mstíce co Křesťané čistí dojdeme slávy. Hrdina Český na hany odpovídal: Mstouli a zradou vlídnost spláceti chcete, Synové Boží? Vztekuli náboženství Krystovo učí? Zdravá liduli moudrost Loupeže káže? Y zysk y sláva y víra Nutí nás, by se bez hany vydala kněžna, Sultán krotil, a mírný miloval KřesťaňKřesťan. Nebezpečenství hrozý Křesťanu denně; 31 Mníteli ouzkosti propast kopati bratřím? Poctěte ctnost, a y dravost sepnete láskou. Zuřivec Konrád hřměl vztek na Ladislava: Lásku jen kaž, a shrnuv milosti moře Na Saracény své bratří Křesťany vyhub. Sladivé řeči my mužové zavrhujíce VyplnímeVyplníme, co čest a co statnému vojsku Svoluje Bůh, a y krví zmyjeme oltář, Zradali zlítí nás, neb z milosrdenství Krásu co nebesa jasnou v porobu svrhnem. Ladislav ctný hrubému muži se opřel: Já jsem ulovil kořist, v proudy se svaliv Nebezpečenství; zbraněmi Zulimy dobyv Zbraněmi muž y práv svých zastanu svatých. Praviv na Čechy kynul; a řinkaly zbraně, Sápal se lid smrt šlehaje očima svýma, Když v tom poslové zboží obětujícý Jevili vůdcům Saladýnovu žádost. Zlata a kamene blesk lid zaslepil chtivý, Však vztek žádosti spial, a zvětřenec Konrád Promluvil k poslům: Žena se s dítětem prodá, Sultán korunu slož, a Krystu se podrob! Poslové vážní slyšíc rouhavé řeči Zvýšili duchy, a hrdá pronesli slova: 32 „Saladýn han nedbaje velikomocný Řídí rozumem jasným laskavé skutky. Vlídnost k smíru ho nutí, potřeba zbrojí. Kyneli okem, co včely se plukové sypou, Lvovéby skočili v boj a Křesťany zbili. Na svou zhlížeje moc a na vaše křivdy, Cýtí pravice své y mocného ducha; Však nežby vycedil krev, ctný hrdina věnec Věčnosti strhuje sám sy s stkvělého čela, Vítěz y stálý vaší slávě se koří.“ Takto y pravda y moudrost hleděly srdce Zpoutati mstivá, když jed vylila pomsta Na divé duše, a vlídnosti zkalila krásu. Zvězniliť kněžnu, a z tábora vyvrhli posly. Jakoby vítězství své objalo syny, Sultán s oslavy spadl v touň mořivé necti, Křesťané rozvětřujíce co dívčice marné Hlavy, se hodíc v her a rozmaru proudy Zpívali hrdě: Kdo smí se rovnati obrům? Sultán zhasl, s ním veškeré nevěry právo. Z rozmaru Saladýn strhl vítěze světa. Saracéni lítí bleskové z pustin Střelili k rozkoše bytům, vírem se sýly Vlkové derouc bořili hráz, a y skály Statečnosti co prášek v prudkosti třepíc 33 Ráželi k táboru cestu, a rozsyli zmatek. Darmo y moudrosti ohlas se s hrdiny svými Ladislav jim postavil v bok, a co hrom a Morové střely y děsyvé zástupy klátil; Sýla se rojila, proud zmohl, odpory zhltil. Selim rozumu syn a mladosti krása Stíraje statnosti květ své pravice tíží Rozrazyl bok, a do pout Křesťany koval. Spatřiv Vratislav s hor zemdlené bratří V těsnu, a vida, že hrdinu Ladislava Selim pne, lev neznaje odporu v bouři Láskou vroucý mocného zvýšuje ducha, Sýlí mužnosti shon, a zkřídluje rány, Orel se vznáší, hřmí a spiatého otce Sprostiv kruhů, světí Selima na smrt. Smrti se zděsyv prosý o život Selim: Křesťane! nebí, poklady za život přijmi! Zbraní nevedu Turku! bych v svatyni Páně Zlata co kupcy hledaje poškvrnil slávy. Přátely mstě smrt za smrt mužovi splácým. Zlatali Křesťane! blesk tvých nesvede smyslů, Pomni, že ženě a dítkám ochranu zhubíš. Životli miluješ, Turku! a s dítkami ženu, Proč jsy, nedbaje milých do boje vletěv, Křesťany žal, a slabým pokoje nepřál? Pomsta mne slepá, Křesťane! do boje hnala; 34 Pálíc města a třepíc sousedy tiché Matku a bratří zbili mi křižovnícy. Zočiv vztek, mstou pro milé zahoře prudkou Lítám v boj, a jen výším křivdami křivdy. Hrdina popřáv života zkleslému muži, Na Saracény co zvlněné moře se spustiv, Roztrhl vítězy slávu, a zástupy zplašil. Z nebezpečenství víru se k milému otcy Prodrav, k svým se co k vděčnému příteli přítel Vracuje odplaty dostíhl. Láska a vděčnost Objaly korunu hrdin, a zrodily smělost. Vlídnost jasná strojila nejmilostnější Radosti mužům. Selima v svobodu pustiv Vratislav y se s Křesťany oslavil všemi. Tenť červ v prachu se koře jen do nebe rukou Pozdvihl, slzami skropiv tváři se modlil, Vstal, a co šipka vždy hrdinu žehnaje svého, Lásky a neviny chrám již v soumraku spatřiv, Přivinul rozmilé k srdcy, a Bohem se cýtil. Vřelý Vratislav chtě zýskati bratřím Bezpečnost, a y snížiti vítěze hrdé, SvýboremS výborem smělého vojska co po zvěři chrt se Zbrklý skryt jsa pláštem šedivé nocy Pouštěmi k Turkům hnal, a zde zpoutané snem y Veselostmi co Satan vyvolal pluky 35 K strašnému soudu. Y oheň y mečové s hřmotem Rozdrcujícým statnosti jiskru co trhlou Plašili zvěř lid divý z tuhého spaní, Zhatili rozkaz, a trhali řád, a y skalné Hrdiny sráželi v prach jak hromovy střely. Praskoty ohňů poklady pohlcujícých, Plamene bleskot jak had k nebi se pnoucý, Zbraní břinkot a vítěze spitého štěstím Vejskání, a y zmatené lůzy y mroucých Nářky zde hrozná tvořily podívání. Vítěz se k stanům dral, kdež sýdlo své rozbil S hrdiny sultán. Jímaje Saffadýna Jak lev bránícýho se mládenec rychlý Myslil y korunu slávy a mužnosti stříti. Sultán sebrav květ své mladosti v bok se Vítězy stavě y proudu se valícýmu Opřel, y podporu strhlou v jednotu srazyv V hory se skryl. Čech krásu a kořisti hojné Rozděliv svým jak Bůh mdlým vyhovil lidem. Prudkého bojovníka co přítele šetře Zaslechl řeč: Straň hada se, Křesťane, zlého. Saffadýn tvůj věčný vrah a y mstitel Vlasti zde mře. Však hrdina nedbaje vzteku Rány mu hojí, přítele v svobodu pouští. Hrdinstvím sy y láskou pověsti čestné Dobyv jak král panoval v táboře tvrdém. 36 Slávy té záviděl Rudolf vlídnému Čechu. Zpozdilec lahodě mládkům, bouřemi lehký Nakvasyl lid, čest světlého hrdiny zraniv, Slibuje bojovníkům kořisti sladké K Božským činům divochdivochy zvětřené pudil. V mysli se duchové mocní kojili slávou Budoucý, lvy zmožené spínali kruhy, Spanilé lovili dívky a hrnuli zlato. Národu květ je písněmi pochlebnými Vítaje nad vás, prošlých obrové věků, Velebil ozdoby hrdin, a králové spiatí Bohům velikomocným oběti nesli. Již se y pohledem jasným nebesa na ně Usmívala, a k věčnosti šířila cesta, Vítězství již hrdému kázalo štěstí, Hlavuby sklonilo svou, a z zrádného mraku Sláva co slunce se prodrala v mámivé kráse, Sama y náhoda mužům korunu pocty Chystala, pořadu Turků do tenat ženouc. Spatříc Křesťané v houští slídivé vojsko Lvové se hnali, a břinkali meči, a hlukem Třepili stráň, by y bleskotem, by se i hřmotem Zmrazyli Saracéni. Začal se boj, a Křesťané bůjní dravou zklesali zbraní. Rudolf bouřícý teď co dívčice krotká V zmatené hlavě jen muky a řetězy plodě, 37 K pomocy svolav Boha y světice Boží Zázraku očekával; než Hospodin hlasu Neslyše plachého ducha, již ohnivé střely Do srdce hřímal, již ještěry probudil mstícý, Aby mu svědomí zlé zkřížily hrůzou. Pitomec pomocy v bouřích nevida spěšné, Zoufaje na svět y na Boha žehral, a patře V propasti syrné se třásl co pachole, až mu Ztrnula kost, až paměti v ouzkosti pozbyl. V tísni té hrdina Český na Saracény Připadl, vítěze zmátl, a řetězy srazyv V slávě a radosti bratří v svobodu uvedl. V táboře způrcy vráželi na Ladislava, Aby se Zulima na smrt vydala s synem. Vznešené zajaté krása a neviny outlost Neoblomily vojska; co ďáblové soptíc Vařili v srdcých jed, a co dračice mstícý Zbouřili vůdce. Jen moudrý hrdina štít a Koruna cti mdlé nevinnosti se ujav, U prostřed zdutého vzteku se pnul, a y mocně Jak Bůh pohledem přísným buřiče krotil. V bitvuli kráčeli muží, žádali hlasem Způrným kněžny, a nechtěli zbraněmi hnouti, Ledaby spatřili krev své zajaté krásy. Mužů hrozýcých hněv hrdina zpoutal 38 Slibuje vítězy slávu y kořisti hojné. Jestliže naděje svodná zklamala divé Pluky, a štěstí zradilo vítěze smělé; Ach! tuť hltavé saně se k outoku hnali, Aby y dobyli kněžny, y hrdinu zmátli. Nikdý se nezježil vztek, hřmot neděsyl hrdin, Jako když Vratislav se k táboru vracel. Bouři, co vůdcům pevným zhatila hlavy Zhoubným třeskem, a zděsyla hrad, y již mříže Třepila, hrdina šťastný příchodem ztišil. Takto se vichrové tiší stoleté duby Vyvracujícý, takto y krupové mračno Ourodu rozdrcujícý vzteklosti tratí, Slunceli jasnou tváří v nebi se zastkví. Zahnav troudný lid všel mládenec vítěz Do žaláře, kde smrt své děsyvé střely Mířila k srdcým matky y křehkého syna. Rádaby kráčela vstříc y škaredé smrti Kněžna; vždyť nad smrt pouta a ouzkosti duše Ztejraly srdce, a zmrtvily rozumu bystrost. Slýchala hulákání zpupného vojska Každého dne, a y muky sy tvořila trpké; Pročby již o život stála, neb toužila světlo Po tobě Boží? Hrůza se zkřídlila před ní; Hnulali rukou, řechtaly kruhy, a outlé 39 Strašily srdce. Ach! okemli hodila na svou Naději sladkou, na svého krásného syna, Ztrnula duše, a na tvář kapaly slzy, Cytové mroucý vyšlehli v plamen, a matka K neviňátku se vinouc prosyla zháře O život drahý. O má dušinko! vzdychla, Synovi zlíbala hlavu, a k Bohu se modlíc Za milé dítě y smrt y zdvojené muky Snášeti chtěla, by vytrhla spanilé poupě Dráčům z klepet, a znova je zrodila k štěstí. U prostřed bouří syvého ukrutenství Naděje hvězda se lesknula zděšené matce, Jakoby chrám y lásky y pokoje v kráse Nevídané se rozvinul nevinnostem. S rukama sepiatýma co horlivec čistý Hleděla k nebi, a pásla se na spanilosti Božských krás, a se topila v rozkoše moři. Naděje jiskra teď zhasla, a z pokoje chrámu Mrštila Zulimu zlost v lom ouzkosti věčné, S nebe se vysypal mrak, blesk roztřepil syna. Podivem hrozným zkostla, a pro milé dítě, Jakby se srazylo v hrob, ctná omdlela matka. Synek se lekl, k své předrahé, zmrtvené matce Kleknuv, líbaje tvář ji slzami kropil, K ustům pevně se vpial, by probudil láskou K životu matku; ta láskou v život se budí, 40 Na syna patří, k srdcy jej tiskne, a syn jak Spitý skáče, a v radosti nevěda jak svůj Zjeviti cyt, v prach klesá, s rukama k nebi K Bohu se modlí, vzdychá, pláče, a zpívá, K matce se vine, a v nevinném zaradování Srdečně rozkládá, že bolesti mrakem Rozmilé nezkormoutí. V sladivé řeči Toku y svým ji těší velikomocným Otcem, a čaruje ráj, kde se bez vady duše Blažiti budou, jako se andělé blaží. Lichotě mateři syn jak milence vnadné Mládenec věrný, vypudil s krásného čela Usmrcujícý mrak. Tuť na milé dítě, Na svou ozdobu rajskou zhlížela matka S obdivováním, spíjela medové řeči, Oči se blyštícý jak na nebi hvězdy Líbala s vroucností, a plameny Božské Cýtíc lásky se spínala bohyně k nebi; Však jak vichřice vztek vrhl s radosti blesku Nepokojný strach v kal zmatené bídy Matku, a nebezpečenstvím křižoval srdce. Slyšelať hluk jak zježené vlnami moře Lítého vojska, a s hrůzou patřila na své Laskavé dítě, y vzdychla, že růžové tváři Na věky zemrou. Běda, ó běda! že krásná Naděje mdlí, a dítěte nebude otec, 41 N budeNebude blažiti matka. Ach! po všem je veta! Bože! ó Bože! kde jsem? Hluk z daleka slyším; Kam se, ó poklade můj, teď v těsnotě skryješ? Dráčové letí míříc na tebe šípy Rozkoši má? Ach! všecka se třesu! kdo lid, kdo K pomocy zbystří? Kde jste, ó andělé Boží? Utěcho naše? O lidé! ó hrdiny slavní! Vichrové mstícý hrňte se na křižovníky, Okovy sražte, a z hanby a ukřižování Vyrvete ubohé duše! O nebesa! země! Kde kdo bolesti cýtí, strňte a běžteběžte, Nežli se otevře vír, a nevinu zhltí, Darmo, ach! rukama lomíc bědujem, lidé Nad ocel tvrdší nechtí slyšeti hlasu Outlého dítěte, nechtí rukama hnouti, Aby co poslové Boží zmařili dráče. Sám Bůh zavřev srdce své shrnuje bouři Na hlavy naše; ó přeběda nám! co sy počne Pravice mdlá? Ha! muželi žádného není, Žena se za tebe světí, ztracené dítě! Pravíc připiala k srdcy, y zlíbala syna. Jako se očima jiskříc v pustině lvice Zježí, lovecli stíhá lvíčata zrádný; Darmo y feny se pnou, a hlukotem honcy Zvířata děsý, matka co vzteklice skáče Na bouřícý lid, by hájila lvičat, 42 Trhá feny, a z pouští myslivce plaší; Takto y hrozýc očima svítícýma Zulima životem svým chce chrániti syna, Cediti krev, by krví zýskala život Nad světy dražší zlatého neviňátka. Ouzkosti spatřiv syn, k své promluvil matce: Smrti se nehroz, smrt nás poroby zbaví. Křesťané bouří zde, tam andělé vsadí Na hlavy koruny nám, a milence zblaží. Praviv k máteři tiskl se, jakoby s milou Prchnuv katům do nebe vletěti mínil, Což mi je rozkoši marná hrdého světa, Což mi y slávo je po vás, k srdcyli tlačím Drahého syna, a růžové tváři mu líbám? Tady je utěcha má, zde y sláva y krása Matce se stkví, zde y kraluje bohyně štěstí. Řekla, a hladila tvář, a líbala očka Krásného pacholátka, a plamenem lásky zobřeně k nebi se nesla, a srazyla skály S těsného srdce, a výšíc mocného ducha Stála tu rekyně ctná, by děsyvév děsyvé bouři Životem spasyla svým ctnost nad hvězdy čistší. Vzhůru se pnoucý hřmot lid vyděsyl plachý, Šíře se vztek y hrdiny z stálosti vyvrhl, Země y nebe se třesouc zhlížely s hrůzou, 43 Jak se již rojí dráčové prozpěvujícý S nástroji ohnivými, by rozdrcovali Krásy a mladosti květ; jen obryně matka Zmužuje ducha, a pudí k smělosti srdce, Bohyně kráčí v boj, v tom bouře se tiší, Na zemi klesnouc s rukama sepiatýma: Bože, rce, mocný! tyli jsy anděla seslav Katany spial, či se muží změnili v Bohy? Jaké to zázraky vidím! Z pekla se nebe Vine, a nás zve spasytel k radování. Díky, ó mocný Bože, ti srdečné díky! Tyť jsy y skála y utěcha křehkosti zbité! Zmůželi nevinu svět, když Hospodin stráží? Plésej mé dítě! vždyť pout nás hajitel sprostí. Cýtillis pravice moc? neb viděllis v blesku Anděla kráčeti s zbraní k pomocy naší? Stínové zašli, a ráje se vykvetajícý Před oči kouzlí s vnadami lichotivými. Patř má dušinko milá! k tobě se níží Poslové Boží v májové kráse, co hvězdy Oči se svítí, šaty co slunce se stkvějí, Zpěvy se v planině mocní. Bože, ó Bože! Jaká sladkost! jaké to vůně! Ach! kde jsem? V rozkoše moři se topím, smyslové hynou, Srdce jen cýtí, duše se krásami živí. Zulima spila se divem, a pro cyty jazyk 44 Nemoha mluviti stál, až hořelo srdce, Kypěla krev, a hlavou zmítali snové. Náhlý bleskot a třesk jak z mrtvého spaní Zulimu k hrozným probudil skutečnostem. Jakby se svírala zem, a zlítilo moře, Obloha střílela blesk, den blížil se soudný; Tak hluk vyděsyl zeď, až řinkaly mříže. Jekot a vztek hřměl z dutého lidu, že hrůzou Zpitoměl muž, a knížata strnuli strachem. Zulima bouří zklesla, a držela syna, Čekajícý, brzyli litec je ztrolí. Vratislav v tom vstupoval do žaláře. Anděla spatříc skočila k němu a zkřikla: Nás jsy ty štít! a tu pro radost umrtvěla. 45 Vratislav.
Zpěv třetí.
[47] Obsah.
Křesťané porazyli Saladýna, který se do Egypta vrátil. Vratislav honě se za Saladýnem shledal se s Selimem a jeho rodinou. Radovánky a díky. Milina vypravuje své ouzkosti, když Selim bojoval. Selim osvobozuje Křesťany, ti se vracují domů, jediný Ambrož nechce ze země svaté. Tenť vypravuje počátek vojny svaté.
[48] Saracéni stíhali Křesťany tvrdé, Hoříc mstou a láskou k rozmilé vlasti. Aby y protivníky co zvířata divá Jednou ranou v svatyni vyhubivše Pomstili svých, y se bleskotem zmlazené slávy U všech zastkvěli věků, sehnali každou Krůpěji sýly, a v patrném nebezpečenství Smrti co na hody letíc konali divy. Zmatkové s hrůzou rozbili u křižovníků Plachých trůn, a z hlavy y moudrosti jiskru Plašíc, mrtvíc v srdcy y smělosti pěnu Zradili vítězství, a praporec slávy K smělým připiali mužům. V radosti bytu Rozkoše zhasly, a zemřely radovánky. Bázlivé ženy, by zkázy se uhnuly, s svými Hrdiny pádily v poušť, kam y Nomenye Vyvolává Václava spitého láskou. Vůdcové trhlých pluků ouzkosti spatříc Blízkou smrtí vyběhli z rozmařilosti, [49] Zmužili srdce, a zhubili sváry, a Boží Zkovali láskou národy k jednotě svaté. Jedno jen srdce a duch blesk na Saracény Vrazyli s hor a hrdého vítěze zbili. Ztrativ sultán kmen své obrové sýly S zástupem lehkým vrátil se do Egypta. Vratislav jak hrom hřmě za Saracény Krajiny čistil, a pouštěmi dera se Turky Zplašené mátl, a svatyni svobody dobyl. V horách zbloudiv hledaje průchodu na vrch Příkrých skal se co kamzýk vyšinul zbrklý. Zočiv v dolině ráj svým nevěře očím, Jakoby do nebe hleděl, a rozkoše čisté V májovém květu zde zhlídl, se zázraku divě Krásy a blahosti byt sám zkoumati bažil. Kroutícými co had se stráněmi k chrámu Lásky a pokoje pna zpěv zaslechl sladký, Jakoby outlý slavík rozplynul v lásku: Poďte dítky k milému otcy, Jako proutí viňte se k němu, Poneste růžové květiny, Poneste strakaté věnce. Jako Boha milujem tebe, Otče zlatý! řekněte k němu, 50 Ochotně srdcem y písněmi Dušinky vyjevte lásku. Poďte dítky k dobrému muži, Jako proutí viňte se k němu, Poneste růžové květiny, Poneste strakaté věnce. Přijmi obět, hrdino slavný! Že jsy dítkám zachoval otce, Za to tě, příteli! milujem Vroucně co milého Boha. Májové květiny nesouc s dítkami matka Zpívaly píseň, a drahého líbaly otce, Jevíc radosti cyt, a se k obrazu tisknouc Poctily věncem dobrého muže, co život Daroval otcy. Tys, člověče! nevině Bohem. Že jsy y milého dítkám zachoval otce, Že jsy y ctnost z bíd propasti vydobyl syvých; Za to tě žehnati budou, kdykoli slunce K životu vzbudí svět, neb za hory zajde, S prozpěvováním tebou synové šťastní. Řkoucý s otcem a matkou zpívaly píseň Spanilé dítky, až skaliny opětujícý K podivu nutily svět. Tyto sladivé hlasy 51 Z vděčných ust náš hrdina s obdivováním Slyše, a blíže se v háj zde podobu spatřil Na stromě svou, a y vrytá do stromu slova: Vratislavovi světí z vděčnosti Selim. Nemoha Vratislav svých zdržeti nohou Letí v háj, a zde vděčného Selima líbá. Selim se leká volaje: Vratislave! Synkové trnouc křičí: Anděli Páně! Všecko se v rozkoši topí, všecko y mlčí. Z tvrdého zamlčování dítky se budíc Nesou vděčnosti věnec a srdečně pějí: Přijmi, ó hrdino! dar, co ti věnuje láskaláska, Že jsy y milého dítkám zachoval otce, Že jsy y ctnost z bíd propasti vydobyl syvých, Za to tě žehnati budou, kdykoli slunce K životu vzbudí svět, neb za hory zajde, S prozpěvováním tebou synové šťastní. Po zpěvu k podpoře své se švítorné dítky K Vratislavovi tiskly, a hladily tváři Krásného muže, an jednoho po druhém líbal. Matka se smějíc jako se slunéčko v máji Růžovém usmívá, a y rozkoše jiskříc Na světy mladnoucý lid k radosti pudí, Plésala v srdcy, a slzami skropila tvář, že 52 Hrdina mladosti květ tak miluje vroucně. Sotva že proud zběhl bouřivé rozhorlenosti, Sotva že prudký cyt slov chytil se sladkých, Radovánky se výšíc budily skály K rozkoši, živily led svým zápalem tklivým, Zvaly y nebe y zem, by se k vděčnosti svaté Připialy dnes, a co andělé hlásaly zpěvem Divotvorným vám, ó věkové příští! Korunu hrdin; y zeměplazové mrcýmrzcý, Bez cytu duše se dnes z tmy prodrali věčné Ohavnosti, a zplodili vážnosti hodné Skutky co synové světla. Ty zázraky tvoříc Láska a přátelství chrám zklenuly sobě. Služebnícy včely se rojili k nohoum Hrdiny ctného, by z plného hrnuli srdce Vděčnosti zpěv, že se dobrým Selimem blaží, Sletěli mžik v hor mylných kroutivé stezky, Aby zprávu y pokrmy zástupu nesli, An se již po svém s hrůzou vévodě zhlížel, Který v ticha a rozkoše hodoval stánku, Kde mu y láska y moudrost sladily krmy. Milině hořeli v očích laskavé duše Cytové vroucý; na celém těle se třesouc Zjeviti chtěla y cenu y vlídnosti Božství, Od nich že zapudil smrt, a y svobody krásu 53 Se všemi lahodnostmi v byt pokoje uvedl. V srdečné výmluvnosti co věštkyně Páně, Zvýšené dušeby vděk z ust vylila medných, Příhody pronesla své a y bolesti srdce. Jako se zlatých strun zvuk z kouzlivé harfy Rozvine v život a v plameny rozkoše šlehá, Neb jak outlý slavík v veselém máji Zmocňuje cyt, a y lidi y zvířata tiší: Takto se rozplynul v zpěv hlas horlivé ženy. Příteli Boží! začala mluviti slzýc, Jáť jsem klesala v hrob, když z pokoje lůna, Z věrnosti chrámu se od srdce milého trhl, a V dravý zaletěl boj muž, duše y sladkost Života mého. Ach! klečíc ve dne y v nocy Zalívala jsem bídná slzami zem, a Do nebes vroucý s rukama sepiatýma Zasýlávala prosby, by Hospodin mocný Chrániv hrdiny sám mně y pacholátkům Zachoval strážce, a v hrůzách nevinu sýlil. Jestliže těžká oči mi zavřela mdloba, Přikvapiv černý sen mou vyděsyl duši. Ach kdes, manželi drahý! živote můj, kdes? Skočíc volala jsem, a y hledala ve tmách Milého muže; než marná hořekování, Marné y hledání ani naděje stínu 54 Nevytvořily v bídách dychtivé ženě. Minula noc, a přeběhl den, a předc tváři Oblažujícý milého nespatřujíc U svých neměla stání, neměla žádné Radosti milá. Vřelá dívčice toužíc Po srdcy laskavém v hor se a divého lesa Vedrala poušť, a zde v roklích zhlížela po své Rozkoši, po svém jediném na světě štěstí. Stromů ptala y skal se po drahé duši; Mlčely skály y strom jak bez cytu pouště. Příbytek hrůz z svých drsných vyrojil roklin Na ženu strach; neb slyšela ohlasu hřmoty, Tvářila v mysli sy boj, kde zvířata vzteklá Lidé se spojíc s smrtí s posměchem muže Jak zvěř zbíjeli lítou, kroutili krky Májové kráse, a moudrost hyzdili jasnou. S mraku se hrom hnal na mého hrdinu. Ach, kdo Pocýtí mých muk, jenž drakové na mé Vráželi srdce! Y smyslu y rozumu ouzkost Plachá zbavila mou teď střelami zbitou Duši, a tvůrná hlava mi rodila hrůzy. Vidouc rozbroje vztek jak divice běhám Horami k lidu a křičím: Chraňte, ó chraňte Dušinky manžela mého! Ha, prchněte lvové! Hromové bíte, a vrchové třeste se strachem! Však mdlí hromové mlčí, vrchové stojístojí, 55 Lidé co duchové zlí jed divoké vášně Lijíc na tiché bratří, na tklivé sestry Rojí zástupy muk jak šedivé mračno Drtivé kroupy a křížem šlehavé blesky. Vojny se obří vztek, strach národy mate, Praporec vítězství k vám, národu květe! Kloní hlavu, a štěstí na křižovníky Plnou vylívá své vrtkosti číši. Křesťané hynou, náš lid svoboda krásý, S vítězy kráčeti vidím manžela svého, Plésám s ním, a y děkuji za vítězství. Než náš radosti zpěv jak bublina zrádná Mění šat, v mžik z plesů hoře se rodí. Křesťané živnou, vítěz se v ouzkosti prachu Plaze co červ vlast zrazuje svou, a y Bohu Žehraje v propast necti a bídy se vrhá. Selim jen kráčeje v bok vám, mužové smělí, Nedbaje hromu a nedbaje zrady co skála Prodané vlasti se staví, bojuje, mře a Ještě se na svou zývaje milenku zhlíží. Y mou opouští duch hlavu, a srdce Zbodané stojí. Vůkol mne nevinné dítky, Jenž mdlé hledaly matky, a bez sebe vidí Na zemi milou, běhajíce co trhlé Rukama lomíc křičí o pomoc k nebi. 56 Vzdychám, ke mně se tlačí, do mne se tělí Dítky, ach! k srdcy je hrnouhrnouc v rozkoši plynu. Bože! ó Bože! ó radosti má! jižli s vámi Na věky strvám? Sháním po svém se sluncy, Syvý sstahuje mrak střel morové roje, Hrůza a ouzkost sype se z nich, a y meče Ohnivé střílí na tebe, ztejrané srdce. Srdce mé mdlí, a bázeň mi zdrcuje rozum. Dítěte neznám, neznám čeledi věrné, V pustiny letím, skály a zvířata prosým: Dejte mi milého muže! zde skryjeme se, a V pokojipokoje chrámu co andělé plésati budem. Bože ó Bože! co vidím? Tvorové skalní Outrpnější nad vás bohové světa Cedí krvavé slzy, a bolesti dělí Mořivé se mnou; větrové pochlebujícý Stojí, letí, dobrou novinu nesou. Bože ó Bože! co slyším? Andělé Páně, Pravduli zřím? Čili vrtká podoba smysly Zmatené šálí? Rozmilé tovaryšky Mladosti mé! ó věrní přátelé moji! Co se to děje, že blesk krás na světě lstivém Oblažujícých tiskne se ke mně, y divy Zplozuje ráj jak lučiny v májovém květu. Země y nebe se třpytí, andělé lidé V neviny oděvu sem jak veselé dítky 57 Proskakujícý písněmi sladnoucými Národy blaží. Nebesa! země! ó mocní Duchové! rcete: Kde jsem? Kdo k blahosti chrámu Dívčicy uvádí? Kdo po cestě hladké Růže mi stele? Zde kraluje pokoje Bůh, zde Lásky a rozkoše trůn svým čaruje jasnem V srdcých outlých cyt, a plápoly věčné Věrnosti svaté; zde mládenec miluje pannu Nad oko své, rád přísahu milence skládá, S ní že se hodí v proud, s ní v plameny vletí, Aby jen mladicy ctnou v stan usadil štěstí. Sem se y můj jak dennice milenec blíží S hrdiny laskavými, a za nimi seje Štěstí radosti květ, a lahody vůně. Tichost odkrývá byt nevinné lásce, Kdežto y panuje ctnost y ourody dítky Rozvinujícý skrytých poklady krásot Vnadami kouzlí. Tady, ó radosti sladká! Tady, ó samoto milá! bydleti budem Na věky v lásce, a spanilé líbati dítky. Selim se blíží. Kde jste, ó šlechetné panny? Vběhněte v sad, a milému korunu pocty Obětujícý zpívejte vítězy písně. Vítěz tu kráčí, klesá k vřelému srdcy, Země y nebesa hynou, žena se topíc V rozkoši mře, a růžové bubliny tratí. 58 Těmito stíny se vřelice obírajíc Rozmlouvám, sny v zvětřené hlavě sy kouzlíc Krásy a rozkoše vidím, hrůzy y muky Zrozuji nové, co dračice na sebe kovám Peklo a smrt, v hor děsyvé hroby se klidím, V samotě ptám skal, ptám se y ptactva y stromů: Brzyli přijede Selim? Ach! stromové šustíc Hlavami klátícými co skaliny mlčí. Větru se kořím, jemu své tajnosti jevíc: Příteli! dím, nes novinu milému muži, Kudy se milenka plazý. Laskavé srdce! K domovu dospěš, mluv, kde co hrdlice vzdychá Po tobě duše, co outlá květina vadne. Pravím, spínám ruce, a do nebe patřím. Hospodin bídy mé zří, y mne manželem blaží. Milina řekla, a do nebes zhlížela s tváří Hořícý, a s novou letěla prosbou Před trůn výsosti Boží bez vady duše. Oči jen jiskřily vroucností, a co hvězdy Jasné se smály, a šlehaly plamenem cyty Plného srdce, a ze snů trhly se sladkých. Hospodin žehná, outlá zavzněla usta, Korunu hrdin, a slávy a vděčnosti byt, a Lahody ráj sám vítězy otvíraje Růžemi postele cesty, a vůněmi kraje Pro tebe vtělí, láska y nevina zblaží 59 S krásou věk tvé daleké pouti, a pevné Přátelství roj na tebe sesype plesů. Pravila, klesla co červ k tvým, hrdino, nohoum, Aby co Bohu se koříc vzdala ti díky. Všickni trnou, pro cyty pronesti slova Nemohouce se spíjí rozkoše proudem. Z milých snů zvuk krásného podívání Blažené strhl k hrám rozkoše blaženější. Křesťany prv jak otroky řetězy spiaté Divochy hanebnými teď poroby zbaviv V svobodu vydal, a láskou obživil Selim. Křesťané vděční s rukama sepiatýma Každého věku a rodu se k vítězy blíží, Aby mu jevili cyt, jenž plápolal v srdcy Plamenem živým, svíraje usta se k nebi Vnášel, a věčnosti chrám své ochraně stavěl. Korunu kvítí k nohoum hrdiny svého Složili s vřelým srdcem, a slzami ruce Zalívajíc vyprostiteli ctnému Vydali hlas, až stráně se ozývaly, Zděsyla zvěř, a stromové strnuli plesem, Že se již vrátí k milým v rozmilé vlasti. Ztišil se hluk, a zbor se žehnaje s lidem Krystovi věrným, sepiav k svatyni Páně Ruce se modlil, a s usměchem na domov myslil. 60 Šedivec Ambrož na hůl spíraje se, a Krůpěji mužnosti budě, a vstupuje k bratřím Přísahu složil, že v krajině zemře, kde světa Spasytel bydlel,bydlel, a národy k blahosti vodil. Praviv hrdinu zlíbal, a vycedil slzy, Jakoby láskou milého obmývaje K věčnosti zrodil, a sednuv na srdce ruku Kladl, a k bratřím promluvil v rozhorlenosti: Vtiskněte, Křesťané bratří! moudrosti slova V hlubiny srdcý svých, hlas zkušené pravdy Po cestě kroutícý se co hadové řídiž Každý krok, a slávy a vlídnosti hvězda Vyjasni života běh, an se pouštěmi cti a Bůjnosti hmozdí, abyste v věčnosti chrám, kde Láska a přátelství své zvolené blaží, Vkročili s ctí, a věkům svítili příštím. Hrob se mi otvírá, a věčnosti brána Sluncem se třpytí; bratří blouditi vida Nemohu snesti, by klam ctné zakalil duše, Divochy zavrhl Bůh a potupa zbila. Z proudu se bíd sám strhnuv k rozumu břehu V mužnosti prámu jsem vběhl, zde lásce se učil; Protož y ctnost vám pravou hlásaje vedu K mírnosti muže, a zůřivé zákonem spínám. Jáť jsem se, Křesťané bratří! jako vy kasal Na Saracény, a zázraky zploditi mínil, 61 Abych y oslavil mstou y zastal se Boha, Nevěda snář, Bůh na kynutí že y světy Zvrátiti moha jen láskou národy šťastní. Pozdě, ach! seznav blud jsem v porobě pykal Bůjnosti své, a nouzý vlídnosti uvykl. Vzhledněte na hlavu mou, již šediny kryjí, Na čelo zorané bídou, zpukřené oudy! Chceteli, aby y vás zvuk tejravé pravdy Vyvolal z pout v stan slávy a moudrosti jasné? Svatyni spatřte, a bludu a zpoury se zhrozte! Křesťané vcházeli v ráj, a zplodili peklo. Dávno již lákala čest nás z blažené vlasti, Abychom mstitelé Boží svatyni Páně Vyrvali z muk, a rvoucý ztepali Turky. Jaké to příkořenství! andělé plačí, Nevěra pne tvé ctitele, Kryste! a pohan Vítěz se nad Boha snáší v svatosti lůně. V porobě vzdychalby ráj, kde se moudrosti krása Odkryla světům? k vřelým horlivec mluvě Hlavám zpletl všem smysly, a plameny vzteku Do srdce syrného lil, a zázraky kouzle Pěstoval nový boj, až vyšinul v obra. Příhoda doutnajícých rozžala bouří V zápaly vrch, a praskotem zděsyla světy. Petr horlícý pad papeži k nohoum Vytvořil muk, jenž stíraly Křesťany, hrůzu. 62 Z Říma co vicher se strh v kraj zaletěl šírý, Kdežto co divec se očima kroutícýma Po lidu zhlížel, a svolav zástupy valné, Běhaje polem, a zdvihaje v pravicy Krysta Slova co hrom všem hříšným do duše vrážel. V pouštích plukové schnoucý v anděli Páně Zaryté oči a vtělené duše co Božím Pásli se slovem, a vznášeli do nebe duchem. Sehnav schopnosti své, k nim promluvil mocně: Do boje, bratří! Bůh vám ustama mýma Káže, by Boží hrob jste y národy věrné Vytrhli z poroby pout a svobodu svatou Zýskali bratřím. Hlasuli, přátelé Boží! Neslyšíte y švarného lidu y nářku Mladosti outlé? Vy v pokoji požíváte Jasných dnů a lásky a rozkoše sladké, Jakoby žádný na světě nevylil slzý, Jakoby radosti květ všem lahody sypal; Zatím v svatyni mrou y sestry y bratří, Křehkému dítěti smrt se co zlosynu ková, Mladice tejrá pán, kat sklíčené starce, S posměchem chrám, a co miluje duše, se boří. Hlesneli kmet, neb spiatá s dítkami matka, K Bohuli v ouzkosti své tvor vine se čistý; Katan ztrojuje kříž, a v plamenu peče 63 Spanilé oudy, a žížní nutkaje k zradě, Každý vzbuzuje cyt, by zvítězyl satan. Dušeli stálá muk sy nevšimne strašných, Klesá za živa v hrob, a v temnotě plačíc Vidí smrt, a y cýtí trpkosti její. Z hlubiny bíd k vám volá rodina zbitá, Z plamene kněz, a z vlhkých skal se co z hrobu Ozývá hlas mroucý knížete ctného O pomoc k oudům jednoho těla, a proseb Neviny droucých proudem se nebezpečenství K utěchy břehům bratří nechtělibyste Vyslechnouti, a letěti orlové mocní S prozpěvováním v svatyně chrám, a y necti Srazyti pout, a y dobyti svobody kněžím? Kdybyste bez cytu skály se dívali semnou Na bičování růžové panny a starce Trnoucýho, ó hrůzou zkleslaby ocel Se srdce vám, a y ledná procytla duše. Jáť jsem y viděl y slyšel ta hořekování, Jáť jsem to spatřil, že živí vzdychali v hrobě, Na ně se vyřinul hlad jak na ryby káně, Přitom y byl, když matka své rozmilé dítě – Přeběda, bratří! nemohu mluviti pro pláč, Srdce mi puká žalostí, y se všickni Smyslové hatí. Nemaje sýly, ach! klesám, Jako vy, bratří! v svatyni klesáváte. 64 Kazatel bez sebe padl; hřmot trhlého lidu V poušti se zdvihl jak v lesých zbouřené vichrem Hulákání; k němu co rojové včel se Zbíhali stařec y muž a y s dítkami matka Křísýc anděla Páně a rukama lomíc, Jakoby svou jej ztrýznili zatvrzelostí. Cožkoli hrozného strach mohl zploditi v hlavách Hořícých, v mžik podoby děsyvé na smrt Barvami živícými jim vystavěl k pomstě, Do nebe křik jak hromové rozdrcujícý Skály se vnesl, a k životu probudil necyt. V hluku se protrh: Kde jsem, ó nebesa? zvolal Petr očima kroutě; ach kde jste, ó svatí! Světice Boží? Pravduli, klamyli vidím! Bože, ó strašný Bože! co děje se semnou? Hlava se jasní, kalný rozum se čistí, Zmužuje srdce, a s duší vtěluje světlo. Jsyli to duchu, co proroky vyjasníváš, Čili jen blesk té šálivé stvůry, co mezy Křesťany rozbroje seje? O anděli Boží V růžové kráse! co mdlý červ před tebe padám, V prachu se kořím moudrosti Páně, a spínám Do nebe ruce, že strhnuv z kaliny bludů Hříšného slouhu jsy uvedl k věčnosti chrámu. Zde se mi Spasytel jeví v obrazu pravém; 65 Poznovu každý oud krev za světy cedí, Poznovu do hlavy trn, meč v srdce se vráží, Poznovu vás k svým prsům stiskuje pastýř. Klekněte před Bohem živým, nevinné duše! Sepněte ruce, že Spasytel zázraky tvoře Z duše mi zapudil strach, a temnosti z hlavy. Vidím, ztřeste se hrůzou, Křesťané praví! Vylívejte co zdární synové slzy! Vidím svatyni Páně a vítěze Turky, Nebezpečenství roste co zvodněné řeky, Pomsty se obří vztek, hrob živého Boha, Studnice milosti Páně a zázraku trůn se Boří, peklo se směje, a nebesa trnou. Mstiteli Boží, kdes? Zbraň na sebe hoď, a Do boje kvap, abys zachoval svatyně Páně, Bratří z poroby pout, hrob milého Krysta Z nevěry vytrhl pekla, a svobodu spasyl. Připni sy kříž, sám Hospodin provede tebe Bouřemi vzteku a zrady y nehody jedem V blahosti chrám, kde věčnou korunu přijmeš. Dokonal. S pochvalováním zvolali muží: Chopme se zbraně, a pro Boha v smrt se y hoďme. Všickni přijali kříž, a po boji prahnouc Vejskali, jakby se Krystus v svatyni stkvěl, a Křesťané sypali hrůz roj na Saracény. 66 Matky y otcové vřelí na syny kladli Ruce, a žehnajíce své rozmilé dítky Blahoslavili den, v němž Bohu se světíc Zradili vlast y čest a y s dítkami ženy. K smělým plukům loudivé dívky se pojíc Rozkládaly, že ráj a svoboda švižným Pannám rozvine blesk své rozkoše Božské. Doma je spial y zákon y ploditel přísný, V svatyni Bůh jim prominul nepořádky: Doma je vyděsyl hřích jak skutečné peklo, V Palestýně y stín a y pokuty jméno Zmizely v poušť, kde za lidi pobožnícy Trýznili těla, a trávíc v hořekování Životy své tíž přejali neřesti každé. Jestliže pán své poddané tejral, a zhubiv Přítele krev tvou vycedil, nevino svatá! Ku křižovníkům vkročiv do nebe vešel. Takto, ó synové milí! bludové škodní Zkalili ctnost, a zhatili mravy y víru U lidu mdlého; y nevina mřela, y pravda Zvolila skrýš, a lásky a moudrosti hvězda Nezasvítila v tmách; jen zůřivé vášně Řídily běh jak zrádcové nepokojní Bůjného tovaryšstva, a hyzdily krásu Věčnosti jasné y čistého náboženství. 67 Zýskav rozhorleností zvětřené hlavy Vrtkavé lůzy, y lepivé rozmařilosti Srazyti kruh, led zbořiti hrdého panstva Horlivec bažil. Zde obrové kročili v cestu. Jak směl z rozkoše her lid v nebezpečenství Louditi chytrý, párou sladiti bídy? Nápadu svodného lesk jak bublina krásná Skutečností v dým se rozplynul mroucý. Mělliby lahody kouř, neb větrné sliby Zmařiti jasnost pravých blahoslavenství? V radosti sadu se těšíc mužové šťastní Zhlíželi na svůj hrad a široké statky, Patřili s oblibováním na ženy sličné, Na syny vykvetajícý, vinuli k srdcým Dcery co dennice jasné, a písněmi slavíc S přátely štěstí své sy stavěli ráje. Z rozkoše stanů v pekloby letěli pro sen Šálivé slávy a od žen obživujícých Do tenat smrti? Ať blázen se v naději topí, Pěnami opije lid, my v blažené vlasti, Lásko a klenoty, vás k svým stiskneme srdcým! Řekli, a zpívajíce se hodili v radost. Poznav snář, že pánům nezmate hlav, a Z lásky a neviny her v poušť nebude moudrý Chvátati král, svou hazaku roztrhal zlostí, Žehraje na zlý svět a na mravy nectné, 68 Neznabohy co zběř a potravu pekla Jistou proklev s očima vyvalenýma Přísný hlasatel Boží vstupoval v hrad, a Rukama lomě zde pokuty vyvolával, Panstvoli v boj jak orlové nevybouří. Proroku věnoval král sklad pěkného zlata, Bídyby Křesťany sprostiv rodiny zblažil. Zhrdnuv poklady muž jak neviny mstitel, Jak hrom z čistého jasna se do řeči pustil: Knížata hrdá! záhubo Krystovy víry! Zlatemli nebezpečenství švarnému vojsku, Pokoj a čest jste myslili koupiti sobě, Zlatemli slepiti Boha co lid, by se Bůh y Světové kořili zrádcům? Darmo se bleskem Kryjete štědrosti svodné, y hadové k nohoum Vinete Božím; Hospodin vševědoucý Zdrtiv neznabohy co chatrné plevy Lstivých zmaří oumysly rozmazanců. Skrýte se hadové v kvítí, sladivé řeči Průvalem nevěry vztek jak vroucnosti krásu Vychvalujte; ha! vnadná bublina praskne Hromem nestranné pravdy. Co Bohové světa! Před Bohem trnete pravým? Hanbali v srdce Střílí šíp, a nectí zkaluje čela? Světli se sprostý modlám klaněti nechce? Kdožby se rozdrtiv rozum líčené modle 69 Kořil co Bohu? Vždyť vznešené hrdiny známe, Známe y moudrosti liščí ouklady tajné. Do boje lid jak zvířata vypravujíce Zdíte sy hrad své mořivé hromovlády. Kdybyste přijali kříž, kdož domaby krásné Vyvodil skutky, a čest y klenoty zloupiv Neviňátkům v rozkoše moře se házel? Topte se v radosti víru, a Bohové pněte! Poklady zakládejte, a potoky krve Nevinné cedíc smrtí zahřměte na svět! V jasnosti krás se přísný zjevuje soudce, S pravice hrom, blesk s očí stříleje obry V hlubiny srazyv vydá důkazy slávy Své a slabosti vaší. V nebezpečenství Což vám prospěje trůn, což sláva a moc a Pochlebnícy? Světali poklady všeho, Hromové ukrutenství, šálivé krásy Bleskot a slibové zmámí mocného Soudce? Pokyne okem, a božství hrdého světa Rozplyne v dým, a mrzkost pejchy se zjeví. Neboť jste pro zlata lov svou zradili čest y Živého Boha, a nevěře nad Saracény Oběti nesli; ach! milý Spasytel darmo Vycedil krev, a snášeje potupování Za vás na dřevě mřel; vy po jeho lásce Nohama šlapajíce co marnotratní 70 Synové ctnost lstí ukřižujete svou a Z neviny posměchy tropíc neřesti ctíte. Za vaše ukrutenství sestry a bratří V Palestýně se mukami nevídanými Trýzní, za vaše hříchy y sláva y hrob se Milého Krysta co nectná pověra boří. Ztupené Božství, srdečné neviny pláče Nebesa pronikajícý svolaly k pomstě Mstícých mrákoty střel; již z ohnivé spousty Sype se hrom, by vaši rozdrtil slávu. Z usmrcujícých snů, ach! povstaňte duše Párami cti a lahody zaslepujícý Spité co přátelé Boží, dokud se pramen Milosti otvírá, a Hospodin okem Obživujícým na děti svedené hledí. Byť jste y ztejrali svět, a vylili moře Nevinné krve, teď Hospodin promine hříchy Celého světa, když hříšník pro Boha svého Meče se chopiv, svatyni z poroby vyrve. Řečí touto y zdrobiv skalnaté panstvo, Chvátal co rek s svým zástupem do Palestýny Poustenník, a na cestě opatrnosti Neužívaje čekal, brzyli mana Pršeti s nebe, a víno se prejštiti ze skal, Brzyli Bůh lid pouštěmi voditi bude; 71 Bůh však neozýval se v nebezpečenství, Nepršel chléb, a víno se nelilo ze skal. Za to co jestřáb vyskočil z pustiny hlad, a Nemocy sypaly jed, a klátily vojska. Plukové reptajícý tepali židy, Bořili sklad svých přátel, a znectili ženy; Za to y Křesťané na ně y Saracéni Hromové střelíc zdrtili obranu Boží. Po nich vůdcové moudří do Palestýny Národy vedli, a dobyli svatyně Páně. Dobyté slávy se lesk v dým bouřemi ztrativ Zvrátil y v svatyni kříž y zrozené panství. Jako je šálil mne blud, že chvátaje v bídu, Zhrdnuv pohodlím a y krásami všemi Vrhl jsem se v proud, jak bez hlavy horlivec rázný, Dravého příkořenství, aby mi sláva Ovila čelo, a rozkoš strojila hody. Spatřil jsem Boží hrob, pak zkoušeje vojny Vrtkavé štěstí upadl jsem v porobu věčnou. V svatyni zmoudřiv Krystem a zkázami svými Zhlížel jsem s hořekováním na nové bitvy, Ztrnul y hrdosti pěny y pletichy vida. Neboť my Křesťané marní kážeme lásku Hubíc svět, a y nebesa říditi míníc Slepě se ženeme v boj, by snové se naši Třpytili v slunečné kráse. O hrdino mocný! Pro snybys vrtké, byť krásné co májové kvítky, 72 Jasné co na nebi hvězdy se srdcy y mysli Usmívaly, y mečem y řetězy strašil Rodiny ctné, a řády y radosti hubil, Modluli tvou jak bublinu tuposti znectí? Smejšlej, jak se ti líbí, přej jen, by jiní Rozumem skoumati svým, a y očima svýma Viděti mohli. Vždyť nejsou smyslové naši, Člověče, stejní; jakby se očima prošlá V jednotu srazyla věc? Ty v hrdosti voláš: Vidím pravdu! Y jiný životem tvrdí, Snáře že polapil blud. Kdo rozhodne sváry? Sám dnes v plameny letíš, pravdy bys hájil, Ač ji za pěnu hlásáš, krásali zběhne. Kolíbaje se v snách, a jistoty žádné Nemaje snes, by v pokoji sousedé tiší Bohu se klaníc srdce y oběti nesli. Hospodin nás jak dítky své miluje všecky, Živí Turka y Žida y Křesťane tebe! Tybysy, člověče marný! nestrpěl bratra? Praviv klekl, a modlil se za pokoj svatý, Láskaby spojila věčná národy po všem Světě, a moudrost štěstí rozsyla pravé. Ambrož vstal, by se usadil v svatyni Páně, Křesťané prahli, by vlast již spatřili drahou, Vratislav, by své zástupy v jednotu srazyl. 73 Vratislav.
Zpěv čtvrtý.
[75] Obsah.
Vratislav se vracuje do tábora, na cestě vidí oheň, slyší křiky; Křesťané slaví vítězství, Celestýnus vysvobodil Lucyi; mládenec vypravuje své příhody Vratislavovi; ten táhne dále, vysvobozuje tiché sousedy a Křesťana Rudolfa tím na sebe popouzý; všudy jen pustiny a strašlivé následky vojny a moru. V táboře zbouřilo se vojsko proti knížatům; knížata prchli, vojsko zavězylo Ladislava; Vratislav přicházý, osvobozuje otce, a pokoj v táboře uvádí.
[76] Srazyv zástupy různé, a jistotu zvěděv, Že se již sultán z Syrye do Egypta S vojskem vracuje svým, sám hrdina Český Touží, aby se spojiv s Křesťany, chvátal K slavnému cýli. Y skrovného nebezpečenství Zmařuje troud, y rozbroje za Jordánem V porodu duse sy klestí drsnaté cesty K pokoje chrámu. Teď s Selimem rozmlouvaje O pravém štěstí, duchem se v bohaté vlasti S přátely staviv v májové kráse sy štěstí Mylného bubliny tvoří. Z pokoje chrámu, Z rozkoše lůna co svodná světlice svádí Bouře ho v touň bíd, v kalinu zlosti a sváru. Vidíť v horách zástupy proskakujícý, Slyší v zdálí zbitých nářky a hromy Lítého vojska. Y dým jak sloupové vzhůru Vystupujícý, ohnivé proudy a plesy Vítězujícých svědčí zjevně, že vojna Nová vyšlehla v plamen. Tu v rozpaku stojí, [77] Zdali to ze skalin svých sem se vyrojil Arab Loupežujícý, čili to s ocelovými Zástupy sultán padl jak velikomocný Hospodin v svatyni Páně? Co orel se zkřídliv, Hrdina nebezpečenství nedbaje žádných Kvapí v boj, y své příkladem zvětřuje druhy. Právě to svobody příští Křesťané slavíc Pálili ukrutníka, a zpívali s hřmotem, Že se y zbavili psot, y zlatého věku Dočkali s dětmi. Neb dovršiv nelítostník Vzteklosti míru co hladové zvíře se sháněl Po milé nevinnosti, a šediny ztupiv Mužnosti květ jak vítěz celého světa V okovy házel. Nic růžové mladosti blesk, nic Moudrosti hlas, neb vážnost vznešené ctnosti Neprospívaly spiatým; vzteklec-li zahřměl, Krása co dennice čistá s moudrosti hvězdou V plamenu zhasla, a ctnost jak bídnice nectná Hynula v skalách. Nemoha ušlechtilosti Ztrpěti zlostník umrtvil vyhrožováním Outlá srdce, a smrtí vyhubil smělost. S pochopy nelidskými co zvlněné moře Číhaje, jestliže stín jen podezřelosti Mžikne, co hromové třícý vynutil pokoj. S vysosti vzhlížeje v lid drak kořisti sladké 78 Očekával, a mstou své nesyté srdce S posměchem kojil. Jen syvým pokynul čelem, Stála tu hranice věž, a obět se vedla. Lucya vnadná s stráží kráčela divou V nevinné kráse, a nutila k tesknosti skály. Pohledem jasným na své přátely hledíc Outrpně vzdychla, a k milým řekla co anděl: Přátelé milí! nevylívejte slzý, Ráda jdu na smrt, tať skončí bolesti tuhé. Za vás Bohu se modlím, za sebe hrůzou Trňte, neb vás, ach! nehoda očekává. Slyšíc Křesťané řeč své rozmilé sestry Rukama lomíc volali o pomoc k Bohu. Mečem tu zatočil dráb, a jakoby vymřel Veškeren svět, zvuk v ticho se proměnil na mžik. Katané dívčicy krásnou k hranicy hnali, S ohněm se vyvalil dráč, a v národu ani Lásky a ouzkosti hlásek se neozýval, Slza se vylila v tvář, a v duchu jen vzdychlo: Nevěsto Boží! krásného došla jsy lůžka! Nebude prozpěvujícý líbati matka Růžové dívky, y nebude s ošetřováním Zlatých krásyti vlásků, hladiti tváří Rozkoše své; ach! s očima zplameněnýma Mládenec švarný k milence povzdychujícý 79 Neřekne: Na věkys má, ó ženuško sladká! Nastojte! ženichem tvým a radosti bytem, Slávo a klenote náš, jest hranice syrná. Plačte, ó laskavé duše! a slzami svými Posvěťte rekyně ctné a nevěsty Páně. Jak drak chvátaje kat se k hranicy blíží. Světice Boží! nevěsto Krystovi věrná! Bolesti necyť. Ach, pro Boha! hranice hoří. Anděli, kdes? leť k pomocy, nevinu spasyž! K pomocy letí mládenec Celestýnus: Křesťané z tupého sna se zbudili k činům. V rychlosti lvové se sypou na poručníka, Který stříleje blesk a drtivé hromy S pohledu mračícýho y smělosti jiskru Zmařiti míní; však jak proudové rostouc Mužové duší hrůzami nezmalátní. Takto se hrnou na vlka rozvztekleného Sousedé statní. Dávno již sápavé zvíře Trhalo plachou zvěř, a tejralo lidi, Vlka se starcy, vlka se mužové báli. Milenky spanilé, v lesých zahynujícý Zvířetem slídným mládenec oplakává. Milenec šťastný v duchu sy blažené časy Se všemi radostmi tvořil, až nevinné duše 80 Spojí do smrti Bůh; ach, potvora lítá Zhltila příbytek krás a srdečné lásky! Matka co pěnice smutná ztráty své želí. Dítky co srnky sy proskakávaly vůkol Matky se ovinujícý, jí se y ptaly: Pověz matinko nám, jsmeli milkové tvoji? „Vy jste y rozkoš má, y mé nejrozmilejší Na světě zboží!“ řekla a líbala dítky. Pro Boha! vlk v tom přiběhl z tmavého lesa, Roztrhl y mladosti květ y matčinu rozkoš. Sousedé vidouc strašlivé podívání Teprv se pejřili hanbou, teprv y na zvěř Strojili zbraň, a škodného potřeli vlka. Nejináče se Křesťané k outoku drali; Spatříc mládeže zběh jak tygrové mstiví Ztrojili sýlu, a k činům výšili ducha Mužové prudcý; divocha roztrhujíce Házeli za pannu krásnou v plameny žravé. Ženy a dítky a starcy prozpěvovali, Že se již zbavili pout, a y ztrestali draka. Takto se raduje sedlák po tuhé zymě, Vyjdeli na pole svá, a v rozmaru uzří Pšenicy vykynujícý. Očima jiskře Nemoha tajiti cytů s prozpěvováním K domovu běží, milenku k vřelému srdcy 81 Vine a srdečně praví: Přestane nouze, Přestane, dušinko má! vždyť na poli bůjná Pšenice směje se tak jak veselé nebe, Ouroda Boží slibuje nám a y všemu Národu hojnost; s přátely plésati letos Pospolu budem. Slyšíc čiperné dítky Otcovu řeč jak ptáčkové poskakujícý Rukama tleskajíce a matinku s otcem Líbajíce sy jistí: Ouroda Boží Strojiti hody, y radosti chystati bude. Křesťané smělí zpívali po vítězství Zvýšujícým zpěv, až hory a doly Hlukoty čtveříc zvířata smrtily plachá. Radost jim jiskřila s očí, radost se mocná Jevila z činů; přítele přivinul k srdcy Věrnému přítel, a líbaje protivníka Mládenec horlícý hněv vypudil z duše. Usta jen mluvila med, a zšířené srdce Vylilo radosti proud, až smyslové vřelí Veselostmi se spíjíc tvořili v příští Blahoslavenství ráj, kde pokoje chrám a Svobody hrad se stkvěl jak ohnivé slunce; Krásou mladnoucý co andělé lidé Kouzlili nebesa svým, a s obdivováním Blažícých krás chvátali k věčnosti moři. 82 Mládenec Celestýnus Lucyi krásnou S hranice strhl a milenku klesajícý Líbaje řekl: Zbuď, zbuď se, ó dušinko drahá! Z tuhého sna, a na svého milého vzhlédni. Hle! již zahynul dráč, jenž ozdobu světa Zhyzditi chtěl, již svoboda zblažuje nás, a Jednota s láskou šlechtí bohaté kraje. Povstaň a cyť jak sousedé obživujícý Rozkoše med, a mi láskou nebesa kouzli. Praviv milenku stiskl, a k životu křísyl. Lucya povstala z mdlob, a s obdivujícým Pohledem patříc na svého vyvoleného Vzbudila cyt a plameny srdečné lásky. V rozpaku stojíc, jakoby zvětřené smysly Zlý sen mámil, se zhlížela na všecky strany, Vidouc přátely své a y rozmilé družky V svobody požívání zmocněla s nimi. Radosti hřmícý Český vévoda zvýšil, K němu co včeliček roj se vysypal zástup. Jak máj, sepneli mráz a hubivé bouře, Krásou oděje kraj, v lid radosti seje; Takto y příchodem svým náš hrdina zbory K blahosti vedl, a s štěstím rozkoše vštípil. Nespustě oka, a nemluvě slova co přítel Nejvěrnější s národem radosti děle, Vypravování příběhu žalostivého Slyšel, a v povídání ženicha sýlil. 83 Vévodo slavný! promluvil Celestýnus, Láska a náboženství v májovém věku Spojily srdce y sladily rozkoše mdlého Života nám jak andělé nejmilostnější. Rodiče přátelé pevní, ctitelé vroucý Dobrého Krysta y dítkám skalili outlým Do srdce ctnost a důvěru k pravému Bohu. Před Bohem živým přísahu složili za nás, Že y my drahého Krysta se neodřekneme, Kdyby se vyvalil vztek jak zbouřené moře Mstivého pekla, a dráčové ozbrojovali Hrůzami smrt, a bídami mrtvili ducha. Jakoby do srdce Bůh byl křehkého vstoupil, Jakoby duch již slabý k moudrosti dozráv Cýtil y mužnosti moc y naděje sladkost, Klekli jsme k otcům, mluvili s rozhorleností: Bože! ó slyš, co my klesavé slibujem dítky; Byťby y lahodil klam, neb nevěry střely Zděsyly nás, předc zůstanem Krystovi věrni. Rodiče v obdivování spínali ruce K nebi, a světili na smrt v potřebě tvrdé Rozmilé své, a prosyli Boha, by v mukách Miláčkům hrad neviny klesnouti nedal, Jakoby hledíc do divé budoucnosti Spatřili kříž a nesnesytedlné muky Sklíčené hanami ctnosti. Co v vytrženosti 84 Klečíc cedili slzy, a rukama lomíc Viděli vichřice bíd, a nebezpečenství, Zhlídli y ráj a koruny odplacujícý. Skočíc líbali nás, a hrdiny k činům Nutili chvalným, by se y nebesa stkvěla Vítězstvím, by y končiny celého světa Roznášívaly ctnost jak věčnosti stálou. Řečí tou nám outlá zmocněla srdce, Zobřila láska, a vyšlehla v plameny věčné. Od toho dne jak bratr a sestra a Boží Posvěcency rostli jsme stromkové štíhlí V nevinné lásce, a blažili rodiče dobré. Lucya sladká krásami splývala mezy Dívkami krásnoucými co na nebi mezy Hvězdami měsýc, k ní se co k Bohyni vábné Hrnulo mládků klenoty obětujícých, Aby sy za bohatství koupili lásku Kouzlivé dívky; těm odpovídala panna: Nemám na prodej srdce, a barvila studem Sněhové tváři, y marnou plašila lásku. V skroušené nevinnosti co anděl se koříc Neznamenala bíd, jež zplodila krásou. V samotě květná s rodiči milovanými Trávila mladosti věk, a jen k živému Bohu S matkou vstoupila v chrám, by zde plamenné srdce Přinesla v obět, a svůj slib ztvrdila Krystu. 85 Jediné do sadu s otcem v obživujícým Chodila máji, by květina nejrozkošnější Růžemi kráčejícý sýlila zdraví. V blesku své krásy co růže se z poupěte pnoucý, Neb jak Bohyně lásky se vydala s otcem V loudivém jaru, by s krásami mladnoucými Slavila máj, a y původa zvelebovala. V rozkoši plynouc, na nebe modravé hledíc Plavala, vicher se strhl, a lodičku zvrátil. Se břehu do vody skočiv milenku vyrvu, Střelím v proud, a s otcem se vracuji na břeh; Ku panně kvapím, mrtvou dívčicy zočiv U milé klečím, spínám do nebe ruce, K Bohu se modlím čekaje pomocy s nebes. Lucya skřehlá neotvírala oka, Nehnula rukou; srdce mé trne y doufá, Milenka vzdychla, a hledí; pro otce letím. Otec se zkřísyv chvátá, k věrnému srdcy Stiskuje rozkoš svou, a děkuje Bohu; Cytové vrou, duch mocný vzhůru se pne, a Štěstí nejsladší své rozmilé líbá; Neboť mne s pokladem mým ctný spojuje otec. Právě v ten čas boj rozhodl svobodu naši. Turcy zvítězujícý Křesťany střeli. Sultán usadil nám jak dravého tygra S zástupem lítým vládaře Ibrahýma. 86 Potvora stařec co had a slídivé lišče Spatřiv Lucyi krásnou zahořel láskou. Pro otce poslav ustama jedovatýma Rozkazy hřměl: „Tvá Lucya manžela žádá, Já sy ji volím, k svatbě se Křesťane chystej!“ Hrůzou zkameněl otec, a zmuživ se pravil: „Vládaři mocný! Lucya milenka Boží Zůstane Krystovi věrna.“ Pokynul vládař, Drábové zajali otce, a přivedli dceru; Ředitel lahodě jí jak mládenec vábný Slibuje hory a doly, a panna se zpírá; Zbouřenec hrozý, panna co vlnami zbitá Skála tu stojí; nevěsta Páně y smrt a Potupu spatřuje jistou; s váhy se nehne. Ředitel bouřícý jak zdrážděné zvíře Chystaje smrt mou milenku řetězy spíná. V děsyvé nocy se s poklady lahodivými K milým prodírám, pak v pustinu pádím; Zhlídaje skrýš, a se skalami vrhaje v chrastí Jeskyni vidím, plésám, vracuji k svým se Srdcým; jakby mne hrom střel, bez sebe stojím, Hrůzy mne křižuje vztek; ach! mrtvého zočím Starce a Lucyi jatou; nebezpečenství Roste a smrt se již ježí; zbystřuji sýlu, Slyším o vítězství, mládence zbrojím, Bleskové střelujem v boj, zlý velitel hoří. 87 Mládenec ctný řeč skončiv s národem plésal, Vévoda ztišiv lid, a y krajinu zřídiv Chvátal, a přeplavil Jordan, aby se šťastně K táboru vrátil. Zde hlad a divoké bouře Spatřiv ztrnul, a zkusyl, že Křesťan y Turek Neznaje milosrdenství neřesti spáchal. V plamenu ves, a lekavé pouště, a v zmatku Zoufajícý zbor mu před oči smutné Stavěly podívání. Selima vyslal: Co se to děje? a s hrůzou výpravu slyší. Křesťané zhubili rod, ves spálili s hradem. Sotva že skončil se boj, lid radosti v kraji Rozsývaje sy v růžové budoucnosti Čaroval ráj, a se s přítelem miloval přítel. Sousedé slavili den, v němž ctitelé lásky Nevinné nejlahodnějších užili štěstí. Radosti zvuk sem Křesťany hltavé svolal. Křižovnícy pobili s ženichem hosti, Nevěstu čistou pro sebe zanechajíce. Vévoda ztrojiv sýlu již Křesťany stíhá, Káže, by vydali kořist; Rudolf se zpírá Vydati dívku, již miluje nad život svůj, a Očima pálaje smrt dí zůřivec k vůdcy: Byť se y valilo peklo, své hájiti budu Rozmilé dívky. Či myslíš, vévodo bůjný! 88 Okoli mžikne, že červové svinem se v prachu? Y my jsme hrad, y my ozdoba jasného Krysta. Vévoda káže, a zbujník rozpalem trna, Skrývaje do srdce mstu v poušť paluje mračnou. Hrdina vrátiv mateři dceru se loučí S Selimem svým, a co milenec kráčeje Boží Spatřuje cestou šelmy a rodiny zbité. Tam, kde se spínala věž až do nebes hrdá, Kde se co ve vodě ryby a v křovině ptácy Radovávala mládež co rozkvetajícý Růže, a vábila k hrám své spanilé družky, V oboře krásy a rozkoše zbořeniště Jevilo rozvalem svým skrýš neřesti lidské. Z děsných vyskočiv děr muž loupežujícý, Pocestné obrav loupeže s ženami dělil. Práce y řád zde vymřely s šlechetnostmi, Lásky a pravoty květ jak ourody zvadly, Se země zmizela ctnost, mor vyskočiv z pekla Vysypal na lidi jed, tuť rodiny mřely, Mrákota potřela oči, a omrzujícý Tesknost sepiala ducha, a rozžala plamen V zbouřeném srdcy, až žížní vysychajíce Lidé se svíjeli v kolo, a jedovatina Každý zkřížila oud, mdlé zkroutila oči, Strhala průchody syl, a zmrtvila duši. 89 V táboře u křižovníků třáslo se vojsko, Jestliže vysype mor své záhuby na ně. Smrti se děsýc průchody uzavřevše Nedrali po kraji měst, a nebili lidí; Za to se přihrnul rozbroj s hrůzami všemi V lakomé pluky, a vášněmi rozkvasyl srdce. Muží závidějícý hojného zlata, Vlády a rozkoše vůdcům, ozbrojovali Duchy své mstou a pravice vyhrožujícý Zbraněmi jedovatými, a očima jiskříc Zdivočenýma y smrt svým nejrozmilejším Chystali bratřím. Zradiv přítele přítel, Vévodu voják skrovnou dusyli jiskru Lásky a vděčnosti v svých jen plamenem vzteku Plápolajícých srdcých. Zrádcové chytří Podpalujícý lid jak chytlavé chrastí Mluvili k plukům: Proč jak Bohové hrdí Vůdcové v blahosti sedíc zlatem se krásý? Bleskemli zmámiti nás, neb pohany stříti Usylujíce co pávové vykládají Ozdoby své, a párami národy krmí? Pěnyli sultán, čili se mužnosti zhrozyv V pustiny ukryl? My skály a ozdoba BožíBoží, My jsme co hromové pálili v boj, a y zpurné Zmařili Turky, y svatou vzkřísyli víru; Jakou odplatu vzali? Je lahoda líbá, 90 Vítěze nahota hyzdí. Dlouholi v bídě Mužové Boží vězeti, slzami jako Chatrné ženy své máčeti tváři, a knížat Budem co Boha se báti? Ha! nikdýli hvězda Svobody nevyjde nám, a rozkoše chrám se Nezotvírá vítězy mocného Turka? Protoli synové štěstí z rozmilé vlasti, Z hojnosti od svých žen jsme se vytrhli zrádně, Abychom v porobu klesli, a zemřeli hladem? Zpurcy vylili vztek, a zbraněmi hřměli. Spatřiv v rozbroji pluk teď promluvil Konrád: Netřeba rokování, mámeli hlav svých Mužové vznášeti k nebi, či líbati pouta? Odplata smělosti trůn, trest chudoba bázně. Praviv vytrhl meč, s ním do kola šlehal, Jakoby na smrt boj chtěl s knížaty vesti. Zmámené vojsko y zlata y svobody bleskem, Házelo zbraň, a očima knížata zbilo. Jako se vyhrna proud s hor k nebi se pnoucých V propasti sklep, hřmí, skalami tře a se pění V drsnaté cestě, a vlnami stromy y kámen Stíraje dráhy sy ráží, stoleté duby, Vrcholy věčné co písek a lupeny s chrastím Metaje v propast: takto y rozvětřency Plodili hluk, až se hory a doliny třásly, 91 Množili strach, až se knížata ukrývali, Sýlili moc, až se v zástupy neprohledné Zrostouc živili bouři a syrnaté hlavy Pudili k vztekům, jakoby povstalo peklo. Jako se vztekaje kanec jen očima jiskře Strašlivě rochá, tesá do stromu zuby, Až se y otřese strom, by myslivce strhal: Takto y pluk, řád bouřemi roztrhujícý, Po zemi lítal, a zbraněmi řinkaje obřil Rozbroje vztek, a hledaje knížat co lítá Potvora hrozyl, že vévody zbije, a vlády Šťastný vítěz se ujav svobodu zvěční. Knížata vidouc drtivé nebezpečenství Na těle zkostli, a zemdleli na duši hrůzou. V těsnu y slávy y pokladůpokladu opustivše Z tábora prchli; jen proudu se hrdina Český Zhoubnému opřev dráčům postavil v čelo. Hrdino, stůj! tys s zástupy v zůřivé bitvě Navzdorování dělil, ne stříbro a zlato. S námi se spoj, a vládu y klenoty rozděl. Řekli, a čest jak vládaři vzdávali starcy. Ladislav řeč vyslechl s obdivováním; Pohleděl k nebi, a s vážným promluvil hlasem: Synové Boží! Pánli to velikomocný 92 Vzkazuje vám, byste ztupili zákon, a Krysta Vyvrhujícý ze srdce nepovolency Hájili slovy, a ďáblům sloužili skutkem? Ještěli dost jste, ó řekněte, vyhrožujícým Pohledem světům nenatropili děsných Ukrutností s usměchem v svatyni Páně? Vzhledněte na činy své, a s vychlubováním Řekněte šírému světu, že ďábelností Vaší krajiny spustly, a rodiny zhasly, Že se y bratří na milé bratry co divá Zvířata hrnouc krev svých cediti oudů Potokem chcete. O smrti! ó naděje má a Utěcho nejvěrnější, v těsnosti přispěj Starcy, by nevida mrzkých páchati činů V pokoji se světa šel. Řekl, tváři sy skryl, a Jakoby ze sna se trhl, kmet do nebe hledě: Bože! rcy, jestli to tvůj lid? promluvil smutně, Otče! ty národy blažíš, tito je trýzní; Zdárných synů svých zde nenajdeš, Otče! Ztišil se, zástupem valným zhlídaje, jakby Ptáti se chtěl: Kam, synové! pohnete sebou? Nepokojnícy ztuhli, a patřili na se, Jakoby hrom byl udeřil z nenadání. Z mdloby se zbudili zas jak klátivé třtiny, Brzy je vábila čest, již klonili ducha 93 K pěknému zlatu, a vévodu ctíti, y zlato Líbati smejšleli vřelcy. Rozpaky spatřiv Hybného vojska co zvětřenec promluvil Konrád: Dlouholi, vévodo! nám co dítěti mdlému Mužům kovaje chlapství kázati budeš? Věčněli příkořenstvím tříti se máme, Trpěti hlad, pout hanebné cýtiti břímě, Jak sy jen vévoda smyslí letěti v smrt, a Knížeti věčnosti chrám, bič vybiti sobě? Vůdcové Bohové nejsou, nejsme my stáda; Pročbychom mužové hájíc spravedlnosti Těchto se báli, a necti se hrozyli věčné? Hospodin zvýší nás, věk nastane zlatý. Darmo jste hejčkali sprostý v tuposti národ, Rozumu slunce a blahosti zvítězujícý Hvězda své odkryly krásy, a zplašily mraky. Pravoty chrám se tu stkví, a národy božstvím Sýlí s výsosti duch; vždyť vedeme zbraně, Abychom roztřepujícý zvrátili střely Mocného ducha, a srazyli na hlavy vaše. Neboť vy, škůdcové bůjní! utiskování, Bídy a moru a neřesti každé jste pramen, Vy jste ztupili Boha, y zkalili mravy, Ze srdce vyhnali stud, a vznešenost z duše, Zrada a nevěra vás jak syny své líbá, 94 Hody a rozkoše jed jsou vábivé práce Rodiny vaší. Nemoha Hospodin snesti Pejchy a vzdorování zpupného rodu Vypravil mor, by hynouc střelami jeho Spatřila moc, jenž nebem y zeměmi vládne, Zbitá vojska, a zbraně se chopila na vás, Byste y zkrotli y mocného vyznali Boha. Synové Boží! víry a svobody svaté Ctitelé nejvěrnější! chceteli mstíti Boha a práv, zbraň ostřete na protivníky Páně a celého světa, a nespěte v nocy, Nepožívejte, bratří! oddechu ve dne, Dokavad svoboda vás k svým nevine prsům. Praviv zhlížeje jiskřícýma co satan Očima syrný lid svým rozohnil vztekem. Plukové bouřícý jak roztřepujícý Vichrové les, jak hromové rozdrcujícý Věže a skaliny hřbet, jak vyvracujícý Proudové s kořenem kmen se hejbali k zkáze, Vydali hluk, jak na nebi v dusyvé bouři Poslové Boží hřmí, až světové mrou, a Mužové trnou. Proudu se zdivočenému Postavil v bok náš hrdina neustupný, Vytrhl meč a řád y poslušnost kázal. Plukové stojí, hledí s obdivováním Na kmeta ctného; tuť Konrád s posměchem ptá se: 95 Stínli y vítězství vám, mužové! vyrve? Sepněte starce, ať řídí v jeskyni hady! V zmatku co činiti má, lid váhavě páčí. Jako se ve snách muž v hor děsyvé skály Zbloudiv straší, nevěda, kudy se dáti? Řeka se před ním vlnami k nebi až zmítá, Propasti za ním záhuby otvírají, Na hoře drak zas čpavým plamenem srší, Na hlavu hrůza mu sahá, mrákota šíří Ouzkosti jed, duch mroucý paměti tratí: Takto y pletl, y ukoval zvětřence zmatek. Přímých hledali cest, a spatřili vůkol Rozpukliny; co zlosyna řetězy spnouti Hrdinu měli, že v tichu y bouři se vojska Zastal; již práv a pokladu hájiti mužům Kázala čest a víra y sladivé štěstí. Vášněmi klátili sem tam duše se mdlémdlé, jak Na moři hřmícým vlny se kolíbají. Z rozvahu zmatence strhl svým posměchem Konrád. Přijměte okovy, muží! poroba sladká Líbati vás, vám hostiny strojiti bude. Vypršel čas, kde co Bohyně svoboda jasná Se vší družiny krásou z rozmařilosti Peleše odplyne v chrám své blahosti věčné. Potupně řekl. Jak hadové syčelo vojsko. 96 Hrňte se, mužové! v boj, stud se sebe složte! Hodina bije, kde ráj, kde oblažujícý Svoboda s láskou rozvine vábivé krásy; Dlíteli mžik, klam vaši porobu zvěční. Pravil, a vévodu spial. Tuť nabylo srdce Zvýšené vojsko, a vévodu obkličujíce Posmívali se kmetu, by neviděl strachu. Zvítězyvše co páni celého světa, Jakoby Saladýna y národy valné Zdrtili v prach, a zbořili odpory věčné, Slavili vítězství, a svobody líčíc Krásu y rozkoše štěstí, lahodu vlády, Věku y zlatého příští tvořili sobě. V zpěvu a pokřikování na milé dívky Vyběhli v střed, sklad pokladu obkličujíce. Jako se kůň, když stín neb hřmoty ho zplaší, Přes hory doliny žene, a v bouřivém letu Lidi y zvířata děsý; jako y pes, když Řetězy srazyv se vztekaje zástupy honí: Takto y pluk sy k hrůzám rážeje cesty Sváděl, a hnal lid vzteklosti odporujícý. Rozrazyv hrad, a odkryv pokladu lůno Vejskal, a zloupiv sklad k svým paloval stanům. Vratislav se vracuje knížata potkal, Zaslechna novinu strašnou do boje kvapil. 97 Dráči vévodu zhlídli, a na duši zklesli, Konrád praporec svůj skryl v pustiny šíré. Vévoda k jeskyni jel, kde vzdychaje otec Řetězy řinkal. Kdo bolesti dobrého syna Pocýtí, a kdo radosti vážného starce? Prozpěvování jeví národu cyty. Vévoda horlícý, v sněm uvodiv kmeta Mužného v poutech co mrzkého otroka, mlčel. Zrádný pluk padl na zemi, čekaje s hrůzou, Brzyli vyřknou smrt. Tak osudu čeká Otcův vrah, a y barvami živícými Vyobrazuje muk sy vyděsujícých Stvůry, a stokrát smrt a y ouzkosti morné V hodině cýtí. Hrdina ukazujícý Na Ladislava a na jeho podobu vážnou K zástupu dí: Kdo vévodu z nešlechetnosti Viní, k soudu se stav! Co to? všeckoli mlčí, Ticholi hlásá zásluhy nezhrozeného Muže, proč okovy svírá hrdinu vojsko? Skončil se soud; vy jste hroznou spáchali neřest. Za vinu vám můj moudrý odpustil otec. Do nebe křik, pláč, radosti vyjevování Táborem tváří rozpaly obživujícých Láskami srdcý; dobrota zdrcuje skály, Ztvrzuje řády, a vojsko y knížata míří. 98 Vratislav.
Zpěv pátý.
[99] Obsah.
K utvrzení řádu knížata s vojsky z táboru vyšli, jen Ladislav v něm zůstal. Emanuel přicházý do tábora, a pomocy žádá, Ladislav s svým lidem jde na pomoc, na cestě vidí, že hrad klesl, kde Mudrán s dcerou svou Lilou. Ukrutnost vítěze Můrána, Izuf přicházý, a sy kořisti svojiti chce; pro ně boj; smír; Můrán Lilu, Izuf zlato sy volí. Ladislav přicházý k hradu, proti němu Můrán a Izuf, bitva, Emanuel Křesťany zradil, Ladislav se svými zajat. Mudrán skrývá dceru. Emanuel táhne na hrad, odsuzuje Křesťany na smrt, nalezenou Lilu sy vlastní, Můrána spíná: Vratislav vysvobozuje otce a Křesťany a honě Saracény vráží s nimi do Aškaly, kde Křesťany na svobodu vyvodí, mezy nimiž Rajmund. Mudrán s dcerou do bezpečnějších odcházý krajin. V Aškale Saracéni se bouří proti vítězům; Vratislav bouři potřev odevzdává Aškalu Templářům, sám se do tábora navracuje.
[100] Knížata vidouc, z jakého pramene rozbroj Vyrostl v proud řád, v táboře vyhubujícý, Zbrojili vojska, by potřeli loupežníky V svatyni Páně, a skalných dobyli hradů. Mužové mocní spěchali v boj, a se těšíc Nebezpečenstvím svatyni vyhrožujícým Sýlili ducha, a k činům pudili pluky. Vratislav své do pole vyvodiv Čechy Rozohnil lid, že se zbrklý v odpory házel. V táboře Ladislav všech rovnaje hrdin K outoku běh jak krajiny šírého světa Obživujícý slunce, se vévody zhrozyl, Který s pohledem divým, jakoby slova Nemohl pronesti z ust, stál do nebe hledě S očima vyvalenýma, a rukama lomě Podoba zoufání a bolesti třícý. Po mnohém vzdychání a pokřižování Nad světem zlým tok rozpustil zprouděné řeči: [101] Do boje, Křesťane! kvap, bys zachoval bratří. Loupežujícý zbor jak morové rány Sype se v kraj, a y města y vesnice pále Sužuje hrad, by zde krásy a mladosti květy Zhubiv hrdiny spial, a sy poklady svojil. Třesa se vzdychl a zaplakal Emanuel, Jakoby spatřoval hrob tvé, Křesťane! slávy. Ladislav hned hrdiny k outoku sehnav S zástupem táhl, jak cestu mu vyměřil vůdce. Na cestě líbaje zem co bez sebe vřelec Děkuje klesl, že Hospodin anděla strážce Plamenem ozbrojiv mocným nevinu spasý. Spatříc z daleka kouř pláč slyšeli hrozný. Pevný sklonil se hrad, jak hladové káně Vstřelil tam pluk, jak žížnivé hledajícý Pramene lvice se s očima rozvzteklenýma Sháněli, kdeby se krásy, kde klenoty stkvěly. Z pokoje Mudrán kmet šel naproti dráčům, K nohoum vítězy padl, své skládaje jmění O život prosý. S posměchem na něho hledí Černý vítěz, a třesoucýho se táže: Ještělis neužil dost, mdlá šedino! světa? Vypršel čas, bys z ráje a rozkoše vyšev Mládeži kvetoucý své propustil statky. Praviv zaměřil meč, by stařečka prohnal. Dívčice v tom jak anděl a neviny obraz 102 Z pokoje vyjde, a k otcy co štít se y sylná Obrana tiskne, a krev zaň cediti prahne. Krásy a neviny blesk meč vítězy sráží, Mladosti záře y satany pronikajícý Kouzlí zázraky leskem, a tesknota duše Outlé se obráží jak mrakové v nebi V pohledu sličném, a divocha k milosti nutí. Bez ducha stojí, v neviny kráse se zaryv. Kdyby mu poklady svět snad rozložil všecky, Kdyby se scházely krásy, a vnadami divy Plodily v srdcých, kdyby y Bůh mu co králi Šírého světa y moc y udělil slávu: Zhrdnuv slávou, zlatem a krásami mdlými Sklonilby srdce a moc k tvým, nevino! nohoum. Ztrativ pohledu dravost směje se vřelec Na pannu sličnou. Křísýc smělosti jiskru V zlekaném srdcy co hrdlička cyty své jeví Zdárná dcera, a za otce milého sázý Život y svobodu svou. K ní s posměchem Můrán: Tybysy mladosti květ jak zpozdilec zbožný Za hynoucý vydala dým? Což šediny naplat? V rozkoši bydli, ty starče se po zemi plaz, když Lásky a sličnosti blesk mé zahřeje srdce. Pro Boha, mocný hrdino přej, by se dcera Za otce vydala v obět, a milého krví 103 Spasyla svou; neb srdceli laskavé kloní K milosti ducha, ó strp, by se ukryla s ním, a Sladila zármutku jed mu v tichosti svaté. S rukama sepiatýma co k Bohu se modlíc Mluvila panna, a máčela horoucými Slzami ruce, a dráždila k vzteklosti vřelce. Nemoha krůpěje vroucý, nemoha s očí Strpěti střel jak ostříž na pannu hnal, by Mocného vítěze sladkou zbožnila láskou. Darmo y srdečné prosby y vylité slzy, Darmo y v tísních krása co slunce se stkvěla; Zmámenec ctnost co nebesa zlomiti pevnou Chvátaje vytrhl meč, a poroby žádal. Rozmilé dítě! ty ctnostby jsy zradila věčnou Pro mdlého starce? Co skalina stůj, a se opři Hrůzám celého světa! řka stařec co vítěz K vítězy mluvě se s dcerou posvětil na smrt. Dívčice objala otce, a zmužila ducha Vidouc kráčeti smrt. V tom vůdce se Izuf K pokoji dral s svým zástupem nelítostným. Spatřiv mladicy krásnou, pro sebe vybrav Krásu co dennicy čistou, zástupu kázal, Zlatoby sebrav otroky v řetězy spínal. Pro pannu začal se boj, muž příčil se muži, Řinčely zbraně, až stěny se třásly, a vojsko Zděsylo hrůzou. K čemu to namahání? 104 Tebeli mladice mámí, vezmi sy krásu, Za to sy poklady volím; promluviv Izuf Poklady vzal, a Můrán mladicy objal. Po boji lítém co hromové radovánky Rachotícý bouřily spitého vojska, Vůdce že sjednotil mír, a kořisti hojné Vyhledal lid. Tak kupec se raduje ušev Bouřím zdutého moře. Již v nebezpečenství Smrti se třásl, že vlnami rozkacenými Poklady ztratí; pro ně se v plameny házel, Zápolil s bouřemi, pil jed v skalině mrtvé, Klenoty shrnuv v naději krásného štěstí Plynul, a rozkoše své vezl do milé vlasti. Vicher se strhl, smrt k lodí s vlnami nesa. Vůkol se otočil vír; v tom spanilé slunce Odkrylo tvář, boj s vlnami mřel, y se burné Hladily vody. Ach! spatřiv na moři tichost Padá bez sebe muž, své poklady líbá, Trne, se ohlíží, a co dělati, neví. Tak se y vůdcové těší poklady svými. Izuf líbaje zlato, a milému Bohu Slibuje na věky věrnost v rozkoši tone. Můrán hltaje krásy své rozmilé dívky Bez sebe stojí, na vás, růžové tváři, Ohnivé oči y lásky y neviny sýdlo 105 Zhlížeje Bohem se hlásá. Kyžby y krása Bez ducha pro něho pevnou hořela láskou, Kyžby se zarděla tvář, a sklopily oči, Kdyby mu zavzněla usta: Ach, miluji tebe! Miluji, řekl muž s pohledem vyhrožujícým, S očima plápolavýma, věř, miluji tebe Nad Boha, dušinko má! Tys Bohyně srdce Vřelého, rozkoše květ, a života pramen. Nežbych se odřekl tvých, má koruno! krás, ha! Raději zbořím svět, bok proženu starcy, Vyleji krev tvou, nad světy milenko dražší, Skončím života běh, syn žádosti zhoubné Plésaje v smrti, že mých svět nevine k srdcy Bůjnému vnad. Kdyby v kráse se milenec šťastný Zakochal tvé, kdyby lásky mu svítila hvězda; Ha! což zmatenec dím? Tys na věky má, ó Růžinko rajská! Bůh mi tě nevyrve z rukou. Zůřivec praviv záhubu očima šlehal, Jak drak k dívce se vpial, a milosti čekal. Řečí ztrnula Lila co holubinka, Jestliže krahulec zlý k ní s hůry se spouští, Bez ducha klesla, a mdlobou zděsyla otce. Ubožátko, ach! klekl, a slzami poliv Zdárného dítěte tvář, smrt na sebe prosyl. V divocha vtěliv se strach vší sýly ho zbavil. 106 Mrtváť ležela krása, a mládeže rozkoš Jevila světu, že na mžik pomine sláva. U milé Bohyně stál, když strašlivé hluky Vzbudily z divých snů jak anděla k soudu Volajícý hlas, a y vyzvaly k boji Vítěze spité; neb Křesťané k outoku hnali. Vrtký plašil se lid, a vůdcové schnoucý Strachem co zvěř s ním pádili s hradu. Mudrán líbaje dceru, své jediné štěstí, Volal ji v život, a skočiv nemoha zmocy Radosti své, že se na živě k dobrému otcy Stiskuje, plésalplésal, jak plésá lekané dítě, Vyjdeli z houští v kraj, a matinku zočí. Ouzkosti se sebe shodiv milenku líbal, K srdcy ji vinul, a potokem vycediv slzy Na zemi klekl, a k Bohu a za drahé dítě Modle se vyjevil cyt, jenž v sevřeném srdcy Šlehaje paměti, smyslu y opatrnosti Na čas ho zhostil. Jen v rozmilém dítěti oči Zaryv, jediné hnutím řídě se jejím Zapoměl na všecken svět; vždyť otcova sláva Kvetla co růže, a novou kouzlila krásou. Nebe se otvírá a zčištěné krásy Se svého rozseje lůna. Ach! na srdcy leží, Stařečku, tvém tvá duše, tvé spanilé dítě. 107 Oči jen mluví, srdce jen tluče, a duši Cytové vroucý sýlí mužnosti ohněm. Rozkoše mžik již vyhladil nebezpečenství, Ouzkosti mrou, a radosti kvítky co hvězdy Na nebi spanilejší zmužilost rodí. Byť se vyřinul vztek, ctnost netrne pevná, Bouřemi příkořenství kráčeti směle Bude co hrdina v věčnosti chrám, y se vyhne Outoku lítého draka. O předrahé dítě! Utěcho má! tybys chlapkyně rozmařilosti, Potrava žadosti zlé se plazyti měla V kalině necti? Ha! raději zoufalec bodnuv Do srdce meč sám zmařím ozdobu milou, Nežliby neřesti červ květ neviny zrušil. Protoli nad život svůj jsem miloval tebe, Nedbaje bouří, nedbaje vyhlazujícých Morů házel se v proud vší ouzkosti, aby, Panno! tě žádosti vír jak chudinu schvátil? Protoli vštípil jsem ctnost jak nebesa čistou Do srdce tvého, by vichřice hanebnosti Zvrátila strom mé slávy, a ukrutenství Zbořilo svobody ráj? Tys jediné štěstí Života mého, tys koruna krásy a lásky, Dokud co slunce se vnadami nevinnosti, Dušinko, stkvíš; tvé krásyli hvězda se zatmí, Divochli přemoha ctnost hrob blahosti zryje, 108 Otec y zahyne tvůj, y naděje sladká Nevinné lásky. To řekl, a rozmilé dceři Na srdce klesl, pak spoutav rozbroje v srdcy Vyhledal skrýš, by zde nevinu ukryl, neb umřel. U hradu vzteklosti hrom, až hory se třásly, Do lidu hřměl; neb outokem hrdina Český Do hradu proudil, a zástupy v hlubinu srážel. Hrůza se sypala s hor, křik z doliny bouře K nebi se pnul, a y skalnaté ohromil muže. Pro milé zlato a sličnosti vykvetajícý Bojoval vrah, mdlých ujav se nevinností Zápolil Křesťan. Nedbaje života svého Házý v rozbroje vír se s hlukotem Izuf, Můrán střílí v drtivé nebezpečenství, Byťby y krev měl za pannu zcediti všecku. Ladislav svých záhubu v outoku spatřiv Ohnul se v zad, a y zmatek y ouzkosti rozliv Do Saracénů štěstí ukoval k bratřím. Již se y vítězství blesk na křižovníky Usmívaje, a hrůzami zděšuje Turky Hrdiny blažiti měl, když z polohu zrada Hrnula pluky, a zkalila mužnosti slávu. Praporec Krystův, královu důvěru zradiv Emanuel co satan Křesťany tiskna Nebezpečenství syl, by koruny hrdin 109 Života zbaviv svatyni na věky zrušil, Vyzvav v ouklady pluk, jak hromovy střely V outoku nejprudším hnal na křižovníky, Ztrojiv vzteklosti moc hluk skalami šířil, Příval se proudoval v zad, lil v hrdiny zmatek, Zvrátil y řád, y mužnosti udusyl plamen. Z předu y ze zadu meč jak po nebi bleskot Křížil se oslepujícý; plukové vítězujícých Třepili lid jak hromové s plamenem rázným Vrchole hor, neb věže a stoleté kmeny. Křesťané mocní zradou hynuli mrzkou. Darmo se obrové v tísních zpírali zkáze, Darmo y čtveřili moc své klesavé sýly, Výšili moudrosti hlas, jak ovoce zralé Padali v touň s hlav drsnaté skály, Skládali zbraň, a se házeli v řeku, by nectné Poroby ušli. Jen hrdina Ladislav, a Kmetové tratíc sýly a mužnosti jiskru Mdlobou bez sebe padli, a v porobu shrkli. Děsyvé vejskání všem jevilo krajům Vítězství, všem hrozylo ukrutenstvím Národu zlého, a smrtilo rodiny napřed. Mudrán s dítětem svým hlas radosti slyše Bouřícý jak osyka třásl se, a smrt již Spatřoval jistou. Líbaje šlechetné dítě, 110 Louče se s ním chtěl prohnati bok, a y krásu Zmařiti rajskou. Však strach, otcova láska Trhaly rukou naději vykvetajícý V růžové kráse co Bohyni před oči stavíc. Zhlídnuv v horách záhubu nákeřníků V doly se rozprchujícých očima jiskřil, Když se mu rozvinul ráj, když mládenec anděl Vnadami vábícý k své osobě kouzlil Veškeren svět; pak pohleděv na dceru krásnou K nohoum rozmilé klesl, jí slibuje stálou Na světě lásku. Tu sličná Lila mu padnouc K vřelému srdcy se šťastnou na věky cýtí; Slzami zalívá své hrůzami tváři Zorané otec, a milenku stiskuje k prsům Vzdychá, jakoby v proudech rozkoše tonul. S jasného nebe jej strhl hrom mořivé pravdy; Rozkoše ztratil se stín, s ním zmizely ráje, Dravá děsyla poušť svým pohledem otce Usmrcujícým. Tyran co zdrážděné zvíře K panně se žene, a nevinu svíraje Božskou Mukami straší; radosti nekonečné, Vábivé krásy, a hry a y sladivé řeči S klenoty loudí k neřesti laskavé srdce. Dívka se zpírá vnadám lstivého světa, Mocní krásného ducha, a outoky zmůže 111 Obsluhujícých rekyně pochlebníků. Jaká pro otce rozkoš, v bojili vidí S hanami ctnost jak nebesa neklesajícý! V nebezpečenství vykvete otcova sláva, Neviny krása se v bouřích rozvine pravá. Ale co drak muž na květy růžové panny S vysosti střílí, sýla y obrové ruky Zbitá mře a rozkoš s vnadami vadne. Otec se trhá, záhubu očima jiskře Neviny vrahům míří, na zemi kleká, K Bohu se o pomoc modlí, na dceru hledí, V ouzkosti skáče, a nevinné stiskuje k srdcy Dítě rce: Tyby jsy vrahům sloužila nectným? Svobodu přijmi! Tu míří k srdcy, a živne, Jakoby naději spatřiv v bělavém květu, Na duchu okřál. Zbouřené srdce, co kvapíš? Stínli tě šálí? Krásubys vyhubil outlou? Odpusť rozmilé dítě, ó vřelému srdcy Pro Boha odpusť! Všecken se na těle třesu, Hlavy již necýtím, a pro tebe stokrát V hodině umru. O rozkoši má! ó mé štěstí Na světě nejvyšší! kam se poději s tebou? Nebezpečenství roste, a smrt a y jistá Poroba hnehrne se k nám. Smrt jediné zbaví, Smrt z tvých rukou, otče, mne neřesti každé. Pravila dcera, a líbala dobrého otce. 112 S zoufáním, ach! zápole otec se díval Na milé dítě, a zakryv tváři se ztišil, Skoumal, a promluvil ze snů: Naděje svítí; Zemřeš dušinko má! ach, jistotně zemřeš, Hvězdali naděje nám svou zakryje tváři. Na duchu zmocniv žádných nebezpečenství Otec se nehroze víc, dí, miluje dceru, Zbrojí smělostí své zbodané srdce, Byťby y kat, byť y s mukami veškeren svět se Vysypav v skrýš chtěl zmařiti neviny krásu. Hlukot se blíží, hrdiny Emanuel Řetězy svírá, s posměchem k hradu je vede. Bořita Čech prch porobě nectné co střela K Vratislavovi letí, otcyby přispěl. Turcy vstoupili v hrad, smrt při boku s nimi, Velitel kyne, a trůn svým bleskotem mámí Dravý pluk; soud začal se nad Čechy strašný. Křesťané chlapové spiatí k trůnu se vlekou. Emanuel co král k nim s vysosti mluvě Tupí mužnosti kmen, y se rouhaje Krystu Vyvolává v boj jak člověka Boha. Velitel pyšný na smrt posvětiv hrdin Zástupu kázal, by radovánky sy chystal. K rozkoši chvátá zbor, a vévodu slaví. Izuf hlídaje zlata se směje, že zlatem 113 Bude se těšiti svým, jak zvětřenec srdce Pěnami těší, vrtkéli nápady vtělí. Můrán touží po svém životěživotě, jako Lakomec po zlatě toužívá, byť y mořem Hnáti se měl neb prodrati jedem a meči K pěknému zlatu; než na hradě růžové panny Nevida vřelec se leká, po hradě sem tam Zhlížeje volá, ptá se, a slibuje zlato, Slibuje svobodu slouhům, pannuli najdou. Na hradě neživne stín, les nekryje dívky, V sklepy se pouští, slídí v jeskyni stuhlé, Do vody patří, po hrobu v zahradě pátrá, Naděje blesk s hor, z dolin a ze zahrad duše Zmatené neposylní; lásky se hvězda Očím zdivočujícým z hlubiny mrtvé Neukáže, a nesvede k rozkoši dráče. Zoufání, vztek zvětřuje smysly a k činům Vyhubujícý náhlí pomatenosti. Hrůzami mrtví lid, meč do boku míře Skončí žádosti boj, smrt, láskali srdce Nezblahoslaví, vášní hrdinu zvěční. Z příkrých zhlížeje hor mžik v puklině zočí; Bystří zrak, chrt skalami chvátaje vidí Milenku svou, kmet vztahuje ruku a mečem Dívčicy prohnati chce; muž zvracuje ránu, Spíná starce, a do světa s pokladem letí. 114 Vykypěv vztekloty var zlé vyčistil srdce Plamenné lásce, a vnadami májové krásy Naplnil hlavu co růžemi zahradu jaro. S usměchem patří Můrán na boje srdce Outlého, na bledé tváři a do zemi vryté Slzami zkalené oči. Tu plésaje trne, Láska že mocná hrdou dívčicy zmůže. K otcy se otáčí, a zde v pohledu kalném Spatřuje vztek, jenž lítí v zježeném srdcy, Spatřuje jistou smrt, co milence chystá; Starceli sprostí pout, hrob vyhrabe panně, Skryjeli buřiče sklep, tma tesknosti dceři Zasype čelo; co hráz se mu neustupná Mudrán na cestě staví. Mužnosti zvrátiv Skálu se bouří naděje sladivé dotře. Tváří rozdrcujícý odpory zpupné Hřímá: Stařec je vrah a příznivec Krystův, S Křesťany veďte ho na smrt. Chlapové táhnou Stařečka v hrad. Jak sanicesamice, v ouzkuli zočí Ptačata, skáče, a milých chrániti hledí: Takto y dívčice letíc o pomoc volá Zemi y nebe, a s očima zdivočenýma Po hradě zhlíží, spatřuje trůn, kde se zlatem Velitel leskne; co orlice střeluje k nohoum Mocného muže, a lomíc rukama svou mu Zjevuje tíž a otcovo nebezpečenství. 115 Ouzkost jasní tvář, a všecka se krása Vtěluje v ní, jenž střelami ohnivými Do srdce vráží. Nemoha Emanuel Strpěti střel dí k dívčicy s pohledem vlídným: Neděs se vrahů, v pokoji bydleti budeš. Můrán zhrozyv se slov meč vytrhl divý; Velitel mžikl, a Můrán řetězy spiatý Hledí, jak se již šťastný zmocňuje vítěz Kořisti krásné, a sladí vábivé řeči. Líčí vlídnosti blesk, by neviny háje Mladicy pěnami jal, a se oslavil láskou. Peklo mu hoří v srdcy, a žehravosti Šlehaje zápal y hlubiny náruživosti Pronikajícý bouří zkřížené vášně. Krása se s vnadami všemi co ohnivé slunce Do srdce ryjíc zplašuje zobřené cyty, Tvoří rozkoše ráj, a y blahosti soka Větřícýho. Tu zmámenec trhaje sebou Kroutí okruhy pout jak sokovu hlavu, Skřípaje zuby co střelené zvíře se ježí, Se země skáče, a řinkaje řetězy slabec Na zem se vrhá, jak pes kameny hryze, V mysli co zůřivec krev své milenky cedě S hlukotem plésá, jakoby radosti zmařil. Se země zhlíží, vidí zplašené sny a 116 Rozkoše v blesku. Zde zoufaje rádby se zbavil Života svého. Ha! otroka zdivočeného Železa víží, posměchy do vzteku honí. Nemoha přemocy hrůz jak škádlené dítě Pláče, a pěnami z ust jed vylívaje Potupu mstí. Sok vysypal utiskování Na něho roj. Vždyť krví dobyl sy krásy, V naději plyna se vnadami milenec blažil; Nebe mu kvetlo, a s vysosti slávy, a s blesku Rozkoše otroka svrhl hrom v propasti necti. Ztrojiv žádosti vztek klesl do moře bídy. Mudrán poznává, že y velitel nový Stejný kovaje pád květ neviny zhubí, Že mu y smrt jak odplatu mužnosti jistou Chystaje tváří vlídnosti omamujícý Skrývá neřesti jed a drtivé hromy Lstivého ukrutenství. Na dceru vzhlédnuv Sýlí v stálosti dítě, a nevinu šlechtí. Dívčice stojíc u prostřed vyděsujícých Katů slyší hlas: Veď Křesťany na smrt! Kloní hlavu, a otcovy smrti se leká. Radost co hlukoty hromů roztřepujícých Skaliny větří; vedouť Křesťany na smrt. Lůza se hltavě zbíhá, mukami hrdých 117 Mužů těšiti srdce a proroka svého Slaviti bude. Co na ples hrdina Český Kráčí, kmetové patří na svého vůdce, Jasní usměchem tvář, a sy korunu slávy Před oči staví. Syvý velitel s trůnu S posměchem hledí na vás, mužové Boží! Jiskří očima smrt, svou zvýšuje sýlu, V duchu již svatyni zdrtiv vlády se zmocní. Ukrutenství vrch vší neřesti stihnouc Spínalo hlavu, a šířilo hladové srdce, Lapalo pochvaly lesk, když hrdina syn jak Mstícý anděl tu stál; meč rozražujícý Vyděsyv zběř hluk umrtvil po celém hradě. Jakoby vicher se strhl, hrom do hradu třískal, Jakoby zem svá rozstřela usta, a peklo Hltalo veškeren lid, tak zkřídlila hrůza Pitomé vrahy, a zkalila rozkoše obrům. Krásy a zlato a muky již zavrhujíce S vrchole letí; za nimi hrdina s otcem Nedaje stání, nepřeje oddechu sobě. Mudrán zázrakem strnuv u dcery klekl, a S řetězy spínaje ruce, a děkuje Bohu Nemohl zjeviti slov a radosti burné. Zaliv slzami tvář, červ v prachu se vina, 118 Nevěda, kam svých očí hoditi majemaje, Paměti nabyl, a u noh zemdlené dítě Spatřiv k němu se vrhl, a milenku láskou K životu křísyl. Tu radosti ozval se ohlas; Zaživ svobody lid jak bez sebe divem Po hradě běhal a krásu a slávu y prudkost Hrdiny ctného co anděla velebil zpěvem: Přihnal se muž, smrt na vrahy syl, y hned život, Svoboda, krása a čest lid zblažuje Boží. Kdo jsy to, hrdino? Bůh, čili milenec Páně, Že se y moc, že y krása co důkazy Božství Na tobě stkví? Tys mužnost z poroby muk, ty Nevinu z propasti han svým vydobyl mečem. Nám jsy ty Bůh! tvou podobu synové zdární V srdcých vryjeme vděčných, zázraky stkvělé S obdivováním příštím pronesem věkům. Lila se protrhla z mdlob, zpěv šťastného lidu Slyšíc, hleděla v hrad, a zde divoké lůzy Nevidouc, se co keř k své podpoře sylné Vinula k otcy, a mdlým se ho tázala hlasem: Jaký v těsnotě Bůh nám k pomocy přispěl? Slyšela vypravování, spínala ruce S očima k nebi, a slzami skropila tvář, a K prsům milého tisknouc kmeta mu s rukou Rážela kruh, a zaryla podobu Božskou 119 Vyprostitele v pamět, a chvátala s místa Smytého krví. Mudrán v rychlosti sebrav Rodinu svou hrad opustil s přátely všemi; Jediné Můrán spiatý v porobě zůřil. Hrdina mocný hnal jak ptačata ostříž Horami, pláněmi zběř své uprchujícý Zhoubě; co stínové nazý, podoby smrti Pádili v les, kde se skrývali v houšť, a tu v obět Klesali smrti; již střelili v pláň, a zde těly Posyli zem; zas vrazyli v kroutivé hory, Kdežto je přijala touň jak potravu pekla. V páru se ztratila moc prv vyhrožujícý Vraždami krajům; jediné vůdcové zbrklí Stráněmi s zástupem mdlým k své chvátali tvrzy; V patách stíhal je Čech, strach sypaje do nich, Jakoby křižuje hrom smrt mezy ně rozsyl. U tvrze jsou. Čech prodrav s nimi se s plukem Aškaly dobyl. Tu po městě lítala hrůza, Po cestě stříkala krev, smrt klátila řady. Z zátočin bouří vyrvav se Emanuel, Přeskočiv zed jen nahý zachoval život. Po smrti vůdců zlých tvář odkrylo jasnou Pokoje slunce; tu lid se vyhrnuv z domů S obdivováním spatřoval zástupy čestné. 120 Hrdina slavný vítaje do města otce Strážemi k skrejším průchody zavřel, a plukům Statným po tuhé prácy y oddechu popřál. Otce a raněné kmety co nejrozmilejší Přátely chovaje rány jim těla y duše Hoje, a snížené nectí zvýšiti hledě Přípravy snoval, by zpěvy a radovánky Z nenadání k radosti pohnuly starců. Otevřel žalář, vážní Křesťané vyšli. Jaká rozkoš! tu bratří, synové letíc K srdcým roztomilých své jevili cyty, Líbali otce, a přátely vinuli k prsům Vypravujíce jim muky a příhody divné. Ze zboru prodral se Templář, hrdina zbraně Mužovi podal; ten zatočiv do nebe mečem Ku boku mířil, však hrůzami zděsyv se trhl, a K podivu řekl: Ty Krysta y přítele zradiv Váháním, své nehody původ a lenost Vraždou smazati hodláš? Nehodens zbraně, Nehoden Krystovy smrti, co potvora nectná Zaber se v poušť, tam s divochy neřesti pykej! Praviv zmizel, a řečí zarazyl zbory. Rajmund jindy co máj v své vábivé kráse Otroctvím cyt ztrativ y důvěru k Bohu Jediné toužil, by sladivé svobody dobyv 121 Zbíral sy mladosti květ, s ním lahody světa. Vtěliv se k bratřím vesele k táboru chvátal. Vězní Křesťané všickni líbali svého Vyprostitele s vděčným srdcem, a ruce Slzami pokropujíce mu vzdávali díky, Spojili s ním svou sýlu a moc, a co věrní Stínové šetřili kroků vévody ctného, By se y vděčili Bohu y andělu jeho. Hrdina poklady dráčů zástupu rozdav Odplatil ctnost, tím věrnost u lidu zvěčnil. Aškalu pevně, a lásky sy zýskati hledě U Saracénů zlých syn milého otce Zbitého otroctvím a posměchem mrzkým K životu křísyl, y rozplašil ouzkosti syvé. Melin vlídný, u něhož bydleli, konal Všecko, co kázala přízeň, neb žádala křehkost. Vázaje rány, a hlídaje ve dne y v nocy Stařečka mdlého y líky y oslazováním Bolesti jed svou pevnou zapudil péčí. Melinův syn, otcova hrdost a rozkoš, K Čechu se vinul co k květině včela, a jak stín Každý stíhaje krok sy vydobyl lásky. Saracéni z hrůzy se omračujícý Vytrhše patřili v budoucnost, a se vlády 122 Zděsyli cyzý. Mělliby kázati Křesťan Proroka mocného synům? poroby pouto Svírati ctnost, neb pravá klesati víra Pohanem v hrob, a se kaliti mládeže naší Hanami krása? Ač bouřilo křesťanské vojsko Přívalem vůkol, a svatyně snížila hlavu Cyzozemcům, národu sláva a kmen jak Červové v prachu se plazýc hasnuly denně; V temnotě veškerenstva my synové Boží, Pravoty květ a mužnosti jádro my cýtíc Pravice moc, a slyšíc moudrosti ohlas Směle jsme kráčeli v bok, a hleděli v oči Protivníkům; nás hrom nezděsyl bitvy, Nesvedl ouskoku med, blesk neslepil zlata; Bouřemi derouc v prámu se šlechetnosti K oslavy chrámu jsme zýskali břeh, kde co slunce Kraluje čest, kde y jak máj sláva se třpytí. Mužové, vzhůru! co v bouřích synové Boží Konejte divy, a věrní proroku stůjte! Všickni shrknou v hrob, čest Křesťané všickni Ztratí v ráz, by se v Aškale svoboda stkvěla. Mluvíc kněží sváru a podvodu jedem Zbystřili vřelce, a novou snovali půtku. Zpouře se příčila hráz jak z ocele skála, Melin s průvodem svým. Kdo pevného muže 123 Podryje čest, kdo zprzní vraždami vlídnost? Vybralť se kněz, jak had své sladivé řeči Do srdce splývaje jed, v mžik vytvořil divy. Lahodě muži, a žehnaje velikomocnost Pravoty jeho, a hlásaje do nebe stálý Štědroty tok, vryl do duše důvěry osten, Zpoutal sy rozumu běh, a ukoval vášně. Kroutě se outokem svým jak lukami voda Představil vlast jak v kalině pannu, a víru Bohyni řetězy spiatou; obrazyl mrzkost Poroby, svobody květ, svou nahotu odkryv Ranami vyděsyl mysl, y do vzteku vehnal. Spatřiv, jak se již víří, na katy žehrá, Nahý švihaje meč chce spláceti vrahům; Sháněje ze srdce proud vší náruživosti S tvářemi hořícými a očima smrt, mor Rojícýma co Boží posel se staví; Hřímaje vzteklosti střel tře odpory, vicher Vášněmi klátě se zmocňuje slabého ducha. Leká vraždy se Melin, zkazyti hrdin Brání víra y ctnost. Bůh káže,káže, a červe! Bohu se příčiti smíš? Dnes zahyne pohan; Zejtrali Křesťany spatřím, nebude tebe! Skloniv rozkazu Páně a potřebě tvrdé Rozum svůj, slib skládá před Bohem Melin: 124 Byťby y zhynouti měl, že Křesťany zmaří. Vykonav čin, kněz čtveří podvody, bouří Hrůzami lid, a cyzým záhubu chystá. Sotva že veškeren kraj noc zdivočenými Zakryla mraky, a snem lid mrazyla tvrdým, Již se y přihrnul pád v své krvavé tváři, Již se y radování zmocnilo Turků Po divém městě, a zkvasylo zbouřené duchy. Byťby y letěti měl jak potrava smrti V nebezpečenství lid, své páliti oudy, Na sebe kovati kruh snad poroby věčné; Nelekne muk, y se neuhne drtivé smrti. Melin vášněmi spitý vlídnosti plamen Zdusyv k outoku hnal své váhavé slouhy, Rozohnil duchy y zlatem y vyhrožováním, Zamezyv průchody v hrad, smrt v domově živil. Y syn zbodati má své rozmilé hosti; Zkameněl syn, vrhl v bolesti děsné se k nohoum, Otceby oblomil prosbou. Stařec se pohnuv Vycedil potoky slz, pak promluvil k synu: Tebeli jediné štěstí ztratiti mám, bych Zachoval cyzý? Bůh nám vzkazuje pomstu, Smrtí sousedé hrozý, mineli vrahů. Podrob se osudu, dítě! a snessnes, co ti nelze 125 Přemocy sýlou. Vypraviv vzdychal a slzyl. Mrtvá tichota vládla, a zpoutala vášně. Z prodlívání Bůh svým vyhrožováním Protrhl starce, a ouzkost zděsyla ducha Mámícým snem; k outoku chvátaje hrozyl Loudajícým, sám se y strachoval pokut, K hlasu že milosti skloniv zlomené srdce Zdržoval smrt. Syn spatřiv nebezpečenství Rostoucý, krev hrčeti potokem slyše, Nevida pomocy, ještě jen zočiti chtěl tvář Živého Čecha, a složiv slib, že mu ztají Jistý pád, šel k milému s otřásáním. Záhuba mocní krok své zvětřené sýly. Čechové slyší, vidí nebezpečenství. Nedbaje hrůz jak blesk syn zkřídluje rámě, Otce se chopiv, k činům! dí, a co vicher Na Saracény, byť smrt tu y stála, se řítí. Právě sem vcházý hoch. Čech mládence chytiv Roztrhl šat, a mu k prsům bodaje mečem: Stínli se pohne kde, křičí, po tobě veta! Melin rozumu pozbyv na zemi padá, Slouhy své prosý, aby již nehnuli zbraní. Vážně co Bůh s svým kráčeje hrdina otcem Střílí s očí smrt; vždy strašněji hledě 126 Vycházý, a y stráž hrom volaje zbrklou Bouří zástupy ze snů, zvracuje zrady Špinavé tvrz, sám dráčům odplatu chystá. Milosti žádá syn, a y milosti došel Pro mdlého otce. Jen divochy zavražďujícý Plaší; vítá z Evropy Křesťany švarné. Vydav Templářům hrad Krystovu skálu, Ozbrojiv nový lid, s ním k táboru chvátá Plésaje v srdcy, že na živě zachoval otce. 127 Vratislav.
Zpěv šestý.
[129] Obsah.
Do táboru přicházejí noví bojovnícy, mezy nimi Celestýnus a Lucya. Rajmund vypravuje, co zkusil v zajetí, a bouří Křesťany na Saracény, a radí, aby Zulimu s synem vydali na smrt. Lucya hájí Zulimy, Rudolf její smrti žádá, Jan kněz káže, aby Zulimu živili. Rudolf slyše rozkaz utíká ze sněmu, a spojiv se s vřelcy uzavírá, že Zulimu tajně usmrtí. Rajmund se zamiloval do Lucye, ta mu odporuje. Aby přišel k cýli, obviňuje Celestýna z zrady; Křesťané ho házejí do vězení; Lucya prosý Rajmunda za manžela, ten žádá lásky, věrná manželka prchá z táboru k Vratislavovi, Rajmund za ní. Rudolf chopiv se tajně Zulimy vyvedl ji s synem na smrt. Lucya došla pomocy u Vratislava, který pospíchá do táboru, slyší na cestě mezy horami radovánky, a osvobozuje Zulimu.
[130] V táboře za plukem pluk se scházeje větřil, Jakoby vítězství byv nad světem celým Dobyv y nevěru zmohl, y divoké peklo Z kořene zvrátil. Kdo obrům zpříti se může? Vypravování divných po zemi příhod, Blejskání, zvuk stříbra a hojného zlata Ztočily hlavou všem, kdož lákavé soků Klenoty zhlídli, a syrnaté rozplamenili Muže, v proudyby házeli nebezpečenství Životy své, by se jasných dotřeli skladů. Křesťanský zbor zrostl, jak potoky rostou, Jaroli na sněhy dechne, a zplozuje květy. Ze všech se hrnuli stran, by dělili slávu S vítězy v svatyni Páně, a zmařili Turky. Celestýnus živ jsa jediné Bohu V Lucyi své jak mládenec nejvřelejší K táboru chvátal, by s zástupy Krystovými Svobody dobyv vděčnost vyjevil skutky. [131] Ach! jak milence štěstí objalo sladké, Když svou Lucyi k prsům přivinul věrným, Když svých do nebe očí zdvihaje spatřil, Že se y nebe y zem, že se tvorové živí, Stromové v lesých, kvítkové s krásami všemi Usmívají, jako se dívčice směje, Nebeli milému kouzlí. Nemaje stání Doma, a zahoře láskou pro Boha varnou Vyjevil mocný cyt, jenž křižoval v srdcy, Rozmilé své, že se s Křesťany do boje vydá. Lucya krásná světíc pochvalováním Svatý boj s svým kvapila nejrozmilejším Rekyně v nebezpečenství, k dobrému Bohu Vroucně se modlíc, otecby velikomocný Oběti přijav milých záhuby chránil. S výborem mladíků vtrhl hrdina Boží Do tábora, a Křesťané s obdivováním Zhlíželi, mládkové, po vás! oči své vryli Do tebe, Lucyo vnadná! Světice Boží Kráčela na zemi v těle a na nebi duchem. Očima jiskříc pevnou k svatosti lásku V srdce cos božského lila, co zvýšuje mysli. Právě y Rajmund z poroby škaredé vyšev V táboře vinul se k svým; zbor všechen se sháněl K statnému bratru, a líbaje, stiskuje ruce 132 Vítal ho, jakoby muž byl přiletěv s nebe Otevřel rozkoše ráj, syl lahody lidu. S usmíváním žehnaje šlechetné bratří Slzami svlažoval tvář, a se schyluje k známým, Jako se k máteři syn, neb k bratrovi bratr SkloňujeSkloňuje, pomocy hledá v mořivém těsnu, Vypravil bratřím bíd a y utiskování Příběhy děsné. Co včeličky přátelé k muži Milému sypajíce se na těle třásli, Hrůzyby slyšeli muk, msty rozžali plamen. Rajmund mluví v zprouděném vypravování: Vyvodiv smělosti div, zlé divochy zmařiv Ukoval vítězství jsem k praporcy svému. Oddychajíce a k Bohu se obracujíce Mužové vděční rozkoše požíváme Po tuhém boji. Tu Turcy z hustiny na nás S hlukotem vrazýc vězní leknuté muže. Žížeň a hlad, smích, do krve ubičování Každého dne jsou lahody vážného starce, Outlých žen. Ach! věčněli, mužové Boží! Budete snášeti mor své zrazené slávy? Z víru bíd k vám s rukama ukovanýma, Knížata, volajíce a růžové krásy Z neřesti touně co zplašené holubinky Vzdychajíce ó koruny slávy a víry 133 Zmožené dráním lstivého ukrutenství O pomoc prosý! Vybyste štítové mocní Krystovy pocty se nad mdlým nesmilovali Lidem, a Turkům zlým snad rozkoše přáli? Vásliby mladosti květ, vás šediny vážnost Neprobudily k činům? Jestliže Krystova láska V srdcy vře vám, čest vábná liduli svítí Po cestě slávy, ó pro Boha, bojovnícy Krystova hrobu zde před Bohem pod nebem šírým Vyřkněte Turkům smrt, ctné Křesťany spaste! Praviv zhlížeje na lid s pozorováním Očekával, co Křesťané činiti začnou. Z ticha se protrhl hluk jak zdutého moře, Pěny jen kypěly z ust, jed stříkaje s očí Zdaleka smrtil, a třesavé rozhorleností Ruce co dračice mstícý hledaly zbraně, Aby již cedili krev, a se spíjely duše Žížnivé krví. Pomstou zděsyli skály, Pomstou zplašili zvěř, zbraň obnažujíce Lítali kolem, a smrtili zobřené stíny. Spatřiv zástupu vztek, svou bodaje řečí Do srdce meč, lid vlnami rozvzteklenosti Zježil, a vášněmi hrál jak pachole míčem, Lahodě smyslům, zvýšuje zbratřené cyty, Schvaluje tuhou ctnost, neb smělosti plamen 134 Kázal co král všem v táboře bojovníkům. Knížata s ním, s ním sprostí běželi v závod, Brzyli mstou se zvěční velikomocnou. Jednou zhubiti ranou na věky Turky, Smazati šeredy han chtěl národu výbor. Vehnav do hněvu zbor dí s divočeností: Knížata bratří! k čemu čas promrhajíce Budeme mrtviti ctnost, jenž plamenem hoří? Zchopme se v boj, jak mužové neustupní Zdrážděme na sebe vztek vší hrdosti lidské, Zbořme y nevěry trůn. Zde Zulima s synem. Křesťane! rcy: proč nemstíš Krystovy slávy? Zemřeli žena, y sultán zahyne hanbou. Rudolf rozdražďujícý do řeči skočil: Zulimu s dítětem já sám vyvedu na smrt. Vyhřměv vytrhl meč, ním křižuje větrem Smrtí pohrozyl všem, kdo se zastane kněžny. Z mužů nehnul se stín, jen v těsnotě žena Vstala co světice Boží, Lucya krásná, S tváří slzami spitou mluvila k mužům: Bídnice zkusyla muk jsem a trpkosti smrti, Protož y neviny dnes, byť mne vyděsyl kat, se V těsnotě ujmu, a k mužům zrokuji mocným, Abyste zpoutali mstu, a se Boží zjasnili láskou. 135 Můželi květina outlá škoditi stromům, Neboli prášek a červ se rovnati obrům, Stavěti mužnosti hráz? Muž muži se opřev Skalní vlády své trůn, kruh nevinu křehkou S posměchem svírá. Žena co v těsnosti anděl Krotí vzteklosti proud, ran krvavé stavíc Průchody, tiší bolesti jed, a y svým se Životem házý pro lidi v nebezpečenství; Vybyste, mužové Boží! původa štěstí, Korunu krásy a studnicy milosrdenství Potřeli živou? Zulima prosbami svými Spínala v bouřích vztek, a s životem volnost Zjednala nám svou láskou oblažujícý. Za toli má jak chlapkyně kráčeti nectná K popravě kněžna, by lid se dívaje na ni V hanbě se sýlil, a prameny milosrdenství Na věky zavřel? Y Bůh y vlídnosti jiskra, S nimi y zysk vás, mužové! k milosti nutí. S vroucý řečnice Rajmund nespustiv oka Na milé kráse se pásl, a slzami v tváři Kouzlícými y svůj vztek uhasyl zhoubný. Slovy, co plynula z ust jak medové toky, Zněla co anděla zpěv, cyt obživil v srdcy, Jenžto se v plameny zňav zlou podmanil duši. Rudolf žlučný smrt s svých stříleje očí 136 Na ženu přemluvujícý odporováním Trna, co satan střelami ukrutenství Hřímaje bil, jak mluviti přestala žena: Zrada a pád nám hrozý, mužové Boží! V svatyni Páně, a lásky y jednoty pramen Zkaliti míní. Myli, ó mužové! ženou Máme se říditi mdlou, a rozkazy zrádné Splniti slepě? Co hadice krásami mámí Povrchními, by jed lsti vylila v srdce, Zmrtvila mužnosti kmen, hrad zvrátila slávy. Zmužme se v bouřích, stálost hrdiny krásý. Milosti žádné, y s ženou pachole zbíme! Hřmícých slov se a pohledu zdivočeného Vyděsyl muž; jen Lucye nerozviklala Vichřice msty; jak pevná poslice Boží Kázala lásku, a pohledem oslazujícým Zpoutala muže, y nutila k vlídnosti skály. Hrdina pravý zůřivosti se zhrozyv Naklonil k milosti srdce, a ztřeštěnec krve Žádal co lev; hluk v sněmu se ozval, a vášně Zdvojily bojovníky, že rozbroje jiskra Vyšlehla v plamen. Tuť povstav promluvil Jan kněz: Ve jménu Božím nehněte Zulimě vlasem! Do boje Bůh vás vysýlá, a vy doma Různice tropíc krví nevinné ženy 137 Zkáleti Boha, a smrtí křehkého syna Vražedlnícy chceteli ztupiti Krysta? Do boje hrdino leť, tam mocného tepej Saladýna, a hrdinstvími se oslav! Praviv rozplašil vztek, y zahanbil dráče. Rudolf škřípaje zuby co zdrážděné zvíře Roztrhl sněm, a y před všemi přísahu složil: Byť se y příčilo peklo, a nebesa ženy Hájila mámícý, předc od svého skutku Neupustiv slaviti Boha, a mstíti Křesťany budu. Co drak jed slívaje na sněm Vyletěl zůřivec v skrýš, a zde ouklady zhouby Kovaje plésal, že zmaří oumysly zrádných Nepovolenců. Hodlaje vrtkého lidu Zýskati přízeň, a svůj hněv do srdce vlíti Pyšného vřelce, co přítele nejmilejšího Otroka líbal, a slibuje poklady s nebem Tupému zpurcy sy u nich důvěry dobyl. Zvětřiv hlavy, a ozbrojiv zmatené muže Do boje vedl, by ženu a pachole zabiv Hrdinstvími se oslavil na věky věků. Rajmund do srdce vryv tvůj, Lucyo! obraz Zpoutal se očarováním kvetavé krásy. Kamkoli Lucya krásná pohnula sebou, Jak stín kráčeje s ní, a y vnadami srdce 138 Zohňuje mladnoucými se v hlubinu necti Házel, a pro ženu sličnou Boha y slávy Zvětřenec spouštěl. Y nemoha rozpalovánrozpalováním Žádosti snášeti víc svou vyjevil lásku S očima horoucýma a pronikajícý Vnitřnosti řečí. Lucya nevinné dítě, Milenka Boží neví, můželi Křesťan Hněvati Boha, a ctnost jak nebesa čistou Zkáleti vášní? Na muže s obdivováním Hledíc krásami výší zarděné tváři, Bodá do srdce meč, a v plameny budí Neukrocené čest y náruživosti Syrného srdce, a ztřeštěnec neustoupí, Byťby y milosti hráz svět širokomocný Vystavěl příkrou, byťby ďábel sese ďábel mu opřev Zatratil muže, a v hlubiny pekla ho srážel. Lucyi svou k svým na věky přivinuv prsům Skryje se v rozkoše ráj, a milenku zblaží. S hrůzou slyší řeč, a y plameny v očích Vidí, jakoby svět chtěl spáliti šírý. Lekáním se co bez sebe orodovnice Krásná ku zemi níží, o pomoc z srdce Plného volá v děsyvém nebezpečenství K Bohu, a rekyně ctná své zmužuje smysly Pravíc: Hospodin tvář svou bázlivé ženě 139 Odkryv jeví šeredu mstivého pekla. Ďábel to v oděvu lidském, ó člověče! mámí Smysly, a duší tvou v touň neřesti chtěje Mrštiti skládá ouklady nevinnosti. Rozplaš podvodu dým, hleď k živému Bohu, Mraku se zhrozyv zamiluj jasného Pána. Řekla, a studem co blesk mu zmizela s očí. Rajmund zpitoměl řečí, zmocniv se ozval: Mělliby hrdina hrůz a dýmu a pěny, Věčných muk jak dítě se lekati slabé? Ať sy y duchBůh sám, stud a y pověra straší Bázlivé ženy, co muž hráz pověry zvrátiv Bez strachu kráčím k lásky a blahosti chrámu. Smejšleje tak jak z hlubiny trhnutrhnuv se k břehu Oblažujícý lásky, a sevřené srdce Plápolem zšířuje mocným obr se pnul, a Hlavou stýkaje vrch své rozkoše Božské Odpory třel, y sy krásnou podmanil duši. Svolav v rychlosti sněm, tvář skrývaje smutnou, S vzdycháním jak žvavý pokrytec mluvil: Záhuba hrozý nám, ó Křesťané bratří! Na věky klesnouti má kříž v svatyni Páně, Vojna se skončiti lstí, a vy, obrové mocní! Skloniti v prach, ach! slavené statečnosti Jasnost, pravoty blesk, a neviny krása 140 Pomine v sen jak prošlých skutkové věků; Nebude drahý hrob, ach! nebude sláva Vítěze světa a hrdého pekla se stkvíti; Nevěry zmohla se moc, z pout vyskočiv satan Vylil své mrzkosti jed jak zpěněné moře Na tebe, Křesťane mdlý! mor neřesti každé Stíraje květy y ctnosti y obrové sýly Národu zbitého šíří světem se zradou, Neznaje odporování vlnami zhouby Schvacuje Boží rod, y se v svatyni na trůn Bez strachu sázý. V bouři co počnete, bratří? Nebezpečenství sýly y rychlosti žádá. Za vás mysle a jednaje vdral jsem se v pekla Hlubiny, protrhl osnovu neřesti tuhou. Křesťané zradili nás, smrt vyřkněte, bratří! Celestýnusli zhasl, s ním zahyne zrada. Slyšíc knížata řeč jak krupové mračno Děsnou: Smrt! smrt! jedným zahřměli hlasem. Celestýnus bez viny muž se co mudřec Podrobiv soudu, a očekávaje smrti Neměnil tváři, a nemrtvil bystrého ducha. Lucya vidouc v poutech manžela ctného, Znajíc původa han, shon nebezpečenství, Křesťanem lekla se zlým. Kam se vrhnouti? Komu Zjeviti cyt své lásky a starostlivosti? 141 V ouzkosti žena se k Bohu co k milému otcy O pomoc prosýc vine; a jakoby s nebes Spatřila blesk, jak v dušiby naděje hvězda Vzbudila sýlu, rce rekyně v rozhorlenosti: Ustrň se, hrdino Boží! nad tvorem křehkým; Tyby jsy slabosti štít, tybys neviny hrad jak Rozdrcujícý skála se uvalil na mé Sevřené srdce, a svatou umrtvil lásku? Na lidi kyň! mžik zdutého národu zkrotí Bouři, a můj muž v svobodě kráčeti bude. Řekla, a pohledem jasným kouzlila divy. Rajmund v očarujícý tváři se zaryv, Nemoha z ust svých pronesti slova, a cytů Zjeviti srdce, co hořelo plamenem zhoubným, Ztuhlý stál, jak bez ducha mužnosti socha. Rádby y ozbrojiv ctností slabého muže Vyvodil div; však jarní s vnadami krása Sladnoucými co blesk tře v zplašené smysly Obrazy rozkoše varné, a nehoda výší Sličnosti záři, a růžemi vábícými Maluje tvář, proud kouzlivé rozhorlenosti S zplameňujícých očí hrne se v srdce, Láska a ctnost jak ozdoba nejmilostnější V duši se tisknouc vášní otroka spíná Krásami neuvadlými. Kdo, obraze Božský! 142 Na světě tobě se rovná, stíhnouti může Vrcholi okras tvých? Ctnost nad zlato dražší, Nad květy čistší věčným bleskotem šlechtí Královnu žen; snad anděla neviny rajské Měllibych vydati z ruky mé oblažujícý Lásky? Byť Bůh sám kázal, y Bohu se zpříčím. Mysle to vytrhl se z mdlob, a promluvil směle: Lucyo má! tys okrasa šírého světa, Tebe jen zýskati duchBůh, neb hrdina může. Já květ slávy, a loudivé mužnosti slunce Vztekem se sápajícý národy řídím Pohledem svým; mně se skloňuje král, mně se koří Sprostý lid, a y hrdina, polemli kráčím, Níží koleno své. Ty, koruno krásy, S mocý rozkoše spoj, svět podivem zplésá. Lucya slyšela s hrůzou utrhačného Vévody hlas, stud v tváři se obrazyl sněžné, Oči se slzami tměly, a zvýšené duše Klesala sýla; ach! o sebe nedbajícý Jediné milého muže a vznešené ctnosti Stavíc před oči krásu se snížila žena. V prachu se plazýc divochu obětovala Život y klenoty v dar, by spasyla muže. Darmo y prosby y slzy se hrnuly v závod, Tvrdší muž než skála jen hltaje krásy 143 Májové ženy se smál, a y žádosti dráždil, Aby se v nejvyšší krás zdvihala stupeň, Aby y svým jak dennice očarováním Živila radosti blesk a kouzlila v nebe Vnadami muže. Co bez sebe v rozkoše moři Plyna, a štěpě sy v růžové budoucnosti Blahosti ráj, spil štěstím zmámené smysly, Šálil se pěnou příznivé lásky, a slíbil, Byťby y svět měl zvrátiti v rozprchlenosti, Bohyni trůn, s ním poklady celého světa. Lucye neslepil trůn, ani poklady duše Nevinné nelákaly; ji blažila láska, Těšila ctnost a důvěra k mocnému Bohu. Zhrdnouc bleskem a párou hrdého světa Žádala manžela svého, a svobody slušné. Nemoha Rajmund zviklati odporováním Stálosti Božské, a nemoha zděsyti lásky Vyjevil: Svoboden buď, však Bohyně vyplať Svobodu láskou, syce ho katanu vydám. Jaká vyšla ti řeč z ust, hrdino Páně! Že se y rouháš Bohu y spanilé ctnosti? S povzdychováním vyřknula orodovnice. Mělabych ztupiti stud, neb Bohu se příti Za syvé svobody sen? Toť se nestane nikdý, Láska mne zmocní, Bůh své zastane dívky! Bohem se chlub; smrt, mžiknuli, obryni zmaří. 144 S vyhrožováním bůjný promluvil Rajmund. Potvoro! Lucya zkřikla, a zmizela očím. Rekyni sýlila láska, a nebezpečenství Zkřídlilo duši, by hledala u Vratislava Podporování. Rajmund Lucyi vida Prchati, s usměchem dí: Zuř, brzy se ztišíš. Slyše, že z táboru ušla, se lekl, a co ostříž Po ženě hnal, a se v nová ukoval pouta. Právě co ďábel y jinde se vztekaje Rudolf V tajnosti druhy své sebral, by s dítětem odved Zulimu jasnou, smrtí křehkosti spiaté Boží lásku sy zýskal. Co liška se krade V žalář, pádí v poušť, by zde Bohyni světa Vyvrhl v smrt, a se na syvé bolesti zhlížel S zástupem zlým. Již vytáhl z tábora šťastně, Nebi y lidem skryl v tmách čin ohavy věčné. Otroku věrnému káže: Den svícemi probuď. V rychlosti tvoří den, by se Křesťané věrní Na milé sličnosti pásli, a s posměchem hlučným Rojili na ženu mukmuk, jak na nebi vidí Bledých hvězd, by krev z tak oběti sladké Pijíc hlásali světům, jaké se v poušti Slouhové vroucý milosti dotřeli Boží. Patříc na ženu stálou divili ctné se Matce y křehkému synu. Co hrdlička outlá 145 Saladýnek se k rozmilé máteři vinul, Jakoby v nebezpečenství ochrany žádal. Zulima tisknula k svým své spanilé dítě Prsům, na zemi klekla, a žádala Boha, Aby je zsýliv lásky a stálosti duchem V potupu nesvrhl slabých v hodině smrti. Křesťané tvrdí vyrokovali, by ohně Rozžali vůkol co v pekle, a prozpěvováním Jevíc radosti své, mdlé zvrátili duše S stálosti skal; ctnost nehnula z víry se Boží. Rudolf mžikl, a aj! katané korunu nesli, Trhali s Zulimy šat, a stvůrami tělo Máchali pekelnými. Tu obryně ještě Nemdlela stálá; jediné s očima k nebi, Jediné povzdychováním potupy mrzkost Jevila Bohu, a slzami světila katy. Dítě se matinky drží, milého matka Stiskuje k sobě, a ztužuje v zmužilosti. Katané dítě již trou, jim matka se bráníc Zbírá krůpěje sýly, a zvracuje muže, Rozvzteklency outlosti nelitujícý Trhnouc od ženy dítě co satané s ním se Do ohně ženou, rukama neviňátko Lomíc o pomoc volá, pláč se co meč jí Do srdce pne, krev bouří, matčina ouzkost S mukami roste, již blednou spanilé tváři, 146 Klesá ruka, y hasnou zmužilé oči. Synův hlas jak hrom hřmí v cytlivé srdce, Sýla se čtveří, z rukou Křesťana zlého Matka se škubnouc k dítěti do ohně skáče, S synem se vracý, klesá, bez sebe leží. Radovánky a do nebe vystupujícý Ohňové slávu a smrt vší krajině jeví. Lucya smutná k Vratislavovi střelíc Žádala pomocy kvapné, a hrdina zřídiv Zbrklý pluk, své kořisti zanechav otcy Horami doly co lev hnal k pomocy jisté. V zdálí uslyšel hřmot, hned druhy své zkřídlil, Spatřil y ohně, již znamenal Křesťany, stál a U hor se skryl, hluk vyrazyv vysypal s hor se. Vrahové spití peklo se valiti vidí, Prchnou v poušť. Čech zhlíží, Zulimy zkleslé Poznává; již se pachole k životu křísý, S hrůzou Křesťana zočí; k němu se vine Našev ochranu svou; zas k matince padá Mrtvou líbaje syn; ach! raději volí Trpkou snášeti smrt, než bez milé dlíti Na světě zlém; duch zživuje Zulimu; vzývá, Hledí, k dítěti skáče, a spatřuje muže Anděla tvář; blesk radosti do duše jede, Na zemi kleká, děkuje Bohu a strážcy. 147 Vratislav.
Zpěv sedmý.
[149] Obsah.
Vratislav ukryv Zulimu do táboru přicházý, sem se y vracuje Rajmund. Sněm má rozhodnouti při Celestýnovu, ku podivu všem Rajmund Celestýna prohlašuje za nevinného; radosti po táboře. Rajmund vypravuje, jaké kořisti Čechové dobyli; mnozý se spikli, a vydali, aby na cestě Ladislava obrali. Lucya zpravila o tom Vratislava, ten chvátá k ochraně otcy. Na cestě žádají Saracéni ho o pomoc,pomoc. Bratří proti sobě bojují, Suran otec darmo je smířiti hledí; oba padají; Křesťané přicházejí na pomoc. Suran zůří; vyslav ho Vratislav na hrad sám svému otcy ku pomocy spěchá právě v čas, neb loupežnícy y Křesťané obklíčili Ladislava; stařec statně bojuje, a poraněn jsa padá. Vratislav rozplašuje protivníky; s poraněným otcem k táboru míří, na hradě Suranovém se staví; ten na oko Křesťanům lahodí, po straně je s lékařem vyhubiti chce. Lucya poznavši lsti ji Vratislavovi vypravuje; ten lékaře nutí, aby svůj lík vypil. Suran o tom se dověděv skočil s hradeb. Vratislav, zhojiv otce, odevzdav dědictví dceři Fatymě se vracý do táboru. Rajmund, jenž s Fatymou v spolku, na hrad přicházý, a z lásky k Fatymě a k panování se odříká křesťanského náboženství.
[150] Zulimu Vratislav skryv před všemi dráči, K táboru chvátal, by Celestýnovi přispěl. Vcházeje ku křižovníkům radosti rozsyl. Právě y s ním lstný Rajmund vracel se v tábor. Lucye nevšímaje sy víc jen co přítel Nejzkušenější k Vratislavovi slova Nad medy sladší pěl, čest do nebe vynesl Vyprostitele svého, a přísahu skládal Před lidem vším, že se pro něho v outoku vír, že V plameny hodí, mužeby životem spasyl. V lásky a vděčnosti varu y zarazyl sněm, by Knížata rozhodla mocná nad Celestýnem. K podivu vůdcům Rajmund mluviti začal: Křesťané bratří! Krystova slávo a hrade! Vy jste y utěcha má y mé naděje hvězda. Životli ztratiti mám, čest zprzniti pro vás, S oblibováním líbaje pouta y smrt k svým Přivinu prsům. Vzdychnuli sobě, že kruhy [151] Svíraly, mořil mne hlad, smích snižoval duši Pro Krysta mou, ach! v radosti tonu, Líbaje kruh slib ztvrzuji Bohu, že pomstím Hanby, a bojem se zvěčním. Proto se zbrojím, Pro Boha horlím, pro Boha v svobodě divy Konati míně y stín jen podezřelosti Spatřiv do vzteku letím, oddechu sobě Nedaje, časem y klam jak jistotu pevnou V bublině lapnuv smysly své podvodem šálím. Takto se s Celestýnem mi, Křesťané bratří! Dálo, že uslyšev lest, v pout škaredé vazby Hodil jsem hrdinu ctného. Již vyzvěděv pravdu Zvěstuji vám: Syn slávy a Krystovy víry Čist jak nebesa jsa jen pro Boha válčí. Praviv vyděsyl sněm; však promluvil spěšně: Proč se, ó knížata slavná, pravdivé zprávě Divíc blednete hrůzou, jakoby hlavy Pravice Boží vám teď zkroutiti měla? Protoli, soudce že klam svedl z spravedlnosti V podvodu kal? Že Bohové nejsme, zde vidí Patrně muž; já zbloudiv vyznati blud svůj Před nebem chvátám. Řekl, a klesaje k nohoum Spiatého muže, co červ se smejkaje v prachu Líbal y nohy y kruh, „smiř, bratře, se“ prosyl. Rozpiav mládency kruh jak anděla Páně 152 Knížaty vodě, a ctnost jak věčnosti pevnou Hlásaje všem své křivdy mu chvalami splácel. Přišev k Lucyi klekl: Tys koruna krásy, Neviny květ a lásky y věrnosti hvězda. Zkoušel jsem ctnost jak satan vnadami všemi. S stálosti váhy tě blesk, ni potupy hrůza Nesvrhly v neřesti touň, tys zmužile střely Zvracela děsných muk a y šálivé slávy; Jediné Bůh tvůj v strašných nebezpečenstvích Vůdce y tělo ti sýlil, y zvelebil ducha. Světice Boží svěť jak na nebi hvězda Ctností nám, a se blaž s svým manželem slavným. Praviv vstal, a do kola manžele uvedl. Radosti zmocnil se hlas, lid vychvalováním Znebesyl ctnost, kříž oslavil Páně, a plesy Táborem živil, až noc tmě rozstřela křídla. Sotva že dennice tvář svou odkryla květnou, Sotva že lid sny šálivé zapudil z hlav, již Táborem kráčeje Rajmund v pluky se mísyl, Do nebe bohatství a y oslavy švarných Zdvihaje bratří pěnami zvětřené smysly Spíjel, a k činům klesavé pudil, by stříbra Dobyli svým, a se těšili v starosti zlatem. Lakomství již se syrných zmocnilo srdcý, V jednotu srazyl se pluk, tmou k loupeži chvátal. 153 Lucya slyšela řeč, s ní kvapila k Čechu. Do boje vytrh Čech, by zachoval otce. Na cestě posel ho staví, o pomoc Suran Křesťany prose je v svatou vzbuzuje půtku. Hrdina dobrý v rozpaku důvody váží, Máli se pustiti v boj, a smířiti rod, či Nedbaje cyzých hájiti Krysta a otce? Však y zde, zmůželi vztek, rod Krystovi zýská. Vábného štěstí lesk, zysk svatého míru, Krystova sláva a žádosti národu všeho Pohnuli Vratislavem, že s cesty se uhnuv Zaměřil v kraj, kde se smrtili knížata bratří. Zlato a láska a moc jak bohyně světa Nejvábnější roztrhly vlídnosti svazky V rodině slavné, a zjitřily divoké duše. S Saladýnem co knížata širokomocná Plodíc zázraky v bojích dobyli pocty U něho sobě, a žížnili po panování. Saladýn s svým propad zástupem v bitvě V pouště se skryl, ažby poznovu vykynul v obra. Mustaffa s Azou k domovu s otroky mdlými Táhli, by zýskali otce, a vtřeli se v vládu. Otec své rozmilé syny co klenoty drahé Objav na zemi padl, a děkoval Bohu Svlažuje slzami prach; však synové zpurní 154 Jiskřili očima vztek, druh druha co vraha Zhubiti míně. Tu uvrhl otec se k nohoum Synů svých, jak mizera divochy prose, V srdcyby zdusyli zlost, a vzkřísyli lásku. Zbouřené vděčnosti cyt, hlas zmrtvené lásky V duši se ozvaly zlé, a i klonily k smíru Na oko bratří. Nevěda otec, co cytem Konati má, jak bez sebe běhaje líbal Syny, a otroky hnal, by strojili hody. K synům klesl, jak mrtvý na zemi leže Topil se v radosti víru, a Bohem se cýtil, Z domu že zapudiv zášť byt upevnil lásky. Vyskočiv vzhůru co mladík sliboval milkům Hory a doly, a snášeje klenoty vzácné Rozmilé líbal, a k pokladu vodil, a vnadě Bleskotem lakomé duše co satany dráždil. Hody se držely hlučné, a radovánky Spíjely sladkostmi lid. Jak na nebi hvězda Nejjasnější stkvěla se krásami těla, Perlami ducha co Bohyně rozkoše rajské Fatyma sličná. Všecko se klanělo vábné Kráse, a cýtilo moc střel očarujícých V zbouřeném srdcy; jen bratří pohledem vlažným Patřili na zlata blesk, vtip minuli perný, Slyšeli medný zpěv, jak k hrobuby slávu 155 Doprovázeje smrt jim před oči stavěl. Do sebe zavřeli duchy, a zhlíželi mrtví Po plaché radosti hostí prozpěvujícých. Děsná tížila noc již zemdlené tvory, Končil se ples, a k oddechu chvátali hosté. Svodný přivinul sen k svým dívčice prsům, Ukoval sněžný věk, a pěstoval láskou Srdnaté muže; jen bratří v bouřivé nocy Nezamhouřili oka, a k boji se zvali. Začali bitvu; tuť hluk lid vypudil ze snů; Zbudiv se otec, co orlice do boje střeliv, K nohoum vítězujícým šediny sklonil, Líbaje prach, slz vycedě potoky vřelých Promluvil o život svůj: Ach! s dítětem otec Zahyne křehký, bouřemi sláva se mrtví Proroka Páně, a na trůn modla se sázý. Pro Boha, pro svou krev, a y pro všecken svět ho Žádá, zaklíná, mstou, hrůzami děsý Věčného soudce; a slzy a vyhrožování Otcova skáluby zmohly, však člověkem burným Nepohne Bůh; již y stařeček se země vstává, Spatřiv milého krev v boj prouduje dravý. Mustaffa káže, a chlapové sepiali otce. V zoufání jak rákos vášněmi třený Stařec se zhlíží, zářeli naděje svítí, 156 Křesťanli mocný v těsnu mu k pomocy chvátá. Hvězda y naděje hasne, a mrakové šíří Ouzkosti bouři, y Bůh a y Křesťané otcem Povrhujíce msty vichřice na kmeta tlačí. Nebezpečenství větří, klesati vidí Outlého Azu, meč bratrovi do hlavy míří, Do srdce otcova bodá. Mustaffa divý Bojuje lev, řad po řadu do prachu sráží, V outěku lid, jen v odporu hrdina Aza Sháněje krůpěje sýly se na zlého bratra Lítí, zdvihá meč, smrt Mustaffa stavě Řetězy kleslého spíná, ku stromu váže, S posměchem na něho zří a králi se klaní. Zlostník rouháním spiv zvlčené smysly Skončiti žert chce smrtí otroka bratra, Do srdce míří šíp jak do zvěři líté, Váhá smrtí, bratrby trpkosti poznal Otroctví, a y všech hrůz při smrti zažil. Starcovi puká srdce, a mukami duše Rozvětřujícý ďáblům věnuje vraha; Však syn nedbaje hrůz a posvěcování Marného slov šíp bratrovi do srdce střílí. Zpíratel zhasl, sám vládna co na nebi Bůh, co Na zemi Saladýn svou velitel spojí S vítězem moc, a Křesťany na věky zmaří. 157 Suran spatřiv krev padl, řechtaje kruhy Křičí, kroutě se zem jak vrahyni hryze. S hory se větří prach, hřmot zbrklého pluku Otroky smrtí, jak stín vrahové nectní, Slunceli zakryje mrak, se do lesa tratí. Vidouc slouhové věrní Křesťany švarné K pomocy spěchati v důl, jak zdrážděné saně Mustaffu roztrhujíce mstu ve krvi sytí. Stařeček živne, a vidí Křesťany, slyší Rozpalu vztek; krev synova – nedbaje otec O sebe syrý patří na syna svého, Na svou prošlou slávu a zmatené štěstí, Padá, líbá krvavé ruce a myje Černou slzami tvář, msta, lítost, a vztek co Dračice rozbodujíce mdlé stísněné srdce Pudí vývaly z ust, slov pronikajícých Hlubiny duší, vzdechu a hořekování Strhané jekoty, pohledu bouře a oudů Umrtvujícých svál tvor zmrazuje každý. Vévoda s lidem se blíží, na poli vidí Oběti vzteku, a zkleslým přispěti káže. Suran zří, šat se sebe škubaje pláče, Krajina třese se leklá, lidé co skály Stojí. Živote můj! kmet volaje klečí, Kam jsy se se země děl? Proč se neotevřete 158 Na kynutí, proč nepřivinete ruce K prsům bídného svým? Co sy v ouzkosti počnu? Kdo mých statků, víryvíry kdo hájiti bude? Hrdiny šereda przní. Víro a vlasti! Sláva se zkalila nám; ach! cyzynec Bůh vám Kázati, cyzynec muž vás svírati bude. Pukni, ó srdce, a zhasněte oči, by hanby, Smrti a poroby vzhled mých nestočil smyslů; Řekl, a do mdloby padl, zas k životu povstav Rukama lomil, a poklady usmrcujícý Rozkoše květ klel, na syny volal, a světil Křesťany na smrt, by na sebe popudil mužů. Křesťané vidí otce a bolesti jeho, Cýtí ouzkosti střel; v hrad syvého nesou, V spěchu se k pomocy trou v hor děsyvé stráně. Po tvé již pomocy vzdychá, hrdino! otec S zástupem svým. Jak hromové střely se sypou Na něho z oužlabin drsných loupežujícý Zborové; zlata je lesk, med rozkoše vábí K outoku v zátočin střed; však hrdina stařec Outoky sráží v hlubině odvažujícých Na smrt se mužů. Vítěze koruna slávy Krásý, smělosti plamen a svobody sladkost Zkřídluje k činům; k činům hlukové noví Budí hrdiny ctné. Jak vosy se Křesťané zrádní 159 Řítí na křižovníky, a šeredu bouří Skrývati, hlukotem zbrklým mámiti duchy Statečné míní. Hrdina v čele co muž svým Příkladem zobruje muže, a k prudkosti v bok mdlé Zástupy tře; tma, bouře a křižové blesky, Po nebi hřmot, strach na zemi zplozuje zmatek. Bitva se mocní, ztrojuje s outokem vztek, hlad Po zlatě zjeduje srdce, a v prchlosti proudy Divochy vrhá; hlavu již skloňuje smělost, Vítěz kmet vstupuje v před, šíp vévodu stíhá, Mate se řád, kmet klesá, mužové slabnou: Vratislav v tom otroky loupežujícý Na cestě zdrtiv, zaskočiv v roklině dráče Vydobyl otce, a zmužilé Křesťany spasyl. Poznav škaredy vin svých hrdina bratří U sebe zavřel, že do milé vlasti se vrátí. Ukrotiv lid mstou vrahům vyhrožujícý Vstupoval cestou, o svého milého otce, O svůj pluk jak přítel se staraje věrný. Slunce se klonilo k moři, a otcy y lidu Klesala sýla. Tuť hrad jim pokynul pyšný Krásami blýskavými, kde panoval Suran. Zhlídnuv pro lidi kraj, a potřeby zřídiv Vydal se v hrad, kde pláč, kde s zoufalivostí Tesknota rozbily byt, a mrtvily jiskru 160 Vlídnosti svaté. Sem slouhové Ladislava Nesli, a žádný vstříc jim nevyšel z hradu. K posledu Suran sám jak bolesti obraz Naproti šel, a hrdinu s přátely vítal. Slzami skropoval tvář, a bědoval, jak mu Osudu hrom květ slávy a rozkoše srážel. Vzhlédněte na mne, ó milkové slávy a štěstí! Mocný panuje král, a v rozkoši sedě Řídil jsem volný kraj, a poklady množil. Okoli kynulo mé, lid hroze se hněvu Potopil v touň, v skal hlubiny spustil, by zlato, Perleby životem svým, by mi lahody vzácné Vydobyl z zátočin smrti; mně sláva a moc, mně Krása a láska a štěstí sladily květné Života dny, mně y synové – po všem je veta! Praviv rozlil se v pláč, až outrpné duše Strnouc hořekováním cedily slzy, Až se y láskou zplašila nedůvěra Tklivého srdce, a k člověku člověk se blíže Poznal y křehkosti své y osudu hrůzy. Suran, jakoby vrch všech se srdce spadl bíd, Jakoby naděje hvězda mu svítila v nocy Trpkého příkořenství, vyjasniv čelo Povolil duši, by v lehčivém rozmlouvání Nabyla sýly, a láskou zvýšila mocy. 161 Očima jiskře a líbaje bojovníky Nad Bohy vyšší hlásal se nejšťastnějším Na světě mužem, že v proudivém nebezpečenství Břehu se dotřev, spatřiv koruny hrdin Švihne se k blahosti chrámu, a s nimi se zvěční. Očima mžikl, a slouhové snášeli světa Celého krásy a lahody v sýň, by se hosté Po putováních drsných zhlíželi v kráse, Užili lahody s ním. Co jen smysliti může Mlsnota marná, krásyti ouprava vtipná, Všecko se spojilo tady, a vábilo krásou. Suran radosti syť, dceř tenata lásky Rozvinujíce co ptačata hrdiny mocné Lapiti mínili v pasť; však Lucya bystrá Seznavší pocty a lásky a obsluhování Zbrklého jed krok starcův stíhala každý. Lékaře přivezli v hrad, by hrdinu starce Zhojiv vyvodil div. Tuť pohybování Pána a dcery a radosti obsluhujícých. Lékaře uvedli v sýň, y mu svěřili cti a Mužnosti kmen. Kmet kouzliti začal; Do země hledě, a křižuje sebe y hrad, a Broukaje slova co noc a vichřice strašná Ukryl se v kout, a před lidem čaruje kolo Vstupoval do něho, sedl, vstal, a o pomoc volal. Vykonav kouzly své vzdychl, lid rozběhl se strachem. 162 Lucya, jakoby klamů neznala skrytých, Jakoby láska a ctnost všem z vřelého srdce Prejštila med, stín divocha vychytralého Zvídala šepty, a viděla, jak se již v nocy Škaredé k lékaři krade, a slyšela řeči. Vévody máme. Jen Křesťanu milosti žádné. Jediné mstou můj okřeje duch, a se srdce V ouzkosti ztiší. Zdlouha ať jed, a y líky Životy strhnou. Plukům vyšleme vína, Opilé rozkošníky co zvířata potřem. Takto y na jeden ráz moc Krystovu, světa Ozdobu zvrátím. Suran k lékaři pravil. Lékař rozpustiv proud své skrocené vášně Na křižovníky co na divé potvory žehral, Hrozyl y mstou y se potěšil panováním Rozumu, vtipu a moudrosti stísněné bludem. Lucya zjevila spěšně, co slyšela v skrytě. Vážný Vratislav svých povolav hrdin Očekával, co lékař ploditi počne. Se zborem slouhů v oděvu omamujícým Hrůzami sprostý lid v sýň vstupoval stařec, Víno a mast jak svátosti slouhové nesli, Strojili stůl, v němž posadiv podivy světa, Moudrosti plod hlas k zborům vypustil temný: Vůkol oa vůkol jsem svět jak zkoumalec bystrý 163 Přehledav vedral se v svatyni přirozenosti, Kdežto mne objala moudrost, a kojila láska. V rozumu obra jsem zrostl, jak milenec Boží Zázraky konal, a zemřelé k životu křísyl. Křesťane! důvěru slož jak na svého Boha V moudrého muže, a pí, můj hrdino mladý! Božský stroj, jenž schopnosti tvé a sýlu Zvýšiv mladosti tuk v žil oběhy vlije, Že se y vrovnáš obrům velikomocným Prošlého světa, a slavené hrdiny zatmíš. Vévodo slavný! zázraky budoucnosti Vida se kořím tvým, ó anděli Páně! Napřed již činům, o tobě svět a y nebe O tobě mluví, pro tebe korunu pocty Země, a nebesa ples již pro tebe strojí. Padněte v prach, a se klaníc vítězy Bohu Rodové vděční písněmi oslavujte Lásky a štědroty lesk. Pí, hrdino mocný, Božský stroj, y se podivem staň. Ty, ó kmete! Dotkneli mast tvých oudů podivotvorná, Choditi zdráv, lid šťastný říditi budeš. Řekl, a uchopiv koflík Čechovi podal Božského vína. Ty pí, Čech promluvil, napřed, V tobě bych zázraky spatřiv vínem se zbožnil. Zdrahal se kmet, však meč ho donutil k pití. S otřásáním koflík na dno až vypil. 164 Zděsyv se náhlou smrtí pitomě jak sloup Do země hleděl, a přehnav ouzkosti ducha: Křesťane! můj zlý duch ti vyjevil kouzly Nápoje mého, co ze snů vypravil lékař. Netřesu tvým se y smrtí vyhrožováním, Umru co Bůh jsa pravdy a moudrosti ohlas. Kde jsy, ó Bože! proč, v nebili Hospodin bydlíš, Na mneli zříš, svých nevyšleš rozdrcujícých Hromů, aby jsy vyhladiv neznaboha Důvody dal své mocnosti širokovládné? Stín jsy ty Bůh! smrt nesvede sylného ducha S pravdivé cesty, a temnota neupoutá Volného srdce. Co muž a co mládenec zkoumal, Čeho se dotřel y kmet, toť hrdina v smrti Mořivé zpevní. Slouhové tuposti věčné! Mými co blednete slovy? Y já jsem se bludům Jako vy klaněl, a bubliny líčené líbal; Však mých rozehnal pěn blesk moudrosti svaté, Modla se ztopila v touň, mdlá zjasnila pravda. Křesťan jsem byl, a pilného národu vládař; Pro blud opustiv vlast a y všecko, co muži Na světě milého jest, snář v nebezpečenství Letěl jsem proud, a zde pro pěny v Palestýně Zažil jsem práce a bíd a y nátisku od svých Nejrozmilejších bratří. V svatyni poznav, Jaké to pověry nás jak zvířata mámí, 165 Odřekl jsem víře se vaší, zpříčil se vůdcům. Samotu zvoliv hleděl jsem přirozenosti Veškeré vnad; však Křesťanem v vyzpytování Pravdy jsem zakusyl ran, až srdce mé vřelo Ztrýzněné mstou, až smrtí zplatiti křivdy Hodlaje všem, jed na vrahy blahosti své jsem Svařiv protivníků usmrtil na sta. Jestliže na nebi Bůh, ctných v světěli chrání, Proč střel nevyslal svých, by mne srážely v propast, Že jim s rouháním smrt v samotě chystám? Řekl, a škřípaje zuby co po zemi červ se Do kola svíjel, a cýtil y prudkosti jedu, Poznal y mocnosti Páně a osudu tíže. Ztrativ pomalu řeč, a očima kroutě Zaťal y pěst, y se do nebe spínaje hrozyl, Jakoby v mukách smrti chtěl zápolit s nebem. Z těsnoty vyletěl duch,duch, lid zděsyl se zkostlý. Hrůzami zbití slouhové prchli, a zprávu Pánovi nesouc zvětřili starce, že s hradeb V příkop se svrhl. Již pozbyli Křesťané vrahů. Vratislav svým rozkoše přeje, a statků Fatymě odevzdávaje s svým se tu otcem Jediné těšil. Co rozmilé sestře se vděčil Lucyi krásné, a děkuje Bohu, že z víru Příkořenství mocně ho strhl, slib mu složil 166 Před všemi lidmi, že pro něho krůpěji krve Zcedí, v práce a smrt jak v plesy se hodí, Aby se upevnil kříž a svatyně stkvěla Na věky v Palestýně. Y Křesťané všickni Hlasytě vyřkli, že s vítězem nehody zdělí. Víra ten zmocnila cyt, a zvýšila duchy Kleslých hrdin. Tuť bouřivé radovánky Pojaly lid: Bůh mocný bojuje s námi! Hlásali s hřmotem, a cýtili obrany jeho. Jak jen růžové zdraví líbalo starce, Po boji oddechl sy pluk, hned k táboru chvátal. Sotva že Křesťané vyšli, již blížil se Rajmund Nemaje oddechu, láskou k milence hnaný. Jak se tu vinuli k srdcy, a jevili cyty Horoucý, y sy ujišťovali stálost Milosti mladnoucý! Ach! vypravovala Fatyma s hrůzou všech bíd příběhy strašné Milému svému, a záštím hořela věčným Na Vratislava, a dráždila na něho soka. Jaké to potupy meč, že krásou ozbožňujícý Zhrdaje v svobodu prchl, y nebem y peklem Pohnu, a smělého muže co otroka snížím. Řekla a sladila řeč slov vnadami všemi, Jevila pokladu blesk a rozkoše pramen, Vzbudila v Křesťanu chuť, by oslaviv ducha 167 Hrdinstvím trůn založil v svatyni Páně Pro sebe pevný. K Božským stvořen jsy činům, Hrdino prudký! pravila lichotivými Fatyma slovy. Kdo rovná v kráse se tobě? Obra kdo sýlou zmůže? Tys koruna slávy, Mladosti květ a y moudrosti ohlas, a otrok Kořilbys kolena svá, jak pokyne mladík? Svět se ti klaní, vábivé mladosti krása K nohoum vine se tvým, a ty milenec dívek Rozkošných, var smělosti, podpora kleslých Zhrdaje panováním poutabys líbal Mrzkého otroctví? Sraž řetězy zvyku, Šalby a modlářství, král na světě slavný V svatyni moudrosti vkroč, a krásami sladké Rozkoše smysly své spí. Tak dívčice mluvíc Zhlížela naň, jak zhlíží na kraje slunce, Z jarali budí cyt vší přirozenosti. Rajmund nemoha svých již svírati cytů U milé klekl: Tvým, Bohyně, otrokem věčným, Promluvil s vášní, buda se v nebezpečenství Hodím proud, muž slepě se proderu ohněm, Abych jen vydobyv krás sy nejrozkošnějších Na světě celém co Bůh sám panoval v srdcy Zvolené své. Tvá sláva a žádosti duše Nejnemožnější prácemi mými se zvěční. 168 Byťbych y zraditi vlast, byť bych Bohu se svému Zpříčiti měl, rád, okemli milenka kyne, Vyliji krev, svět k nohoum Bohyně složiv Víru y přátely své jí v oběti vydám. Praviv přísahu složil, že vlídného Krysta Zapřev s Křesťany v boj jak s satany vstoupí. Milenec můj buď hrdina král, na to svodná Fatyma řkouc, jak přítele nejmilejšího Vinula k srdcy, a zbožnila zrádného muže. Všecko, co zbouřiti cyt, neb zmámiti smysly, Rozumu jiskru y zdusyti vnadami může, Štědrý vyrojil hrad, a rozkoše moře Ztopilo neviny stud, čest vznešené duše, Víry y věčnosti krásu; jen radosti pěny, Zlata y svobody lesk, a hromové tvrdých Panování lákaly zplašené srdce, Bouřily vášněmi hlavu, a plodily zradu. 169 Vratislav.
Zpěv osmý.
[171] Obsah.
Saladýn vyslal ku Křesťanům posly, žádaje o pokoj. Rokování o pokoj mezy Křesťany; zavrhše pokoj vyhánějí posly; Vratislav vzav je pod ochranu vyvádí z tábora, a Zulimu s synem jim odevzdává. Rudolfa na sebe rozlítil; ten uzavřel, že Vratislava zabije; jde v nocy do stanu jeho, a mysle, že ho zabil, prchá. Vratislav po tom činu se šťastně vracuje. Saladýn slyší, že se Zulima blíží; radostné shledání; propouští zajaté Křesťany na svobodu, po prácy se svými se v zahradě vyráží, pak do boje chystá.
[172] Hrdina Český v tábor se s prozpěvováním Usadiv s zástupem mužným všecken lid zlítil Na Saracény. Až do vzteku zůřivec Rudolf Křesťany vehnal, a na zlato ukazujícý V plameny rozšlehl co syrnaté potravy záští. Rajmund hodlaje trůn sy zvěčniti stkvělý Jak had stříkaje jed mstu vkořenil v srdcých. Všecko jen bouří. V rozpalu nejzvětřenějším Nový bleskotem div lid zmrazuje trhlý. Slonové k táboru táhnou s pokladem valným, Azya smutná kloní koleno své, a Korunu slávy svět skládá věčnému Krystu. Panstva se scházý zbor, k nim poslové mluví: Saladýn náš hrdina širokoslavný, Mocná knížata! vás se srdečně táže: Vojnuli věčnou Křesťané zvolili sobě, Čili co králové moudří přijíti mír, hrob Zýskati Páně co otcové národu svého [173] Bez boje chtějí? Sultán, pokoje ctitel, Slávy a života běh jak bublinu mylnou Znaje sy vyvolil smír. Ač sladivé štěstí Milence líbá, národu láska a mocnost Hrdinu hradíc slibuje obživujícým Namaháním vítězy svobodu stálou; S blesku své slávy co Bůh sám v kalinu stoupiv Křižovníkům Syryi odevzdává. Vážní poslové řekli, a při živém Bohu Přisahajícý tvrdili žádosti pravdu. U křižovníků nebylo slyšeti dechu, Nebylo viděti cytů. Do sebe hledíc Přemejšleli, co s pokojem činiti mají? K pokoji zlata je blesk, v boj honila víra; Rádiby líbali mír, a y radosti žali V bohaté zemi; však pokoje žádost Soužila vášně, a Saladýnova moc a Sláva se vršila k nebi. Kdo s vladařem mocným V závodu zvítězý, kdo zvlněné proudy Hromovy mocnosti sepne, a svobodu zjistí? Sultán pokojem zobří, Křesťané zhasnou. V rozpaku Ladislav k svým promluvil bratřím: Knížata mocná! Sultán pokoje žádá, Po něm y Křesťané touží. Pekloli, čili Nebe sy vyvolíte, ó koruny slávy? 174 Pokojem vykyne ráj a záhuba vojnou. Rozumli čistý řídí vznešené muže, Slepéli žádosti dým hlav nemate pevných, Bohali milujíce y národu svému Přejete štěstí, soběli spokojenosti Základy klenouc k věčnosti kráčeti chcete; Podejte, mužové Boží, pokoji ruky. Dokud se vztekati boj, mdlé národy tříti, Prameny každého štěstí kaliti bude, Jakého dojdete v bouřích blahoslavenství? Kníželi uvede řád, neb důchody zvýší V krvavé zemi, a vztek a y utiskování Vloudí v svatyni lid, by se z rozmilé vyrvav Vlasti co milenec hrob zde spatřoval Boží? Zavřete pokoj, a s celého světa se shrnou S poklady putovnícy do Palestýny. Hrdina přestal, a tichost opanovala Veškeren sněm; jen v pohledu nejistota Každém se barvou vyobrazyla děsnou, Jevíc prudkosti vášní, v vrtkavém srdcy Vírně se křižujícých. Sláva a trůn a Rozkoše pudíc k činům zvětřené muže Zplašily pokoje blesk; zas tichého štěstí Lahody, růžové ženy a spanilé dítky V pamět se tisknouc krásami obnovenými 175 Tvářily rozbroje vzteky a pokoje sladkost. V jediném srdcy y k vojně y k pokoji láska Hatila rozum, a hrůzou zavřela usta. V pomatenosti se prodrav z strašného ticha Vratislav vstal mládenec obživujícý Pohledem tvorným k skutkům klesavé duše. Ozbrojiv cyt z ust prudká vypustil slova: K pokoji radím, k pokoji ouzkosti naše, K pokoji povinnost nutí národu otce. V popeli leží zem, lid na poli zbitý, Ourody zahynul květ; kam pilnosti růže, Moudrosti jádro a radosti zmizela krása? Otcové vlasti! ach, Křesťané synové Boží! Vtiskněte do srdce hlas své naděje věčné, Zmocněte duchy, a národy pokojem smiřte! Pokoje před všemi žádá divoké vojsko. Lítá zvlčila vojna y laskavé srdce. Jestliže zásluha svatá národy tříti, Kam vás povede vztek? Již zkusyli, bratří! Zpoury jste moc, a y zažili v rozbroji strachu. Zavřete pokoj, a vlídníc zdrážděné vojsko, Stavíc moudrosti chrám v své zbožněte zemi. Skončiv usedl. Knížata bouře se hrozýc Klonili k pokoji srdce, a mínili slovy 176 Zjeviti cyt, když vášněmi rozvětřujícý Jarolím kněz k vůdcům mluviti počal: Sám Bůh zbraňuje vám, byste, Křesťané, pokoj Zjednali s neznabohy. Kdo zrazuje Boha, Lidemli zůstane věrný? Na oko anděl Ustama ctí jak Křesťané Boha, a pěnou Sultán zmámiti nás, y zmařiti hledí. Věčný snovaje pád již poklady vábí, Již cti, lásky a ctnosti y vznešené mysli Bleskotem láká, jakoby miloval syny Krystovy, jakoby kříž jim zjasňoval milý. Krásný svedeli vás klam v záhubu, bratří? Vězte, že nevěry syn jen nevěru zplodí. Než co zde marní rokujem opovržency? Smímeli líbati mír, slib zraditi svatý? S tělem y s duší na věky slouhové Boží Přijali kříž, aby s kořeny zvrátili hrad, a Zhubili nevěry rod, by co vítězné slunce Zastkvěl se na zemi kříž, hrob živého Boha Křesťany k utěše zval jak rozmilé dítky Mocného Krysta, by po světě obživujícým Hlásal se div, že zhynulo všetečné peklo Božím vojskem, že sláva se Krystova šíří, Potupa mře, a ctnost y důvěra živne. Dokud jen stín zlých strašiti Saracénů, 177 Dokud jen dech mdlé nevěry větřiti bude, Pokoje žádného jim, vám žádného stání; V bouři y v zymě y ve dne y v nocy co praví Ctitelé Boží hrňte se v boj, a co vrahy Buřiče bíte, až mrzký zahyne plod, až Křesťan se mocný v svatyni na věky zpevní. Takto y čest, tak káže y náboženství Svatému vojsku; a zrádcové utrhajícý Živému Bohu vy slib byste zrušili věčný, V porobu vydali lid a v posměchy Krysta? Bože, ó Bože! co na světě děje se s tvými Vyvolenými, že podpora tvá, že y Krysta Dobrého lid jak vrahové nejstrašlivější Na milé bratří zbraň, pout okruhy těžké Kovajíce y kříž y se zmařiti míní? Sešli, ó Bože! mi smrt, bych z kaliny jedu Vstoupiv v odplaty ráj hrůz neviděl v zemi Pusté, a neslyšel spiatýspiatých hořekování. Jestliže synové zdární prodali Boha, Zraduli plodí čest, kdo hájiti víry, Brániti měst a ctnosti y neviny bude? Sešli, ó Bože! mi smrt, než potupu svrhne Na světy peklo, a zdrtí Krystovu víru. Vidímť v duchu y bouři y vítěze Turky, Nebezpečenství sype se na hlavy naše, Vášněmi proudí vír, smrt zkřídluje hrůzy, 178 Potopa hrne se sem, ach! poroby nectné, Kníže co chlap, kmen sýly a mladosti krása V potupě mrou; kam sláva se poděla naše? Praviv zakryl sy tvář, pak hlasytě plakal Pro svého Krysta, že jasnost mocného Boha Syvne, a Křesťané, sláva a ozdoba světa, V necti se topí. Knížata Křesťané pevní, Ač svá skláněli srdce co otcové mdlého Národu k pokoji, ač je y sen, ač y sladkost Blahosti pravé co zmilené líbaly syny, Ztrnuli hrůzou, slyšíc hořekování Věrného kněze, a vidouc mstivého Turka Plesy a utiskování v plamenné mysli. Bázlivec nedychaje co pachole křehké Děsyl se stínů, tvoře sy s mukami peklo. Zbrojník rozpaky spatřiv mylného sněmu Sokům ukoval pád, aby zohyzdiv krásu Slavného muže co vítěz se v rozbroji zastkvěl. Takto se v mužích zkřížily náruživosti, Mdloba a pevnost, víra a nevěra, strach a Smělost bouřily v srdcých divého sněmu, Ouzkost zrodila hluk, hlas stíhaje hlasy Vyvodil zmatek, ten moudrost okovy sepial. Z hlukotu zůřivec Rudolf protrhl se jako Vicher vyvracujícý stoleté sosny. Ustama plyvaje jed, a očima zkázu 179 Stříleje vztekem se třásl, jak osyka trne, Hneli se větřík; zlostí sotva to vyhřměl: Vratislave! tys nevěry syn a y přítel Zrádného Turka. Rcy, šálivé moudrosti slunce! Před Bohem živým: proč nám k pokoji radíš? Vrahům zemřela moc, již svoboda věčná Krásý svatyni Páně, a Křesťané věncy Neuvadlými se lesknouc obrové míří K nesmrtedlnosti, a korunu odplaty přijmou. Sultán na zemi brouk k nám vine se had, by Neroztřepila zbraň ho vítěze Krysta. V běhuli slávy a štěstí Krystovo vojsko Zůstane stát, až neznaboh podpory zmocniv Na rozmařence se proud s svou vyhrne sýlou? Rudolf nemoha zmocy své vzteklosti umlkl. Po něm se Rajmund v řeč jak schytralec hybný Pustiv promluvil k mužům: Do boje, bratří! Dokud se vítězství k nám skloňuje volně, Dokud y rozhlašujícý zázraky pověst Ztřepuje bystrosti syl, svět v okovy ková. Sultán, nevěry sloup, červ v poušti se plaze Vyhledává v oukladu příležitosti, Aby y láskou, aby y milosrdenstvím Pohnuv nebe y zem sy přátely zýskal. Zpozdilec král! kdož ujme se otroka v tísni? 180 Dokud je dáví strach, v boj pusťme se nový; Syce je zoufání a y potupa světa K smělosti zvětří. Bůh nás s anděly svými V Egyptě očekává. Rudolf se ozval: Egypt na světě ráj zve slavené syny Boží do svého lůna, a zlato a krásy Se všemi lahodnostmi ti, vítězy! chystá. Vytrhni zbraň, a hráz se ti odporujícý V hlubinu svalí, okoli rozkazy mžikne. Po mnohé bídě a hladu a mořivé prácy, Křesťane! v rozkoši seď, a národy vládni. Pravil, a knížata vrtká poctili chválou Lítého rozbrojníka, a zavřeli v sněmu Pevně, že zvěční boj, aby z národu zlého Nepozůstalo v zemích jediné duše. Z povětrnosti je strhl svým pohledem jasným Vratislav, jenž po tuhé promluvil bouři: Bratřím schválil jsem mír, řeč ztvrzuji svou, a Hlásaje před Bohem pravdu, se neuhnu s cesty, Byťby y smrt, byťby poroba hrozyla věčná. Vbodněte do srdce meč, a y klesaje v prach řku: K pokoji radím. Však vás zaslepil slávy, Mocy a pokladu blesk, že viděti zkázy, Slyšeti nechcete pravdy, a jediné ducha 181 Pěnami spíjíc šálivé rozmařilosti, Nemožnostmi se tříti, a potřebu tvrdou Zlomiti řečí usylujete planou. Vzhlédněte z mylných snů, moc sečtěte obra Saladýna, a ztište se skutečností. Začneli poznovu boj, buď poroba nectná Sníží Křesťany nás, neb záhuba shladí. Přijměte mír, a vládněte v Syryi volně. Knížata roztrhše sněm, řeč mluvili k poslům Potupujícý práv a y jasnosti Boží: Věčný vedeme boj, tak přísaha váže Křesťany pravé, a k činům hrdiny sýlí. Jestliže Saladýn svých Krystovi zemí Nenavrátí, jestliže neproklev bludů Neřekne: Můj jsy ty Bůh, co jsy za lidi umřel, Propadl hrdlem y svým a y národu všeho. Křesťané vyřkli, a poslové mluvili na to: Pokoje květ vám, knížata, neseme vábný, Přijměte otcové smír, než bouře se strhne. Mocný Saladýn jak na nebi Bůh zde Na zemi vládne, a vyšleli po kraji rozkaz, Vyhrne lidu se roj, by Křesťany zmařil. Křesťané žádných hrůz a y mocy se žádné Nelekajíce co tygrové po krvi žížní. 182 Kliďte se ven, syc zavzněla hodina smrti, Poslové, vám. Tak zahučel zástupu jekot. Zůřivec obnažil meč, by šedivé posly Zabiv poklady dral, a lásky sy dobyl. Poslové ctní se nevyděsyli vřelcy. Zočíc knížata div, že y v nebezpečenství Poslové jasní tvář, jak na hru by s bratry Kráčeli svodnou, strhli se z nerozumnosti, Jediné Rudolf blíkaje na zlato vábné Zděliti chtěl lid poklady lahodivými; Vratislav však hlídaje pokladu všeho S zástupem svým vedl z tábora posly, a křiků Nedbaje planých svobody, práv a y Božské Vlídnosti hájil co hrdina v hrozyvém vojsku. Uvodiv vyslané v hrad, jim kázal, by noc zde Strávili celou. Vracuje k svým se co vřelý Milenec toužil, by noc dnes spíšila děsná. S nebe se přibrala noc jak mrákota věčná. Opustiv Vratislav stan, kráčeje v pusté Užině plésal, že tvář svou zakrylo nebe, Že se y větrové sýlíc bouřemi děsý Trhlou zem, že v rozbroji přirozenosti Veškeré Zulimu skrytou v svobodu vydá. Kněžna se kojíc snem jak májové jitro Krásným čekala dne, kdy hodina zavzní 183 Sladkého vysvobození. Cýtilať šípu Škaredé smrti y zažila poroby mrzkých Ukrutenství. Hospodin mdloby se ujav Anděla k pomocy vyslal, a pomoc se blíží, Svoboda leskne se svatá s lichotivými Krásami v obrazu jasném, a na milé kynouc Štěpí rozkoše ráj; muž hrdina Božský Očekávaje své než klenoty stkvělé Milenky dražší spíjí lásky se medem. Zulima krásná v duchu již milého líbá, V moři se radosti topíc na divé hrůzy Zapomíná mstivého příkořenství. Z cytu se rodí cyt, a z rozkoše rozkoš, K srdcy již syn, již manžel ji líbaje vine. Radost se vrší, však se y pohrožujícý Stahuje mrak, snad hrdina zradami mře, s ním Svobody hvězda. Co tesklím? Hospodin dobrý Neviny ujal se mdlé; kdo mocnosti jeho Zpříti se smí? Byť světové odporovali, Zmaří outoky světů, okemli pohne. Ach, jak vichrové hučí! bouře se valí; Kdyby y hrozyla nám? Proč, bázlivé srdce, Stínu se lekáš? Svoboda v bouři se blíží. Jakýs šíře se hluk meč do srdce vráží. Snad to zas vzteklosti hlas, snad zvítězyv lstivý Poznovu dráč smrt trpkou Zulimě nese. 184 Bože, tys obrana má! kdo věčného zmůže? Takto y svobody leskot y poroby kruhy Střídaly obrazy své, buď vnášely k nebi Jasného ducha, neb z mžikotu zaradování Srazyly v žalosti touň. V tom rozpaku vcházý Vévoda v sýň, s ním poslové; vévoda míjí. V táboře Rudolf mstou se neskrotitedlnou Zanášeje, co satan bouře, a zkázu Chystaje sokovi jistou v hrozyvé nocy V samotě kráčel co mor, neb krůpové mračno. Zůřivec s hrůzou žehraje na Vratislava Obnovil v paměti své teď nátisky všecky. Tyranem dívčicy ztratil co dennice krásnou, Vítězem zmizela moc a y poklady hojné. Mladík panuje sám jak na nebi Bůh, a Otroky zvětřenec nás k svým snižuje nohoum, Ruce mu líbá lid, kněz milence žehná, Kníže y koleno mdlé jak chudera kloní, Aby mu vystavěl trůn, a do nebe vnesa Hrdinu vychvalováním oslavil sebe. Křivdyli ztrpěti mám, své mrtviti vášně Oslazujícý trpkosti života mého, Hlesneli král? Ať mrzký otrok se koří Otroku slávy, mne knížete svoboda těší, Roztřepiv šeredu pout sám potupy pomstím. 185 Praviv vytrhl meč, a chvátaje strašnou Nocý tužil se ďábel, že vyvede skutek Podivu hodný. Pomsta ho nutila k vraždě, Pocta mu jiskřila krásou nesmrtedlnosti, Jestliže jednati muž, lid voditi k slávě Krvavé bude. Co vyslanec vstupoval Boží, Kvapil, a ve běhu stál, jak zmatenec stojí, Před nohy třískneli hrom; strach vysypal muky Na něho troucý, pravota vzbudila v duši Ouzkosti cyt, vrah trnul co osyka hrůzou. Hrůza ho přešla, a podoby umrtvujícý Smělosti jiskru se ztratily v páru, a nebe Zakrylo tvář; vztek ozbrojil násylníka Vrtkého poznovu mstou; čest slavného rodu, Krystova pře mu do srdce nalily mocy, Hlava se spíjela snem, a rameno živlo, Ruka se třásla, by meč již vrazyla v soka; Koruna odplaty věčná s hvězdami čelo Krásyla muži, a zvýšila oslaveností Spitého ducha. Co hrdina hrůzami kráčel V radosti chrám, a blížil se k věčnosti trůnu. Vicher se zmohl, a zmítaje do kola vírem Hrdinu s rozkoše strhl; meč spravedlnosti Pod nebem hořel, a stříkaje plamenem k zemi, Jakoby Soudce tu stál, a pravoty přísný Mstitel se tázal: Co satane činiti míníš? 186 Nalekal těsného ducha, a obrazy živé V pamět mu tiskl. Vrah spatřoval stín, jak Nedbaje vzteklosti Čech z pout poroby vytrhl Kleslého muže; zde stud se mu vyrazyl v tváři, Hanba mu svírala srdce, a nížila duši. Strachuje vřelec se vin, zas vracuje se, a Skrývá meč; v tom ticho se po nebi rovná, Mrtvota tíží zem; již y přirozenosti Pohled ho do vzteku honí; růžové dívky Vábná tvář, Bůh, potupa Krystova, trůn a Poklady ztracené mstou, strach poroby věčné K činům divocha křídlí; vstupuje v stan, a Zasadiv do srdce meč krev stříkati vidí. Po činu nebesa hoří, hromové perou Střelami vrch, strom v ouzkosti větvemi praští, Třese se zem, jak vrahaby zhltiti chtěla. Vraha již spatřuje Bůh y veškeré tvorstvo. Zmatenec zkameněl; zaběhl v poušť, a zde hledal Před Bohem skrýše a v ouzkosti ulehčování. Vratislav však vyvodiv vlídnosti skutek, Plésaje v srdcy se bral tmou k domovu svému. Saladýn jak moudrosti milek se k vojně Hotově pokoje chrám svým zkrásyti hodlal. Marná usylování! Křesťané zhrdli 187 Pokojem svatým. Zulima v porobě s synem Vadne; co počne sy v bouřích nebezpečenství Rostoucýho? jak kruhů rozmilé zbaví? Pomocy nikdež. Tu plamenem rozhorlenosti Zbystřiv řekl: Již nebudu živiti dráčů; Matkuli s dítětem mučí, milosti žádné. Knížata, sprostí – slouhové! Křesťany bíte! Saladýne, kam míříš? Z tebeli satan Povstati má? Buď člověkem. Pravil, a okřál. Novina v tom, že se s dítětem Zulima vracý. Zlítiv se sultán vykřikl: Do hrobu klesla. K městu se blíží, kvap, a své rozmilé přijmi. Rozmilé Saladýn k svým přivinul prsům. Radosti vršil se hluk, cyt plamenné lásky Písněmi vzhůru se pnul. Sem, hrdino! přikroč, Smíšli zde vstoupiti v kraj, a se potkati s láskou? Sultán vzdychl, a slzami skropuje tváři K milence řekl: Ach! jak ti ouzkosti splatím, Zulimo má? O Křesťané nemilosrdní! Jak jste svírati krásu, a mučiti mohli Nevinné srdce? Vždyť tvůj, má dušinko! pohled Bleskotem zdrobuje skály, y zvířata krotí. Saladýnek co pták jen lítaje kolem: Svoboda blaží nás, pěl, matku y otce Líbaje, rukama tleskal, že v blažené vlasti Bydleti bude; a blíže se k hrdému městu: 188 V nebi jsem, zvolal, a rukama na lidi valné Ukazuje, co bratry je srdečně vítal. Na hradě jsou. Zvuk veselé hudby se ozval. Saladýn svou vítaje Zulimu krásnou Vyjasnil tvář, a vyvodil radovánky, Jakých málo kdy svět se roditi spatří. Vyslyšev smutných příhod vypravování Pokynul slouhům; Křesťané ze žalářů Kráčeli k trůnu, a trnouc strachy se s světem Loučili svodným. V poli jich nebezpečenství Nerozviklalo s váhy, co orlové v bitvách Lítali v smrt jak bůjní mládkové na hru; Otroctví však snížilo vznešené duchy. Čím se již blížili víc, tím hrozněji trůnu Bleskové hatili lid, jenž k popravě vlekl se. Na dvoře jsou; trůn strašný hvězdami svítí, Sultán leskne se Bůh, smrt ustama jeví, Slovoli vyřkne. Co stínové na něho hledí. Sultán mluviti chce, tuť bez se zklesli. Tak lid umírává, zářili vidí Zkřídlené hvězdy; ach! vojnu a drahotu, hlad a Mor nám poslice Boží, rozmilé děti! Předpovídá, zděšené rodiny křičí. Přítel se s přítelem loučí, synovi matka Dělá na čele kříž, kmet líbaje vnučku 189 Lituje krásy, a s ní se y ku hrobu blíží. Křesťané slyšíc hlas, že svobodu sultán Daruje bojovníkům, povstali z mrtvých. Bohu y sultánovi y vlídnému Čechu Děkujíce co zvětřené duše se vroucně Líbali kolem, a lítali ku břehu moře Ječícýho, by vlast svou zočili milou. Naděje sny jim plodila oslazujícý Trpkosti cest; již muží viděli v duchu Černavé háje a vrch, kde se zrodili šťastní, Prvních užili radovánek, a lásky Krásný utrhli květ. Y nebesa jasná Vítala volný lid, y zbouřené moře Spínalo vichry a hladilo kolíbavé Po čele vlny. Co dělati nevědouce V svobody požívání skočili v lodí, Vejskali, líbali sebe, a písněmi slavíc Radosti den, hluk vydali dalekovládný, Až se y skaliny k zpěvům probuzovaly. Saladýn se za nimi dívaje plésal V laskavém srdcy, a práce se uchopil perné. Po tuhém namahání v zahradě šíré U prostřed rodiny své den dokonal šťastný. Zahrada ráj vnad hojnosti rozvinovala Bystrému oku, a loudila krásami svými 190 K požívání outlého ducha. Zde matka Přirozenost jak štědrá vládkyně štěstí Spojila kouzly a lahody celého světa. Stráně a sady a les a s lukami pole S krásami rozmanitými se stavěly v slávě Oku se divícýmu, a jímaly srdce Tklivého lidu; y zpanštěné růže co dívky V májové kráse se pnuly, y modravé kvítky Loudily v stydlivém kroji co nevinné duše Mladosti květ k svým vůním posylňujícým. Palmy co koruny hájů stíhaly nebe Větvemi houstnoucými, a hájily stromů Každého věku co králové širokovládní. Pole a květavé louky a voňavé pouště Živily ptactvo y zvěř; slon v rovině kráčel, Z doliny páv, jak okrasa přirozenosti V ouplném květu se stkví ctná dívčice studem, Na horu vyšev se barvami proměňavými Před lidem spínal, a Božský z vonného houští Ozval se zpěv tvůj, oslavovateli jarních Radovánek, a k cytům obživil srdce. Na vodě plavala labuť co sníh, a se k sestrám Pojila čistým. Takto zde s přirozeností Moudrost zázraky kouzlíc do svého spolku Vyzvala růžové zdraví, vábila k sobě 191 Spokojenost, a y lásky y čistoty hledíc Chystala mírným lahody panovníkům. Starosti se sebe složiv národa otec V příbytku krásy a rozkoše obživujícý Zulimu nejkrásnější krásami vodil. Saladýnek co laň v sad skákaje zbíral Bělavé kvítky a růže, a korunu pleta Zpíval, a občerstvujícý ozdobil krásou Čelo své milé. Tu otec y matka se láskou Pohnuli outlou zdárného syna, a tváři Slzami kropíc radosti nejlahodnější Cýtili v srdcých. S očí smála se radost Vážného muže y spanilé ženyženy, co z jara Vábného v poli y v sadě se usmívává. Veselé duše co na nebi zčištěné slunce, Jestliže křísý plamenem pronikajícým Ourodu v zemi, a národy k radosti budí, Na sebe hledíc právě co nevinné dítky Zažili rozkoše med, a pudili z mysli Minulé ouzkosti mrak, jenž hrůzami děsyl V budoucnosti, y zkaloval hodiny dnešní. Na hoře strakaté sedíc, kdežto jim kraje Daleké krásu a poklady přirozenosti Mladivé rozkládaly, kde zahrady stromy 192 Kvetoucými, kde vlnami zlatícými Pole sy hrály, co po divém pohřimování Žena y muž tak mluvili laskavě k sobě: Smímeli rozkoše čistší žádati k štěstí Svrchovanému? Vždyť v měňavé hojnosti matka, Přirozenost nám poskytla ve světě darů. Vůkol a vůkol se radosti májové smějí, Nebe y zem jak hvězdami perlami lesknou; Kdybych však nepřivinula k svým tě, ó milý Manželi! prsům, k čemuby blesk mi y krásy, K čemu y rozkoše med zem vnadami lícná Obětovala? Co spatřuji tebe, co k srdcy Milého tisknu, y stromy se lahodivějším Ovocem třpytí, líběji lučiny kvetou, NadějiSlaději ptáčkové pějí. Jaké to Božské Rozkoše, v rájili milí pospolu bydlí. Zulimu Saladýn svou přivina k srdcy: Tebou nejvyšší, řekl, blahosti dojdu, Tebou milenko! plésám, byťby se mračna Syvá hrnula na mne. Co vítězné slunce Krotíš dravosti mrak, y mi v tesknotě steleš Růžemi cestu. O blaze, kdo tichoty šetře Vyhne se střel jak msty, tak y hubivé vojny, Zbíraje pokoje květ dny života krásý Vnadami lásky a moudrosti potěšujícý. Pravoty neoslepí blesk mámivé slávy, 193 Nezahrnou tmy zysku a lakoty mrzké. Očima zhlídaje král jak skalina v moři Pevná k věčnosti bráně, a spatřuje věnce Ozdobujícý pilnost a dobrotu čistou, Zplameniv ducha, by ctnost sy nad světy dražší Prácemi osobil muž, lid blažiti hledě Vcházý v blahosti chrám. Na mne, Křesťané! patřte; Štěstím oplývám, ne že sláva mi věnce Uvila nesmrtedlné, ne že se mi klaní Slouhové vděční, nesou světové poctu; Vlídného vládaře ctnost a y národu láska V pokoji šťastní. Byť se y valila bouře Na hlavu mou, s ní vrtkavé zradilo štěstí Milence svého, byť moře y nebezpečenství Topilo stálého ducha, y zývaje v smrti Neztrne duch; však, vzhlédneli na činy řádné, Orel se do nebe zvýšiv, nedbaje hromů Vstřelí v potopu bíd, a se prodere k ráji. Vámť ať rozvine štěstí praporec chlubný, Hrdiny zlíbá sláva, a chrám se co slunce Krásou oslavujícý zastkvěje Bohům; V jasnosti slávy a v rozkoše požívání Vdere se do srdce had, jenž radosti zkroutí, Vinami ztřese se duch, a v pitomost klesne. Pravda co Bůh vás v nahotě u potomstva Vyobrazý. Darmo jsem k pokoji kloně 194 Mírného ducha y slávu y poklady s štěstím V oběti vydal, bych národu ulevil svému; Křesťané pokojem zhrdli, a zdrtili štěstí. Vztekej se boj! Bůh ředitel krásného světa Zhubí buřiče vás, a své ctitele řádu Ozdobiv vítězstvím y je pokojem zblaží. Kyž ti to Hospodin splniv, Zulima vzdychla, Rozseje kvítí po cestě života tvého. Ach! že nic nepřebývá pod nebem v stálé Čistotě, že se y s slávou nebezpečenství, S štěstím spojuje pád. Dnes vítěze líbá Láska, a věčnosti hvězda mu v průvodu svítí; Zejtra ho nehoda v touň bíd s posměchem srazý. Proměna nepodvrátí stálého ducha, Milenko drahá! promluvil Saladýn, a Zulimu zkleslou k mocným přivinul prsům, V ráji se raduje muž, y v pustině zpívá, V nehodě neponíží, v svodného blesku Slávě se nevypne ctnost, jen nevinné srdce Za byt sy volíc. Pověz, kdo v porobě tebe Květinu outlou sýlil, ač vysypal muky Na tebe vztek? Ctnost bouřemi ukrutenství Obryni vodila v smrt, až zjasnilo štěstí Měnivé tvář, a se prodralo k pokoji s tebou. 195 Bez trnu nekvete růží, bez mraku nestkví Slunce se nám; zmuž doufaje v ouzkosti ducha, V slávě se nepni, a trhaje sladkého štěstí, Člověče květ tvoř plesy sy přítomnostiv přítomnosti. V blahosti, živote můj! tvá milenka sedí, Radosti moře se vylilo v pokoje sýdlu; Ach! jak srdce se třese, že milého mám, že K srdcy ho vinu, a slzami sladnoucými Rozkoš skropuje tvář; ach! okoli spatřím Drahého muže, a slávali neuvadnoucý S čela se mužného jasní, bez sebe klesám, Neočekávané proud se mi radosti prejštíc Stiskuje srdce, a mrtví prudkého ducha. Jaký, Bože, to cyt! Krev střeluje varná Do hlavy mdlé, a tvářemi lahodivými Zživuje radosti ráj; květ ozdoby každé Sype se k nám, blesk slávy a pravoty vládu, Hrdino! věční tvou; div celého světa, Moudrosti ohlas a vlídnosti krása mne ženu Miluje svou; shon rozkoše Božské mi zvrátí Zprouděné smysly, a duší zavěje plnou Blahosti vír v touň podivu nepřehlednou. Bože! co děje se semnou? V rozkoše bytu, V blahosti moři se topím, naděje květné Budoucnosti mi zlatí bělavé sny, a Staví milosti chrám; a předc jakésy zdání 196 Stěsňuje lekavé srdce, a v hlavě mi plodí Zármutku stín, že se třesouc na tebe dívám, Že se y k srdcy ti tisknu, a ztráty se děsýc Vzdychám: Nejvyšších jsem došla již štěstí. Rozkoše blesk tvé zmatuje smysly, snad štěstí Zvracuje tvář. Ach Bože! co křižuje v hlavě? Kdyby se pád – můj hrdino! nebezpečenství Hrozý životu tvému, ó podporo naše! Lítého boje se chraň, bys zachoval vlasti. Potřeba svatá vládaře do boje volá, Vojny se blíží vztek, střel neděs se dravé Bitvy, ó dušinko milá! Pro tebe, pro vlast Hrdina tvůj s svým národem do boje kvapí, V němž sám bojuje Bůh, by rozdrtil vrahy. Čili zde čekati mám, až Křesťané mstiví Zplazý ourody kraj, až národu květy, Ozdobu světa co divoké netvory potrou? Vzteklosti vstříc! Bůh zastane neviny práv, a Divochy zhubiv rozseje radování. Mluvil, a se srdce strhl vší ouzkosti tíži Milence své. Jak dennice obživujícý Zulima povstala v kráse se rozvinujícý Radosti cytem; co v rozkvětu ouplném růže, Hvězda se na nebi stkvoucý rozvila vnadné Ozdoby těla y duše, a k podivu muže 197 Nutila svého, že plamenem blažené lásky, Rozkoše tokem y zvýšila vábivé krásy, Zmocnila cyt, a ctnost svou šlechtila ladnou. Krásou rozmilé ženy, a odvažujícý Láskou pohnul se král, boj s hrůzami všemi S paměti složiv vnadami sladícými Života běh spil žížnivé srdce, a radost Očima jiskře a sladivé slívaje řeči Zulimu zkouzlil, že sladčeji ptáčkové pěli, Líběji voněly kvítky, a míleji vody Hrčely s stráně, že země y nebesa, lid y Tvorové všickni krásami mladnoucými Jímali srdce, a obrazy lichotivými Živili duši. Co anděl se Zulima krásná Usmívajíc na svého milého chotě: Vidím, mluvila, tvář, můj hrdino vlídný! Růžové budoucnosti, a národu slyším Vděčného díky. Tys Bůh všem po zemi rodům, Zahubiv boj jsy svobodu upevňujícý Moudrost, lásku a řád v kraj uvodil pustý, Zákony oblažil lid, a ozdobil mravy Rodiny divé, y ourodu v dědině s štěstím Ukoval stálým. Vůkol a vůkol jen ráje Spatřuji v světě a národy prozpěvujícý, Všudy se prejští z pramene přirozenosti Rozkoše med, a ovoce moudrosti zraje, 198 Všudy se lid jak včeliček roje, ó skálo Křehkosti! koruno hrdin! jen sype, by spatřiv Původa sladkého štěstí vzdělal ti chrámy. Řekla, a oslavovatelkyně svého Hrdiny láskou hoříc nepominoucý Zapomenula šťastná milenka hrůz, jenž Z boje se valily v zem, a zbírala růže Sladivé přítomnosti, a duchem se k nebi S podivem vnesouc patřila na panování Slavené velikomocného Saladýna. Všecken se svět jak nevěsta ozdobujícý Sličnosti zbor v hrách lásky a rozkoše ztápěl. Radosti vyvyšujícý sladilo dítě Přívětivostí svou a prozpěvováním. Matka se s usměchem sladkým zhlížela na své Spanilé dítě, a zočíc v poupěti růži Mocně se rozvinujícý plésala v duchu, Skropila slzami tvář své vykvetajícý Naděje, rovnala vlásky, a zlatila věncem Hlavičku outlou, jakoby za činy Božské Vládaře milého slávou korunovala. Takto se vinuly k sobě, a plésaly duše Blažené láskou v svatyni přirozenosti, Kdežto se nepnula pejcha, a nehřměla sláva, 199 Kdežto jen láska a sprostota bydlely v spolku Nevinnosti, a syjíc radosti čisté Šťastnily lidi. Zde v čistoty lůně se lidmi Cýtíc býti y žena y muž se co v nebi Andělé milovali, a plašili mraky Strašivé budoucnosti, jen vůněmi vábných Radování sýlíc vznešené duchy. Z rozkoše lůna se k činům vytrhl sultán. Svolav vévody mluví: Přátelé milí! Křesťané bůjní slavným pokojem zhrdli. Mámeli cizozemcům klaněti se, neb Poddati rukou, mužeby svírali pouty? Umlkl, zkoumajícým zbíhaje okem Hrdiny sultán. Do boje, velikomocný Vládaři! do boje veď své národy statné. Čestného boje sy lid y vévoda žádá. Řekli, a z rady se třeli, by zřídili vojsko. 200 Vratislav od Vojtěcha Nejedlého.
Díl druhý.
V Praze, 1836. Tiskem Jana Host. Pospíšila.
[1] Vratislav.
Zpěv devátý.
[3] Obsah.
Křesťané se hotovili k vojně, mladý Kvído hledaje u nich pomocy rozlítil je. Vratislava na zbouřence vyslali, zkrotiv je vysvobodil vězné ze žaláře, y krále Jeruzalemského. Kvído jde s osvoboditeli do tábora, a vypravuje své příběhy. Melina dcera zamilovala Rustana. Bolest králova. Přemluviv otec dceru volá Rustana. Melina mu jeví, že zůstane náboženství křesťanskému věrna, a se ho odříká. Vztek Rustanův, zabiv Melinu zabijí y sebe. Nuredýnova zoufalost, když syna mrtvého uzří. Královna leknutím umírá, král do mdlob padá.
[4] Křesťané k boji co sultán mocně se strojíc Zpívali písně, že svatyni nevěry sprostí. Naděje potvrdil Bůh; neb Zulima zašla. Viděllis, bratře! jak na horu vstupoval anděl! Promluvil muž jak horlivec s vyvalenýma Očima, všecken se třesa, a nemoha slova Živého vyrvati z ust, ach! viděllis pomstu Božské mocnosti co VenušeMocného pána? Co Bohyně kráčela žena, Vnadami kouzlíc svět; Bůh pokynuv okem Anděla ozbrojil mstou; tenť švihaje mečem S nebe se snesl, hřměl rozkazy opovržencům Věčným, vicher se strhl, hrom zkřižoval světy, Ze země vyskočil dým, puch umrtvil syrný Po kraji ptactvo y zvěř; král temného pekla V plamenu vyjev zhlížel se po milé kráse, Uloviv rozkoše květ s ním v hlubinu letěl. Nebe sy zakrylo tvář, a vichrové hřměli. Mstícý Bůh tak potupiv pyšného světa Slávy se vyvyšujícý rozbroje skončil V táboře pro ženu mdlou, a nevěru snížil. [5] Takto y na Saracény se Hospodin zbroje Zmate y moudrosti řád y Křesťany zvýší. Vypravil div, jenž v táboře rozsyli dráči. Veškeren lid klekl, s rukama sepiatýma Děkuje Bohu, že hrdou nevěru ztrestav Křesťany zázrakem sýlí. V rozhorlenosti Přísahu složili muži: Potřeme Turky! K vzteklosti rozvětřujícý popudil vojska Mládenec Kvído, an pomocy u křižovníků Hledaje svou a y milého nehodu otce Vyjevil mužům. Turcy zajali krále, Pobili nevinné dítky, jen královec Kvído Prchnuv katům vzbuzoval k milosrdenství. S knížaty zbouřil se lid jak ohňové syrní Nešlechetností národu zavrženého. Knížata drželi sněm, tíž na Vratislava Složili msty zlé divochy rozdrcujícý. Hrdina táhl, zbil zpurce, a k nevině kvapil. V jeskyni vdrav se, ó pro Boha! podívání Strašlivé spatřil. Tu kvílili Křesťané nazý, K zemi je shyboval kruh, meč nad nimi visel, Smrtí zděsuje stálou snížené duchy. Kníže, co krýval své zlatem a šarlatem tělo, V jeskyni zymou mře, chlap mrskaje pána Posměchy z něho sy tropí. V prachu se třesou 6 S dítkami matky, a trhajíce sy prsy Rozmilé své se snaží živiti krví. U syna mrtvého kmet jak podoba smrti Volá pronikajícým nebesa hlasem, Aby se smilovav Bůh smrt na muže vyslal. Ubožátku y v ouzkosti naděje bídných Poslední smrt ušla, a od něho k mladším Chvátala kněžím. Všudy jen děsylo peklo Lidi, a zoufání meč do srdce tklivých Vráželo duší. V propasti bídy a nářku Ozval se hlas: Bůh vězným svobody popřál. Jakoby zavolal v soud zvuk pohybujícý Žilami mocných světů anděla Páně Veškeren lid, tak ztrnuly sevřené duše Hlaholem mocným; z hrobů povstali v život. Vévoda v hlubinu lezl; jak z kotliny puch se Udusujícý na horu valil, a mrtvil Jedovatinami lid. Cosy temného v hloubí Nasléchajíce šli po hlasu v hrob, kde se jak stín Míhala podoba spiatá okovy k skále. V pospěchu srazyli kruh, a vynesli starce Z příbytku smrti. Co pochodeň dohořujícý Na zemi kmet hasl životem slunce a větru. Jaký zázrak se stal? Ach! bez sebe leží Národu otec a velitel Jeruzalemský! Křičeli osvobozency, běželi k němu, 7 Budíc milého v život y ruce y nohy Líbali králi, a žádali skroušeně Boha, Aby je oblažil láskou dobrého otce. Stařeček v život se budě sy vzdychl: Ach! kdo volá Zkleslého k mukám? Očima do kola hledě, Jakby se protrhl ze snů: Pravéli vidím Křesťany? řekl, čili stínové smysly mé šálí? Ach, lid spatřuji Boží! Svobodo zlatá! V skutkuli tvé jsem se sladkosti dotřel? Vždyť Bratří Srazyli poroby kruh, a v svobodě piji Posylňujícý dech, a na tebe slunce, Obraze Boží! na vás nebesa patřím! Klekněte obživujícý nohy, a ruce Sprostěné kruhů k nebi se pněte, a usta, Vyjevujícý cyt, své zavzněte díky Mocnému Bohu! O Bože! ó světlo! ó nebe! Ach! kdež naleznu slov, bych vřelého srdce Vyloživ cyt svou před tebe rozvinul duši, Pane a utěcho má? Ach znovu se rodím, Bez strachu dychám, spatřuji slunce a lidi, S nimi, ó živote můj! ó s vyvolenými Přátely tvými zde mluvím. Hlasové milí! Těsnému starcy, vy duši co zpěvové s nebe Občerstvujete mou, y vy větrové tiší! Lijete do srdce balšám; vějte; ó vějte, 8 Poslové Boží! do těla mrtvého život, Aby se vytrhl z mdlob, a děkoval Bohu. Ach! již nemohu slov cyt vyjevujícých Pronesti z ust, neb radosti příval se k srdcy Plnému žene, již hlava jde kolem, a nohy Zemdlené trnou. Umlkl, a pooddychaje S očima vytrženýma, a sepiatýma Rukama na nebe zhlížel, a třesa se hořel, Jakoby před Boha svou chtěl složiti duši. Na těle stařeček okřáv srdečně zvolal: Vítám obraze Boží tebe, ó slunce! Vítám, krajino svatá! pramene živý Milosti Páně! a tebe y svobodo milá! Vítám vás, ó Křesťané! přátelé šťastní! Ach! vy jste z hrobů mrtvého vytrhli v život. Praviv, Vratislava co anděla Páně Přitiskl k srdcy, a plakalplakal, až slzy co perle Kapaly s očí, až se y pohnuly skály. Vévoda buřiče potřev s vysvobozencem K táboru táhl. Pluk cestami prozpěvujícý Vejskaje veškeren kraj svým obživil zvukem. Vůdcové králi se klaníc hleděli mraky Zplašiti s čela, a mrtvému zvýšiti duši. Darmo y láska y čest svou složili obět, 9 Darmo y ozval se zpěv, vtip k usměchu nutil, V smutek se pochovav král, stín po zemi kráčel. Leželať rozdrcujícý na srdcy muže Křehkého skála, a ouzkosti celého světa Svíraly duši. Co nad oko miluje člověk, Poklady, slávu a trůn a y rozkoše sladké, Začby y vycedil krev, svět s usměchem prodal, Svobodu, vlast, svou ženu a rozmilé dítky Na věky ztratil. Jen neočekávané na mžik Radosti zažil, že z muk král v svobodu přešel, Hned v touň bolesti klesl, rod, sláva a zdraví S poklady všemi co blesk se mu před oči stavíc Zmrtvily krále. Co chudera v pustině bloudil Nemaje živého broučka, by rozdělil srdce, Sjednotil radosti s ním; až se z těsného smutku Velitel strhl, vzdychl, jakoby pukalo srdce, Jakoby duše se se vším loučila světem. Z hlubiny bolesti své jak z syvého mraku Prohleděv, hrdiny, k vám, svou vyložil tesknost. Jako se neozve pták, list nepohne větrem V ztišené nocy, a jedině po celém kraji Panuje tichost, jakoby tvorové všickni Zklesali v hrob, tak mlčíc Křesťané chtiví Zhlíželi dychtivě v tvář, jižli mluviti začne. Zmocniv se král své příhody vypravil takto: V svatyni panoval mír, a příznivé štěstí 10 Každý stíhalo krok v mém usylování O mdlého národu čest. Jak na nebi hvězda V letě se čistí, spadne a jasněji svítí, Takto y vznikla, y zmizela po zemi bouře. Hledaje pravého štěstí hleděl jsem v srdcých Národu rozdvojeného y vštípiti pokoj. Než vztek rozdělil lid jak s bleskotem temnost. Křesťané líbali kříž, jim smáli se Turcy. Z posměchu vykynuv boj mé naděje zmařil. Za to jsem rozkoše sladší v rodině užil. Jako se po divé bouři svět krásami mladí, Takto jsem s vysosti vstoupiv do bytu lásky K šlechetné ženě se vtiskl a dítkami okřál. V domově nehořel vztek, a nevřela závist, Doma sy pevnila byt jak poslice Boží V růžovém oděvu láska, a jasnila práce Moudrosti sluncem, a plašila přívětivostí Tesknosti mrak, y rozkoše živila v srdcy. S očima laskavýma co andělé duše Rozmilé letíc vítaly dobrého otce, Líbaly příteli tvář, a se vinuly k němu, Jako se přivine keř k své podpoře mocné, Sladily řeč jak včeličky neviny medem, Jevily vděčnosti cyt, jak srdceby chtěly Rozkládati, a láskou zblažiti otce. 11 Tehdáž v skutku jsa král jsem lidu se tázal, Pravý na zemi Bůh: Kdo mi na světě roven? Jako se lukami tichá křižuje voda, Jako se v ní květ na břehu vyskakujícý S usměchem zhlíží, z čistého potoka pije Život y krásu, y moji plynuly dnové V rozkoše sadu, a rodina obživujícý Láskou dobrého otce co májové růže Vábila krásou, sýlila milosti vůní. V blahosti vstoupil jsem chrám, když rozkvetajícý Krásy co podivy světa se v bleskotu k očím Stavěly mým, když synové mužnosti květ, a Koruny krásy mé dcery se sypaly k otcy. Líbaje manželku ctnou jsem hlasytě zplakal, Nemoha přemocy cytů roztrhujícých Zšířené srdce; y matka co Bohyně šťastná V radosti plynouc cedila slzy, a děti Klenoty nad světy dražší tisknula k srdcy, Zlíbala každého tvář; viz, mluvila sladce, Manželi, podoba tvá! Mne objala radost, Slzy se vylily s očí, pohleděv k nebi, Slzami děkuji Bohu, a na děti zhlížím. Takto se z rozkoše rozkoš prejštila u nás, Blaženost ztvrdila trůn, a svornosti láska Poddala ruky, y u boku neviny Božské Kráčela sprostota věrná postupujícý 12 K moudrosti chrámu; zde ctnost, zde sýdlila práce, Krásy se rozvinul květ a rozumu sláva. Časové zlatí! kam jste se se všemi plody Sladkého štěstí poděli nám? Co sny láska Zplašila radosti tiché, a zrodila hoře. Melina, otcova sláva a matčina rozkoš, Stkvěla se v zboru co Bohyně lásky, neb mezy Hvězdami slunce, a kouzlila vnadami svými Veškeren kraj; v ní otec své založil štěstí. Spatřiv Melinu Rustan nevěry hrad, a Zhrdnuv krásami mdlými sy vyvolil hvězdu Slávy a vnad, a y věčnou zahořel láskou. Nechtěje žádosti krýti mé Meliny žádal. Nevěře smyslům, stál jsem co bez ducha, mysle: Zdaliby sličnosti květ a národu rozkoš, Krystova sláva a koruna rodiny jasné Volila blud, neb mizeru vsadila na trůn? Meliny volám, s hrůzou slyše y vida Mocnou lásku a stálost bez sebe klesám. Z mdloby se strhnuv spatřuji s dítkami matku, Vůkol se zhlížím, Meliny krásné tu není. Teprva lekání mi do srdce střílí Rány a lomcuje tělem, a křižuje duši. Otcova rozkoš a čest, ach! škaredé sani 13 K potravě slouží. Dítě mé nejrozmilejší, Melino! mluvím, tyby jsy, nevinné srdce, Otcův prohnavši bok svou zadala duši? Pomni, mé dítě, co činíš! Hlubina věčná Po tobě hltá. Přiviň se v nebezpečenství, Dušinko, k otcy, ten rozmilé hájiti, ten krev Cediti bude, by krví nevinu spasyl. Nevěsto Krystova patř, jak potvora divá S očima jedovatýma se v svatyni hrne, Aby y nevinnost tvou, y radosti zbila. Vstaň, třep nevěry zbraň y žádosti pouta Se sebe svrhni, a miř jak světice Boží K nebi, bys v blahosti chrám s svým vkročila Krystem. Zýskati chtěje mé dítě jsem vypravil slovy Všecko, co smysliti láska, co sevřené srdce Zbouřiti může. Co milenec lahodě vroucý Dceru jsem líbal, a s rukama sepiatýma Prosyl co mocného Boha, by vyhubujícý Svornosti květ a štěstí potřela lásku, Živila rodinu svou jak světice vlídná Plamenem víry a zvýšené šlechetnosti. Však cyt zmocniv se srdce, a usta mi sevřev Smyslu y rozumu zkleslou zbavoval hlavu. Peklo mi hořelo v srdcy; ach! zradiloť dítě 14 Víru y čest; krev vycedil otec, a na smrt Pro svého Krysta se světil, by založil trůn jak Nebesa pevný. Svatyně skvěla se v slávě, Jednoty zdvihal se chrám, lid množil se Boží, S jasnosti blesku se vyrojil mrak, a y sláva Se všemi lahodnostmi se na věky skryla. Obrazem strašným zbiv se y věčnosti hrozým, Utěchy hledaje bloudím, pokoje doma, U lidu stání žádného nenacházým. Nabyv krůpěje sýly jsem potěšil dětí, Nemoha zoufajícý ztišiti matky. Trnula, jakoby Bůh soud s anděly držel Nad tvorem zrádným; stojíc zhlížela k nebi S poděšujícý myslí, sklopila oči, Klesala v prach, Bůh cytu y paměti zbavil Duši co květina křehkou; bez sebe vstala, Podoba smrti a potrava zoufalivosti. S oka se nedrala slza, a nebilo srdce Zbodané meči; ach! očekávala s hrůzou Rozsudek přísný. Vidím, Bože, ó Bože! Vidím trest; ach! ztracené dítě! co počne V ouzku sy matka? O Bože! ach, politování! Pane, tys utěcha má! z pout žádosti mrzké Vytrhni svedené dítě! O Marya panno! Pohledem potěšujícým na dceru vzhlédni, 15 K lítosti srdce mdlé vzbuď, y ji ku Bohu uveď. Těmito slovy se modlila matka, a jakby Zastkvěla naděje hvězda, se ztišila v bouři. Nyní k dceři jsem šel, a k srdcy ji vina Lítostně pravil: Mé ubohé dítě! a slzy Kapaly s očí, usta se zavřela otcy. Vidělť své spanilé dítě co květinu zvadlou, Spatřil y tajný boj, jenž zkřižoval srdce Vznešené panny. Vždyť každou krůpěji sýly Sehnala vstříc, by zvýšila mužnosti cyt, a Rekyně shladilshladila lásku. Ach! v divokém boji Nevina klesla; tu sklopila oči, a studem Zakryla tvář, a se tisknouc k věrnému otcy Zplakala vzdychnouc, jakby se loučila s světem. Zkrotiv rozbroje v srdcy, a laskavě patře Na dceru sladkou k ní jsem promluvil vlídně: Jsyli to, milenko,milenko má? Kam zmizela růže S májové tváři? Kde oči co hvězdy se třpytí, Kraluje vtip, a živost podivy plodí? Nemoha mluviti pro pláč na milé dítě Smutně jsem hleděl, a povstav ze mdloty pravil: Rekyně! z těsnoty vstaň, a z dravého víru Žádosti k slávě se vstřel, y se koruny uchop! Hospodin neviny štít své anděly vyslal, Aby tvé hájili duše, a růžemi k nebi 16 Postlali cesty. Y na nebi světice Boží Hvězdy se třpytí, aby tě krásami svými Vzbudily k činům, aby tě ozdobu světa Přijaly v radosti stan, a spojily s Krystem. S nebe se spouští duch mdlých pozdvihujícý K vysosti Božské, a plamenem zčištěné lásky K činům hrdiny pudí. Dušinko! viz, tvůj Otec a matka a s sestrami na smrt se bratří Obětujícý svou čest za tebe vsadí! A tyby, patříc na lid se odvažujícý, Klesala v poroby jho, a srdečné lásky Neodplatila láskou? Krystova dcero! Zmuž se, a okovy třep své zaslepujícý Vášně, bys květina rajská kouzlila divy Vnadami vznešené duše, a blažila láskou Rodinu svou, y slavila Křesťany vírou. Dcera se pohnula řečí, s očima k nebi, S rukama k prsům u otce klekla, a vzdychnouc Bohu se vydala v obět. Co světice Boží Povstala, k srdcy se vinouc dobrého otce Slzami zrosyla tvář, a skroušeně hledíc Žádala o smilování, jistila okem Pronikajícým hlubiny zbitého srdce, Nad život svůj že miluje rodiče drahé. Známť já, milenko má! tvou lásku y srdce 17 Outlé, jsem řekl, vím, koruno ctnosti, že dlouho Nebudeš mdlíti. Co trneš, jsem k máteři mluvil, Pro milé dítě, že střelami nevěry klesne, Láskou zahyne nectnou? Okrasa naše Mohlaby zkaliti tvář své vznešené mysli, Zraditi ctnost, již nad oko miluje v hlavě? Vyšelli žádosti mrak, blesk rozumu mocný Zažene tmu, a v kráse se zvítězujícý Rozvine ctnost, a z nehody vyplyne štěstí. Nebude Mahomed krásou stkvíti se Božskou, Zvítězyl duchBůh, má dcera se světice Páně Prohnala bouří, krásněji kvete, a vítěz Mocněji kráčí; za to tě miluji nad svět, Pro tebe zvoluji smrt; rcy: čeho sy žádáš? Milého mládence! vzdychla, neb bez něho umru. Rozmilé dítě! ach! smyslové srdce tvé šálí, Bublina podvodu stkvělá zklamuje duši. Nevěř y krásyvé pěně, y mylnému smyslu, Milenko nevěř! Co křišťál duše y srdce Po nebi toužíc s Bohem se obírává. Jestliže nemoha tvůj duch v přemyšlování Strvati věčném se po zemi klesaje zhlíží: Slávuli, zlato a ples jak rodiny zemské Miluje vroucně; ó dušinko, spokoj se drahá! Hospodin velikomocný pro ducha nechtě Zmařiti těla y svolí, aby jsy v květné 18 Zahradě chodíc zbírala kvítky, a tělo Věčného ducha zde byt všech užilo štěstí. Krásali sladne ti, plesyli bouřivé těší, Zlatali vábí lesk, kyň, dceruško milá! Radosti rozsyv před tebe klenoty složím. Srdce mé, otče, ach! poklady zavrhujícý Žádá jediné lásky. O spanilé dítě! Srdečně miluj! vždyť Bůh, vždyť šlechetné lásky Plamen y schvaluje lid; proč cytby jsy svatý Kryjíc v srdcy se opřela přirozenosti Mocnému proudu. Hle! nebe se na tebe směje, Mladosti věk svou růžinku k rozkoši loudíc Čaruje na světě ráj; vkroč v radosti sady, Prohledni krásy a vol; zde knížata slavná Krásami podrobujícý hrdého světa Ozdoby sobě, se k dívce co ku hrobu Páně Sypouc srdce y koruny v oběti nesou. Mládence krásného zblaž, svět před tebe klekne. Nemohu, otče! mé srdce již zvolilo lásku. Pro Boha, dítě! co mluvíš? Králové tebe Zplodili, Bůh y lidé tě určili k trůnu; Tyby jsy zapřela krev, neb zhrdala slávou, Kterou svět a y Hospodin dívčicy poctil? Ze sna se vzbuď, cytcyť plameny vznešené krve. 19 Otče! mně krev, mně sláva a pochlebování Nezmate hlavy. Proč marná Bohyně k nebi Pnulabych čelo, a svět snad šálila pěnou? V srdcy mi žádosti vrou, a co chudina zemru. Pro Boha! jaké to slyším od tebe řeči, Ubohé dítě? Ach! rozumu zbavila láska Milenku mou, že k peklu sy zvolila cestu. Pekla se, otče! y neřesti nedotknu žádné; Člověka miluji člověk; co mrzkého činím? Slyše ta slova jsem hrůzou bez sebe zůstal. Darmo, ach! pomocy hledám zhlídaje v svět, zde Naděje jiskra mi zhasla, a přátelé s štěstím Prozrazujícým krále y zradili svého Přítele s povrhováním. Hospodin tváři Laskavé zvrátiv v muky mne usmrcujícý Vydal. Jak nevěry syn měl k trůnu se Páně Blížiti, za hřích žádati koruny věčné? Věčného trestu se leknuv ozbrojil hromem Pravdy jsem jazyk, a svrhnuv řetězy strachu K nevině hřměl jak krupové s bleskotem mračno: Zrádkyně mrzká! svéholi prodati Boha, Otceli železy spnouti, a zbodati matku, Sestry y s Křesťany bratří zhubiti míníš? Toli ta odplata jest, že se rozumu spustiv 20 Párami spíjel, a nad život miloval otec Bohyni svou? Můj Bože! ó mstiteli strašný Marného rouhání! tys, nemoha snesti Oslepujícý lásky, své pravice hromem Štěstí sladké mé potřev Bohyni snížil. V slávě světa se spínal, a v rozkoši sedě, Věčnosti spustiv se král, chrám zmilené modle Vystavěl hrdě, y mroucý oslavil krásu Nad Boha tvůrce a radosti neuvadnoucý; Za to mne Bůh v touň mořivé neřesti srazyv Osypal hrůzami bíd, brouk v kalině necti Plaze se vzdychám, nesmím v ouzkosti k Bohu Zoufalec zříti, a hledati naděje hvězdy. Kdo se mne zastane v bouřích, dcerali otce Vydala v smrt, a z Krystova lůna se vyrvouc Hodila v nevěry stan, a zhyzdila slávu? Nastojte! víra a čest mře, bludové živnou. Spadněte nebesa na mne, a skály se zbořte! V hlubině bolesti král k vám o pomoc volá, Vámiby čest a y rodinu pochoval čistou. Chudina král krev s Křesťany vycedil svatou, Snášel y hlad a y morové střely, by dceru Krystovi odjav, a šediny znectiv y trůn y Boží poškvrnil hrob. Smrt jediné zbaví Potupy krále, a víru y čistotu zvěční. Nevěro zemři! Co zřím? O mé rozmilé dítě! 21 Srdcemli žalosti pohnuly tvým? Ty jsy perla Krystovy víry, tys koruna otcovy slávy! Vyběhni z poroby pout, vkroč v moudrosti chrám, ta Zjasní ženicha Krysta, an k zblouzené mluví: Pospěš sem, milenko má! tvůj přítel tě sprostí Žádosti muk, a s Bohem y s lidmi tě smíří. Takto co Bůh, co láska a stísněné srdce Vnukali otcy, jsem z ust zas přenesti v srdce Milého dítěte hleděl. Mé třesavé řeči, Slzami zalité oči, a klesavé ruce Staly se důkazem lásky a rozhorlenosti. Bůh a na zemi sláva y potupa věčná, Křesťan co chlap, a velitel Turek mé smysly Zvětříc zkouzlily div. Hnav na srdce mocý K nohoum dceři jsem padl, a pro Boha dítě Prosyl, by prohnalo bok jak neznaboh dravý Bídnému starcy. Y matka y sestry y bratří K dceři co mizery kleknouc žebrali o smrt. V Melině rozžal se boj všech náruživostí. Láska a otec a Bůh, stud, naděje, trest a Potupa věčná válčili v duši, a tělo Zmrtvili slabé, že klesala, podoba smrti, K zemi, a padala do mdlob, z nichž v život se strhnouc Očima jiskřícýma co obryně stála Pravíc: Zvítězyl duchBůh, již přemohu lásku. 22 Objav Melinu volám mládence k sobě. V naději ošalujícý, jakoby štěstí Na světě nejvyššího se dotřel, co kníže Rustan k Melině vkročiv, a očima jiskře Potupu v lid, svým usměchem Křesťany stíral Otroky v prach. Co královna k pyšnému Turku Krásná Melina vstoupíc srdečně řekla: Otec y Bůh mou, mládenče, zýskali lásku, Věrná Krystovi dívka jsem svět a y všecky Rozkoše zmohla, a pro Boha zavrhla tebe. Jakoby s hrdosti skal zběhl v kalinu necti, Jakoby z rozkoše stánků v bolesti propast Mládence zarazyl hrom, tak bez sebe zůstal. Pohleděv na všecken lid se strašlivě zatřásl, Zamračil čelo, a po celém těle jen trna Vykřikl: Zýskal tě Bůh, teď s Bohem sy plesej! Praviv do dcery meč a y do sebe zaryl. Hrůzou zemřela matka, a zkameněl otec. Strašný rodiny pád zbil Křesťany na smrt. Nuredýn se co kroupami strašivé mračno Do hradu přihnav u syna do mdloby upadl. Truchlivé podívání pohnulo srdcem Každého tvora. Ach! stáli tu otcové syří, Důkazy křehkosti lidské y vrtkého štěstí. 23 Nuredýn jak ze snů trhna se vzdychl, a Do kola hledě jen po svých sháněl se dětech. Spatřiv milého syna co divoké zvíře Sebou zoufalec škubl, a, mé rozmilé dítě! Slávo a utěcho má! řekl klesaje znova K ustům drahého syna. Jen vzdychaje líbal Dítěte mrtvého tvář, a nemoha slzý Cediti s očí, nemoha vyrvati z srdce Plného slov, jak třtina se bouřemi klátil Dravého vzteku a msty a bolesti prudké. Každý lituje otce, a nesměje živých Haněti vášní tváři sy rukama skryl, by Neviděl hrozných na hradě podívání. Domů odnesli Turcy otce y syna, Křesťané u mých klečeli nejrozmilejších. Nemaje slov a slzý, na děti bídné, Na lidi vzdychajícý hleděl jsem mrtvý. Slouhové věrní odvedše zbitého krále Dceru y s matkou v jediném složili hrobě. 24 Vratislav.
Zpěv desátý.
[25] Obsah.
Všecky hrůzy na krále se svalily. Když na Emanuele, služebníka králova, hanebnosti se vyzradily, prchl a se poturčil. Dcery královy se ztratily. Kvídovo zoufání a proti Bohu boj. Zbujnícy zapálili Jeruzalém, a pojavše krále do vězení hodili. Jeho zde muky. Vypraviv své příhody, blížil se k táboru a se synem shledal.
[26] Ztišiv se bídný král v svém strhaném srdcy Poznovu cýtil, že blesk a sláva a zlato Člověka neuchrání před divokými Střelami osudu zlého. Ach! obnovil v duchu Rozmilé rodiny pád a popuzeného Národu vztek; svou bídu a samotu trpkou Rozbíraje se strhl sám v hlubinu bezdnou. Vůdcové patříc na mdlého starce y slávou Ztrnuli vrtkou. Takto y klesnouti může Hrdého vítěze moc, a hrdiny poroba sevře. Vzdychnouc cedili slzy co bázlivé ženy. Zočiv král, že se smutným vypravováním Pohnuli muži, v ouzkosti politování Došev děkoval Bohu, že spatřuje lidi, Dřív než do hrobu vstoupí. Krůpěje sýly V hromadu sehnav Čechům pověděl dále: S štěstím zradili krále y přátelé mylní. Utěcha zmizela z duše, a pokoje u svých Nemaje věrných neviděl pokoje v zemi. [27] Turcy pozorujíce, že Křesťané v bitvách Slabnou, počali boj jak zrádcové skrytí S Křesťany vésti. Co stínové k západu rostli Vražedlnícy; ctitelé pravého Boha V lůnu své rodiny schnoucý vraždami mřeli. Do nebe spínal se hlas mdlé neviny denně. Na mstu y vyzvali kněží, na mstu y ženy Mocného Boha, a s hrůzou čekali, denli K západu chvátal. Tuť padali oběti vzteku. Mstivý Nuredýn nám slibuje věrnost Přívětivostí svou lid schytrale šálil. Na oko anděl se Křesťana těsného ujav, V temnosti kovaje pád svár po zemi šířil. Nejbolestnější trn mou umrtvil duši, Když náš milenec Boha y krále se spustiv K Saladýnovi prchl, a proroka objav Zlořečil Krystu. Tu hrůzy se svalily na mne Celého světa, a král již povrhel lůzy Potupujícý topil se v ouzkosti kalu. Z svatyně Páně a z králova domu se zrada Zrojila na světy šíré, a záhuba jistá Hrnula na křižovníky. Vždyť Emanuel, Čítaje myšlénku tajnou sprostého krále V hlubině křehkého srdce již nastrojil syti, Aby, mé panství zvrátiv, Křesťany zhubil. Bídník přísahy skládal, že do hrobu složí 28 Nevěry blud; ach! zoufalec do hrobu složil Vděčnost, víru a čest, a co člověka krásý. Běda! že zvýšil jsem prach, a ještěra v srdcy Pěstoval dobrém. Zde příběhy mrzkého zrádce. Vytrhnuv z poroby pout a y z hořekování Pachole mdlé, jsem co milenec k domovu chvátal, Abych y Krystu y národu ctitele zýskal. K službě ho posvětiv své, a y s obdivováním Spatřuje lásku a schopnosti vykynujícý V obra jsem zrostl. Boj vznikl, můj hrdina vítěz Položiv k nohoum slávy a podrobenosti Korunu neuvadnoucý, v srdce se varné Zaryv sy podmanil trůn; král podivotvorný Národem vládl, až příhoda roztrhla roušku. Z chrámu jsem šel; v tom z hlučného lidu se syvá Vyskytne žena, a před všemi ochrany žádá. Slibuji pomoc a lid svým pohledem jasným K podivu kouzlím; slyším žalobu, trnu. Dceru, co světicy čistou, pokrytec dvořan Ulovil matce; mé srdce se promluvěpomluvě zpírá, Nevěře slovům k milency uvedu ženu, Dračice na něho skočí, jakoby dráče Neviny rozkvetajícý trhati chtěla. Emanuel co v snách se dívaje na mne Táže se okem, mé vnitřnosti probodujícým: 29 Bláznali vedu, by ctnost jak nebesa jasnou Zakalil lstí? Sám pravoty obraz, a mdloby, Lásky a neviny hrad slib před Bohem skládá, Žeby se raději svrhl v důl syrného pekla, Nežliby zavadil o stín oblažujícý Neviny svět, neb v hradě a v svatyni Páně Pochoval ctnost. Slov matka se rouhajícých Zděsyla vřelá; lvice se na něho švihla, Škubala vévodu řkouc: O mstiteli věčný! Ještěli zdržuješ soud? Třep satana hromem, Aby se ztišila ctnost, a vzkřísyla doma Rodina mdlá. Lid hrnul se k nám, a y jistil Loupeže pravdu, y dívčice ztejrané žádal. Nemoha milenec víc své tajiti viny Na zemi padl, a kroutě se pro Boha prosyl Krále y Křesťany pravé, by na smrt ho zbili, Jestliže neviny dráč se dopustil křivdy. Pohledem zkroucujícým pravoty tvář k nám Promluvil směle: Co na nebi hvězda mi rozum Stočila panna a vylila do srdce jed, že Mládenec, byťby co Bůh stál, klesnouti musyl. Hrdina slávy a práv, již zvítězujícý Sličnosti chlap jho škaredé žádosti nesa, Okovy srazyti chtěje své potratil sýly. Ach! kdož poroby muk, kdož rozbroje sprostí 30 Svadlého ducha? Y Bůh a y sláva y mužnost Kázali mocně, by zrádné se vyhostil lásky. Ach! zas Bohyně blesk, tvář omrazujícý Zpurného obra y s krásami spojené vnady Nevinné duše mne otroka na věky spialy. Pro Boha! vrtkavé štěstí v rozkvetu slávy Zradilo ctitele svého, a rozkoše mrou, y Přítel se tratí. V hlubině necti se zhlíží Po tobě, svobodo, man. Kde jsy pramene mocy, Koruno ctnosti a živote nesmrtedlnosti! Vytrhni z poroby pout jak Bohyně věčná Milence svého, a k moudrosti trůnu a k chrámu Slávy a blahosti veď co vítěze muže. Ach! y ty zhrdla jsy mnou? Kde pomocy, ach! kde Utěchy najdu? Zde přítele nemaje k tobě Bože se přivinu můj! spas opovržence Bleskotem lásky. Y u tebe pomocy žádné. Láska, ach! udusujícý mocného ducha Schopnosti krásné y strávila srdce, y střela Rozum, y zhatila smysly, a pohrdla Bohem. Vida, že z pout se nevyrvu zvýšené lásky, Moudrosti jiskry se zmocniv skoumati hledím, Pannali kvetoucý jak na nebi anděl Bez viny kráčí? Pojav dívčicy strojím Nevině syť, ctnost klesneli v nebezpečenství, Čili se prodere z víru co nejspanilejší 31 Družice ctnosti, bych kráse se omlazujícý Klaněl co Bohu, neb chlapkyni žádosti mrzké Z mysli y mužného srdce již na věky vyvrhl. Děkuji Bohu, že klesnuklesnuv v osudném boji.boji Pod nebem nejctnostnější nalezl jsem pannu. Slyše tu řeč jak z tupého strachu se k břehu Jistoty trhaje snář tíž se sebe házým, Plésaje v srdcy, že milého bez vady vidím, Že se y ctnost, že y ozdoba moudrosti výší, Zjevuji radosti cyt, a vítěze líbám. Ku panně chvátaje král, by nevinné duše Spojila svátost a do smrti blažila láska, Vypravil matce, že ctnost květ nejspanilejší Rozvila v bouři, a štěstí vyplyne z bídy. U dcery jsme; tať lekla co draka se svého Násylníka, a hrůzou klesala do mdlob. Spatřiv dívčinin strach jsem stvrzoval svatě Zděšené panně, že svátost rozmilé spojí. Jakoby udeřil hrom, mé přislibování Uvrhlo dívčicy v proud všech náruživostí. Láska a stud a potupa opovržence Lstivého s mstou své spojily střely, by srdce Zbouřily outlé, a rozžaly smělosti ohněm Těsného ducha. Co bez sebe plápolajícý Na zemi k mým se nohoum sklonila dívka, Mluvila všecko, co Bůh, co stud a y láska 32 Mluviti káže, a Bohem mne zaklínala, Abych se neviny ujav, satana trestal. Nevěda soudce, co mám sy smysliti v zmatku, Hledím po muži věrném, by k pomocy přispěl. Právě se vysypal k nám lid vyskakujícý S hlukotem na mého slouhu, a bez strachu matka Dceru sy vlastnila ctnou, y Bohem y lidmi Zlosynu hrozýc. Chytrý v těsnosti dvořan Ruce své spial, slib před Bohem skládaje svatý, Byťby y zhynouti měl, že roztrhne pouta Škaredé vášně, a pro Boha, pro svého krále, Pro všecken lid své zostří schopnosti ducha, Turkyby divoké zbiv chrám založil štěstí. Ztišiv slovy se lid, jak milého Boha Žehnaje hrdinu svého, a vynesa k nebi Smělosti blesk, vin prominul mládkovi hrůzu. Domů se rozešli všickni. Milenec lstivý Žehraje na sebe sám dí k mylnému králi: Pod nebem panuje blud, jen u Boha pravda; Všecko je na světě stín, Bůh podstata věčná. Zhrdnuv zmoudřenec slávou pyšného světa, Shodiv se sebe tíž pěn ošalujícých Pevného ducha, y Bohu y králi se světím. Praviv poznovu zmátl y slovy y činy Veškeren svět. Jak pěnami pochlebování, 33 Lásky a vděčnosti vroucý Křesťany zkouzlil, Zradiv Boha y vlast se přivinul k Turkům. Outěkem Křesťany zděsyl a zarazyl na sta Do svého přítele mečů. Nemoha zradě Věřiti ve tmě se motám, doufaje, že se Protrhne ouzkosti mrak; zas novinu slyším. Dcery co nejkrásnější v zahradě růže, Sybila Melinin obraz a Sofia outlá Zmizely z hradu. Co vichrové slouhové věrní Letěli v kraj, a y v městě co chrtové bystří Stíhali Křesťané stopy, a vykvetajícých Nenašli krás, zrad nevymazali škvrny. Teprv se v zoufání jak pitomec brodím. V hrůze co konati mám? Tma všudy; ó Bože! Jaký svalils to trest? Proč volence svého Bídami stíháš? Toli ta odplata za mé Práce a nehody v bojích? Jestliže jako Otroky hrůzami třepíš ctitele věrné, Budeli hájiti král tvé víry, a ctnosti Šetřiti lid? Buď k utěše anděla seslav Děti mi vrať, neb bídného do hrobu zaraž! Zpozdilec osudu běh y rozkazem spnouti, Boha y kárati míně jsem zůřiti počal: Vyzvalli Hospodin v boj mne mocného krále? Nebesa zmohu. Proč o Bohu mluvě se lekám Stínu co dítě? Vždyť náhoda na světě řídí. 34 Praviv s Bohem jsem v boj jak hrdina letě Všecko, co kázala žádost, vyvodil v skutek, Jist jsa, že bez Boha dcer se y dotru, y zvěčním V svatyni trůn. Kdož králi se opře? Svět slouží Vládaři, nedbaje Boha. Tak, jakobych v lůnu Rozkoše seděl a žádných neviděl tísní, Mluvě y jednaje svár jsem po zemi rozsyl. Z popele vyrazyl dým a v plameny vyšlehl, Nebezpečenství snížilo zemského Boha. Země y nebesa v snách pán říditi mysle Neviděl po kraji bíd, jež snovali zrádcy. Hrůzami zbitý klesl; sen přitiskl sladký Vládaře k sobě a rozvinul loudivé krásy. Spatřovalť ráj, v němž s dítkami roztomilými Chodě co mocný Bůh svět zblažoval šírý. Krásy a lahody květ a y všecko, co smysly Zkouzliti může, se rozvilo v rozkoše sýdlu. Dcery co dennice čisté, co koruny sličné Mladosti vodily v háj, kde chrámy se skvěly, Milého otce a ženichy představujíce Mluvily jemně: Zde v pramenu krásy a lásky Budeme s tebou bydlíc radosti žíti. Sotva to mladice řekly, již z celého světa Zborové přišli, a koruny obětujíce Vládaři k nohoum, za Boha prohlašovali Mocného pána. Hned mládkové, ozdoby hrdin, 35 S pannami ušlechtilými co májové kvítky Z vonných kráčeli hájů k slavnému králi, Aby y rozkoše ráj svou zvýšili krásou. Již se y z končiny světů prozpěvujícý Poslové hrnuli sem, v dar poklady nesouc, Výbory krásy y práce y moudrosti lidské. Zlato a perle a kameny, s prsteny věnce V bleskotu spatřiv zvolal jsem: Bohové světa Hrdého, kde jste? Sem do kola vkročte a semnou Vběhněte v boj! Ha! klesnete v potupy propast. Srdce se šířilo mé, duch zmocněl, a hlava Zdvihala svou jak nebesa krásu, a moudrost V plnosti rozvila strom své obživujícý Sýly, že rozumu div a moudrosti jádro Zpravuje veškeren svět jsem vyvodil kouzly. Slovoli dím, hrad na mžik v pustině skví se; Čeloli mračím, v ouzkosti světové mrou a Moře schne, skály se planí, vrchové rostou. V mocy své slávy a v štěstí sladkého květu Káži, by lidé co Bohu mi oběti nesli. StřelyStřely se sletěly sem z všech roztočin světa, Písněmi rozhlašujíce y slávu y moc mé Oblažujícý vlády, se klaněli Bohu. Mocný na zemi král svrhl na nebi Boha; Nový na zemi Bůh však zmařil se lidem. Hrozný praskot a křik sny šálivé zplašil. 36 Chlapové vyzvali v boj div moudrosti, krásu Slávy a Božství z pěn, y ztrestali snáře. Skočiv slyšel jsem pláč a spatřoval oheň, Pohlcujícý město. Co větrovec k pomocy letím. Všudy jen děsý hluk a nebezpečenství, Hořekování žen a hlasové starců V prachu se poplazujícých do duše hřmějí: Pomocy, lidičky! žádné, vždyť pro utrhače Stírá nevinu Bůh, ach! pomocy žádné. Slyše tu řeč jak osyka hrůzami trnu, Vida y v tom kouř s ohněm se rozplozujícý Cýtím křehkosti své, a rozumu pozbyv Jediné mdlého se řídím člověka cytem. Vůkol co bez sebe zhlížím, spatřuji ženu S dítětem v plamenu mřít, je z plamenu vyrvu. Zrádcové tuť y mne jali, y vyvezli z města. Šalba se ztratila s očí hrdého krále; Do sebe pohleděv duch, tmu zhlížeje všudy Zhrozyl se nevěry své y vzteklosti lidské. Nedbaje o sebe sám, jen na lidi bídné Vzdechaje srdečně řekl: Ach, ubohé město! Ozdobu zhubili tvou, by spáchali zradu Bezbožnícy. Vzhlédněte, zvířata dravá! Na domy strávené v prach, sem na lidi patřte, V pouště se rozprchujícý. Mladosti květ a Matky a otcové ctní se co chudery nazý 37 Po zemi trou, a y hladem y zármutkem moří. K mstiteli do nebe hlas střel odplacujícých Bleskoty vyzve, a Bůh vás divochy potře. O Bohu promluvě sám jsem se vyděsyl zradou Svou a y přísným soudcem. Ach! nevěra strašná Střelila na duši mou a svírala všemi Mukami krále. Tu brodě se v kalině strachu Poznal jsem brouk své mdloby y mocnosti Boží, Marnosti pěnivé slávy y hrdosti lidské. Bože! jsem v ouzkosti vzdychl, jak před tebe vkročím? Umyji šeredu vin slov utrhajícých Jasnosti tvé? Ach! prominu ukrutníkům Vraždy a potupu mou, bych milosrdenství U tebe došel. Již nabuda ulevy v ouzku Podrobil snář jsem se v bouřích osudu svému. Zrádcové lesy a horami vozyli krále, Dravá zvířata řvala, a houkaly sovy, Tvrdý jediné lid jak v rozmaru jeda Písněmi krátil sy čas, a hlukotem vejskal V opětujícých divoké povyky skalách. U jeskyň stavili vůz; král v dolinu kráčel V smíchu co mol; zbor přihnal se nepodařenců K němu, a starcy vztek jak zdivočujícý Satané lid naň lijíc korunovali Trním zkleslého pána a upiali k skále. Rány a potupy meč mdlé umrtvil srdce. 38 Z těžkých vzbudiv se mdlob kruh na sobě cýtím, V temnosti sedě co kůl jak mizera pláči. Bolesti snížilyť ducha a zatmily pána Slavného blesk; jen v tísnosti člověk se ozval, Volaje v mukách o pomoc k živému Bohu. Nářky se v hlubině skal jak hromové víříc Rozlíhaly, a skaliny, jakoby semnou Cýtily osudu ran, pláč opětovaly S povzdychováním skalám; jediné lidé Žádného v bídách neznali milosrdenství. Bolest se nesnesytedlná množila denně Hlavou umdlévajícý. Pro Boha prosyl Lidi jsem o smrt, vyvolal na pomoc bídník Nebe y zem hor, žádaje, aby se náhle Sesypavše mne zbavili muk, a y všeho Posměchu v mukách. Mdloba mé tížila oudy, Zhasoval zrak, duch v těle se krátil, a nohy Klesaly tíží. Vítám tebe, ó smrti, Utěcho má! jsem vzdychl a bez sebe zůstal. Zrádcové chtíce mne tejrati, vzkřísyli v život Zhaslého muže; ach! bolesti strašlivější Poznal jsem Lazar. Lidé y samota dnem y Nocý mrtvili duši a trýznili tělo. Nemaje v bídách komu sy postěžovati Skále jsem vypravil bídy, a skála mé pláče Slyšíc cedila slzy, a lidé se smáli. 39 Ach! což zavinil král, že co satané na mne Hrnete přívaly muk? Vždyť v nebezpečenstvích Pro vás vylil jsem krev, a vy příteli svému Zradou zaplacujete dluh? Byť jste srdce Kojili mstou, byť y potupa mocného pána Těšila vás, již jste slavného záměru došli. Vzhlédněte mužové sem, jak řetězy spíná Vévodu kat, jak mrskaje vašeho krále, Svrhuje v potupu trůn. Smrt jediné splní žádosti vaše. Proč neuvalujete na mdlé Oudy, než mukami klesnou, smrt, byste slávy Dobyli na věky věků nejspanilejší? Takto jsem stěžuje skalám ouzkosti srdce Těsného chtěl bíd břemena poulehčiti Sobě, a naděje jiskru v své vzbuditi duši. Kyžby jen brouk, kyž stínby se člověka ozval Zmrtvené mysli, ó tehdáž povstalbych muž, a Zmáhaje trpkosti hrůz, y v naději plyna Brzkého štěstí, všíbych se tvrdosti zpříčil! Byly mé vroucý, byly mé žádosti denní. Hospodin, vyslyšav hlas mé snížené duše, Ztišil mne v mukách. Ráno jsem s obdivováním V škulině spatřil, an tenata snovaje na mne Zhlíží pavouk, jakoby zvídal, zdaž svého Souseda poctím. Vítej, ó sousede milý! 40 V radosti vzdychnuv děkuji dobrému Bohu, Slzy sy stírám s tváři, a s sousedem mluvím. Pavouk tenata pleta se zastavil v prácy, Jestliže pláč neb truchlivé vypravování K jeho se dotřely uším. Jaké to Božské Rozkoše v srdcy se cyt, a v raněné mysli Vyskytl naděje blesk, že se s člověkem pavouk O muky dělí, že se y milosrdenství K zvířeti prodrala jiskra! O se srdce spadla Břemena tíž, a hrůz se mi drtivé mračno Ztratilo v páru. Co člověku člověk jsem bídy Broukovi zjevil, a s ním se y radě sy hvězdy Sladkého štěstí z pavučin předl, a y vida Bubliny šálícý zas zmařené plakal, Zhlížeje v potupy kal tak promluvil k němu: Neznaje, sousede milý! koruny blesku, Slávy a zrad, běh života v pokoji trávíš, Jako y nevinné duše, co v samotě bydlí. Rozbroje lítého třesk jim nesplete hlav, a Slavené věčnosti dým se nedotře k srdcým, Kdežto jen láska a sprostota panuje svatá. Do věže tříská hrom, neb zdrcuje sosnu K nebi se pozdvihujícý, netkna se lohu. Slávy a vysosti tvář Bůh zkaluje štěstí, Bourá rozkoše hrad, bud nedbaje blahých. 41 Člověče mdlý! proč z tichosti lůna se strhnuv, Nevida hlubin a skal se v lapavé víry Svrhuješ bíd? Stůj v skrovnosti oblažujícý Nevinné srdce a lahody obětujícý Věrnosti čisté. Ať zvětřenec podivotvorný, Stíhaje sny, v byt věčnosti míře se ztopí V rozkoše moři a zobří v oslavy chrámu; Dlouholi hrdina šťastný v rozmaru sedě Užije blahosti pěn? Jak dračice závist Soků vyhrne roj, hrom nestranné pravdy Zbouří ještěry v srdcy a bubliny zmaří. Z okolu mrákoty patř, viz marnosti světa: Velikomocný král chtěl říditi Boha Rozumem svým, pout nemoha sprostiti sebe. Takto jsem moudřil. Jen tehdáž moudrosti lid se Koří, jestliže štěstí milence zradí. Dokud se usmívá lesk lstivého štěstí Na lidi velikomocné, co Bohové světa Vykračujíce tě, moudrosti! slyšeti, světla Rozumu viděti nechtí. Všecko, co slepé Žádosti bleskot, co bublina pověry nectné Před oči shrne, co kroutivé pochlebenství Do ucha vdechne, byť krajiny hynouti měly, Tuposti společnícy životy svými Zvěčniti chtějí. Slunceli blahosti zhasne, Pěnyli krásyvé prasknou, pitomé děti 42 V ouzkosti povzdychujíce tak želeti počnou: Kyž jsem tě chudera ctil, ó moudrosti Božská! Kyž jsem y na Boha svou byl naději skládal! Na Boha, člověče! vzhlédni, a moudrosti šetř, když Přeje ti štěstí, když med rozkoše sladne. V rozkvetu slávy a v rozkoši omlazujícý Zpozdilec ducha jsem pnul a sy moudrosti nevšiml; V bídu jsem klesl, a v porobě moudrosti hlasem Řídě se utěchy nabyl. Ať katané muky Smyslíc horoucý y mne za živa pohřbí, Svoboda nemdlí čistého ducha, a muž jsa Nebudu schnouti a nebudu slaviti lotrů. Katané draví slyšeli s obdivováním Hovory mé, y pravili: Kouzliti umí. S hrůzou vkročili v žalář, zhlíželi s světlem Každý v jeskyni kout, a souseda mého Spatříc s posměchem mstivým zabili broučka. S přítelem ztratil jsem svět, s ním všecku y stálost. Katané k soudu mne vedli. Zde rozmilé dítky K otcy jen letí, otec své rozmilé líbá, Žehnaje protivníky, že milosrdenství Jiskra se v srdcých vzbudila zdivočujícých. Soudcové soudí; na smrt vydali dítky, K životu otce; ach! hlas ten pronikajícý Vnitřnosti uslyšev král jak mizera k nohoum Soudců padl, jak k Bohům spínal jsem ruce, Slzami smočuje prach, a vzbuzuje skály 43 K milosrdenství. Nevinné duše co sladké Hrdličky o život milý prosyly lotry Rukama sepiatýma a pohledem, ocel Pohybujícým. Katané s posměchem hledíc Na naše hořekování tupili červa V prachu se vinoucýho, a smáli se otcy, Za děti prosýcýmu. Y ouzkosti trpší Smyslili čerti. Krásu a nevinu Božskou Mládeže kvetoucý mně rozvinujíce Bodali do srdce meč, kat sličnosti odkryv Růžové krásy se ptal: Zdaž srážeti krky Před otcem smí? V tom odpraviv milého syna Dětičky vedl; v hrob za živa složili otce. Vzbudiv se z mdlob, v tmě zrady a strachu se zhlížím, Vidím – vrahové nesou k obědu syna. Vypraviv zklesl, a spínaje k vysosti ruce Hlasytě splakal. Tuť vévoda těšiti mysle Zkleslého krále a otce, mu naděje hvězdu Vystavěl v budoucnosti, a nemoha otce Ztišiti slávou, bolesti zděloval s ním, a Zlehčiti na srdcy tíž chtěl politováním. K táboru blížil se král, syn s knížaty vyšel Vítězy vstříc; již zdaleka na sebe patří; Prudký zmrtvuje cyt y krůpěji sýly V otcovém srdcy; co mrtvý stařeček padá, Živne a k synu se tiskne, a otcem se cýtí. 44 Vratislav.
Zpěv jedenáctý.
[45] Obsah.
Kvído v táboře, radovánky; z těch je vytrhuje posel, nesa zprávu, že se Jeruzalém zbouřil. Vratislav táhne na zbouřence s králem, zničiv je a Nuredýna zajav v slávě do Jeruzaléma se bere; radosti Křesťanů; vévoda usazuje krále na trůn, dcery královy jsou osvobozeny. Všecko se zbíhá, aby vojsko křesťanské spatřilo, y Růžena dcera Nuredýnova přicházý. Soud nad zajatými; Vratislav je na svobodu propouští. Krásou a milostivostí vévody pohne se Růžena a prudkou zahoří láskou. Její shledání se s otcem; přemlouvá otce, aby se s Vratislavem smířil. Nuredýn se míří, strojí hody, Růžena Vratislava při nich věncem poctívá.
[46] Knížata slavili ples, zpěv krajem se šířil: Vítězy celého světa, ó Saladýne! Kam jsy se děl? Proč bouřivé proudy co příval Nehrneš k nám, bys Křesťany otroky spínal? Prchněte, národe Krystův! hrdina Božský Sype co kroupy sem zbor své drtivé sýly, Třese se vrch, kde šlehá obrové mocy Prudkost, jezera schnou, a sousedé strachy V skaliny lezou. Kam jste se, knížata, skryli? Kde jste, ó slouhové Boží? Hanbali věčná Zprznila vás, hrob hrdiny na věky zavřel? Jiní zpívali hned, jak přestali první: Truchlete pro milé syny, ó pečlivé matky! Rozplyňte v potoky slz, ó dívčice tklivé! Pro své rozkoše kmen. Ach! nebude matka, Nebude tisknouti k prsům zdárného syna, Milenka věrná svou se těšiti láskou. Krása a podpora vlasti co květiny sprahlé Zklesaly v hrob, a s nimi y rozkoše všecky. [47] Potom co hrom hlas mladého ozval se lidu: Odkud ten blesk? zvuk valný vítězujícých Bratří dere se k nám? Kdo hrdiny z hrobů, Z pustiny radosti křísý? Slunce co noc se Tmí, a y veškeren kraj své sličnosti kalí. V slávěli Spasytel náš sem vstupuje, vítěz? Křesťane, utěcho má! ó koruno slávy! V mocy se skvíš jak na nebi slunce, žes jak hrom Rozdrcujícý v bojích nevěru zmařil. S hudbou spojil se zvuk všech v táboře řádů: Křesťane mocný! ctiteli svobody svaté! Z hlubiny bíd pni jasnou do nebes hlavu. Dokud y svítiti slunce, y hromové hřmíti Na nebi budou, dotud y sýla y vláda Bratří trvati tvých, y koruna slávy Na čele tvém se co ohňové třpytěti bude. Takto se rozléhal zpěv, lid vzbuzuje k činům Oslavy hodným. Radosti vůkol a vůkol Hřměly, a s ženami muži, s dítkami starcy Plésali pospolu dnes, věk růžové slavíc Budoucnosti co hrdiny šťastného věku. Z rozmaru vévody strhl, jak rychlého hroma Roztřepujícý hluk, muž novinu nesa, Že se již veškeren kraj v boj vypravil tuhý, 48 V svatyni Páně. Tuť strach všech zmocnil se smyslů, Mužové seděli zkostlí. Z těsnoty vytrhl Usmrcujícým hlasem je muž, by co jiskry Vletěli v boj; syc veta je, Křesťané, po nás. Knížata srazyli sněm, boj zavřeli svatý; Mladý hrdina Čech měl zkusyti sýlu Zpurného lidu, než Křesťané mocy své spojí. K spěšnému potýkání s hrdiny svými Vytáhl Čech, král chvátaje v svatyni Páně Vtělil se k mužům. Na cestě ztrnuli hrůzou Vidouc rozbroje běh; vždyť sousedé tiší Křesťany zdivočenými co zvířata mrzká Hynuli denně, vždyť dráčové vyhlazujícý Pilnosti květ vše bořili v krajině štěstí. Nemoha ztrpěti vin, lid zbouřiv se krotký Ozbrojil mstou, smrt za smrt v odplatu nesa. Potkav s nimi se Čech, smír zjednati chtěje Vypravil Popele k nim, by předložil rozkaz: Domů, lidičky! jděte, kde rozmilé ženy S dítkami šetřiti vás, y těšiti budou. Dědinu svou jak poklady nejstálejší Otců ctných sám ploditel vzdělaje pilný Vytrhni rodinu mdlou z bíd chudoby nectné, Odhoď vzteklosti zbraň, vin prominu hrůzu. 49 Mírný vymluvil posel, a mužové tiší Házeli zbraň, k své rodině bráti se chtíce, Když lid vůdcové lítí tužili k stání. Svolav starších vévoda rokoval s hněvem: Mládenec složil jsem slib, že Křesťany věčně Tepati budu; y v stáří přísahu trojím Živému Bohu, že od svého neustoupím Záměru, byťby mne mor, byť zdržoval hlad, neb Nebezpečenství mrazylo těsného ducha. Dokud se hejbati krev, duch vládnouti tělem, K činům buditi Bůh mne z dřímoty bude: Vášní seženu var, bych záměru dostíhl. Neboť mne víra a vlast a y ukrutenství Divého národu v krajích do boje pudí. Křesťanem ploditel můj, má Křesťanem matka Zhynuli zrádně y se všemi dítkami ctnými; Jediné já z bíd vyplyna ohrozujícých Patřil jsem na smrti svých. Běh života mého Během se stal mně věčného příkořenství. Křesťany ztratil jsem čest, a co miluje člověk V mladosti nad všecken svět, svou nejrozkošnější Ženu y rozmilé dítky. Ach! v starosti otec Syrý u svého syna, své jediné v světě Naděje, zhaslého kleče jsem obnovil slib a Donutil dceru, by přísahu ztvrdila semnou Bohu, že vrahy co ještěry smrtiti bude. 50 Jako mně, mužové, vám zlý vyhubiv Křesťan V rozkvětu štěstí udusyl naděje jiskru, Jako mně vám y odvedl růžové ženy, Outlý vyplenil rod, čest zakalil jasnou. Proto jste ostřili zbraň, mstou zbrojili srdce, Bohu y proroku slib jak nebesa pevný Složili s rozhorleností, že se co lvové Shrnete na křižovníky, by v outoku čestném Svobodu svým a y vlasti jste dobyli slávy. Štěstí tiskne se k vám, blesk svobody krásý Krajiny naše, a strach jak pohlcujícý Peklo se ouvalem řítí na křižovníky. Vybyste usměchem štěstí, svobody bleskem Pohrdajíce se pitomé vrhali děti V nebezpečenství touň, by vrahové lstiví Smrtili s posměchem vás jak bázlivé ovce, Proto že slova co med teď mluvili s vámi, Proto že podvodu párou zmámili lid jak Lekavé ženy? Proč zrádcům, mužové! věříc Skládali zbraň? Vždyť Křesťané loupežujícý Zhubiti veškeren lid, zem vlastniti sobě, Zrušiti proroka nám a zprzniti Boha Míníc, bubliny lhou. Kdos pravého Boha Ctitel a podpora vlasti, se před Bohem ozvav Přísahu slož, že co hrdina Křesťany zmaříš. V prchlosti řekl; hned přísahu skládali všickni, 51 Že se co proudové vírní na křižovníky Svalí, aby y Boha y proroka, žen y Ztejrané pomstili vlasti. Tuť k poslovi pravil Vévoda utrhajícý: Řečilis lidu Tichého, Křesťane! slyšel? Jda k knížeti svému Pevného národu zjev mu žádosti slušné. Praviv Popele odbyl. Již k boji se mocně Chystaje Nuredýn k svým promluvil lidem: Ctitelé živého Boha a proroka jeho, Podporo vlasti! My mužové bojujem zdární, Abychom hájili žen a pomstili dětí, Pomstili potupy Boží; řekněte: proč se Křesťané do boje hrnou? Loupežujícý Vtiskli se v květný kraj, by y pobrali statky, Zlato a rozkoše nám, by y májové dívky Svojili sobě, y syny a šlechetné otce Smrtili s posmíváním. Těchtoli dráčů Posměchy trpěti muží na věky budem? Hrdiny! chopte se zbraně, a synové mstěte Otců poroby svých! Bůh říditi kroky, V nebezpečenstvích Bůh vás hájiti bude. Křesťany vyhubujícý Hospodin zmařiv Krásami zlíčí vlast jak nevěstu vnadnou, Rozseje po zemi štěstí, ovine čela Slávou národu svého, a milence zblaží. 52 Praviv v plameny rozžal vévoda vojsko. Zvěděv Vratislav, co vůdcové myslí, Končí rozbroje lstí. V syť lákaje Turky Zvětřené plaší outokem nebezpečenství. Chytiv veškeren pluk lid v svobodu pouští, Zůřivé řetězy spiav své do města vede. Spatřiv zdaleka hrad, prv milosti Páně, Slávy a utěchy pramen, teď neřesti sýdlo: Všecko se na světě, vzdychá, proměně sklání. Z přemyšlování strhuje vévodu lid, jenž V zástupu k němu se valí, anděla svého Hlukotem vítá; prodrav z lidu se dí kněz: Přijmi, ó ozdobo vůdců, srdečné díky Vděčného lidu. Tys zdrtiv divoké Turky Kruhů Křesťany sprostil. Již poroba věčná, Posměch a smrt jak káně se snášely v spolku Nad lidem Krystovi věrným, starcové mřeli, V porobě plakaly dívky, a mužové slavní Kráčeli pod jhem. V svatyni rodina Boží Naposled vkročíc volala o pomoc k Bohu, Slzami skropily hrob, a zlíbaly sebe S dítkami matky; zde otec, tam klečela panna, U kmeta svíjel se muž, krev v ouzkosti cedě S přítelem loučil se přítel, a posvětil na smrt Milého bratra. Tu Hospodin lidu se ujav Anděla vyslal a vyplenil nemilostníky. 53 Hrdino Páně?Páně! tys svobodu v svatyni vštípiv Z potupy vytrhl hrob a z ouzkosti kněží, Mocný oslaviv kříž jed nevěry zkazyl. Za to tě slaviti svět, Bůh na věky věků Žehnati, anděly svými co podporu Boží Plamenem nebezpečenství voditi bude. Řečný vymluvil kněz, a veškeren národ K slávě se přitiskl své, by očima svýma Anděla spatřiv na těle, na duši okřál. Vévodu provodil lid, když ku hrobu Páně Kráčel, by před Bohem živým člověk se kořil. U hrobu slavného klekl, a vzdychaje vroucně, Slzami svlažuje prach své žádosti vyslal K původu veškerenstva, a o pokoj svatý Prose se utopil v snách, že podivy uzřel V blažené budoucnosti. Co rozkazem Božím Pouště se změnily v ráj, a dráčové v bratří. K národu národ se vina, a v porodu duse Rozbroje vztek, syl po světě sladivé štěstí, Pěstoval rozumu štěp, a k moudrosti chrámu Vyvodiv rodinu mdlou lid utvrdil v pravdě. Šťastný vykvetl věk. Div spatřuje náhlý, Nemoha pronesti z ust slov vyzrazujícých Prudký cyt jen slzami radosti zjevil. Matka se obětujícý za syna Bohu Plésá taktotak: Ach! rádabychrádaby cedila krev, by 54 Dobrému dítěti krví koupila štěstí; Rádaby vkročila v hrob, by milému svému Přidala dnů. Vše co láska a zbouřené srdce Mysliti káže, co otcy zde mocnému Bohu Přednáší, a y skutečně v vytvořujícým Duchu již spatřuje štěstí drahého syna. Laskavé mateři srdce se s obdivováním Třese, a spíjí duch, jak bez sebe padnouc V radosti umrtvujícý vine se v prachu, Slzami skropuje tvář, a děkuje Bohu. Povstav od hrobu Páně se k statnému vojsku Vévoda vracel, by na trůn usadil krále. K podivu vypnul se trůn, ctný velitel kynul, Vykročiv zástupem král jak milenec Boží Ozdobil trůn. Lid zkameněl nevěře očím. Jako se z hrozných snů muž trhaje hledí, Zdali se skutečně za ním katané ženou, Vida se u prostřed svých, jak s obdivováním Na milé patří, však mdlým nevěře smyslům Ještě se příšery leká: takto y národ Veškeren zhlíží očima vyděšenýma Na svého krále, a hlavou kroutě a s hrůzou Očima stříhaje skoumá, zdali mu lstivá Podoba nemate smyslů, pravduli vidí? Vida a nevida ptá muž svého se druha: Králeli vidí? čili ho kouzlové mámí? 55 K trůnu se blížiti chce, a lekaje čar se Za lidi leze, a vyjde, a znovu se děsý. Jistotu zvěděv sype se k milému národ, Jako se synové hrnou k dobrému otcy. Radost se zvýšila v ples, když spanilé dcery Sybylu rozkošnou a Sofyi outlou Slouhové věrní z poroby přivedli k otcy. Jaký povstal tu cyt! Jak rozmilé spatřil, Bez sebe král k svým klesaje nejrozmilejším Neviděl rozkoše své a neslyšel slova. Růžové dcery co květavé milostenky K otcy se vinuly mdlému, a líbaly ruce, Líbaly oči, a slzami kropily tvář co Perlami předrahými, a křísyly otce V život, a otec se vtiskl k svým obživujícým Milého dcerám, do nebe hledě a ruce Spínaje plakal, až srdce všem ztrnula v těle. Teprv co rozkoše cyt se rozplynul v slzy, Stísněné srdce se rozlilo v slova, a dobrý Velitel šťastným cýtil se člověkem býti, Zvěděl, co s dcerami zrádcy kovali mstiví, Májové krásy co z poupěte rozvinujícý Růže se chovaly v skrejších pro chtivé zprávce, Rozkošnícy na čisté kráse se pasouc Panství tvrdili své, a sy rozkoše strojíc Čekali dychtivě zpráv, jižli Křesťané klesli. 56 Štěstí zradilo klam, ctnost ovilo slávou. Chlapové nectní kořisti oželujíce Sladké, se vydali v běh, by v nebezpečenství Nahého obhájivše sy života prchli. Hrdina neviny štít a svobody skála Oblaživ s národem krále y oslavil sebe. Proto se vůkol a vůkol co hromové v skalách Radosti rozplozujícý k nebi až pnuly, Proto y sladký zpěv ctil anděla Páně, Krása se zbíhala sem a podala věnce: Lidi plačícý, hrdino! vytrhl jsy Jak Bůh z vězení hrozného, daroval Dítky otcy a matce, Ženicha nevěstě zoufajícý. Žalář pekelnou otevřel tlamu, a Muži srdnatí, v šarlatu knížata, Outlé s matkami dítky Pukřeli v skalině jedovaté. V hoři nejtrpším Hospodin pohleděl Na své věřícý; k pomocy anděla Seslal; vévoda přišel, Vzhlédl, kam se poděli protivnícy? 57 Po zpěvu s ženami muží růžemi svého Hrdinu zasypali a volali mocně: Svoboda zvolila chrám sy v svatyni Páně Za svůj trůn, kam sláva y vkročila s ctností. Zlatý povstane věk, lid plésati Boží Po věky bude co milenec sladkého štěstí, Všickni lidé se spojí jakožto dítky Jednoho Boha a věrní v radosti bratří. Takto y na křižovníky y na Saracény Vylila mírnost hrdiny přívětivého Rozkoše med, a pěnami obživujícý Radosti spíjel se lid, že běhaje městem, Nevěda, čeho se má v svém chopiti plesuplesu, Ze srdce vyvrhl svár, a co milého bratra, Nedbaje víry a nedbaje různice věčné, Miloval Saracéna y zblažoval Křesťan. Jakoby čistá láska jen řídila bratří, Takto sy tajnosti jevíc líbali se a Jistili svatě, že šťastný rozkvete věk, kde Křesťané s Saracény jen jednoho Boha Vzývati, za sebe v bídách životy čestné Sázeti, lásku sy láskou spláceti budou. V Vratislavovi všickni srazyli lásku. O milém muži se rozběhla po městě pověst Rozhlašujícý div. Hned z města se starcy 58 Scházeli sem, by moudrého zočili vůdce, Zbíhaly panny, by spatřily očima svýma Krásy a vlídnosti květ. Co srny se pásly Na čele jasném a na oku obživujícým Růžové tváři. Co do těla duše se dívky Vtělily do jeho krásy a rozžaly oheň V srdcých šálivé lásky, že zcediti krev a V plameny skákati chtěly, by živily muže. S nimi y Fatyma vroucý, Růženy krásné Chůva, své spíjela smysly a hořela láskou Obživujícý krev y zkleslého věku. Všecka jen obdivováním na těle trnouc Běžela k dceři, a očima jiskřícýma, Rukama sepiatýma co poslice Boží Hlásala bez slova div a mrazyla dceru. Dítě mé rozmilé! dnes jsem spatřila divy. Řekla, a nebyla s to, by zbouřené srdce Mocý vpudila v řeč, neb rozlila v slzy. Fatyma opatrujícý od prsu outlou Dívčicy právě co květinu nejspanilejší S pochlebováním ozdoby rozvinovala Poupěte svého, že růže se vyzdvihovala V slávě, a vnadami bujníc lahodivými Jímala srdce y mládka y muže y starce. Tváři co dennice jasná, v májili barví 59 Bez mraku nebe, a oči co plamenné hvězdy, Štíhlý zrůst, krok anděla Páně, a pohled Bohyně rozkoše led svým pohnuly kouzlem. Slova co med, vtip střelami pronikajícý Hlubiny srdce a prudkost živého ducha Zdrtily rozum a věčná kovaly pouta. Vůkol a vůkol se žádná neskvěla krása, Aby se pustila v boj, neb zatmila bleskem Růženu vnadnou, jediné Melina jí se Rovnala v kráse, a Božskou předčila ctností Ozdobu chlubnou. Se všech hrnuli stran se K podivu světa co rojové včel, by y krásy Div, by y milosti obraz zočili, hrdí Saracéni s poklady svými, a k nohoum Bohyni skládali v dar, kdo co na světě spatřiv Nejdražšího, buď životem vydobyl svým, neb Rozumem na jevo vyvedl. Knížata vládu, Hrdiny čest, a výbory mládeže krásu V oběti nesouc živili naději v srdcých, Lásku že vzbudíc paprškem milosti zobří. Pochlebníků zbor své Bohyně stíhal Loudivé vnady, by písněmi zázraky krásy Po světě rozhlašuje y plamenem lásky Mrtvý obživil zpěv, y k nebi se vynesl Bleskotem pozdvihujícým z dřímoty básník. Panna co rákosem hrajíc životem lidským 60 Zbožnila hrdiny v mžik, neb zmrazyla slovem. Nad zlato, nad všecken svět, ba y nad život vlastní Slavíc Bohyni svou, jak kynula okem, Letěli v smrt, neb sy kovali poroby pouta S pochvalováním, že sy y zýskali lásku Růžové panny, y trpkosti zažili smrti. Vidouc zplašené muže se mladice pnoucý Zvýšila mocného ducha a zhrdala láskou Planého milovníka, a kouzlila sobě Obživujícým skaliny duchem co světa Šťastného tvůrkyně ráj, kde se růžové krásy Vysypajíce co májové květiny milka Švižného loudily sem, a vnadami šlechtíc Ozdobu světa mdlé láskou rozžaly srdce. Růženě hořela tvář, že milenec vroucý, Koruna krásy se k ní jak k Bohyni lásky Blíže již milosti cýtí plameny věčné. K milému letí, k věrnému stiskuje srdcy Vyvoleného, a stín vší rozkoše míjí. Dívčice čelo sy mne a spatřuje s hořem Šálivé rozkoše sen, a z usmrcujícý Slávy se trhá, běží v sad, kde své smysly Pěnami krásy a neočekávané lásky Spíjíc blahosti hledá, z sladkého sna zas Zhlíží s hořekováním na stinné stromy, Slyší zpěv, květ zočí obživujícý 61 Radosti v sadě se rdít. Ach! běduje, každý Na světě miluje tvor, jen mne sladivé lásky Stínové mámí. Věčněli vzdychati, v moři Vášně se topiti mám? Bůh pro mneli štěstí Nevyšel s nebe, a milosti hvězda se neskví? Všecka mi naděje zhasla. Vždyť bez cytu lidé Poklady v oběti nesouc outlému srdcy Mluví slova co med; ach! jakoby pára Pochlebování, jakoby klenoty mohly Zýskati srdce, co po milém stínu se pídí Vytvořujícý se všemi krásami tělo, Se všemi ctnostmi a vnadami milého duši. Boha, ach! na světě není; srdce mé shoří! Vzdychla, a slzami tvář svou skropila květnou. Nuredýn své rozkošné miloval dítě Více než slávu a klenoty celého světa. Z dětí všech mu zůstala na živě krásná Růžena, v nížto y všecky své sjednotil lásky. Křesťany o ženu milou, o děti švarné V rozkvětu blahosti přišel, a jediné s synem Zachovav dceru co Asdrubal vštípiti hleděl Věčnou v rodině své mstu na křižovníky. Vstávaje léhaje milkům vypravovával, Jak zlí Křesťané meč v bok vrazyli matce, Hůř než ďáblové o zeď třepili dítky, 62 Chytali vřelou krev, a se spíjeli krví. Vztekem se třesa a pomstou hoře y s pláčem Vzbuzoval syna a dceru, by Křesťany divé Vydali v smrt, a vida, že dcera y syn jak Ploditel v srdcých svých jed na křižovníky Vaří, plésal, a za děti děkoval Bohu. Melinu miluje Rustan zahynul láskou. Nuredýn s svou dcerou u syna kleče Za mstitelkyni pevnou posvětil dívky. Dcera co dračice mstícý slíbila svatě Otcy, že žádnému z mužů vřelého srdce Nenakloní, žádnému milency ruky Nepodá, leč hrdina Křesťany zhubí. Zlostí dívčice vroucý na křižovníky Saracénů popouzývala k boji. Zbouřiv Nuredýn lid v outoku propadl. Začal se soud; tuť hrůzou Růžena zklesla, Šálivé naděje s bouří zmizely v páru. Pomsta se zmocnila srdce, a zhatila smysly; Křehkost a strach, boj, vítěze sláva a zbitých Potupa mrzká každou změnily krve Krůpěji v jed, a dívčicy plápolajícý Věčnou mstou vztek ozbrojil zdivočováním. Všecko se sypalo ven, by v oslavě zjevné Spatřilo vítěze Čecha, jen Růžena smutná Nehnula sebou. Fatyma vyzvědajícý 63 Zaryla do lidu oči, by korunu slávy, Víry a slabosti štít svým zhltila okem. Sotva že zočila muže, co dívčice trhlá Běžela k dceři, a hoříc plamenem lásky Nebyla vřelice s to, by zjevila slova. Stíhnouc ducha a krotíc náruživosti Zšířené proud své tvářilitvářila milostence Všecko, co vášeň, co plápoly zbouřené mysli Zploditi mohou: barvami živícými Přiozdobovala tvář jak samého Boha, Vyryla plamenem ctnost jak nebesa čistou, Hlásala lásku, co s vlídného oka se smála, Pronikajícým zpěvem, že trnula tělem, Jiskřila očima cyt, jenž křižoval v srdcy, Jakoby rozpalem svým svět k obdivování Nutiti, ze srdce vír zas do srdce vlíti Bůjného chtěla a zázraky tvořiti řečí. Rozmilé dítě! ó patř, jak všecka se třesu, Mluviti chcy, a tíží zprouděné vášně Nemohu praviti slova. Ach! oudy mé starost Skloňuje k zemi, a krev má sotva se vleče; Miluji předc jak dívčice v májovém věku Krásného muže, a srdce se v rozkoši topí, Smysly se zvětřené matou. Jaké to krásy, Jaké to vlídnosti blesk! ach, očiby duši 64 Vytrhly z těla, a růžemi barvené tváři Mrtvou vzkřísyly ženu; a jestliže v drahém Oděvu na koni lítá zhlížeje anděl Po lidu oslavujícým ochranu svou, tuť Zdivočujícý duše co ovčičky krotnou. Y tybys, růžinko má! ač hlava se zpírá, Patříc na květy krásy se zlomila divem, Zardila tvář, a y před světem vyznala pravdu: Hrdiny krásnějšího jsy neviděl, světe! Bouřivé dívky co pitomé s užasnutýma Očima na muže hledí, očima jiskříc Šedivé ženy tu stojí, jakoby sýly, Jakoby nabyly krás, se na milém pasou, Na těle trnouc domů se vrátiti nechtí. Sotva jsem strhla se s vnad, ach! jediné láska, Milenko, tvá mou zkřídlila moc, že jsem k tobě Letěla s rozhorleností, aby jsi podiv Zočila světa. O spěš a hrdinu viz, oč Na duši okřeješ láskou, na těle zpěkníš. Růžena zavrhujícý svádivé řeči S posměchem řekla: Zdaž Křesťanby povstati Bohem, Vřelice! mohl? Jej věčná škareda hyzdí. Fatyma prudká řeči se chopila proudné, Jakoby mínila div ní kouzliti v srdcy Ledovém spanilé dcery; tu krásami muže 65 K malování s oblibem vytvořovala Přisahajíc, že se Růžena vnadami pohne, V bleskuli vévodu spatří. Zázraku zkusým! Vyšla, a viděla zbraň, blesk roztřikujícý Zdaleka v oči, a strnouc hořela mstou, by Křesťany zhubila všecky, a očima střelíc Na křižovníky, ach! spatřila výbory svého Národu v poutech; již klesala obryně strachem Slyšíc v zástupu hlas; tuť okovy spadly, V svobodě otce a vévodu zhlížela v slávě. Jakýs obrazyl lesk se v stržené oči Leknuté panny, cos Božského skvělo se na něm, Jakoby náhle se na jiném octnula světě, Vábného s obdivováním zázraku cýtí. Láska se vtrousyla v srdce, a plamenem mocným V duši se vtělíc potřela zápaly vzteku. Jak laň chvátala domů, a růžové cestou Vytvořujíc sny hrdinu přívětivého V hlubinu zaryla srdce, a s ním sy y štěstí Lahody, s ním sy y rozkoše kouzlila lásky. Fatyma ptala se cestou: Jak se ti Křesťan, Růžinko, líbí? Dívčice v blahosti chrámu,chrámu Stavěla oltář, vnášela oběti lásce, Slov a y divů světa sy nevšimla všeho, Samoty hledala doma a v jeskyni lezla; Tady se propletajícý stezkami lásky 66 Vzdychla, až ztrnulo srdce, a duše se lekla. Již jí samoty skrýš, již květiny vábné Nepotěšily víc, jak hrdlička toužíc Po živé duši se vracela v hrad a tu svého Potkala otce; co bez sebe k srdcy mu klesnouc Zděsyla starce, že zkostl, a pohleděv s strachem Na milé dítě: Co, dušinko, stalo se tobě? Ochraňujícým tázal se pohledem dívky. Nemocli lomcuje tělem, či smutek tě tísní? Nermuť se, dušinko má! vždyť otec se šťastně Vrátiv s tebou, poklade nejrozmilejší, Bydleti, s tebou v tichu se těšiti bude. Praviv milenku svou stiskl k plnému srdcy, Zhlížeje s usmíváním na drahé dítě. Pohledem krásným zmizely trampoty všecky Stísněné hlavy, a srdce se šířilo mocně. Což mu již do hrdé slávy, co do panování? S dcerou nalezl trůn a y rozkoše v světě Nejlahodnější. Právě co dítě sy stařec Sváděje lichotil dceři, a růžové tváři Hladě a líbaje oči se na světě blahým Hlásal, a čest a y klenoty zaslepujícý, Veškeren svět chtěl rozdati pokladu lovcům, Jestli se s klenotem svým sám blažiti bude. 67 Vidouc radosti prudkost dobrého otce, Vinula k starcy se dcera, a zlíbala čelo, Stiskla ho k prsům, jakoby v radosti vlíti Mínila do něho duši, a zkleslého z morných Vzkřísyti hrůz, a převesti v rozkoše stánek. RadostíRadosti očima jiskříc skrývala v srdcy Zármutek neustupný, těšila otce Cýtíc nemožnosti, by divoké bouře Zpoutala vztek. Jak poobčerstvila mdlého Otce, co střela se v samotu skryla, kde hvězda Naděje svítila duši, že pokoje dojdouc V příznivém spaní rozbroje škodlivé zmůže. Naděje marná! Spaní zplašila láska Mocná, vytvořujícý milého obraz. Dívka se zmocněné lásky co ještěra leknouc Skočila z lůžka a z bouře se prodrati chtěla. Planá usylování! Poroba věčná Sevřela srdce, a panna se s tělem y s duší Oddala milému svému. Již na zemi klekla, Na prsy levicy kladla, a pravice k nebi Pozdvihujícý slíbila milency věrnost. Náhle co z divých snů zas se protrhla zkřiknouc: Bože, vždyť Křesťanem jest! a tu rukama lomíc Skropila slzami tvář, že y ztupila čest, y Zradila víru, y na smrt vydala otce. V ouzkosti zvolala trhlá: Kde jsy, ó smrti, 68 Utěcho má a y naděje posylňujícý V těsnosti bídného tvora? Co k milému svému, K tobě se vinouc lásky a pomocy hledám. K stínu se tlačíc, jakoby skutečně měla Se světa jíti a v chrám své blahosti stále Vkročiti, mluvila s smrtí, pak se co lvice Vyškubla družicy své a k milému skočíc Líbala hrdinu v duchu, a stavěla ráje, Kdeby co andělé láskou blažili sebe. Jitro se přibralo s nebe a k životu budíc Veškeren lid sny plašilo šálivé z hlav, jen Růženo! tvých snů nerozplašilo svodných, Nepřivodilo s dnem tvé pokoje duši. Pevná trhala láska co dračice srdce, Tvořila strašlivé stvůry y obrazy vnadné V zvětřené hlavě, a strach a naděje mylná, Láska a zoufání v mdlém válčily srdcy, Zhatily smysly, a zdrtily rozum, y jasnou Potřely krásu. Jak milenku spatřila chůva: Bože! co dělo se s tebou? s podivem křiknouc Objala dceru, a slzami zbělené tváři Kropíc zlíbala očka a hladila vlásky, Na srdce stiskala srdce, y poznala s hrůzou, Že se y na těle třese, y divoce zhlídá, Jakoby křičela bouří, jakoby s smrtí Zápolit měla. O Bože! mé rozkošné dítě! 69 Jaká potvora lícnou zkalila jasnost, Zděsyla hrůzami srdce a zmrtvila duši? Nastojte! očičky světlé co na nebi hvězdy Do hlavy vpadly, a vábivé růže se s bledé Ztratily tváři, a sladká zmodrala usta. Nemoc, ach! hrozná nemoc se na tebe valíc Ozdobu stráví mladosti rozkvetajícý. Dívka co ze sna se trhnouc vzhlédla a ztuhla. Fatyma patříc na divé oči a vnitřní Vichřicy plakala znovu, a rukama lomíc Dcery se ptala: O pověz své máteři věrné, Nevinné dítě! co v stísněné srdce se vtřelo? Dívčice hluboce vzdychnouc zakryla s studem Rukama tvář: JenJen, srdce jsem ztratila, vyřkla, Vylila slzy, a k prsům matce se tisknouc Sklonila hlavu, a s pláčem, až trnulo srdce, Vyznala bolesti své: Ach, matičko! umru. Láska mé vnitřnosti zžírá, pokoje nemám Doma a v zahradě stání, ve dne se třesu Zoufáním a hrůzou zmrtvuji v nocy. Ach! kam se mladosti květ, kam radosti děly? V jakou hlubinu řeč tvá nebezpečenství Věčného srazyla dívku, že očima svýma Božského spatřila muže? Již po všem je veta! Láska mne trýzní, svobody zbavuje láska. 70 Darmo se skrývám, darmo se proderu k lidem, Všudy co Bohyně mstícý kroky mé stíhá; Brzy sny divoké tváří, čaruje hned zas Ráje a blahosti chrám. Co sy v těsnotě počnu? Krotká hrdlička v snách s svým milencem chodím Bez všeho rozumu hledíc na jeho oči U sebe dím: Ach, nemohu bez něho býti! Pravíc vzdychla; co anděl se Fatyma blížíc K milence své jí hladila tváři, a patříc Na pannu vroucý s usměchem: Nermuť se, řekla. Srdce se ztiší, s mládencem plésati budeš. Řečí potěšujícý zkrásněla dívka. Takto se květina schnoucý zmocňuje vláhou. Růže se třpytícý jak dennice jasná Vábila v sad zbor krásy, a kouzlila vůní. V rozkvětu slávy se outlých tázala květin: Sestry kde rovných krás mně najdete v světě? Parna se ztrojiv blesk květ rozkoše pražil. Růže se skláněla k zemi, a skrývala krásy Vábné lůno, a volala plamenem zkleslá O pomoc k nebi. Tuť dívčice tklivého srdce Skropila keř a novou zrodila krásu. Takto y Růžena v slávě co vládkyně světa Stála tu, sličnosti květ a mládeže rozkoš. Pročbys, Fatyma řekla, své tajila cyty? 71 Mladice květná krásou zázraky tvoříš; Milenec tvůj, král mládeže, koleno sklání, Vzhlídneli Bohyně tvář. V chrám vejdete lásky, Vejdete v blahosti byt; svět okřeje smírem. Fatyma řekla, a radila dceři, by otce Zýskala lásce; a Růžena kvapila k otcy, Ozdoby těla y duše co před mužem milým Rozvila mladice švižná, sladila řeči Chytlavé pochlebovánípochlebováním, očima svýma Šlehala plameny lásky a vděčnosti svaté, Zvýšila krásu a ctnost, y se nevinně ptala: Dceruli miluješ svou tak srdečněsrdečně, jako Miluje tebe? a na tvora přívětivého Pohleděv otec, a skropiv slzami tváři: Slávo a rozkoši má! tys nad život dražší, Nad světy milejší! řekl. Miluji tebe, Dítě! co předrahý klenotbohyně lásky, y pro tebe, kráso! Do ohně skočím. Dívka co anděl se vlídně Přivinujícý pravila k starcy: Y dcera Miluje dobrého otce co Boha, a za něj Na smrt se světí. Což jsy, ó živote sladký! Se vší krásou, otceli milého nemám? Což jsy, ó světe, y s poklady všemi, co, slávo! Slunceli života mého se skryje? Co kvítek Bez rosy, bez duše tělotělo, y krásy y duše 72 Schopnosti bez tebe vadnou; k srdcyli vinu Drahého otce, co bohyně lásky, co růže V loudivé slávě tu stojím, žalosti mrou, a Z mraků radosti lesk k mým vykyne očím. Kdo se mi v štěstí rovnati může, co dcera Zýskala otce? Ach! prvé jsem klesala jako Chudina v bolesti proud, a v ouzkosti mřela. Neboť se nebezpečenství na tebe se všech Svalilo stran, buď smrt, neb poroba stříti Hrdinu chtěla, a v potupu složiti dceru. Chlapkyně tvářbych slzami skrápěti, nohy Vítězy líbati měla? Ha! otceli není, Proženu bok! – v tom spatřuji otce – ó Bože Jaké to radosti zvuk! Již vévodu žehnám, Jenž Bůh roztřepiv svár ctnou rodinu spasyl. Kyžbych jen jednou slavného spatřila muže! Otče! ó živote můj a rozkoši sladká! K tobě se vinu, a pro Boha dobrého prosým, Na dceru patř! cyť prudkost vděčnosti svaté, Milenku zblaž, aby zočila anděla strážce, Vyznala k němu se tisknouc: Nám jsy ty BohemBohem! Všecko co Bohu se koří vítězy, všecko Oběti snáší, zjevuje vděčného srdce Dary y písněmi cyt; a my jediné v kalu Nenávisti se brodíc milujem svár, a Hrdinu zmařiti chceme, že otcy y dceři 73 Zachovav životy boj nám k utěše skončil? Z dřímoty otče se zbuď, a k ctnosti se vypnuv Vášní plameny dus, a y Křesťana miluj! Růžena sladila tak svá pochlebování Pěnami srdečné lásky; co dívčinka outlá Sedla sy k nohoum, hladila dobrého otce, Spínala ruce, a prosyla, plakala, jakby Ztratiti svět, jak vydati s otcem se na smrt Měla, by pláčem, by láskou zlomila skálu Mstivého srdce, a záští zplašila z duše Zdivočujícý; již zas povstala, vůkol Stařečka vinula ruce, a sladce se smála, Jako se milá na svého ženicha směje, Pohledem pronikajícým dravého srdce Hlubiny zkouzlila div, že se s povzdychováním Zhlížeje třásl, a nevěda v zmatku co řícy, Milenku přitisknuv k prsům zaplésal otec, Po milé tváři se díval, a zmateně pravil: Ke všemu, milenko! svolím, Křesťana miluj, Vévodu s národem smiř; však srdce mé zbité Lásce se zpírá, vrahu se kořiti nechce. Růžena zatmila tvář, a truchlivě řekla: Protoli trpěti má, že předkové hubíc S národem veškeren kraj tvou rodinu zbili? Vévoda národu Bůh nás životy zblažil, 74 Za to y hrdinu cti. Vždyť svobody přítel Miluje ctnost, chlap lásku a nevinu smrtí. Dítě! ó rozkoši má! tvé moudrosti jasné Sklání otec se rád; však neznaje lásky Neviny zklamati nechce. Ty za otce miluj! V temnotě kroky mé řiď! Již z nebezpečenství Proudu se vyrvav v tichosti stráviti míním Krátkého života běh. Jen u tebe stání, U tebe utěchy dojdu. O mějte se dobře, Na věky dobře vy bubliny oslepujícý Krásami prudkého ducha, ó slávo a štěstí! Praviv kázal, a slouhové poklady snesli Podivy přirozenosti, by vítaje s slávou Mocného vévodu krás všech rozložil květy, Vyjevil lidem, že nad svět sy hrdiny váží. Růžena vidouc, otce že zdivočeného Sklonila duši, co hrdlička zpívala sladká: V lásce se topím, nad oko miluji muže Krásného, nad zlato výším ctnosti sy jeho. Blaze, ó přeblaze nám! již dennice štěstí Čistého vyšla, již hodina lásky se zrodí. Tiše, ó srdce mé, tiše! proč divoce tlučeš, K námli se vévoda blíží, v rájby tě vsadil? Dívčice řkouc jak pták jen lítala sadem, Prozpěvováním hory a doly co dcera 75 Mocného štěstí k radosti probuzovala. Jakoby smyslů, jakoby rozumu vřelou Pozbyla láskou, srdce své jevila stromům, Štěstí svěřila skalám, zpívala ptákům. Fatyma slzýc vinula milenku k srdcy Lásky a blahosti den s ní v rozkvětu slavíc. Vévoda utvrdiv řád, a národy vírou Zdvojené smířiv, rozžal radosti plamen V Jeruzalemě, že lid, že y knížata ohněm Hoříc lásky sy strojili radovánky, Aby y jevili svou y vlídného vůdce Před světem čest, a bleskotem oslavování Spojili na věky srdce. Co na nebi slunce Zatemnil Nuredýn všech hostiny knížat. Vévodu přijav v hradě co milého Boha Rozložil krásu a lahody pokladu svého, Radosti ztišil se hluk, když Růžena jasná V hostinu vešla, a oči se zaryly v krásu. Korunu odplaty nesouc koruna krásy Vstoupila v sýň jak nevinné děvče, a studem Sotva že: Děkuji! z ust mdlým pronesla hlasem, Korunu složíc slzami zalila tvář, a Prozrazovala cyt, jenž stiskoval srdce. Hrdina ztrnul, a láska se zmocnila obou. 76 Vratislav.
Zpěv dvanáctý.
[77] Obsah.
Nuredýn na oko přítel v skrytě podpaluje k bouři lid. K němu se Mehmed přirazyv hrůzami společníky k činům rozněcuje. Všickni přisahají, že Vratislava y krále zabijí. Růžena láskou opojená slyší hřmoty, myslí, že otec přípravy k svatbě dělá, naslechá a vidí zbouřence, a slyší, že milého Vratislava usmrtí. Její leknutí a zoufání. Jak se zbouřency odstranili, najala otroky, aby otce svázali, a jakožto zrádce k Vratislavovi odvedli. Darmo otec prosý, Fatyma se přimlouvá, dcera se nehne, káže otrokům, a ty polomrtvého Nuredýna k Vratislavovi vedou. Vévoda se zaráží, otec oči otvírá, a umírá. Růžena vidouc, že milý vévoda jí zavrhl, se smrtí. Hrůza mezy všemi přítomnými.
[78] Na oko zaskvěl se mír, boj snovala zrada. Emanuel co Mehmed se s Nuredýnem Spojiv zbouřoval lid, a záhubu chystal. Dceřina láska a vlast a svršené křivdy Rozžali Nuredýna, že spojence svolav Znáti chtěl moc, boj vášněmi zkřídliti nový. Dravá bouřemi noc jak v rozbroji peklo Stala se svědkem y zrady y oukladu všeho. Uvodiv v skrýš své ctitelé mluviti počal: Mužové slavní! dlouholi váhati budem Povolujíce, by Křesťané s posměchem naše Loupili statky, a zbíjeli s ženami děti? Ach! jak proroku mocný! synové tvoji Zklesli, že pro Boha nechtí skočiti v boj, že Srazyti poroby pout lid nectně se zdrahá. Bože! kde jsem? Vždyť pohanu ctitelé tvoji Oběti nesouc čest a stud a y štěstí K nohoum skládajíce se v neřesti topí. [79] Zmužme se, bratří! pro Boha životy vsaďme! Praviv sedl; tvář hořela rozhorlency, S očí vyšlehl blesk jak z Vezuvu výlev, Každý třásl se mu oud, jak třese se strom, když Vichrové bouří. Nemoha divosti zmocy Vytrhl meč, a do kola švihaje větrem, Sháněje krůpěje sýly řeč vypravil k zboru: Životli vám, neb vaší rodině milímilý, Chceteli stráviti věk své mladosti květné V rozkoši sladnoucý, smrt na křižovníky Z nenadání valte, a z nebezpečenství Vyrvete sebe. Vždyť smrt, neb porobu věčnou Proroka slavného synům Křesťané nesou. Křesťany znám; nic na světě svatého, nic jim Vážného není; s posměchem přísahy rušíc Tupí mocného Boha, a Krystu se příčí. Zrádcové bídní za zlato otce a děti, Za zlato přátely své a y samého Boha Zaprodavše jen bubliny svatosti kouzlí, Aby y pěnami lásky y pravoty bleskem Sprostý zklamali lid. Těm ouskoku plodům Svůjbyste svěřili rod, své vydali statky? Pro Boha držte se žen! teď svobody hvězda Krásně se zaskvěla nám, teď naděje růže Vykvetla naším; chopme se mužové zbraně! Vlasti y žen a y pokladu dobudem lehce. 80 Zuřivec řekl, a rukama zatleskajíce Poctili rozdivočency vévodu hřmotem: Zbíjeme mládka, a slabého zavřeme krále, S nimi y zmizý moc vší Krystovi sýly. Takto y svobodu svým a y rozkoše sobě Na věky upevníme. Tu řinkali meči Slavíc hlukotem příští svobody jasné, Jakoby složili v hrob již Křesťany zbité. Po divém hlukotu svodný promluvil Mehmed: My zde co sloupové věční klesavé vlasti Rozvažujeme, jak zázraky konati počnem; Zatím vévoda Křesťan co milenec vřelý Oumysly uvede v skutek. Co mužové dlíme? Netřeba slov, kde skutku potřeba žádá. Mineli den, my Křesťany zhyneme všickni. Každého ouklady znám, a y tajnosti škodné V hlubině dravého srdce. Jen záhubu naším Chystá Krystovo vojsko, a záhuba zraje. Vévoda hrdiny zbiv, již svobody jiskru Duše y rozvine syť, by národu květ a Jádro co otroky zloviv v cyzynu zavedl; Nás pak srdnaté muže y šedivé starce Hodí v skrýš, než k mukám přípravy skončí. Darmo, ach! knížata slavná! klekněte před mě, Darmo se s dítkami matky co červové budou 81 Svíjeti u noh; Turkům milosti žádné. Dříve než pomine den, smrt rodiny stráví. Slyše, že zkovali pád vám synové vzteku, Vida y nástroje děsné, by trhali panny; S dřímoty skočiv svatý složil jsem slib, že Krysta se spustiv přivinu k proroku Páně, Abych y zachoval vás, y Boha sy zýskal. Pro vás chvátaje, v smrt jsem Křesťany zradiv, Lásky a rozkoše med, sklad stříbra a zlata Opustil rád, v toun hanby a nebezpečenství Muž se y cyzynec vrhl; a pravého Boha Synové zdární, chlapové mrzkého vojska Ztratili svou jste y vlast y své spanilé ženy, Ztratili zlato a všecko, co člověka těší, Všecko, co člověka krásý; v hlubině necti Vězýc nechtěli z poutbyste v svobodu, z bídy V rozkoši vkročiti ráj? Jen se synové hanby Vrhněte v poroby kal, jed z rozkoše píte Mrtvíc bujného ducha a zmužilé tělo! Zejtra, ó povstaňte ze snů přátelé lstiví, Zdrtí s posměchem vás y rodiny vaše. Zejtrali patřiti mám, ó proroku Páně! Na muky národu tvého, a vejskati jako Křesťané, pláčeli žen a hořekování Zaslechnu hrdin? Ha! žluč vře v zbouřeném srdcysrdcy, 82 Vzdechnuli na vás, ubohé děti a starcy! Ruce mi trnou, vásbych, májové panny, Katům vytrhl z muk! Než co zmatenec činím? Pročbych vydal se v boj, když s usměchem na své Otcové,Otcové děti a mládkové na panny krásné Zhlížejíce se diví, jaké to muky Krásy a rozkoše lesk, kmen mužnosti stráví? Chlapům nemluvě vhod, vztek na sebe pudě Raději zalezu v poušťpoušť, bych nevida muk, a Neslyše prozpěvování vítěze zlého V hořekování pro tebe, svobodo drahá! Pro panny vykvetajícý vypustil ducha. Raději do řeky skočím, nežlibych zhlížel, Jak kat ohnivé kleště, by anděla trhal – Bože! již mráz jde po celém těle, a strašných Leká duše se muk! Smrt otroky děsý, A činům hrdiny pudí. Jestliže všecka U národu zemřela ctnost, neb zhynula láska, Mužli se na zemi nestkví, aby se za lid Posvětil na smrt; zde cyzynec z milosrdenství Za bědujícý lid tře se v okolí bouře, Světuby na jevo dal, že na světě stud, že Na světě ctnost jak Bůh náš panuje mocný; Protož y skládám slib zde před Bohem živým, Pokrm že netkne se ust, sen neukolíbá Smyslů mých, až Křesťany v svatyni zhubím. 83 Zejtra, než pomine den, květ Krystovy slávy Rukou zahyne mou, král do hrobu vstoupí! Dokonal řeč; strach celého zmocnil se sněmu, Mužům hrozyla smrt, mdlým poroba dětem; Můželi trpších ran kdo čekati z lidí? V porobě aspoň se svým byť y životem nahým Těšíc líbali dítky, a plésali s nimi; Životem radosti stín, lesk rozkoše zmizý. Jistá potře je smrt; vždyť milenec králův Stroje y ouskoky zná všech v svatyni lidí. Snad y v tu noc, než rozmilé spatří, Strhne se bouře, a katané otroky zvraždí. V propasti trampot se hodíc ztratili smysly, Snížili hrdého ducha, a trnuli strachy, Ač prv veškeren svět v své rozhorlenosti Zhubiti chtěli. Ty ouzkosti s posměchem spatřiv Mehmed co ďábel se raduje, pomatenosti K oukladu užil. Co spasytel národu všeho U prostřed zástupu stál, a potvory tvoře Hlavy jim mátl, že Křesťany viděli líté, Jak se již do hradu ženouc poklady drou, a Rodiny smrtí. Dráčům svatého nic, nic Na světě milého není; hrdina mře, a Růžové mladosti květ y moudrosti sýla V rozbroji hyne. Tu na všecky strany se s hrůzou 84 Zoufalec dívaje čeká, jestliže s nebe Na pomoc Bůh svým věrným anděla sešle? Naděje žádné; y nebe se hrůzami kryje, Burný stahuje mrak; v té ouzkosti Mehmed Vyslanec Boží stavě se k nedůvěřencům, Volí cediti krev, čest zprzniti pro ně. Jakoby v mžiku se s mužů svalila skála, Jakoby povstali z hrobu, zhlíželi vůkol Cýtíc pravice moc a prudkosti ducha, Zvrátiti veškeren svět, a y Křesťany zbíti Hrdiny prahnou; způrcům Mehmed je Bohem, Jemu y statky, y čest a y životy svěří. Božského vévodu volíc v nebezpečenství Větří sýlu, a na vrahy k outoku kvapí. Růžena šťastná nepovšímala sobě Oukladu lstivého otce. Což blažené dívce Do toho, kdyby se boj zas do země vtrousyv Vyhubil vlast, neb nebesa roztřepovala Střelami skaliny hřbet, vrh plameny šlehal: V lásce své složila svět a y celého světa Krásu a štěstí; o ní zpívaly ptácy, V ní se kochala zvěř, strom dychaje vůni Vyjevil sadu, že láska svět jedině blaží. Proto se s tělem y duší oddala dívka Vroucý náruživosti, a moudrého otce 85 Slyšíc řeč, jenž schvaluje rozmilé dcery Vášeň, se zvýšila k nebi, a žehnala den, když Milého spatřila muže, sny tvářila vnadné V plamenném duchu, a rozsyla pokoje sýmě, Rozkoše lahody světem co Bohyně lásky. Za to se vděčný lid k ní vysypav s hlukem Oslavil písněmi pannu, co slavené ženy Zmáhala krásou, zatmila moudrosti sluncem. Z rozkoše plynula rozkoš, z krásy se krása, Z ourody rojila blahost; svět a y všecka Pohybování spitým zmizela očím. Z milých trhla se snů, a viděla světla, Slyšela v hradě co větrů pohukování Valného lidu. Co v nocy to s námi se děje? Kdo mi mé rozkoše stín jak žehravec pudí Z blahosti stanu? Snad ploditel překvapujícý Přípravy k svatbě mé chystá? Skrývaje stroje Radosti nové mne bleskotem nenadálým Šťastniti míní? Dobroto! jak se ti dcera Za syvé radostistarosti splatí? S usměchem řekla, Skropila slzami tvář, a spínala ruce, Jakoby nad život svůj a y nad světy otce Dražší pro tebe vroucý žádala dcera Odplaty s nebes. O co mne to z samoty žene? Nemohu zdržeti v snách, ach! nemohu déle 86 Zvědavé duše; mé srdce se třese, a duch jen Do živa chvátaje láskou napřed se kouzlí, Napřed se láskou spíjí. Naděje sladká! O kde jsy, hodino šťastná? Brzyli s nebes Na zemi vstoupíš, aby již před Bohem živým, Před světem celým milenkumilenka milému svému Na věky zjevila lásku, a vinula k srdcy Manžela svého? O manželi! živote můj. Tys Před Bohem na věky můj. Kdo radosti prudkost, Blahosti rozkoše zná, jenž v sevřeném srdcy Bouří? Bože ach, můj! s kým cyty své zdělím? Srdce mé klesá, rozkoše nemohu snesti. Plésej, ó světe! a vzhledněte nebesa na mou V rozkvětu slávu! O andělé! lidé! kdo cýtí Lahody srdečné lásky, kdo miluje duše Nad hvězdy čistší, dělte, ó rozkoše dělte Semnou! slyšte, co cýtím; nemohu cytu Dušinky, pronesti vám, mé srdce jen hoří, Hlava jde kolem, a slzy, ó Bože! se hrnou. Nesnesu plamenné lásky; ach! jak mi je těsno! Každá žíla se trhá, duch se mi krátí; Lásko a rozkoši má! kyž – z samoty pryč, syc Plamen mne zdusý. Pravíc do živa letí, Slyší sápavé řeči, a hrůzami kostne. Čeho se chopiti má? Smrt u sebe vidí. Nebezpečenství roste, již katané míří; 87 Dívčicy neprospívá mladosti růže, Krásy a neviny lesk, kat ztrojuje sýlu, Darmo y sliby y pláč, zlý směje se otec, Nutí katany, ráz – sny zmizely černé. Dívka se protrhla z mdlob; ach, čeho se lekáš? Stínli tě šálí? Zase se trhla, a vyřkla: Bože! co dím? Vždyť jsem viděla otce, a hluky Slyšela usmrcujícý, vždyť mne y bleskem Zděsyli mečové svým, smrt lítala z ust, a Přísahy hřměly co hromové divého sněmu; Milenec umře y král, já do hrobu zklesnu, Po všem na světě veta! Tu bez sebe padla. Vždyť y naděje hvězda, y blahosti stín se Zatřely hrůzou. Křiky ji zbudily k mukám. Zrádcové skončili sněm, smrt kráčela s nimi, Hřměloli povykování. Živote sladký! Rozkoše tvé kat – Bože ach! zmateně řeklařekla. Hrůza co obryně kynouc sypala tmu, a Vylila ouzkosti jed, y hatila smysly. Lásky se udusyl cyt, jen o život dbajíc Zalezla v kout jak bázlivé dítě, a oči Rukama zastěňujícý smrti se dravé Vyrvati chtěla. Hluk mřel, s ním nebezpečenství. S pokojem vrátil se cyt, z tmy rozvinul rozum. Smyslové zbystřili lásky a rozkoše plamen, Srdce se rozšiřujícý pudilo dívku 88 K činům; z poroby pout, z hrůz děsyvé smrti Obryně milého strhne, a ouklady zmate Zhanobujícých dráčů. Milosti žádné! Vzteklice letěla v skrýš, zde vybrala zlato, Zaslepovala y zlata y svobody leskem Otroky volné, a k outoku sháněla rváče. Zlatá dennice vyšla, a vzbudila život. Dcery a synové zdární do sadu slítli, Zhlíželi k nebi, a trhali voňavé kvítky, Lůžkaby milého otce a mateře dobré Postlali krásoukrásou, světnice nadechli vůní. Veškeren zaplésal kraj, a lásce se oddav Rozplodil štěstí; jediné Růžena pomstu Mocnila v srdcy, a s otroky chvátala k otcy, Svéhoby přítele spiala y vydala na smrt. K otcy již vešla, a zůřivě na něho hledíc Skalila srdce, a pohledy zdivočovala. S hrůzou patřila v tvář, co jevila lásku K spanilé dceři, a zočila šediny řídké, Ješto jen pro drahé dítě se ztratily s hlavy, Viděla ruce, co hladily milostenku Rozkoše syjíc. Chvílí pohnula sebou. Zrady se zděsyla své; však milého krása, V outoku smrt, a kvapivé nebezpečenství Zvýšily lásku, že v plameny vyhubujícý Každý milosti cyt jak vichřice střelíc 89 Slepila dceru, a k strašným pudila k činům. Svažte ho! kázala chlapům; svázali starce. Z tvrdého protrhl se spaní stařec, a spatřiv S otroky zamračenými y rozmilé dítě, Oukladu otec se zděsyv, spínaje ruce Promluvil rychle: O vezměte poklady všecky, Jediné dcerušku milou na živě nechte! Chlapové zahřměli: Vstaň, bys odplaty došel. Dobrý otec se lekl slov rozdrcujícých Laskavé srdce, a zvolal: O nebohé dítě! Vrahůms do tenat padla, ti mučiti tebe, Hyzditi krásu a ctnost jak ďáblové budou. Ouzkost mé zhatila smysly, a bolesti cýtím Za tebe napřed; ty, rekyně Páně, ty mysli Vznešené květe! bys nezkormoutila otceotce, Zhlížíš pohledem jasným na mdlého starce. Kyž ti to Hospodin splatí z těsna tě vyrvav. Praviv stařeček klekl, a spínaje k nebi Ruce se za dceru modlil, a slzami bledou Skropuje tvář jak chudera vinul se u noh Dráčů vyhrožujícýchvyhrožujícých, prosyl, a zlato Za milé sliboval dítě. Tu Růžena řekla.řekla: O dceru starče, se neboj, ta v nevině kráčí; Ty jsy y vévodu zradil, y zaprodal dítě. Slouhové kvapte, a k vítězy vinného veďte! 90 Hrůzou zkameněl otec, a po době okřáv, Pohledem omluvujícým na milé dítě Zhlížeje smutně se tázal: Ach, mámli mé dítě, Věřiti snům? Co vidíš, pravila dcera, Není sen; vstaň! k vítězy na cestu stroj se. Způrnou uslyšev řeč stál bez sebe stařec. Smyslů nabyv, a pohleděv na dceru zůřil; Řechtaje kruhy se spínal, a zkleslého ducha Zobřiv co král v své hrdosti očima jiskřil. Bohatec slavný, národu modla co zlosyn Dítětem vlastním spiatý mělliby na smrt K posměchu kráčeti luze, neb vítězy svému V prachu se kořiti červ? Meč do sebe vrazyv Potupy ujde. Tu skočiv co divec se zbraně Chopiti chtěl; ach! nemoha rukama hnouti, Vida, že svobodu ztrativ y o život katem PřijdePřijde, se třásl a pomocy nevida žádné, Pozbyv y hrdého ducha y mužného srdce Kvílel co žena, a kroutě co dítě se u noh Divoké dívky, a naději koje, že lásku Svedené dcery sy zýská, že se y skála Prosbami zlomí, slze a škytaje prosý: Pro Boha, rozmilé dítě! ty otce, ty svého Přítele bysy co zlosyna zradila vrahům? Utěcha má, mé jediné na světě štěstí, Cti květ, koruna krásy a družice ctnosti 91 Nebude v loužích broditi neřesti dravé. Plžům kaliny zanech, ty národu slávo! K nebi se pni, a co slunce se na zemi zastkvi. Nízkosti nezná ctnost, tmy nevyhledává Nevina; milenka má jen na oko otce Trýzníc skoumati hledí skutečné lásky. Dušinko věz! že tě miluje nad Boha, nad svět Ploditel tvůj, že y pro tebe čest, že y život S poklady vsadí, aby jsy plésala s ním co Bohyně lásky, a seděla v rozkoše lůnu, Kdyby y králové přijeli k nám, byť y za mou Milenku vládu a klenoty obětovali, Zhrdnuv zlatem y vládou, spanilé dítě Přivina k srdcy bych řekl: Tys nad zlato, nad květ Slávy a lahody světa! Byť horlivec hrozyl Mukami, dceryli nedám; člověče varný! Raději v plameny skočím, nežlibych vydal Rozkoše poupě. Hle! předrahé srdce! y smrt y Porobu věčnou pro tebe ploditel zvolí. Dcera se mračíc odpovídala otcy: Zrady své nevylíčíš lichotivostí! Láska to krásná, dceruli vydati na smrt Holotě míníš. K chůzy se měj, snad ti život Daruje milenec můj, když buřiče zjevíš. Slyše to otec sy vzdychl a promluvil s pláčem: 92 Jak jsy, ó rozmilé dítě, své lahodivými Křesťany změnila mravy, jak dobrotu srdce Zkalila láskou! Časové obživujícý Slabotu zkleslého věku, ó růžové krásy! Kam jste se poděli dnes? Vždyť milenka svého Otce co anděl se házela v nebezpečenství, Sázela statky y čest, aby radosti syjíc Zblažila starce, a otec se dívaje na své Spanilé dítě y v mukách Bohem se cýtil. Všecko se na světě mění, kníže dnes plésá, Vězý v porobě zejtra; dnes miluje otec Dítě, co zejtra ho zradou vyvede na smrt. Praviv tváři sy skryl; zlá mluvila dcera: Planá minula láska. Ty dítě své prodav, Hrdinu zklamav zradou splácel jsy lásku. Za toli slaviti má tvé škaredé srdce Milenka vroucý? Pěnami líčené lásky Nezklameš dívčice víc. Ach! pro Boha dítě! Vypravil otec, co konáš? Jestliže zlato Srdce tvé láká, jestli tě svoboda mámí, Vezmi sy statky y zlato y klenoty všecky, Manžela vol, s svým Křesťanem v rozkoši plesej, Jediné knížeti přej, by v starosti vroucý S otroky tvými co pes se v kutlině plazyl. 93 Darmo, ó starče! mi slibuješ hory a doly, Pravila dcera, bys snadněji milého zabil; Bublina klamu již víc mi nezmate hlavy. V porobě věz, by hrdina v svobodě užil Krásného věku. Tenť jest má sláva a rozkoš. K čemu mi zlato a svět a y ozdoby lícné, Muželi milého nemám? Bych se co hvězda Krásami stkvěla, byť hořely dyamanty Na těle mém, a y vnadami kouzlila lid jak Bohyně lásky; ó bez tebe, manželi můj! ráj V pouště, a krása y zlato se v potvoru změní. S milým zažeň mne v poušť, ráj vykvete z pouště, Hvězda se krásami stkvím, a v rozkoši topím. Otec jsa bez sebe řekl: Mé jediné dítě! Láskali v srdci tvém zhasla, ach! k milosrdenství Smysly své vzbuď! Patř na ruce skroucené, které Nosyly tebe, y na hlavu vzhlédni, co dnem y Nocý v příkořenstvích o tebe bděla! Ruce ty řetězy spnouti, a srazyti hlavu Dcerobys chtěla? O rozmilé dítě! vždyť víš, že Pro tebe zbělela hlava, že zoraly péče Mořívé tvář, bys ozdoba světa co krásy Bohyně v šarlatě chodíc kráčela semnou V blahosti chrám; vždyť víš, že y nad Boha tebe Miluje otec, y zlomiti nemožnosti, Dobyti koruny tobě se snažil, a stokrát 94 Pro tebe vycedil krev, bys kázala světu. Za tyto péčebys smrt jak dračice otcy Strojila svému, a v krvi se brodila jeho? Pro Boha dítě mé strň! zbav stařečka kruhů! Praviv rukama lomil, a slzami ruce Skropuje milence své, chtěl změniti srdce Dívčice zmatené láskou. Usylování Marné, vždyť plameny divoké vášně Každý strávily cyt, a y zplašily duši. Vidělať rozbroje v srdcy y ouzkosti syvé Zbitého muže, an klesaje mřel, a se kříse Na milé dítě co na svého anděla hleděl, Spatřila lásku, že krevby y vycedil rád, by Dítě své spasyl; ach! v dítěti milosrdenství Jiskra se mdlá, blesk naděje potěšujícý Nevyrazyly v tvář; jak čertice mstivá Stojíc otcy se smála, a kázala chlapům: Veďte ho, dříve než smrt nám buřice zloví. Fatyma kvapila v tom, by zvěděla, jaký V hradě to hluk byt lásky a pokoje bouří. Zočila div. Ach! zde stařeček v prachu se svíjel Slávy a potupy obraz; tam zplašené dítě Hřmělo co kat, chlap mocného strhoval pána. Fatyma strnula hrůzou slavného muže Plakati slyšíc, vidouc zůřiti dceru. 95 Co se to děje? Kdo laskavé duše tu hyzdí? Zvídá, slyšíc běh vší neřesti kostne. Slzami zjevuje cyt, k své rozmilé dceři Matka se tiskne, a líbá zjiskřené oči, Hladí tvář, a y rovná zvětřené vlasy, Na srdce klade své ruce, by zkoumala, zdali Lásky se ozývá hlas v kamenném srdcy; U dcery kleká, s očima uplakanýma, S rukama sepiatýma co k Bohu se v bídě Obracujícý prosbami, pláčem y hrůzou Zvyklati hrdosti sloup, kruh srazyti vášně, Vyhnati z kamene jiskru jen lásky se snaží. Dívka se topí v snách, strach křižuje hlavu, Skalní divoké srdce, a duše se straší Hrůzami plachých snů. Vždyť se nebezpečenství Milého manžela blíží, davy se hrnou, Černý vstupuje kat, meč do boku vráží, Stříká milého krev, krev k vzteklosti pudí Milenku vřelou. Byť se y stavěly hory Dívčicy vstříc, jak obryně skalami protře K muži se svému a ouskoky tvrdého snáře Usylováním zkřídlené milenky zmate. K záměru chvátá, ničehož nezočujícý, Neslyšejícý pro srdce milé, byť Bůh y S nebe se spustil, byť svět k ní všecken se sklonil, 96 Rozstřela usto své zem, jen zaryté oči V rozmilém majíc bouřemi kráčeti, pláčem, Prosbami bez cytu tříti se dívčice bude. Doufaje otec, že Fatyma Růženu zlomí, Spínaje ruce, a slzami smáčeje tváři Prosý o život svůj jak bázlivé dítě. Fatyma kleká k starcy, a do duše dceři Mluvíc pohnouti srdce, y zvýšiti hledí. Vidouc, skály že prosbami neroztřepí, Nepohne duchem se v divosti utvrzujícým, Padá na kmeta mdlého, by tělem co štítem Zakryla stařečka svým, by zmařila vinu Dívčice vyhrožujícý, zpoutala proudy Zježené vášně, a rozžala rozumu světlo. Darmo vše odporování plamenné vášni; Byťby y Fatymu ctnou jak zrádného starce Spojila s smrtí, z oukolu nevystoupíc Pro svého milého svět, ba y nebesa zboří. Od kmeta Fatymu trhá, káže a hrozý Chlapům, luza se žene, a oba dva dělí. Stařeček umírá, jak vichřice dcera K Vratislavovi chvátá, zjevuje zradu. Hrdina s králem se lekl zrad nectného lidu; Rozkazy vyslal, by vojsko se stavělo v hradě. Otec tu z mdloby se trhl, a Křesťany spatřivspatřiv, 97 Dítě mé rozmilé! řekl, a zývaje svého Vypustil ducha. Ach! Vratislavovi srdce Pukalo hořem, y v tvář se mu vylila slza. Od milé oči své zvrátiv vyjevil cyt, jenž Dceřina zplodila mrzkost. Růžena vidouc Z naděje sladivé dým jak divice hledíc Očima jiskřícýma, a krásami svého Milého žádosti živíc mluvila k srdcy: Pro tebe otce y vlast, ach! pro tebe Boha Pravého zradila jsem, cyť prudkosti lásky Věčné, a suď, že milenka pro tebe v oheň, Pro tebe do vody skočí, rozkoše, slávy, Ctnosti se spustí, aby jen bydlela s mužem, Kterého miluje duše, a nesyté srdce Na věky žádá. Manželi! živote můj! ó Lásku mi vroucý splať, a přivina k prsům Milenku svou, máš na věky, dušinko! řekni. Vévoda ctnostný promluvil s obdivováním: Pro Boha dívko, co chceš? Svých vrahkyně milých LáskaliLáskuli žádati smí? Tvář rukama zakryv, Dceryby neviděl zlé, své bolesti krotil. Řečí snížil se duch, jenž očima mrazyl Knížata v sloup, a co chudina o smilování Bohyně prosýc, slabá vylila dívka Slzy, a k nohoum milého svého se plazýc 98 Jevila varný cyt, an křižuje v srdcy, Strhuje hrdosti lesk, a volného ducha V otroka spíná. Do smrti, volala smutně, Milého neopustím. Ty jsy z životaživota mého Duše y Bůh a y jediné na světě štěstí, Při tobě choditi stín, duch chrániti tebe V bídě y v štěstí věrná milenka bude. Pravila slzýc; krotká hrdlička k svému Choti se vinula hledíc na milé oči, Jakoby spíjela láskou poznovu smysly. Darmo se koříc hodlala vzkřísyti plamen V zděšeném muži; co skála tu stál, a se vřelé Dívčice lekal. U vínaY vina y láska ho její Mrazila v led. Tu se zmužila dívka, a hrdost, Vina a stud v ní ztrojily sýlu, že patříc Na sebe v sníženosti, a v rozkvětu slávy Jiskřila očima vztek. Jak Bohyně cýtíc Krásy své moc se pnula, a zdivočenými Vášněmi klesala v prach. Muk rozdrcujícých Ztejrané srdce již nemohlo snesti, co mrtvá Ležela krása. Tu Křesťané pozorujícý Divného osudu vyřkli: Žes, Nuredýne, Zavražďujícý ctnost sáhl na svého krále, Dcera tě zbila, a Bůh zas vrahkyni snížil. Jak jsou nezpytatedlní soudové Páně! 99 Hrdina Růženu křísyl; vždyť spáchala vraždu Dívka, by živila muže, vždyť zradila Boha, Otce y čest, by svému se líbila choti. Krása a láska y tvrdého zýskaly muže, Vděčnost, že Křesťany z pout snad vytrhla věčných, Sníženost vznešené panny co hromové bili Na srdce outlé, a cyt v něm zbouřily živý. Růžena povstala z mdloby, a mrtvého otce Spatříc škubala sebou, zhlížela vůkol, Usměchy pyšného panstva a potupu svou y ŠkareděŠkaredu v pohledu cyzým vyryté zočíc Vzbudila hrdosti cyt, stud obrazyl v tvář se. Hanba a sníženost roj střel do srdce hnaly, V srdcy se rozšlehla zlost, krev vřelá co olej V plamenném těle, a hlava se tísnila bouří. Bohyně krásy a div prv celého světa, Rozkoše dceraby smích svým plodila pádem? Myšlénka vplynula v skutek, co vichřice skočíc Prohnala bok, a smrtí skončila zmatky. Vévoda zkostl, král zpitoměl, Křesťané tuhli, Všecken se zarazyl lid, a tváři své skrýval. 100 Vratislav.
Zpěv třináctý.
[101] Obsah.
Zbouřency z Jeruzaléma uprchují. Truchlivost Vratislavova. Král chtěje ho rozveseliti, ustanovuje honbu. Vratislav na honbě do pustin se zabírá, a bloudí. Diviš ho z pustin vyvádí, a se tratí. Aby se mu Vratislav vděčným prokázal, zase do lesů zacházý, a mezy horami napadá dítky; ty k sobě přilichocuje, a poznává, že to královi synové jsou. Diviš, jejich pěstoun, vidí cyzynce s dítkami, jeho leknutí, že to vyslanec, aby dítky zabil. Zvěděv, že král zase v Jeruzalémě panuje, s dítkami vracý se do města. Radost otcova, radovánky na hradě. Václav sem přicházý lva veda, vypravuje své příhody, a jeví, že Saracéni od Damašku na Křesťany táhnou. Hned Křesťany Vratislav do boje vede; k táboru přicházejí, vidí poustevníky, mezy nimi jeden se leká Vratislava. Vratislav poznává Rudolfa, s ním se míří, a do boje ho s sebou vede.
[102] Po městě podivotvorná lítala pověst, Nuredýnovu zradu a pád a y pomstu Královu rozhlašujícý. Zrádcové prchli, Sousedy rozdrtil strach, že vévoda město Spáliv veškeren lid jak zvířata prodá. Vévoda sousedy ztišiv syl radosti sýmě, Zbrklý rozplésav lid, sám v zmrtvěném srdci Žíhavé bolesti cýtě se do tmavé zaryl Zoufalivosti. Vždyť s hrůzou pohleděl v kraj, a Neřesti kalily tvář cti a ušlechtilosti, Zbodaly jedovatými co ohnivé střely Ránami krvavé srdce, a zohyzďujícý Živily zmatky. Nic svatého v zemi se nestkví, Čistá uprchla ctnost, Bůh národem povrhl. Spatřuje král mrak na čele milého muže, Vida, že přemyšlování hlavu y srdce Stvůrami svírá, zhotovil radosti hlučnéhlučné. Všecko, co krásou, všecko, co mladosti sýlou Bůjnělo, vyjelo v les, hon začal se prudký. Hrdina zarazyl v poušť, kde přemyšlování [103] Nad světem zlým hluk mrtvilo divého honu, Křísylo strašlivé sny. Ach, krásy a lásky Nevinné tvář své zjasnila vnady, a cyty Plamennými se v srdcy co Bohyně v světě Nejrozkošnější na věky zakořenila. Z pustiny vykynul ráj, květ rozkoše, cti a Slávy co v blaženém věku své rozvinul řásy. Blahosti vůně a pokoje žádostivého Bleskoty zlatily chrám, věž oslavy jako Nebesa nehynoucý hořela sluncem, Hlásala pochvaly věkům, vábila kmeny Národu k činům. Brána se nesmrtedlnosti Otvírala, a v leskotu hrdého štěstí Zahřmělo záští – krásy y lahody věčné Zmizely v páru. Zde klesl, a u sebe viděl Dravého muže. Kam, vykřikl, člověče míříš? Poušťli tě usmrcujícý hrůzami svými Od sebe neodstraší? V samotě svaté Jediné nevina bydlí, pokoru v temnu Skrývá před světem stud, ctnost k Bohu se blíží. Tyli se, člověče marný, opovažuješ Kročiti v svatosti stan, lid zděsyti Boží? Vévoda vzdychl, a laskavě promluvil k muži: Strachy své ztiši, zjev cestu mi, za to se vzděčím. Diviš slyše tu řeč hřměl v hlubokém lese: Blaze, ó blaze! že dráč v té pustině zbloudiv 104 Svalí na sebe pád. Kde jste, hadové valní? Hrňte se se skal, zde potvora strašlivější V kořist se vydala vám. Řekl, vejskaje houštím V skály se dral, a přes hory lítaje křičel. Vévoda stíhaje hlas hnal pouštěmi za ním, Jako se prožene chrt, když zvířata stíhá. Proběhl les, hlas rychlého průvodce ztratil. Spatřiv družinu svou, k ní chvátaje plésal, V těsnátěsnu že člověka shledav srdce své zšlechtil. Na hradě nemaje stání, smejšleje dnem y Nocý, kdoby to byl, jenž andělem stal se Zkleslému muži, ač podobu zhoubného ďábla Na sebe bral? Ach! jaké to laskavé srdce! Jaká vznešenost mysli, že odplaty leskem Zhrdaje skrýval se stín, by z pramene lásky Obživil ctnost. Byťbys zaběhl v končiny světa, Dotru se šlépěje tvé, y přivina k prsům Přítele Páně co vlídného muže tě poctím. Praviv do lesa sám se hrubého zabral, Kdežto se skaliny drsné a stromové bůjní Do nebe pnuly, a průchody hradily k lesům. Vyšinuv na hlavu skal se co větrné ptáče Prohleděl v důl, a cos v dolině kroužit se viděl. Stupoval, zhlížel, a div jak bleskoty oči Zaražujícý rozvinul podívání 105 Vábivé outlému srdcy. Co andělé krásné Dítky tu stály a švižným pohybováním Jevily radosti cyt, hry oslazujícým Pohledem rod. Jak spatřily muže, ach! křikly, Nebí, člověče nás! přej života syrým; Hrdina lahodě dítkám růžové hladil TvářTváři, a očka co hvězdičky vyskakujícý Z myslivé hlavy jim líbal, a promluvil sladce: Ztište se! Člověk jsa dobrý miluje dítky Nad život svůj. Což dítkám hlaviček nestneš? Jakbych uškodil vám? Vy jste utěcha má. Toť Vyřknuv se na děti smál, jak kvítek se z rána usmívává, vyjdeli plodivé slunce. S dítkami zahrávaje, a k radosti budě.budě Nevinné duše y sám cyt k radosti v sobě Vzkřísyl, a zapudiv mrak dřív se svého čela Rozplašil tmu, co se srážela v pohledu dítek. Pacholičkové v trávě sy poskakujíce Zbírali kvítky, a věnečky s prozpěvováním Snášeli k vlídnému muži, a svěřili všecko Příteli svému, co tajilo srdéčko outlé. Jako se ptačata vinou k matince své, tak Tiskli se k němu, a hladili tváři, oči Líbali jasné, y jistili bez vady duše, Pro něj že životy své jak pro otce vsadí. Řekli, co srnky se zvedli, a do sadu vběhše 106 Trhali ovoce v sadě, a maliny v lese, Letěli s pokladem svým, by uctili hosta. Příteli náš! jak hrdličky mluvili sladce, Hrušky a maliny jez, bys občerstvil tělo. Vždyť sem sy přes hory, křoviny lez, a se cestou Unavil zlou, jak dítky se upachtily, Když jsme před katy v poušť jak ptačata leklá Zběhly, by hlav nám neposráželi zrádcy. Pravily dítky, a čeho se pro radování Chopiti nevědouce, že s člověkem mluvímluví, Složily se sebe strach, jak jehničky vůkol Skákaly hor, a s strání květiny plané Vyškubujíce, y písněmi oslavujíce Šťastný radosti den, jak ptáčkové s vrchu Lítaly v důl, jak srnčata běhaly v pláni, Švíhaly sebou v sad jak ve vodě ryby, Snášely kvítky, a sázely květinky pěkné Na hlavu přítele svého, by zvýšylyzvýšily krásu Milého kvítím; veskrz ho prohledajíce K němu se lichotily co k matince dcerka, S proskakováním milenku obsluhujícý. V oči mu laskavé patříc vesele řekly: Člověče dobrý! hleď, již se nezhrožujeme Tebe co lačného vlka, a milujem jako Vlídného otce a švítorné v háječku ptáky Krásného muže, až srdéčko skáče, a třesou 107 Ruce se nám; tys dobrý, nemohu řícy, Člověče krásný věř, jak miluji tebe. Snadbych do vody skočil, bych vyrazyl tebe, Na vrch se dral, bych sladkou jahodu přinesl Milému svému. O řekni, co stalo se s náminámi, V mžiku že pro tebe hoří srdéčko tklivé, Na tebe očka se smějí, k tobě se usta Tisknou, jakoby chtěla se tázati chtivě: Příteli náš zjev, s námili bydleti budeš? Jistě že budeš; vždyť milujem tebe, y ty své Přátely nové co bratří hladiti, jim se Spláceti láskou, sladiti radosti počneš, Povíš příhody dítkám, kde se co děje Na světě šírém, kde laskavé duše sy radost, Bratřím rozkoše strojí, kde se co v nebi Lásky a pokoje chrám a neviny stánek Nad zlato stkví, by chvátaly zplašené dítky Z pustiny v rozkoše byt, a se těšily s lidmi. Než co to dím? nás hrozná nehoda stíhá, Na nás kaše se lid, by zatratil dítky. Ještě se třesu, ó Bože! co očima svýma Spatřoval jsem, kat dušinky dobré, ó hůř než Zdivočujícý čert, jak krupové mračno Zhlížeje s posměchem můj – ach! ó Bože! ó Bože! Co se to stává? můj ach! na světě bratře Nejrozmilejší! na tebe vzhlížeje satan 108 Vyjasnil tvář a ó Bože! odpravil mečem. Snad se y poznovu dráč sem vyhrne s zbraní, Dítkyby zbil; kam prchneme? v pustině kde se Skrýjeme? všudy ach! kat nás hledati, kat nás Trýzniti bude. O braň nás, příteli! křehkých Dítek, a z pustiny plaš jak hrdina dráče. Řekly, a trnouc tiskly se mužik muži, a hrůzou Skočily v skrýš, a zde plakaly hořce, až hory Zplakaly s nimi. Tu vévoda ztišuje synky: Kdožby se vás, řekl, nevinné dušinky! mohl jen Teknouti prstem? Kdo jasná zkaliti očka? Co se, ó člověče dobrý! skutečně stalo, S povzdychováním skroušené mluvily dítky, Státi se může. Y milého otce, ach! kdybys Muži byl hořekování drahého otce Spatřoval pro milé syny, ó srdceby hořem Pukalo tobě, a katové rozdrážďujícý Na otce vztek, jak ďáblové smáli se starcy, Trhali nás jak zvířata, poslali muže, Aby y dvíčata ze všech nejposlednější K popravě vedl; krev našich stříkala vůkol, Prostředkem zemdlené táhl muž s divočeností K hranicy hor, zde se postavil, díval a mířil Do srdce nám. Tu jsme k divochu červové klekli, Spínali ruce, a prosyli za život svůj; věk 109 Outlý, pláč a srdečné prosby tak mužem Pohnuly zlým, že co osyka trna a tváři Zčernalé skropuje slzami meč a y dravost Odhodiv stál jak Bůh svět oblažujícýoblažujícý. Myslil, a uchytiv nás v skal hlubiny ukryl; Po čase uvedl v háj, a zde dítky co otec Vlídný pěstoval nás. V tom neviny bytu Neuviděli žádného jsme; tys, příteli! první Bohem snad překročil hráz, jenž od světa moře Dělí samotu drsnou. Před Bohem živým Příteli! slib, že před katy chrániti nás, že Přátely blažiti budeš. Vždyť milujem tebe, Y my tě brániti svou jak hrdiny sýlou, Blažiti svou jak synové budeme láskou, Ustelem lístím v jeskyni lůžko, bys v tichu Líbezně pospav synků požehnal ráno. Synkové mluvili s Vratislavem sy hrajíc. Jestliže tázal se jich: Kdo otcem je vaším? Vložili na usta prst, a mu šeptali s strachem: Tiše, by lid,lid nám hlaviček nesťal, my nechcem Bez hlavy býti, a slzy jim kapaly s očí. Nevšímaje sy slov hrál vévoda s nimi, Pověděl o lidu dobrém a o Bohu mocném, Smyslil sy pád, jak hrdina s vysosti v propast Poroby klesl, a co andělem mužem se z bídy 110 Vyšvihl k pokoje chrámu. Y dušinky, Bůh vás Vyvede v krásný svět, a poznovu zblaží. Dětem se jasnila tvář, v mžik hořely oči, Jakoby hynula poušť, ráj rozvinul krásy, K milému tiskly se srdcy a očima ptaly?ptaly: Pravduli, člověče! mluvíš? Vévoda stále Jiné a lahodivější příběhy líčí, Před oči staví povahy národu svého, Vykládá, jak vlast se kameny, jak se Zlatem a krásami stkví, a podivy světu Se všech vyhrne hor. Tu zlato a hračky Před oči klade, a dětičky s usměchenusměchem křicíkřičí: Zlato, ó toho jsme dost a y na hradě hraček Mívali šťastní. Náš král v Jeruzalémě Pokynul okem, a slouhové snášeli synkům Loudivé hračky. Ach! škoda, že povstali lidé Nad vlky horší, škoda, že zahnali nás v poušť, Kdežto y milého otce y rozkoše není. Vévoda řekl: Z bíd vyvedu, synové milí! V rozkoše vás. Jak bez sebe zhlíželzhlíželi náhle Na svého nového otce, a: Půjdemli s tebou Do světa? s rozhorleností ptaly se dítky. Půjdete, srdéčka zlatá! k milému otcy. Bože! ten do hrobu klesl. Živ, dušinky! živ jest Otec a král. Živ! křičely, třásly se, stály, 111 Běhaly, živ! slov vydati nemohouce Spínaly do nebe ruce, a mlčely chvílí. Sotva se cyt jak proud strhl z plného srdce, Střely jen lítaly k vrchu, a hledaly otce. K sadu se vracely zas, a co zvětřené divem Líbaly přítele svého mu přislibujíce Lásku a odplatu hojnou. Jakoby v nebi Bydlely s anděli Páně, a jakoby pramen Rozkoše na ně se vylil, den radosti slavíc Klekly, a díky své proneslpronesly k nebi, že Bohem Spatří dobrého otce, že Bohem se v světě Veselém těšiti budou. Průvaly náhlé Radosti zmáhaly syl jak obrové křehkost. Synkové mdlobou k drahému příteli sedli. Diviš přiběhl s hor, a blíže se k dítkám Vévodu zočil. Tuť ztrnul, jak všeckenby svět se Sypaje na něho hnal; padl, po zemi strachy Klíče se vzdychl, vstal, do pustin paloval drsných. Kamkoli oči své zvedl, smrt divice dravá Zdvihala meč; stín, šustoty levného větru Splašily zvětřené smysly, a hrůza co jestřáb Prohnala srdce mu střelami jedovatými. Katané vdrali se v les, had zdivočujícý Pomsty květ mládeže stráví; neviny sladkost Neprospěje, a divochem nepohne krása. 112 Srdce co led vztek zjeduje na děti prudký Kvasýc vášněmi duši pne skalnaté ruce, Dušinky bez sebe leží. Bože! co děje S námi se na světě zlým? Tvé pravosti mečli Nezvítězý nad lidmi zdivočenými? Ruce své do nebe spiav jak osyka třásl se; Naděje sladká mdlému se zastkvěla srdcy, Utěchy lesk tmu zapudil, se srdce skála Spadla, a Hospodin sám jak neviny mstitel V oblace snášel se, bleskblesk, hrom poslové jeho Jevili mocného příští, skalili dráče. Naději rozplašil mrak, dým krásyvé světlo Zhltiv sesypal jed, tok divoké vášně Proudil se na duši mdlou, strach, zoufanlivosti Drakové zžírali srdce a mrtvili hlavu Stvůrami spitou. V pustině bez sebe divec Běhaje vrcholi skal jak zplašené zvíře Stíhal, a v těsnotě v touň chtěl skočiti bezdnou; Zatrhl sebou, pohleděl k nebi, a splakal: Bože! mé drahé, mé nevinné děti, co za vás Zkusyl jsem muk. Bůh do srdce ocelového Vstoupiv mně zachoval čest, mdlé mládeži život. Na duchu zmocniv utěcho má! jsem co otec Rozplynul v lásku, a pěstuje dušinky krásné Vyšinul v pokoje chrám. Ach! naděje sladké 113 S vaší zmizely smrtí. Ubohé dítky! Po všem je veta, jen smrt mé bolesti skončí. Stařeček vzdychl, a y hodinu milosrdenství Proklev se rozpustil v pláč, až zvířata dravá Splakala s ním, až skaliny vzdychaly s otcem. Vyjeviv stromům, tklivým vyjeviv horám Bolesti své klekl, poprosyl Boha y svaté, Světice Boží, s nebeby sstoupili na svět, Zdrtili neřesti hrad. Bůh obrana naše! Ztiš se, ó nevino mdlá! Bůh divochy zmaří. Hořekováním svým kraj poděsyl celý. Dítky ho slyšíc střely se spouštěly k němu, Volaly v poušť: Pojď, raduj se s dítkami, otče! Otec je živ, král panuje v Jeruzalémě. Diviš pohleděl k ním, padl, bolesti zmocy Nemoha; synkové k němu; ach! ztísněné srdce Pukalo starcy, a žíly se třásly, a hlava Běhala kolem, a z ust slov nejsa s to proudů Vyhnati, vycedil slz. Smrt! zvolalo usto, Sevřené hrůzou; duch mdlel, klesalo tělo. Dítky se lekly, a živ, náš otec je živ, a Kraluje, buď y ty živ, y ty v Jeruzalémě S dítkami kaž! Kmet ze sna se strhl, a ó Bože! Bože! co děje se s námi? co neviny vyřkly? Sstoupillis na zemi sám, čili anděla vyslal? 114 Děti mé zlaté! snad sen, snad to podvodu pěny Zmámily vás! král – možnéli, člověkby zlý se Člověkem stal? Kat, dušinky drahé! ó Bože! Jistě že kat zde s pochopy ouklady strojí. Prchněte! skrýte se v les! ach! přeběda! po všem Veta, již jest tu muž. Ha! člověče! patř, jak Zjevuje obraz se Boží v rozkvetajícý Neviny kráse; ty tvářby jsy ozdoby božské Zmařiti chtěl? Meč rozhodni, pravota, čili Dravost vladařit má? Řekl k boji se stavě. Vévoda utišil muže, a vyložil divy. S ouzkostí v radosti proud vrhl stařec se vděčný, Hrdinu líbal, a dítkám pohladil tváře, K odchodu nutil. Již jdou, jsou v Jeruzalémě. Otec své rozmilé vidí, stiskuje k srdcy, Pláče, a v moři se lásky a rozkoše topí. Šťastným cýtil se král; boj pominul v zemi, S dítkami otec se shledav, uvodiv řády Pilný zblažoval lid, kříž u hrobu Páně Stkvěl se co slunce, a štěstí zvěstoval světu. Spatřuje Kvído, že Bůh se v těsnosti ujav Nuzných rozvinul svou jak na nebi jasnost V svatyni Páně, y sám všech trampot se sprostiv Obdivil radosti cyt, a vystrojil plesy. Všecko se smálo, a hrálo, a hudba a zpěvy 115 Zavzněly v hradě, a veselé pohybování Živilo radosti taktok, že zrostala v proudy. Šťastný dítkami král zvuk radosti slyše Očima jiskřil co po panně mládenec švarný, Sháněje do kola květ své vybrané krásy Slovy y očima zběh vší radosti ztrojil, Jakoby Bůh sám sstupuje s nebe, a věrné Ctitele zblažuje syl v lid krásu a rozkoš. V radosti nejprudší lva při ruce veda, Vkročoval do hradu muž. Noc seděla divá Na jeho čele, a s očí usmrcujícých Šlehaje hněv střel lahody bývalé krásykrásy. Tygrova kůže co šat mu skrývala tělo Zčernalé větrem, a palice sukovitá V pravicy strašná zbraň všem hrozyla sokům. S hřmícým vcházeje krokem a pohledem zpurným Zhlížeje pořady krás, zběhl májové panny Očima svýma, a škaredě na Vratislava Patře se smál, a y potupně promluvil k němu: Koho to v rozmaru vidím seděti mezy Ženami lichotivými co hadice krásou? Jsyli to, Vratislave, ty skálo a květe Národu Páně y záhubo syvého Turka? Krásné to podívánípodívání, hrdina v poutech! Pravil a sedl. Jak zjevené zhlížely panny 116 Na muže divého s lvem, a se děsyly trpkých Mračného pohledu střel. Náš hrdina zahnal Plachý strach, když poznaje Václava zvolal: Vítám, Václave! tě ó ctiteli věrný Růžové dívky! Kdo do srdce jedu, kdo hrůzy Na čele muži ti vlil, že žehraje smrtíš Pohledem sličnosti květ? Což horami leza, Pouštěmi bloudě a skaliny obcházeje Lásky své stromům nebudeš vychvalovati? Václav vzdychl, a smutným vypravil hlasem: Časové minuli zlatí, zmizelo v páru Bleskavé štěstí; nebude bludného svodná Těšiti láska, y nebude šálivé krásy Záře mi mámiti hlavy; co pro ženy, bratře, Zkusyl jsem muk, vám nemohu zjeviti pro stud. Vévoda s usmíváním na něho hledě Žádal, by příhody pannám vyjevil divné. Šťastný mladík, pověděl srdečně Václav, Trávil jsem v rozmilé vlasti co v zahradě kvítek Života běh. Jak lukami potok se kroutíkroutí, Plynuli dnové mi krásní. V pustině děsné Ptactvo a zvěř hry strojily nejveselejší, Zpěvy a hluky a zbraň jak rozkoše Božské Chystaly lahody denní pro mého ducha. Darmo se růžové krásy a outlého srdce 117 Cytové rozvinujíce mne divého střelce Zpoutati chtěly, co ještěra zhrozyv se panny V lesy jsem lítal, až porobu svalila věčnou Bohyně na mne. Jen v zahradě dívku jsem spatřil.spatřil, Ztrnul jsem bleskem, a láska se vtělila do mne. Veškeren kraj hned okřál, sladčeji ptácy Zpívaly v háji, a krásněji bůjněly růže, Země y nebe se smály, a andělé lidé Kouzlili ráj, a všudy se krása, a všudy Láska se stkvěly co Bohyně šťastného světa. Jaký blažil mne cyt, vám tvářiti slovy Nemohu mdlými. O hodiny, oslazujícý Trpkosti života mého! ó Důbravinko, Poklade můj! kam jste s lstivého děly se světa? Jasniti kalných dnů tvým usměchem slunce Života mého, a sladiti, lahodo má! ach! Nikdyli nebudu tebou hořkosti duše? Nastojte, vévoda zlý střel lásku y štěstí. Krásný panoval máj, sad v rozkoši plésal, Vůní dychaje strom, pták splývaje zpěvy Budily v člověku cyt, že v nebi se octnul. V spolku jsme vkročili v sad, a růžemi chodíc Sladkou jevili lásku, y slíbili věrnost. Ze snů milých nás strhl vévoda bratr, Sestru co chlapkyni skryv mne z dědiny vyhnal. 118 Nevěda, dušinku mou kam zavřeli dráči, Zoufaje běhám horami, lesy, a hledám Na hradě rozmilé panny y v lidnatém městě, Pouště y město y hrad mé nekryly milé. Běhaje ve dne y v nocy, a nemaje stání Doma a utěchy v poušti co zmatenec v hory Nahé se deru, a hrad jak zsynalé mračno Z lesa se pne, a podivem k sobě mne táhne. Obcházým věž, z hlubiny jakésy hlasy Slyše se blížím. Bože! ó hlava mi klesá, Z živené rozkoše proud v mém víruje srdcy, Spínaje ruce, a děkuje bohem se cýtím, Že jsem tě, dušinko drahá! zoufalec našel. Hluboké povzdychování, truchlivé zpěvy Bodaly do srdce meč, chcy srazyti zdi, a Zvětřenec nemoha zdí mdlým zlomiti hněvem, Skřípaje zuby, a vlasy sy trhaje s hlavy Slzami skropuji tvář, hněv na stromy liji, Na Boha žehraje snář, y se vztekaje na lid Záhubu tvorům chystám, do boku sám sy Myslím vrazyti meč; v tom na mne se sype Hrůza, a mráz tře zemdlené oudy, y pot jak Led se po těle hrne, a tmavý zjasňuje rozum. Samého sebe se zděsyv rozplynu v nářek: Slyšte! ó slyšte mne skály, a stromové vlídní! 119 Svědkové bouří mých! mé hořekování Slyšte! ach! a slyšeti nechtí nebesa hlasu, Nechtí cýtiti semnou bolesti lidé. Vám své tvorové němí! stěžuji muky, Na tebe pustivpustino strašná! slzy své cedím. Přijměte jeskyně tvrdé! ó přijměte pouště Usmrcujícý! bídného do svého bytu! S vámi, ach! milenky své, jak povstane slunce, Oplakávati budu, až hořem se skryje. Umlkl vítr y strom, zpěv ptactva se ztišil, Veškeren kraj k mé žalosti naklonil ucho. Důbravinka y můj hlas zaslechla v hradě, Cýtila semnou muk jak družice věrná, Pohnula v srdcy se svém, v zpěv rozlila duši: V pouštili běduje věk své mladosti míníš Stráviti Václave můj? Jak orel se švihni, Aby jsy záhuby ušel. Ach! ukrutenství Panuje zde, a y smrt, a y poroba nectná Stíhá milého krok. Leť z kaliny moru V rozkoše kraj, kde čest a pravota bydlí, Věrnost a nevina s láskou zblažuje lidi. S hořkým vzdycháním svou skončila píseň. Na věky, dušinko má! ach! na věky z pouště Nehnu se rajské. Tu ráj, kde milenka dychá, 120 Skálám vzděluje cyt, a písněmi blaží Milého svého. Zde v rozkoše bydleti stánku, S tebou, srdéčko zlaté, se těšiti budu. Životli miluješ můj, mdlý ozval se hlásek, Pro Boha prosým tebe y pro všecku lásku, Ze země vraždivé běž, kam tě zanese oko. Milence své jsem vzdychaje odpovídal: Mámli, ó dušinko! vlast a radosti s všemi Klenoty opouštěje co povrhel světa Blouditi v cyzyně zlé a zraditi tebe? Sjítili bez tebe mám, zde u milé umru. Praviv prahnu, bych milence svobodu zýskal. V prácy mne oblažujícý chytili dráči, Vévoda vynutil z Čech. Vlast, srdce y všecky Naděje ztrativ s pohledem zoufajícým Vrhám v nebezpečenství vír, y se v řece Topiti míním. Bůh, má ochrana, v bouři Vytrhl z zoufání mou střelami vzteku Ochabujícý duši; co z mrákoty vzhlédnuv Skládám před Bohem slib, že do Palestýny V čestný vkročím boj, bych pro Boha svého Scezuje krev svou smrtí vyplatil vinu. Sýly své cýtím moc, duch živne a srdce Po boji touží. Po zemi putuje vidím 121 Ve světě vábivé krásy, a srdce co led se V slavené kráse co na květu klesavém zhlíží. Všudy se třpytí blesk, ctnost nehřeje ohněm Božským, ouskoku med a vlídnosti pěny Spatřuje u kouzlících podivy žen, krás Nenalezám nevinné lásky; co vrtké Svodnice porobu mužům s posměchem kují. Strhnuv z krásy se mdlob, jen pouštěmi bloudím Hledaje pokoje v pouštích. Pro mne y města, Pro mne y pokoje duch jak svádivé stíny Z pustiny zmizel. Co spuštěnec do Palestýny Chvátám Řeckem, a na moři v nebezpečenství Letím, křižuji v skalách, národu všeho Skoumám mravy, y jazyku jeho se učím. Poutník, Turek y snář své v Azyi zmatky Uvedu v skutek, již voják zbraněmi krásým Zmocněné tělo, a prácemi volněji dýchám. V svobodě duch se shání po boji čestném. Čestný vyskytl se boj. Král umřel, a dceru, Krásy a vtipnosti div zbor zrádného lidu Panování zbaviti chtěje, ji na smrt Vyvedl s prozpěvováním. K popravě přijda Rozmetu zbor, lid věrný hrne se ke mně, Kněžna se sprostila pout. Blesk okrasy lidské Spatřuje na těle trnu, a Nomenye Vděčná splacuje dluh svou milency láskou. 122 Však mne zvracuje slib; kruh poroby nové Zdrtiv, do boje chvátám do Palestýny. Za mnou krása se svodná přihnala v tábor. Šťastný cýle jsem došel, y pro Boha svého Scezuje krev y rozkoše kouzlivé lásky V svatyni cýtím. Štěstí zradilo nás, a Vrtká Nomenye se ztratila v nocy. Za ní neřesti chlap, čest skaluje svou v tmě Z tábora spěchám. Po stopě sjížděje Turek Do Damašku se vetru a divy své vidím. Nomenye zde s novou panuje slávou. Sotva mne uzří, ke mně se vine, a srdce Zjevuje vřelcy. Co slovům pravého Boha Věřím milence své, a jakobych vstoupil Do nebesnebes, plésám. Dívka mne ouskoky mámíc Mluví slova co med: Patř, hrdino! v kraj, jak Zem se a nebesa smějí! Se srdce péče Krvavé shoď! Proč, mládenče, v rozkvětu krásy V bojbys se zrádný třel, a radosti mrtvil Bujného věku? Ať divoch se vojnami moře Ztejrá mukami srdce, my rozkoše dítky Růžemi chodíc budeme po cestě sýti Radosti květ, med lásky co Bohové šťastní Z čistého pramene píti a blažiti sebe. Na vodu čistou hleď! Ta se loukami kroutíc Zvlažuje na břehu kvítí vůněmi tvory 123 Obživujícý. Stráně y nebesa jasná V modravém oděvu, dívky co dennice krásné V potoku čistém se vidouc z vonného kvítí Lahody pijí. Sotva že nebesa mrakem, Voda se zkalila deštěm, již nebude sličná Milostenka se zhlížeti v potoku proudném, Nebude krásyti kvítím hlavy a prsou. Takto y v rozkoši nám smrt pohrožujícý Číhá v květu co had, než se nadějem, střelí Orlice k nám. Ach! mějte se na věky dobře, Živote sladký, hry a přátelé milí! Krásy y rozkoše květ jak bylina zvadne. Hrdino! krása se stkví, med rozkoše prejští, Rozkoše pí! Dnes jsme, milku, kde budeme zejtra? Řekla a očima střelíc plameny lásky Líbala milého svého, a lítala větrem, Jakoby kouzliti v ráj, neb zbaviti smyslů Mládence chtěla. Jen v sad jsme vkročili květnýkvětný, Zmizela bohyně s očí. Zhlížeje, kamby Děla se v mžik, a čekaje s povzdychováním Milenky oblažujícý, na horu hledím; Náhle se zvířata hrnou, na hoře sedí S jinochy Nomenye, a s posměchem volá: Hrdino bujný! dnes jsme, kde budeme zejtra? Jakoby udeřil hrom, jsem bez sebe zůstal. 124 Z anděla stala se čert, den změnil se v noc, a Bohyně lásky mi smrt jak vrahkyně zkula. Zlostí hoře, a zradami na duchu střen jsa Bylbych rozdrtil svět, a y nebesa porval: Toli ta, vzteklice mrzká! odměna lásky? Taktoli splňuješ slib? Hřmě na horu zoufám. Dravá zvířata v tom, meč zježené klátí. Na ně se můj lev řítí. V pustině lva jsem Vydobyl z nebezpečenství, za to se vděčil. Trhaje divoké šelmy co přítel se staví K příteli svému, a nedaje přístupu ke mně Kvapí, prácy by skončil. Již zvířata semnou Zmužile zbiv, se posadil k pánovi u noh Lízaje ruce co vyprostiteli svému. Láskou zvířete v srdcy jsa hnut, a sy s čela Stíraje pot, jsem nedbaje zrady a nectné Nehledě ženy v hor děsyvé pustiny zašel, V rozhorlenosti zde přísahal živému Bohu: Tobě se světím cti! slyš mstiteli Bože! Vzhlédnuli na ženu kdys, neb jiskrali lásky V srdcy se ozve, ó vyšli své roztřepujícý Hromy, by mrzkého vášní otroka zbili. Vypraviv příhody své již na Vratislava Zjevenec zkřikl: Y ty, vévodo! z poroby pout jak Mocný vyrvi se muž a k obraně chvátej 125 Krystovy slávy. Vždyť plukové saracenští Od Damašku se trou, by zde zhubili jádro Vaších syl, než přispěje k pomocy vojsko. Praviv zapudil ples. Hned hotovil k boji Čech svůj lid, král Křesťany o pomoc žádal. K táboru táhli. Zde vrch svou skrývaje hlavu Drsnou rozložitými co bezsedy stromy Tichosti bytem se stal. Sem divoké vojny Nevkročil vztek, zbor neděsyl loupežujícých Chudoby skrejší. Lakomé nekrylyť hory Stříbra a zlata, jen děsyvé pouště a chladné Jeskyně chudobu živí. V hoře co v hrobích Pobožnícy bydlíc vymřeli světu. V pustině své víc živého nespatřujíce Tvora se diví hlukotu mocného lidstva. Coby to děsylo lid, kdoby pouštěmi k bytu Hrůzy se dral, zbor v rychlosti přezvídává. Vidí spěchavé pluky, a s hor co tmy bludné Spouštějíce se jeví vykynujícý Radosti zvuk, a se obdivujíce Strojnému kroku a sýle a laskavé zbrani Požehnáním světí hrdiny k půtkám. Stiskuje ruce a děkuje vévoda bratřím Zočil, že u prostřed muž své křižuje čelo, Na celém těle se třese, a v ouzkosti skrývá. 126 Vstupuje k divému blíž, hlas co třeštícýho Slyší: Odstup, ó duchu! ach! u tebe peklo Hoří, u tebe hrom svým praskotem třepí. Praví, v písku se válí, škubaje vlasy, Rukama lomě, a očima vytrženýma Kroutě, se po zemi svíjí, jakby se země Rozstřela před ním, jakby se valilo peklo Plameny vyšlehujícý k strašlivé pomstě. Hrůza je hleděti naň, když jechtaje zuby, Rukama tříská, duchu se zpíraje zlému. Skočiv se země v poušť chtěl utecy tichou, Nemoha pro strach se hnout. Rád v skáluby vrazyv Rozdrtil hlavu, by mstivého neviděl ducha. Peklo mne stíhá, pro Boha peklo v mém srdcy Hoří. Mstiteli! kam ach! od tebe zvrátím Oči, kam uteku vrah? Duch všudy mne lapá; V poušti ho vidím, v jeskyni bídného moří, Bodaje do srdce meč. Kam uteku? Všudy Plno tě, duchu! O mstiteli s usmrcujícým Pohledem, pokoje přej. Proč krvavé rány Odkrýváš? Proč s střelami jedovatými Do srdce míříš? Beztoho zbodané srdce Živí plameny věčné. O mstiteli odstup! Praviv bez sebe stál. Čech vzkřísyti hledě Člověka mdlého co anděl se k zkleslému staví. Trhnuv zůřivec sebou: Pro Boha, duchu 127 Strašný! na mneli kruh, ach! na mneli ďábly S mukami vlečeš? O svažte, ó mstitelé svažte Mrzkého lotra, y na věky v plamenu trapte! S hrůzou vzdychl, a mukami vymyšlenými Střen jsa bez sebe leží. Vévoda vlídný Lazara těší; neslyše zmatenec slova Vidí duchů shon, bok zbitého vůdce, Slyší vyřknouti trest; již půda se puká, Potvory z hlubiny syčí; nemoha snesti Pohledu stvůr, chce prchnouti v zoufalivosti Davům strašného pekla; zas vévoda stojí V cestě, a plaší pohledem usmrcujícým. Běda mně, duchu! co vidím? Věčněli vraha Stíhati, v pouštích pekloli topiti budeš? Všudy tě plno – ó pro Boha milosrdenství, Mstiteli můj! dí, trne, a tváři sy skrývá. Poznav Vratislav, kdo to v pustině třeští: Rudolfe můj! rce, za ruku divocha bera. Pro Boha milosrdenství, mstiteli strašný! Škubaje sebou křičí. Duchu, ó duchu S očima ohnivýma, co pokoje nedáš? Nejsem duch, viz, zkoušej, vždyť přítele přítel K prsům tisknu, a s člověkem bolesti cýtím. Kouká Rudolf co pitomé dítě a sebou Trhaje mluví: Duchu a mstiteli, odstup! 128 Dosti jsy bolesti mstil; meč jediné vrazyl Tobě jsem v bok; proč ještěry ohnivé sýláš Nedaje pokoje ve dne, a nepřeje stání Bídnému v nocy? O příteli! jaké to řeči? Vévoda odpovídá. Zdráv a y bez vší Od tebe rány co muž v svém májovém věku Stojím; patř, mne zbíhaje rukama svýma Oči své přesvědč, že člověka pravého vidíš. Rudolf vztahuje ruku, a divoce škubá, Poznovu hledí, oči sy mne, a y rukou Stíhaje ruku co bázlivec pravého muže Tělo své skalní; div ach! vévodo slavný, Hospodin vyvodil s tebou. Na zemi padl, a V prachu se zmítaje k nohoum vyznal své činy. Veškeren zlořečil zbor, jen hrdina mírný Odpustil horlivcy vztek; vždyť zakusyl muk y Na světě pekla. Již Hospodin pokynuv okem Potěšujícým z pustin ho do boje zval, by Pro Boha vycediv krev vin škaredu smazal. 129 Vratislav.
Zpěv čtrnáctý.
[131] Obsah.
Král a všickni Křesťané proti Saracénům táhnou; Vratislav veda přední vojsko došel Saracénů. Y zde Mehmed s společníky; zvěděv, že ho Vratislav stíhá, a obmysliv podvody sám se raní, k Saracénům obracuje, tam nátisky Křesťanů vypravuje, a je proti nim popouzý. Saracéni dorážejí na Křesťany, a jsou poraženi, dcera Solimana vévody Odyna zajata, y Nomenye, s tou se Václav scházý, Nomenye v zoufání umírá. Truchlivost otce Solimana a manžela Aly pro Odynu, jdou ku Křesťanům, aby ji vyplatili, Vratislav ji na svobodu pouští. U Saracénů zmatek, Mehmed Mameluky proti vévodovi bouří. Soliman se vracý k svým, ti ho odpravují, a nově vyvolenému Mehmedovi Odynu za kořist vydávají.
[132] Kvído y tábor se hnul jak zbouřené moře S Křesťany rozhorlenými, by nebezpečenství Svatyni hrozýcý svou zvrátili mocý. Zástupy přikryli kraj a zpyšněli sýlou. Vratislav pluk přední zkřídluje k boji Pouštěmi táhl, hlad, parna a žížeň S hrdiny zmohl; blesk slávy a zlata a věnec Odplaty věčné y bázlivce v hrdiny změnil. Lucya dělíc s hrdiny nebezpečenství Celestýna a vévody ošetřujícý Zbírala krůpěje vody, by hasyla žížeň, Stíhala zvěř, by hlad svým zahnala milkům. Kvapným usylováním dotrhli k poli, Kdežto se rozložil lid jak zvířata dravá Velkého Saladýna, a hlukotem zděsyl Veškeren kraj, y mroucý rozplašil tvory. V stráni se Mehmed a rozbroje společnícy Pouštěmi bloudíc zabrali s vyhrožováním, Jak se y mstíti, y nevinné tepati dítky V svatyni budou. Z daleka slyšeli hluky [133] Prozpěvujícých vojsk; hned skoumali plesů Původy, poznali s hrůzou vítězujícý Vratislavův pluk, a co ďáblové Bohem Lekli se vítězem pevným. Vida, že v patách Stíhá buřiče smrt, zlý zoufaje Mehmed V pustiny kvapil, a skalami bloudě a skrýše Hledaje poskočil v důl, z tmy stínli se prodral, Neboli švižný list jen se v hustině ozval. S nebe se blížila noc, sen sypaje na zem Naděje kvítky a utěchy vůně co anděl Zblažoval bídný lid, ran v stisknutém srdcy Zhojuje na sta. Co k milé se vinuli matce Tvorové k sladkému spaní. Jediné Mehmed V ouzkosti bděl, a vášněmi srdce své svíral. Zlostník Boha y lid jak pokrytec zradiv V stupeň se nejvyšší chtěl rozkoše vtříti: Naděje vplynuly v dým, smrt vyběhla s trůnu, Z rozkoše poroba nectná; oslazujícý Hořkosti msta střel ztratila pálivé jedy. Darmo y zhubiti svět y porvati Boha Spínal se stín, moc marného zůřivce vyschla. Po tuhé bouři ho spaní schvátilo náhlé. Dravý na něho sen jak krahulec vrazyv Prudký vytvořil boj, a řetězy otroka sepiav K mukám vydal ho trpkým. V jeskyni vlhké 134 Leže co potrava smrti se stvůrami lekal Zdivočenými. Vždyť Bůh svou rozložil slávu, Z temnoty zastkvěl se trůn, sem se vyhrožujícý Přihrnul lid, zde král, zde matky a dcery Zloupené klečíc k mstiteli volaly o mstu. Andělu pokynul Bůh, smrt chvátala na svět. Hodina padla, a kat se k popravě chystá K utěše národu všeho; již vztahuje ruku, Blíží ku tělu meč, v tom ze sna se budě Po hlavě sahá dráč, pak po lese běhá. Mehmed co lítá saň les zbíhaje celý Hrozý, trne, a hledaje, kohoby zmařil, Listu se děsý; vztek, již strach se co dracy O srdce dělí. V pouštích nemaje stání Na Boha žehrá, na lidi mstitele zůří. Znova se kaše, že zmocniv schopnosti ducha, Ztuživ tělo a ztrojiv ramena svého Sýlu, co obr se vypne a potupy pomstí. Nebezpečenstvím neočekávaně nabyv Smělosti táhne co noc, jenž sluncem se tratí. Na horu vstoupiv zástupy v táboře vidí. Skoumav, kdoby to byl, své obsluhujícý Tovaryše y v nehodě otroky věrné K Solimanovi vyslal, by Mameluky Zýskali příchodem svým a rozžali vzteky Na Křižovníky. Co ďábel se stroje 135 K podvodu, do těla sám kat rány sy bodá. Zkrvaviv tvář, jde kroupami zvětřené mračno, Zástupy zočiv trhá zmatenec sebou, Nevida pomocy v les chce prchnouti skalný, Hroze se skal, v pláň vráží, zhlížeje vůkol Spatřuje hnáti se lid; tuť rukama lomě Běduje v těsnu, by Bůh z bíd propasti svého Ctitele vytrhl. K němu se Mamelucy Blíží, spnou ho a k Solimanovi vedou. V táboře zlostník, jakoby zkameněl strachy, Před lidem mlčí, na své se dívaje rány Vzdychá, do země hledí, klekaje praví: Pro Boha, bodněte meč v bok nuzného muže, Za to y Křesťané vrahům vzdávati díky, Proto y v táboře svém ples držeti budou. Pravil, a s očí v tvář se vylily slzy, Z rány mu kapala krev; vztek divého lidu Nářkem se ztišil, a srdce pohnula tvrdá K milosrdenství. Soliman slibuje pomoc, Táže se: Odkudby byl? jak Křesťany zná, a Do které krajiny míří? Spínaje ruce K nebi co zjevenec volá: Velikomocný Bože, ó utěcho má! žes divoké vrahy Zmátl, vliv milosrdenství do svého lidu Bídnému oddechu přál, ach! jak se ti zvděčím? Všeho jsa zbaven, co člověka na světě těší, 136 Hrdinu krásy, kam se teď uteku? komu Tajnosti zbitého srdce, a ouzkosti zjevím? Tobě, ó mstiteli zrad, vám, ctitelé Páně! Hromové mstícý mocného Boha a těsné Neviny štíte! O slyšte mé nehody bratří! Strňte, a mstěte! Y já jsa hrdina pevný Pravého Boha, y já jsem Křesťany pobiv Vítěz se v kořisti dělil; než pohroma trpká Zdrtila nás, sám sultán k Nýlu se vrátil. K rodině chvátal jsem své, bych v samotě hanbu Národu slavného skryl, a svobody zbité Oplakával. Zde nemoha ztišiti srdce Vřelého smejšlel jsem snář, zdaž korunu slávy Na hlavu vstavím, vyrvav z nebezpečenství Sebe y lid, zas mocnému pánu, a zvýším Rozkoše jeho. Tu v hrad se sypali syví Křesťané z nenadání, rodinu mou jak Zvířata trhali lítá, ženu y děti Zbivše, mne jali, a s posměchem horami vedouc Chovali k mukám. V hrdosti rozvětřujícý, Jakoby veškeren svět Bůh roztřepil jejich, Stříleli ukrutenství drtivé hromy Na hlavy naše, a zbodali nás. Ač se smrtí Zbrojili, Bůh mdlých ujav se anděla vyslal, Slepotu na spité vlil, své ctitelé spasyl. V svobodě hledím: V pravděli sproštěn jsem kruhů? 137 V pravděli živ? V prach klesám, děkuji Bohu, Hlukoty slyším, trnu a do pole běžím, V těsnotě stěžuji svou a y nárudunárodu všeho Bídu, y zjevuji pád, jenž na hlavy naše Křesťané hrnou. Hospodin velikomocný Seslav hrdiny, vás mne z poroby strhl, a V svobodu uvedl. Jak se mu chudera zvděčím? Milosrdenství vám, ó poslové Boží, V slušnosti splatím? Stín mdlý po zemi chodě, Nemaje bytu, a nemaje jediné duše, Ještoby spojila hlas s mým hořekováním, Pro vás vyliji krev, čest pro milé vsadím. Vzhůru, ó bratří! s poklady Křesťané táhnou. Přestal. Tuť Mamelucy zhlíželi diví, Jakby sy zlato a klenoty zvolili krásné. Po zlatě žížníc žádali s hlukotem boje; Soliman odepřel boj, lid vnutil ho k boji. Tábor se z doliny zdvihl, pluk chtivého vojska Outokem hnal, by Křesťany loupežujícý Srazyv kořisti dobyl. Co zpytatel slídný Mehmed je vedl, kde Křesťané rozbili stany. Jízdní Čechové vidouc zástupy hlučné Stáli, a zbrklí zjevili nebezpečenství. Vévoda kázal, a vojsko zálohy kladlo. Mamelucy pádili pokřikujíce K českému vojsku, co do lesa kvapilo s pole. 138 Čechy již stíhli, a mocní Čechové stáli. Hrozný počal se boj; jak hubivé mračno Táhnouc Mamelucy stříleli šípy, Čechové stáli co zeď zbraň odvracujíce Zbraněmi slabou. Takto se vichrové tisknou V odporujícý dub. Byť se stromové křehcý Zvraceli s kořeny s hor, byť větvemi třásl, neb Skloňoval hlavu y dub, všem opře se vztekům Bůjného vichru, a hrdou rozepne hlavu. Takto y zbouřené moře se vlnami ježíc Střílí k vrcholi skal jak hromové mstícý; Skála se smějíce vlnám outokujícým Pevným pohledem stojí, vlny se trou, a Ránami slabnouc s hanbou v moře se vracý. Tento se přihodil pád y vítězujícým Mamelukům. Proudové tlačili k předu, Sráželi sýlu a vztek, dav hleděli zmocy, Vrazyti v klín, pluk za plukem hnali, Rojili hlukotem strach, a přemáhajíce Zástupy množstvím lítili se, a y na smrt Házeli s bouří; skalná odporování Zmařila odvažujícých outoky prudké. Čechové hleděli hry, kde, jakby se zpříti, Jakby se srazyti měli. Již ochabujícý Mamelucy tratili srdce y vztek, strach 139 Sypal se na ně, tuť Boha a vévodu v těsnu Proklínajíc přes pole prchnouti míní. Náhle co vyvracujícý vichrové valí Čechové setniny v zad, až skály se třesou, Větrové novinu strašnou po všecky řady Roznášejí. Strachové ohromujícý Plaší divoké pluky; vpřed táhnouti myslí, Vojsko zde stojí, do lesa tmavého míří, Z lesa se shrnuje Čech, v hor rokliny kvapí, Z roklin co z pekla sem vstupuje nelitostník. Takto se hrozná v zvířata zmatenice Vtírá, lesyli jsou jak hradbami vůkol Tenaty obklíčeny. Již hlukoty děsý V skrýších zvěř, strach po celém lese se šíří; S parohy jelen co strom v kraj z húštiny pádí, Myslivec na něho číhá, v houště se vracý, Z houští feny ho ženou, do kola skáče, Nový střelec tu čeká, stíhaje zbrklý Roklinu vidí stín, a y stínu se hrozý. Nevida kudy a kam, smrt spatřuje trpkou. Usylování marné, že záhuby ujde, V puklinu leze, a v puklině o život přijde. Mamelucy v zmatku již do sebe zbraně Bodajíce se hubí. Jediné noc pád Přetrhla jistý; v houšti se rozprchli všickni. 140 Čechové skočili v tábor, zde viděli divy. Tady se vinuly ženy co červové k nohoum, Starcy s hořekováním vítali Čechy, Dítky se třesoucý jak bělavé růže Budily srdce y skalná k milosrdenství. Na jiné straně se zas zvuk radosti ozval. Čechové zhlíželi tam, a Křesťany v poutech Zočili pozdvihujícý do nebe rukou, Mužové ztrnuli hrůzou na milé bratří, Na panny spanilé hledíc. Řetězy spiatí Klesali starcy, s dítkami ženy se třásly, Dívčice kryjíc tváři své tajily hanby. Čechové křísyli mdlé, a ráželi kruhy, Chvátali s plesáním, aby dobyli skladů. Vévoda rozdělil kořist. Radosti rostly Statného vojska co stínové, slunceli k horám Kroky své blíží. Hody se drželi slavné. U prostřed plesů strážní panicy vedli. S pohledem smutným vstoupila vévodo, k tobě, Srdečně mluvíc: Hospodin, vítězy! tebe Nad lidi zvýšil, že smrt neb porobu jak Bůh Zděluje kleslým, nevinu tejrati můžeš. Nepni se člověče štěstím! s vysosti blesku V hlubinu necti y tvůj duch klesnouti moha Býti se člověkem pozná. Milosrdenství 141 Od tebe, člověče! žádám. Vévodo! rozkaž Smrt; ctnost poroby ujdouc hanby se uhne. Vévoda s jasnou tváří promluvil k ženě: V svobodě buď! červ vznešené ctnosti se netkne. Odyna obživla řečí dobrého muže. Krása se vylila v tvář jí neviny Božské, Vlídnost se na čele stkvěla, a dobrota srdce Hleděla s očí. S pohledu sladkého nevím Cosy se zbíhalo v lid, co bouřilo srdce, Mužům hatilo rozum. Co rozvinujícý Lahody růže tu stála, a kouzlila divy, Pohledem pronikajícým do duše mluvíc: Vítězy! ctnosti sy važ, čest zýskatli hledíš! Vévoda miloval ctnost jak samého Boha, Proto y Odyna krásná utěchy došla. Křesťané plésali všickni, jediné Václav Radosti neužil žádné; vždyť očima svýma Ouzkosti spatřiv šálivé Nomenye V samotě vzdychá. S vítězy do tábora Trhnuv, rážel y sám pout hanebné kruhy, Kráčeje táborem vzhlídl jak potvoru divou Nomenyi. Tuť vztek vjel do srdce láskou Kleslého; naměřil meč, chtě prohnati mrzké Zrádkyni bok; ach! bída mu zklížila ruku. Jak se tu hrdina lekl, když šeredu spatřil. 142 Kam pak se jasná tvář, kam poděly růže S pohledu kouzlícýho? Kde modravé oči Lásky a živosti trůn, kde postavy štíhlost? Okrasa hrdého světa, a mládeže rozkoš, Milosti kouzlivé div mol na zemi leží. Zděsyv se škaredý Čech, jak sestry se ujal Bývalé Bohyně své. Ach! nádherné ženy Pukalo srdce, co s jasnosti slávy a s lůna Rozkoše v neřesti toun a v porobu klesla. Tajila hanebnosti, co zhyzdily duši, Zbavily tělo y krásy y lahody vábné V prameny žil jed nemocy rozšiřujíce. Láskou hrajíc sváděla mladosti květy, Otroky zbavené smyslů v propasti hanby Házela svůdkyně nectná, vznešené mysli, Ctnosti y neviny cyt jak těsného ducha Porody dusýc pěnami vrtkavosti Líčila krásy své tvář. Druh stíhaje druha V milosti padl jak předkové hrdosti obět. Do boje zavzněl teď zvuk, jak bohyně lásky Kněžna se vtělila v lid, by v rozmanitosti Krásy a vášní rozkoše nejlahodnější Na světě došla. Y syn co květina outlá, Národu čest a otcova slávasláva, y krásný Solimanův syn již zahořel nesmyslnou K Bohyni láskou. Svůdkyně zhrdala jím, a 143 Volila chlapy, by snížila mládkovu hrdost. Mládenec prozradiv svou vlast šeredně sešel. Vévoda dračicy spiav v trest vyhodil chlapům. Chlapové trýznili ji, a y k podívání Vodili světem. Co květina Bohyně zvadla. Darmo se skrývala teď, však nemocy všemu Jevily světu, co tajila v souženém srdcy. Svědomí zlé ještěry jedovatými Trýzníc zhejralé srdce y hlásalo lidu.lidu: Nevinné krásy a vnadami slavené duše! Vzhlédněte sem, div krásy a pocty co pleva V kalině neřesti leží. Nemoc co zlá saň Rozlila po těle jed, oud kroutil se každý, Trhaly oči, a bolesti křížily těla. Václav bídnicy těšil, a v zoufajícý Nemoha skrotiti vzteku co pitomec hleděl, Jak se tu klíčila kolem, a skřípala zuby, V obživování vášní šlehala sebou, Sebrala krůpěje sýly, a skočila vzhůru, Jakoby smrti y věčnosti utecy chtěla. Bolesti schvátily tělo a ouzkosti ducha, Se všemi hrůzami spadl svět na srdce mdlé, a Zmlazujícý porazyl na věky sýlu. V prachu se kroutíc trhala vlasy, a točíc Do kola očima černou vydechla duši. Václav zklesl, a y slzamyslzami skropuje tělo 144 Bohyně své cyt rozpustil v hořekování. Hrozná jediné noc z pout záhuby plné Vytrhla Mameluky. Co děti se strachy Třesouc zhlíželi s hrůzou do syvé pouště, Báli se stínů, jižli se Křesťané obří. Hladem a stvůrami mrouce, a oddechu bázní Nemajíce tu schli, až den zapudil ouzkost. Hrůza y panuje tak jak vládkyně strašná, Nocli se po zemi šíří na svatém poli. V hrobyli zbloudí chůzemi zmožen jsa mladíkmladík, Stínyli spatřuje zde a bělavé hlavy, Tvoří v mysli sy smrt, a potvory vůkol Lítati vidí; tiskna se zmatenec ke zdi Zhlíží, strašný duchli co pahorek příkrý Vyšinuv z hrobů bázlivcem o zemi mrští. Vítrli vůkol se hne, neb hlásek se ozve, V ouzkosti umírá a y slibuje svatě Bohu, že hříchů páchati nechce, byť svět ho Vnadami kouzlil. Již dennice zvěstuje den, a Mraky y ouzkosti pudí. Nevida ducha Mládenec zbystří, vyskočiv z nebezpečenství Plésaje líbá zem, že se vyvinul smrti. Takto y v pouštích plésali Mamelucy. Brzy je z plesů hlad jak zůřivec strhal. Stříhaliť očima v poušť, a tu žádného krmu, Lahody žádné; ven pro krmy z pustiny jíti 145 Zbraňoval strach; zbraň hrdého Křesťana hřměla Ještě jim v uších. Očima zamračenýma Do sebe hledíc kousali pysky, že dychtíc Po zlatě ztratili zlato y rozkoše všecky. Se sebe nehody tíž a potupy plíseň Svrhliby rádi. Ouzkosti hrůza, a hladu Vzteky se množí, vévoda nevydává Potravy svým, lid v tísni mře, vévoda mlčí. Na něho pohromy tíž a y potupu valí. Vévodu žalostivější trýznily muky. Boji se zpíraje chtěl pád zvrátiti kázní. Nemoha přemocy proudu co strženec hnal se S zástupem v boj, a štěstí zmizelo s slávou. Bídy se vyhrnujícý zhatily smysly Pevného muže; vždyť hlad, vždyť nahota svírá Vojsko, a zrazen je pán; vždyť Křesťané v slávě, V nízkosti Saracéni. Z hlubiny zmatků Pokojby vytrhl lid, moc zachoval pánu, Pokojby z poroby pout mu y vydobyl dceru. Vůdce co činiti má, co smysliti otec? Na dceru zpomněv klesl, snad Křesťané zhubí Rozkoše květ, snad – kyžbych tě, dušinko! spasyl. Život y za tebe vsadím. V myšlénky vpletl se. Právě tu vstupuje Ali, s rukama křížem Přeloženýma co bolesti obraz se blíží. 146 Spanilé Odyny muž. Ctný vévoda slzý Zdržeti nemoha cyt své zmožené lásky Do srdce přeliv muže a milence svého, Želeli ztracené krásy, a zdivočenými Stvůrami potřeli duší. Naděje hvězda V poušti se nestkvěla jim, ani radosti jiskra Neprobudila duchů z bolesti dravé. Jakoby z tvrdého spaní Soliman povstal, Pohledem smutným na zeta zhlížeje pravil: Pro dceru pojď, snad v táboře najdeme lidi. Truchlivě Ali milému odpovídal: Křesťanli líbati ctnost, neb milosrdenství Plniti může? Co divá zvířata zhyzdí Neviny spanilé tvář, jak ďáblové soptíc Vztekem se vtrou k nám, aby y ztrojili muky, Aby y potupu zvýšíc na ženu sladkou Vbodali do srdce meč můj vévodo! tobě. Byťby y vylili vztek, ó příteli! na nás, Byťby y trýzníc ctnost v bok vráželi otcy Potupy meč, předc dráti se mukami budu, V smrtibych spatřiv milenku oblažujícý Na duši okřál. Řekl a přivinul k srdcy Milého zeta, a k táboru chvátal co mladík. V táboře byl; hned k Vratislavovi vešel. Právě se vévoda řádný s přátely radil, 147 Jakby sy divochy zhativ pokoje dobyl. Vévodu zočiv laskavě stařečka přijal. Soliman s tváří kalnou promluvil k němu: Vítězy šťastný! Soliman tobě se koří, Dceruby milou za zlato vysvobodil. Umlkl s hrůzou čekaje osudu svého. Vážný vévoda dí: Proč poklady svými Drážditi nás, neb krásami v hlubinu necti Srazyti míníš? Křesťané pohrdajíce Zlatem co synové zdární jasného Krysta Pro milé přátely boj zde zvolili čestný. Mírli jsy zdržeti chtěl, proč do bojes vehnal Náhlého nás? proč Křesťany řetězy spínal? Soliman truchlivě řekl: Msta, vítězy slavný! Mocnému nepřisluší. Ženuli míníš Vydati v smrt, že mužové zůřili mstiví? Neviny hrdino, šetř! a na hlavy naše Vyhrň se potupy hrom; zde mužové stojí. Na to mu Vratislav: Vztek vítěze neškvrň! V svobodě přišel jsy k nám, vrať v svobodě k svým se S dcerou rozkošnou; y my nevinu ctíme. Vévoda kynul a ženy y s dítkami před ním V svobodě stály. Tu vděčný Soliman hlavu Skloňuje mluvil: Co Bohu se kořiti budu, Hrdino! tobě, že přemoha divoké vášně 148 Jednals co Bůh, a čistou dceru mi vydal. Milenku přitiskl k srdcy, a uzavřev pokoj S vítězy svými co přítel zde radosti užil. Mamelucy svár jak ještěra živíc Pouštěmi sráželi moc své bývalé sýly, Aby se z nebezpečenství pospolu vyrvouc Uhnuli bíd, jenž střelami ukrutenství Hrozý slabému lidu. Co schytralec hybný Mehmed běhaje v zbor, y lidu y vůdcům Kovaje ouklady, peňpěn své moudrosti přímé Bleskoty rozkládá, a y rukama lomě: Chudiny! dí, kam zlato a zásoby každé Rozkoše děly se vám? Vše Křesťané slídní Zlovili již. Co sy v těsnotě počnete nazý? Jakých v porobě nectné a bolesti morné Dojdete plesů? Křesťané vrcholi bídy Na muže svalí. Kyžbych v nebezpečenství Za milé vycedil krev, kyž sehnala muky V outoku smrt jak mstícý dračice za vás Na hlavu mou! Než co v ouzkosti zpozdilec snovam. Bídný na zemi chlap z pout nemohu, nesmím Vyrvati vás, bych y rozumem nebesa stíhal, Bych se y v svobody chrám jak bleskové střely S hrdiny vedrati mohl; nás chudoby břímě Snižuje v pluh, nám zákony ukrutenství 149 Těla y rozumy pnou. Kdo zastane v ouzku, Vytrhne z poroby bíd květ národu tvého? Stiskaje Mamelukům ruce, a slzy Outrpné vylívaje y kráčeje jako Nevěda vlídně se zástupu matného tázal: Bratří! rcete, kde jest náš vévoda moudrý? Ubohé kníže se trápí za naše štěstí, Pro dceru milou schne, snad poklady snáší, Zlatemby z poroby pout své spanilé dítě Postavil v svobody sad, a srdce své ztišil. Mamelucy zhlíželi s zamračováním Pod sebe mluvíc: Krásného pokladu za nás Vůdceby nevynesl v dar, ani svobody starcům Nevymohl mdlým. Hrom syvého nebezpečenství Houká. Brzyli k nám, dí schytralec Mehmed, Vůdce se vrátí? Jak jest bez něho teskno! Chřadnem co bez ducha tělo, co bez rosy kvítí. Křesťanli chvátá v boj, což počnem sy v bouři? Vévoda národu hrad k svým nehledě lidem Sežene na nás pád. Snad nedbaje vojska Odpočívá. Ovšem že v rozkoši plave S Křesťany nádhernými, a mocného ducha S přátely sýlí. Kdožby se nehodil v moře Radosti v světě co stín jen trvaje na mžik? 150 Bratří! y my se dnes jak synové štěstí Sladkého v rozmary pusťme, a oslazujíce Trpkého života běh, květ radosti žněme. Píme, a rozkvetajícý dívky sy k hodům Vyzveme naším. Než co to, chudiny! vidím? S pohledem zakalujícým radosti každé Jasnou tvář jen hledíc do země muky Hrnete v srdce, a hlad jak potvoru z pekla Tisknete k prsům. Křesťané zvolilizlovili zlato, Sebrali rozkoše sklad, a vy hynete hladem. Utichl. Mamelucy syčeli jako Hadové šeptajíce co pravdu sy v uši: Vévoda prozradil nás. Vztek zmocňuje srdcý Mdlého se lidu, a tajná zpoura se rodí. Plésaje Mehmed promluvil s usmíváním: K čemu se kašete, dravcy? Okemli kyne, Vévoda otroky zdrtí. Zježil se lid, jak Hromové houkajíce, co proudové sýlu Srážejíce se valili k předu, a strašně Břinkali zbraní, jakoby vévodu zbivše Svobodu zrodili svou. Vztek vyvodil zmatky. Spatřiv v rozbroji lid, jak ďábel ho dráždil Hadovec Mehmed. Hrdiny! vběhněte v boj, a Vévodu zbíte! tenť v lásky a radosti lůnu 151 Vejskaje směje se vám, že vrátiv se domů Zbičuje lid. Tím posměchem v plameny rozžal Syrného zástupu hněv. Jak oheň se větrem Zmocňuje šíří, domy y poklady tráví, Takto y řečí v plameny rozšlehujícý Zrostala bouře, a pyšnou hrozyla hlavou Záhubu všem, v bok vyjdeli vzteklicy odpor. Vespolek křičeli všickni: Začbychom zrádcy Skláněli hlavy, a stínu se mužové báli? Soliman zaprodal lid, smrt vyřkněme zrádcy! Stavě se Mehmed, jakoby skrocoval bouři, K zástupu řekl: Proč vévodu slavného tupíc Vyřkli jste smrt? Vždyť otec se posvětil za vás. S hlukotem Mamelucy volali: Zrádce! Srazyli sněm, a zde jedným zvolili hlasem Mehmeda za svého vůdce. Teď podvodu roušku Se sebe složiv, jak drak bouřiti počal: Proroku mocný! kdožby jen smyšleti mohl, že Na světě věrnosti není, přítel že zradí Přítele svého, a syn meč dobrému otcy Do boku vrazý? Putuje světem jsem nalezl Mrákoty vin, však takové neřesti nikdež. Jaká zrada! vždyť vévoda zrazuje vojsko, Otec své dítky, a horlivec pravého Boha. 152 Srdce mi pukne, a rozumu pozbude hlava. Věrný přítel jsem byl, a y moudrého vůdce Volný chlap; však přítel mne, vévoda vojsko, Boha y krále y vlast jak strženec prodal. Praviv hlasytě splakal, že pravota zhasla, Zmizela ctnost, a nevěra zpoutala lidi. Hlukotem Mamelucy poctili vůdce, Přetrhli sněm, a se těšili budoucností. Sotva že vzbudil se den, již Soliman s dcerou Vstupoval k svým. Cosy děsylo dceřinu duši, Jakésy zdání nutilo k povzdychování Tesklivé srdce. Ach! otče! co děje se semnou? Jediné meč a hrob a krvavé šaty U sebe vidím. Ach! mně je u srdce ouzko! Cosy mi praví: Vrať jak střela se s otcem. Na zrazujícý řeč ctný pověděl otec: Povinnost vévodu volá. Byťby y smrt, byť Patrné nebezpečenství hrozylo muži, Ohněm a jedem a smrtí žene se blesk, kam Směřuje čest, kam vlast mu kráčeti káže. Pro snyby štítě se bíd muž zadal své štěstí, Poškvrnil čest, a v záhubu uvalil národ? Neděs se, milenko, snů! krev k srdcy se tisknouc Hlavu ti mate, a děsyvé škaredy tvoří. 153 Cožby y hrozylo nám? Vždyť panuje pokoj. Jestli tě zmrazuje smrt, rcy, smrti kdo ušel? Hospodin chrání svých, snů nehroz se plachých, Kráčej co muž, a se jasným rozumem zastkví! Nemohu, otče! ach! cosy mi stiskuje srdce, Cosy mi pokoje nedá. Darmo se ze snů Strhnouti hledím, darmo mne ztužuje moudrost, Vidím smrt, a y vidím klesati tebe. Takto své jevíc sny a y ouzkosti srdce Odyna smutná prosyla, líbala otce; Vévoda muž, byťby před ním hořelo peklo, Nedbaje nebezpečenství, a nedbaje muk jak Mládenec vřelý chvátal, kam potřeba tvrdá, Kam ho volala čest. K svým dorazyl lidem. Sotva, že spatřil ho lid, kat řetězy sepiav Vévodu k popravě vedl; zvuk radosti bůjně K nebi se nesl, neb Mehmed poklady dělil, Klenoty Mamelukům, Odynu sobě, Slibuje vítězství a y kořisti hojné. Naděje spíjela zbor, a zbrojila k bitvě. 154 Vratislav.
Zpěv patnáctý.
[155] Obsah.
Odyna se svým manželem Ali u vězení; strážce Azor nad nimi se slitovav vyvedl je na svobodu. Hněv Mehmedův; otrocy chytili Odynu na outěku. Mehmed Ali zabil, Odynu uvězyl; Odyna tratí smysly, rozveseluje se, přípravy k svatbě, Odyna na svobodě s vrchu do hlubiny skáče. Vztek Mehmedův, na Křesťany se lítí, bitva, Mamelucy vyhubeni. Král s Křesťany se hnuli, aby se s Vratislavem spojili. Na cestě slyší, že Saladýn z Egypta táhne, vracují se, u Tyberyndy se obě vojska setkávají. Skrze tři dni bitvy, vytězstvívítězství pochybné, Rajmund zrazuje Křesťany, Saladýn přemoh Křesťany, knížata zajav, spouští se na Jeruzalem, města dobyv vyhání Křesťany, a svou vládu upevniv do Egypta se navracuje.
[156] K boji se chystaje Mehmed, zvětřené vášně Zpoutav jediné mstou své rozjedil srdce. Otroky párami snů spiv vytvořil štěstí V budoucnosti, a divochy v plameny rozžal. Odyna s manželem ctným jak chlapkyně mrzká Vzdychala v poutech. Rádaby kráčela na smrt, S otcem se spojila svým; vždyť nehody nad smrt Strašlivější hrozyly laskavé ženě. Zlostník utratil otce; y manžela svého Ztratiti, rozkoše dráčům sladiti, v hoři Mělaby plésati věrná milému žena? V nebezpečenství jaké se utěchy dotře? Hledala smrti, y v bídách naděje sladká Ubohé smrt mstou divou odjata byla. Každého hlídala stráž mdlé vůdkyně hnutí. Vidouc hrozýcý jak zsynalé mračno Nevině pád, tvář slzami skropila bledou, Manželi tiskla se k srdcy, a zjevila strachy; Snad již hodina bije, že milého z rukou Vytrhne mých, že tě, hrade a živote můj! kat [157] Smrtiti bude. O kyž vásnás v smrti y spojí. Ali srdečně řekl: Snad umřeme spolu. Bez tebe nemohu býti, y nemohu tebe, Dušinko má! byť se vztekali, vydati dráčům. Praviv k prsům tiskl svou nad světy dražší, Jakoby na věky s ní se loučiti měl, a Kráčeti na smrt. Oběma ztrnula srdce, Hrůzou zbělela tvář, a zmodrala usta. Spatřiv ouzkosti vzdychl, a y vycedil slzu Tvrdý Azor. Krůpěje milosrdenství Nemaje v kamenném srdcy co divoké zvíře Vyrostl v bojích. Plovaje řekami krve Usmrcujícým okem se na zbité díval. Uslyšev mládeže pláč a povzdychování Neviny spiaté co skalina stál, a y nehnul Z koleje sebou, byťby y spasyti hnutím Nevinu mohl, neb věznému zachovat život. Jediné v zoufalivosti se na dceru svého Milého vévody dívaje hnul, že y smejšlel, Jakby ji vytrhl z pout. Vždyť miloval divoch Vévodu svého co otce, vždyť životby jeho Životem vyplatil svým; mdlé dítě co anděl Krásné a dobréby v porobě trýzniti nechal? Láska y čest, byťby hrozylo nebezpečenství, Kázaly muži, by okovy hanebné zdrtiv Uvodil v svobody chrám dceř vévody svého. 158 Myslil; co blesk se y myšlénka zrodila v skutek. Manžele za ruce pojav pouštěmi bloudil. Zřídiv přípravy k bitvě co milenec vřelý Mehmed k milé se hnal, aj! milenky nikdež. Lítaje sršán zvídal: Kdo AdynuOdynu kruhů Zbavil, kdo zrad se na světě nejošklivějších Dopustiv vyvolal v boj y pravého Boha? Nemoha v stopy se zrad a neviny vtříti, Hřímal co kat smrt ustama jedovatýma, Hlídače zbiv všem pohrozyl obsluhujícým. Slouhové krotíc vztek slib skládali mu, že Odynu stíhnou, byťby y se světa prchla. Odyna krásná octla se na hoře, s nížto Spatřila Křesťany blízké. CobyCo bez sebe slzy Rosýc radosti sladké, že svobody dojdou, Na hoře sedla, a rukama sepiatýma, Očima k nebi své jevila srdečné cyty. Takto se raduje kupec, že uhnul se smrti. Moře již vlnami bijíc házelo lodí K nebi, a hlubina bezdná hrozyla peklem. U prostřed strměla skála, kam vichrové lítí Mrštili lodí; třeskem se roztrhl koráb, Mořem se rozplovujícý sem a tam lidé Sháněli každou krůpěji sýly, by k břehu Vplynuli šťastně. Ach! očekávaje kupec 159 ZáhubuZáhuby své již s hrůzou na vlny patří, Vlna co krahulec dravý na něho kvapí, Shlcuje jej, a y s hlukotem ku břehu házý. Mrtvý na zemi leží, mdloba se tratí, Zmocňuje duch, muž vzdychá volaje: Živ jsem! Odyna krásná divocha pohlažujícý, Čeho se chopiti mámá, v své radosti neví. Mluviti chce, z ust cytové nevypáčí Jednoho slova, již oči, již povzdychování Jeví vděčnosti cyt, jenž z plného srdce Hrne se k ustům. Jakoby dobrého otce Vinula k srdcy, a tvář mu líbala milou, Jakoby trhla se v nebe, a na věky v ráji S manželem plésala svým; tak v radosti proudu Plynula pozdvihujícý zkleslého ducha, Líbala manžela svého, a líbala starce Očima jiskříc plameny vděčnosti svaté. S vrchole blahosti strhl hřmot roztřepujícý Rozkoše květ v mžik Odynu hlubinuv hlubinu bídy. Slouhové hnali se sem, a jímali ženu. Azor brániti chtěl jak hrdina paní, Ali v pochopy skočiv divochy stíral. Mamelucy zdvojili sýlu, a javše Ali s ženou prohnali Azora mečem. S prozpěvováním v průvodu nevěstu vedli 160 K vůdcovi svému. Tenť milence sokovu hlavu S posměchem poslal. Ach! chudina ztrnula hrůzou, Vzdychla, a zmužila srdce, y s pohledem jasným Pravila k vrahům: Pročbych se děsyla hlavy? Žádný neujde smrti, y vévoda zhyne. Katové odstoupili, a Odyna zklesla. Spatřila v snách, jak milenku se světa volá Ploditel ctný; z mdlob trhla se, nabyla smrtí Brzkou srdce, že tvář jak nevěsta šťastná Růžemi krásýc zpívala veselé písně. Mehmed slyše, co krásná Odyna koná, Chvátá k ní; tať očima milostivýma Muže se ptá: Kde slouhové, květiny máte, Aby se nevěsta k slavným krásyla hodům? Naděje vyšla již záře, y blahosti slunce Svítiti bude; již ráj, již milenec věčný Krásy své rozvinul květ, a dušinku volá. Půjdu, ó živote můj! bych spojila s tebou Na věky srdce, a v moři se ztápěla lásky. Řekla, a zpívala sladce, a věncem sy hlavu Kryjíc ptala se dívek: O řekněte, milé Hrdličky! jsemli již krásná? Dušinky, s Bohem! V blahosti letím chrám, kde milenec sličný Po milé touží, jakožto po vodě jelen, Prahneli žížní. S Bohem! ó dívčinky, s Bohem! Pravíc vyběhla ven, a Mehmeda vedla 161 Sladce se usmívajíc; nohy jen předly, Oči jen hrály, a medná zpívala usta. Krásami zpoutala muže, a rozžala starce, Chytře se dotřela skal, jak na světě šírém Krásyby zhlížeti chtěla, a skočila v řeku. Hrůzou zpitoměv Mehmed zůřil co tygr. V rozkoši ploval, a v kal se mu zvrátila rozkoš. Hladem a žížní mřel tak Tantalus, ač mu Voda se týkala ust, ač ovoce krásné Smálo se naň; když ustama vody se tknouti Žížnivec chtěl, když ovoce strhnouti mínil, Voda mu zběhla, a ovoce zklamalo ruku. Mehmed naději svou jak šálivé pěny Prchati vida, co satan běhaje lidem Na křižovníky co původy ouzkosti každé.každé Žehraje mstou všech zjedoval srdce, a zlato, Slávu a rozkoše med co odplatu jistou Slibuje svým, lid vnadami krásy a vlády Zkouzluje do boje vedl, sám praporec ujav K předu co střela se dral, by Křesťany náhlé Zdrtiv vítězství k svým přikoval zborům. Vratislav již čekaje na poli vrahy Řídil co Bůh vše k lítému outoku, v čele, V srdcy y vzad lid stavěl, a moudrosti uživ Chytrý stanovil řád, by divoké srážel 162 Outokem vzteky. Co vichrové vyvracujícý Odpory v cestě se hrnuli Mamelucy. Mehmed zarazyl klín, by k srdcy se prodrav, Vévodu jav boj jedným outokem skončil. Strašná začala seč, vztek ztužoval v smrti Mameluky, a Křesťany vodila moudrost. Divy se konaly lstí, a zázraky sýlou, Sýla se klonila k pádu, a zmladila chytrost. Se všech tepali stran jak pitomé stádo Křesťané Mameluky, a nebyli s to, by Zvrátili řád, by zplašené k outěku pudíc Zavřeli boj. Tuť z zálohy Celestýnus Znova se dera co drtivé vyvodil hromy Z rozpuklin lid, a hlukotem zástupy zděsyl. Václav přihnal se s lvem, a u boku Rudolf Vévody svého co štít, jak proudové hrázý Podvracujícý v řady se Mameluků Tiskli, a sráželi hrad vší mocnosti divé. Mamelucy stáli co věž, ran zmahali hromy, Zoufáním chtíc zlomiti moudrosti střely, Stavěti záhuby proud, v bok sehnali sýlu, K Vratislavovi míříc střelili klín, však Ocelem mužnosti klín svou třepil se mocý. Pomocy žádné; y hlad y mdloba y ouzkost Zhatily Mamelukům smysly a smělost. Vůkol co obryně smrt strach při sobě vedouc 163 Lítala, na lidi jed své omamujícý Ouzkosti hrnouc. Teprv se Mamelucy Děsýc házeli zbraň v les prchnouti chtíce. Průchody v hory a les zbor zamezyl strašný. Mehmed v outoku hrom svou klesati sýlu Vida chce prchnouti v poušť, a se tvrditi k činům. Čech se mu příčí, boj s ním strhuje nový. Hrozných hlukoty ran, křik zatvrzelého Zrádce a nevěry zlé vzhled vyhrožujícý, Na Boha, na lidi vztek strach v dolině šíří, Zoufání moc čtveří, nebezpečenství Zkřídluje ducha; než zrojené rány co hromy Mrtví nevěry moc, krev hrne se z těla Dravého muže, a smrt svou schvácuje kořist. Mamelucy zašli, a vévoda patře Na libilidi své, jak leží ránami zbití Na poli šírém, jich slzami posvětil svými. Václav u mdlého lva, jenž zývaje hynul, Sedě co milého druha ho oplakával. Všickni vázaly rány, a vzdychali hořem. S králem se spojili rychlým Křesťané všickni. Templáři k ním vrazyli, v strašlivé slávě Kráčelo Krystovo vojsko, a král se co otec Přivinul k synům. Uvodiv v táboře řád, cyt Rozplašiv zdivočenosti co zvolené děti Mocného Boha, co svorné, co zvýšené bratří 164 Křesťany zpevněné vedl jak k odplatě věčné. Každý zapudiv svár, své vyčistiv srdce Světil se za svého Boha, co vítěz se stkvěl, a Svatyni Páně co nebesa slávami krásyl. S vrchole krásných snů v důl pomatenosti Mrštil je Saladýn s svým zástupem hrozným Vyvaliv nebezpečenství v svatyni Páně. Křesťany zastavil král, moc obracel svou, a U Tyberyady obě se potkala vojska. Sultán knížata svolav promluvil vážně: Bitvy se blíží hrom, boj rozhodne při, zdaž Křesťan, či náš lid v dědině kázati bude? Ovšem, že Křesťané trou jak tygrové lítí Zástupy mdlých, a se zmocnili v svatyni vlády. Však již se zatměla tvář jim sladkého štěstí, Prudký zpitoměl duch. Kdož opře se nám? kdo Počtu a mužnosti rovná lidu se mého? Řeky y jezera schnou, kde se klademe polem, Sluncy y skryjeme zrak, střel rojeli vyšlem. V čestný mužové boj, kde sláva a Bůh své Hrdiny vítá, pomsta a odplata zraje. Praviv Saladýn lid v plameny rozžal. Křesťané vidouc zástupy vyhrožujícý Saracénů ztrativše vřelého ducha 165 Vojny se děsyli zhoubné. Již zočilzočili s hrůzou Na nebi kříž, a meč a krvavé hlavy. Mezy ně Rajmund had jak horlivec Boží Vstoupiv ouskoky tkáti, a tvářiti nové Nehody počal. Co pravdu a skutek a s nebes Ukazy vyjevil sny, a lekavé muže Stvůrami zmátl. Dnes, promluvil, viděl jsem v nocy, Bratří! ještě se třesu, a nemohu ducha Ztišiti, jestliže tvář sy strašného obra V mysli jen tvořím, viděl jsem černého obra V bouři se valiti k nám; blesk zžíravé okooko, V pravicy hrom, meč v levicy hořel co slunceslunce, Zůřivec ramenem třásl, mrak vysypal hrůzu Bojovníků, z pustin se řítili lvové, Z kaliny kynuli ptácy, nebesa množstvím Zastěňujícý. K táboru vévoda obr S stvůrami táhl, zem trnula, Křesťané zhasli. Lvové a ptácy na těla našeho lidu Kvapili s hlukem; tu k nebi se vnášeje obr Vykřikl: Kam ukryl se mol? ten vyděsyl sen mne, Ukazy tyto co vás jsem očima svýma Spatřoval dnes, a slyšel y mluviti cosy: Chudino! bitvy se chraň, syc s Křesťany zajdeš. Těmito slovy y zpletl, y s vysosti jasné Rajmund Křesťany svrhl v toun divoké hrůzy. 166 Bratřím kovaje pád, aby pro sebe zrádce Vystavěl v svatyni trůn z těl svatého lidu, Poškvrnil čest, vlast, Boha y přátely zradil. Veškeren zplašil se lid, a hořekování Horami hřmělo, cožaž skály se ustrnujícý Opětovaly hluk, až nebesa hořem Skrývala tvář. Tuť knížata povstala moudrá, Svolala sněm, v němž ve jménu živého Boha Jarolím lid zmužoval těmito slovy: Křesťané, bratří! v boj jak hromové mstícý Kvapte, a veškeru moc vám odporujícý Pro Boha zmařte. Vždyť Spasytel věrného lidu Život a štít svým ramenem velikomocným Stíniti vás a nevěru hubiti bude. Očima jiskřícýma co vyslanec Boží Vypravil kněz, a schnoucý Křesťany zvýšil. Do boje volá Bůh; proč trneme strachy Vedouc pro Boha zbraň? Čest, koruna věčná Splatí nehody nám. Tak hlasové zněli V táboře šírém, a k činům zbrojili muže. Nízkosti zemské a svár a po zlatě žížeň Zmizely z srdcý, poslové mocného Boha, Krystova sláva a hrad jak obrové stáli V májové kráse, a ctnost co světice Páně Před nimi svítíc k věčnosti rážela cestu. Krásné to podívání! Křesťané v slávě 167 Kráčeli k boji, a zbraněmi řinkajíce Měřili prostrannosti co sousedé nebes Šírého světa, y smrt teď co přítelkyni Vítali k obraně své, a y čekali, zdali Anděly bratří, vlast jižli nebesa uzří. Křesťané spěchali v boj; jak spatřili mužemuže, Saracéni klesali duchem, a tiskli S pole se k horám. S hor v tom rozvalujícý Skály se sypaly v zbor; tu hynuli sprostí, Vůdcové padli, a zmatek se vyvalil v pluky. Sýla a vztek, vtip, smělost, nebezpečenství Zplodily div; jak hadové kroutili z ouzka Každý mužové krok, smrt od sebe pudíc Švihly se v hory, a v zad jak stínové smělé Vtřeli se Křesťané! k vám; již povstala půtka Na vrchu strašná; hodlaje shoditi v důl muž Pevného muže, co skalina zasadil nohu V skálu, a přel, až v hlubinu sletěli oba. Dole y na hoře meč jen řinkaje sekal Odporu tvrdou; z praku houkaly koule, Šipové syčeli z kuše, a zatměli slunce. Templáři jak vichrové rozražujícý Tmavý les, jak bleskové do Saracénů Hrnouc veškeru moc řád klátili pevný Pyšného nepřítele, a hrdiny mátli. 168 Žádný nesměl se v bok jim stavěti vůdce, Nemohl se prudkosti zpříti, byť vyrojil pluky K outoku, byť se y v smrt sám posvětil vřelec, Na poli zahynul řad, řad rozprchl se s boje. Křesťané v bouřích mocnou zdvihali hlavu, Skalný třepili pluk, lid děsyli plachý, Spínali vítězství k svým obrové bratřím, Hlásali v zpěvu, že Bůh své zvolené řídě Zdrcuje nevěry hrad, že Krystova sláva, Stkvělý na nebi kříž, jak vévoda vojska V rozběhu Božstvím sýle zlé zplašuje Turky. Tvrdý vztekal se boj, duch smělosti kynul V srdnatém lidu, až noc svět povzdychujícý Křídlama zakryla svýma, a zpoutala bitvu. Ještě se nevzbudil den, již se poznovu hrozná Začala bitva, a plukové svírali pluky. Sultán mužnosti kmen v boj vyvodiv prudký Křesťany tiskl, a uvrhl knížata v zmatek. Kvído se mladý naděje vykvetajícý Slavného rodu co skalina přívalu opřev Postavil v rozbroje vír, a utonul v půtce. Lobkovic otec y syn v boj kvapili zpurný. U prostřed Saracénů ránami zbitý Lobkovic klesl, a na syna volaje mluvil: Utec, ó naděje má, a živote matky 169 Rozmilé z ouvalu hrůzy, a zachovej zdraví. Pro čest bojovals dost, krev pro Boha slavně Vycedil svou; byť y v smrt jsy se posvětil svatou, Nemoha přemocy proudu a spasyti bratří Zahyneš pro dým. Nehnu se od tebe, otče! Promluvil syn, byť y smrt, byť y poroba nectná Hrozyla mladosti mé. Ach! dítě mé drahé! Prchni, než potře tě meč. Jen pomni, že sláva Našeho rodu, že naší blahosti krása V tobě své složily štěstí; zajdešli ty, y Matka y sláva y náš rod zahyne s tebou. Od otce nehnul se syn jak skalina v moři Srážeje vlny, a tepaje dráždivé muže. Vida, že hrne se lid jak mrákota čerstvý, Družinu na pomoc volal, a k pomocy kvapil Ladislav, a co lev zvěř pohlcujícý Lehkou zástupy zbil. Syn hrdina otce Vloživ na ramena co střela se vyrval Z těsnoty v poušť, a milému vázaje rány Srdečně vzdychl. Mdlý k synu se přivina otec Zlíbal y synovu tvář y slzami skropil, Děkuje za život svůj jen očima k nebi. Plukové noví střelili na Ladislava Vítěze, vévoda mdlel y s hrdiny svými. Do něho vrazyti meč a družinu spnouti Řetězy mínili Turcy. V ouzku se blesk hnal 170 Na Saracény, a třepil je hrdina černý. V outoku prudký nedbaje prchlého vzteku, Stíhaje ránami rány a srážeje vůdce K Saladýnovi mířil, a rozplašil stráže. Se všech sype se stran jak hřibové nové Vojsko a zbraň; muž u prostřed víru se točí, Zmahá, zdrcuje, klesá. Kdo jsy to, hrdino pevný! Co jsy se za kmeta v bouřích posvětil na smrt? Otcelis milého bránil, či v nebezpečenství Za svého přítele slítl, bys smrti ho vyňal? Kdo jsy to vévodo, zjev! by slavili tebe, Lásky a mužnosti květe! y věkové příští. Saracéni k mrtvému přistupujíce Děsnou odkryli hlavu. O nebesa mocná! Kde jsem a koho to vidím? Bez vady duše! Zběhněte sem, a na hlavu mrtvého patřte! Syvou znáteli tvář, jenž po smrti ještě Turkům strašlivě hrozý? Pro Boha! Konrád, Ladislavův sok a odpora věčná Složiv se sebe vztek jak za svého bratra Vyletěl v smrt, by láskou očistil zradu. O kde jste, věkové prošlí! kdežto y způrcy Se srdce vytřeli jed, by hájili soků V bitvě co bratří? Přeběda! snad jste již od nás Na věky zaběhli v poušť, snad svárové v sýdlo Ticha a lásky se vtrou, a národy zhyzdí. 171 V rychlosti zbraně se chopíc letěli v pole, Krásné a nevinné duše! ó synové cti a Ctnosti co přátelé věrní stůjte, a plašíc Sváru a podvodu zběh hrad pevněte lásky! Konrád padl, s ním Křesťané hasli, a plukům Vyrostajícým v bok své stavěli prsy. Křesťany umrtvil strach. Král pro svého syna V hoře se vryl. Toť zatřelo rozumu slunce, Smělosti plamen. Co bázlivé ženy a děti Knížata s národem mdlým ran čekali zhoubných. Z tábora Rajmund k Saladýnovi chvátal Nocý skrývaje zradu, a Křesťany prodav Vrátil se k svým lstí ouzkosti bezedné tvoře. Moudrý Sultán snovaje křižovníkům Ouklady nezavřel oka. Co mudřec své přebrav Myšlénky stanovil řád, a statnému vojsku Kázal, by ukrylo v poušť své strašlivé pluky, Čekalo v tichosti dne. Noc prchla a slunce Jasné se snášelo svítíc k záhubě krajům. Křesťané nehnuli sebou; v poušti se Sultán Zdržuje, kryl jak čihař svodivé leče. Všudy jen ticho. Tuť Křesťané s obdivováním Na sebe hledíc přítele přítel se táže: Co se to děje, že Sultán nevede vojska? K vrchu se ženou, v krajiny široké patří, Jaký zočili div! Bůh rozehnal Turky V nebezpečenství národu svého se ujav. 172 Aby y ztepali Turky, y zýskali slávu Vítězstvím, jehož mocným dobyli Bohem.Bohem, V horách stíhali Turky, a děsyli hřmotem. Se všech se hrnuli stran jak hromové Turcy; Křesťané zkostli; y Rajmund spojil se s Turky. Pomocy žádné. Tu v ouzkosti udusujícý Mužnosti cyt a slávy a věčnosti krásu Jediné Templáři jak slouhové praví Milého Krysta se v boj co obrové třeli, Zvýšili Božstvím moc své ochabujícý Sýly, a nutili k činům vřelého ducha, Do srdce sráželi klín se skalného pluku, Kdežto se mocný král svým kázaje oudům Leskl, a sýlal y smrt a y porobu světu. Na ně se vyvalil proud vší mocnosti jeho, Skála se příčila skále, a hrdiny rány Zvraceli hrdin, až mužové střelami zbití Pro Boha zcedili krev, a skončili slavně Mocného života běh jak oudové nebes. S Templáři hned skonala bitva, již zbraně Složili vévodavévoda, král a knížata všecka. Zhubiv veškeru moc táhl k Jeruzalému Saladýn, a hodlaje v rychlosti válku Zrušiti svatou k činům vzbuzoval vojsko. U města jsou. Lid Boží naději sladkou Pěstoval, naděje lesk v dým rozplynul skutkem. Hrůzou zpitoměl lid, mor udusyv jiskry 173 Sýly a smělosti hřměl, a svatyně klesla. Sultán v svatyni vtrhl, a Křesťany bídné Rozehnal z města. Tuť starcy u hrobu Páně Klečíc líbali hrob, a spínali ruce Hořekujíce, že z rozmilé vlasti, kde Krystus Za lidi zemřel, kde slavené složili otce S potěšováním v hrob, že y s nimi se spojí, U břehu věčnosti mají táhnouti k cyzým. Darmo je trhali dráči, darmo jim meče Hrozyly smrtí, starcy vpiali se k stěnám Volíc zcediti krev, než zraditi Krysta, Zraditi vlast. V tom s dítkami tiskly se ženy K otcům svým, a pláči a prosbami starce Pohnuly milé, že s dcerami nehody zdělí. Z zázračné vlasti a od hrobu Páně co mrtví Křesťané lezli, a Sultán vystaviv trůn, a V ouzkosti spatřiv ctnost sám člověkem křehkým Býti se poznal, a strnuv zlehčoval břímě Bídného lidu. Y slovy y ztišuje skutkem Zemdlené dítky a ženy jim v svobodu vydal Otce a muže. Co Bohyně Sybyly krásné Poctiv s dítkami všemi je oblažil králem. Jednaje štědře co Bůh, a zvlažuje bídy Člověčenstva se skryl, by utěchy nabyl. Po mnohém kolotování, po mnohé slzy Uvodiv v svatyni řád se vracoval k Nýlu. 174 Vratislav.
Zpěv šestnáctý.
[175] Obsah.
Zvěděv Vratislav, že Křesťané vyhubeni jsou, rozpouští Čechy, a sám jako poutník do Egypta se ubírá, aby otce z otroctví vysvobodil. S ním jde Václav a Rudolf; přicházejí na pustině k poustenníkovi, který je uctiv jim radí, aby se nevydávali v nebezpečenství, a vida jejich pevnost požehnává vděčného syna. Na pustině vypadají na ně Arabové; boj, Václav a Rudolf zabit, Vratislav poraněný do mdlob padá. Přicházeje k sobě vidí starce, a krásnou dívku a bohaté obydlí. Toť Mudrán a Lila, ti jedouce pustinou nalezají polomrtvého, a domů ho berou. Lila opatruje Vratislava, ten se pozhojuje; jejich láska. Sem přicházý y Selim syn, Melina, Celestýnus, Lucya; radovánky z nenadálého shledání. Vratislav spomněv na otce vytrhuje se z rozkoše; ani poklady, prosby, láska ním nepohnou; k otcy chvátá do Egypta, s ním jede Selim.
[176] Saracéni slavili radovánky V svatyni Páně, že KřesťanKřesťané vyhubivše Pevný vzdělali řád, že hrdina Sultán V světě se nad hvězdy stkví, mír panuje svatý. Plesy se šířily v kraj, a zděsyli všudy Ctitele Boží. Vratislavovi pověst Strašný jevila pád. Muž nedbaje zprávy Mylné se pnul, jak hrdá sosna se v bouřích V skalině pne, a zmuživ hrdiny slavné Rozhorleností k pomocy chvátati chtěl, když Lobkovic s otcem y naděje jiskru co smrti Vyslanec zdusyl. Ach! po všem je v svatyni veta! Čechové ztuhli. Co v těsnosti konati mají? Slavný zahynul řád; krev rádiby všickni Zcedili pro svého Krysta y snášeli muky, Kdyby jen krví, kdyby jen mukami zkázu Zvrátiti mohli. Ach! mužům poroba hrozý. Čechové v ouzkosti své jen na Vratislava Spolehajícý hledí s očima k zemi. Vévoda vzdychá; na otce v nebezpečenství [177] Zpomíná. Tenť k Nýlu se s posměchem vedl, a Mukami trýzniti bude. Tu na svého bratra Zhlížeje v mysli se pevní, že se y jako Lobkovic v smrt neb v porobu za otce vydá. Zřídiv oumysl svůj tak promluvil k Čechům: Mužové, bratří! táhněte do milé vlasti Dříve, než spěšní Turcy průchody zavrou, Dříve než záhuba hrozná na křížovníky Národy zbouří. V svatinysvatyni naděje hvězda Zhasla, a slávy se tvář již na věky skryla Křesťané! nám. Vás vyvede Lobkovic, bratří! K Egyptu dotru se sám, bych za svého otce Okovy přijal. To řekl a v oděvu černém Stoje tu poutuíkpoutník s přátely svými se loučil, Celestýnovi radě, by v samotu šel, kde Selim před světem skryl svou rodinu šťastnou. Lucya smutná slzami skropila svého Přítele; vzdychajíc s mdlým kráčela mužem, Který národu pád a y záhubu vlastní Hluboce do srdce vryv jen se v ouzkosti vláčel. K Vratislavovi Rudolf, k němu y Václav, Třebaby krev proň cediti, snášeti muky Na věky měli, se srazyli mocně, a táhlitáhli, Kudy je čest, kam Božská pudila láska. Pouštěmi bředli, a na země zhlíželi s hrůzou Skropené krví, slavené zázraky lidu 178 Páně a milosti Boží. K Jeruzalému S hořem se blížíc želí minulé slávy, Slzami umívají místa, kde Božský Spasytel bydlel, kde pro Boha Křesťané mřeli. Z Palestýny se drouce již nebezpečenství Spatřili strašnou poušť a divochy dravé. Mužové neschnou, byťby se prodrati ohněm, Broditi řekou, bídami tisknouti měli. Láska je vede y sýlí; pouštěmi lezou, Žížeň tady a hlad, zde ohnivé slunce Svíraje putujícý smrtedlné mdloby Na hlavy valí. K jeskyni přicházejí, V nížto se stařeček skryv jen za lidi bídné, Za pokoj svatý prose, a slzami tvář svou Zvlažuje spráhlou, u Boha utěchy hledá. Sotva že Křesťany zhlídl, jak vyslanec Boží V těsnotě k mužům mdlým ctný spěchaje Bohdal Vítá milence Páně y k jeskyni vede, Snášeje ovoce suché a z pramene vodu Jich se srdečně táže: Kam pouštěmi, bratří! Kráčeti chcete? Snad průchodu nepoznajíce Zašli jste v poušť, kdež dráčové pocestné smrtí? Životli miluje kdo, hned z pustiny vrať se. Smutný Vratislav mu pověděl na to: Otče! byť vytrhl na nás v pustině Aráb, 179 Mužové prudké se neulekneme smrti. Jinochu! jaká řeč z ust vyšla ti hrozná? Tyby sy v rozkvětu sýly co zmatenec plejtval Životem svým? a zhlížeje s zoufajícým Pohledem v svět smrt vyvolal na vzdory Bohu? Strhni se z zoufalivosti a na Boha patře K činům muži se svěť, bys pro lidi bděje Ozdobil mladosti věk jak milenec Boží Krásami ušlechtilými, a oslaviv sebe Zvelebil vlast, a y dobrému vděčil se Bohu. Životem svým můj nepohrdaje otče! Jediné před Bohem dím, jak synovi láska Mluviti káže. Vždyť za svého milého otce Nasadiv život y ztrpím pekelné muky. Hrdina mocný v porobě mdlí, a se na smrt Chystá sláva a utěcha má. Co tu váháš, Synu! a zkřídliv smělosti běh co se nepneš V oslavy chrám? Bůh do boje čestného volá. Dobrý synu! ach! prudká láska tě slepí, Promluvil stařec. Což neznáš mstivého Turka, Žeby jsy na jeho čest své založil štěstí? Darmo se za otce světíš, neujde smrti, Byť jsy y veškeren svět v dar za něho přinesl. Podrob se osudu Páně, a strp, kde se hvězda Naděje nestkví. Raději s přátely pospěš Do milé vlasti, a blaž svou matku y ženu, 180 Sláva a ozdoba vlasti co slunce tam svěť, a K činům příkladem svým vzbuď mladosti květy, Aby y krásyli vlast, y zhojnili ctnosti. Vratislav teď očima zplameněnýma Pověděl starcy: Nic od otce nestrhne syna. Nemaje matky a žádného neznaje štěstí, Otecli vzdychá, protru se nebezpečenstvím, Prolezu poušť, a s lidmi a bídami všemi Zápole dostihnu mocný trůn, kde se Sultán Na zemi Bůh svýmisvým v jasnosti zjevuje slouhům. Hrdého vítěze zmohu, byť skála se zpíral. Bohdal srdečně zvolal: Y Hospodin, synu Vděčný! dráči a horami provede tebe. Bůh z tvých promluviv ust, jak hromová střela Divokost zpoutav zýská svobodu otcy. Praviv u syna klekl, a k Bohu se modlil, V těsnuby utěcha Bůh svým ulevil dětem. Posvětiv hrdinu v boj s ním otec se loučil. Přátelé s chvátáním v poušť drali se divou, Kdežto jim nebezpečenství nastalo náhlé. V spráhlou pustinu s hor se co tygrové dravcy Sehnali loupežujícý, začali půtku Střelami mylnou. Rváčové s obdivováním Viděli hrdiny státi, a strnuli hrůzou, 181 Kdež se co hromové třícý sypali s meči Mužové na ně. Co srny se vydali v outěk, Stříleli šípy, a bez sebe s Václavem Rudolf V pustině padl, jen vévoda, ač y ho střela Stíhla, co blesk se horami za nimi honě Zapudil dráče. Jsa ránami zmožen se vracel K bratřím, spatřuje mrtvé, co hrdlička vzdychá. Přátely vrývá plamenem srdečné lásky V pamět sy věčnou, věrnosti vyvyšujícý Krásu a prudkost, s nimi se spojiti chce, a Na milé volaje bratří se světa chvátá. Jakoby zaslechl hlas: Proč nedbaje otce V pustině váháš? každou krůpěji sýly Zbíraje praví: Otče! již pro tebe letím V končiny světa, a kopaje hroby, a drahé Přátely skládaje v ně vždy na otce myslí, V díle svém kvapí, aby jen slavného starce K vřelému přivinul srdcy. Ach! přátelé věrní! Mějte se na věky dobře! vždyť splňuje vůli Vašeho přátelství v smrt za otce spěchám. Praviv každého hrob jak živého bratra Zlíbal a slzami polil. Jsa prácemi zmožen U hrobu klesl, duch zpitoměl, zmrtvělo tělo. Okřáv rukou hnul, a očima vůkol Házeje spatřuje div. Kmet postavy vážné. 182 Nejspanilejší právě co Bohyně lásky Dívka tu u něho stojí. Jakoby sen mu Šálivé obrazy tvořil, sy čelo mne, stírá S očí mlhu, a předc pustiny nevida strašné S podivem v milé se kráse co na nebi zhlíží, Vidí zlato a kameny drahé, co z nocy Kouzlí den. O Bože! co děje se semnou? Jsemli to v nebi? Zde státili anděle vidím? V nebi jsem jistě! O svatí, světice Boží! Kdo z vás uvedl mne v ráj? Kdo radosti věčné Těsnému poskytl duchu? se s obdivováním Mládenec ptá, a žádného neslyše hlasu S povzdychováním na pannu, na kmeta patří. Spínaje ruce a děkuje Bohu, že z víru Nebezpečenství vyvázl ku břehu lásky, Cti a rozkoše, diví vábné se kráse, Po sobě hledí, poznovu táže se duchů S obdivujícým sličnosti okem, kdo z kalu V jasnosti chrám vtrhl člověka mdlého? a stařec: Nemyl se, laskavě dí, vždyť na zemi ještě U lidu dobrého bydlíš. V poušti jsem tebe Na polo mrtvého spatřiv k domovu zavezl. Hospodin řídil mé kroky, a pouštěmi veda Zdivočenými mně nalil y milosrdenství Krůpěji v hlubinu srdce, že tebe se ujav Hleděl jsem splatiti vlídnost vévody ctného, 183 Který Selima syna mi nejmilejšího V svobodu vydal. Y Hospodin, Křesťane! vlije Do tebe zdraví, Hospodin zkleslého ducha Vytrhne z ouzkosti pout a uvede v radost. Praviv ruku mu stiskl, a pohledem vlídným Do srdce utěchu vlil, že mládenec zmocniv Na duchu svém y radosti obživujícý Otevřel srdce. Vždyť milého přítele otce, Lásku y ochranu svou jak anděla Páně U sebe vidí. Krásná mladice Lila S oblibováním patřila na Vratislava, Hleděla mdlého, a myšlénky uvedla v skutek. Mládenec láskou šlechetné milostenky Na duši zmocniv k podivu na těle okřál, Očima zjevuje cyt, jenž v plamenném srdcy Šlehaje rostl, a srdečné vděčnosti díky Jiskřil, y vytvořil žádost, žeby y život Za pannu dal, by životem vyplatil lásku. Nemoha spustiti očí s krásného tvora, Nemoha žádosti zmocy, se milosti poddav Anděla z dívčice tvářil. Vždyť laskavé srdce Od něho plašila smrt, a co družice perné Snášela bolesti s ním; vždyť na duši anděl, Neviny obraz co růže se rozvinujícý Zmáhala krásou na světě sličnosti všecky. Slovoli znělo, co zvukové s nebes se vtisklo 184 Do srdce pevně, a kouzlilo krásami duši V rozkoše byt, jen kynula okem, a zdraví Sladké se vtělilo v muže, a sýlilo srdce Mukami zmožené k plesům, zvýšilo hlavu, Plodilo v zbystřené mysli y myšlénky mocné. Touto se rajskou krásou milenec vroucý Obíraje, a rozkoše neuvadnoucý Se všemi vnadami v duši co obrazy čistých Střídaje blažeností v růžové štěpil Budoucnosti sy sad, kde Lila co sladká Tvůrkyně každého štěstí květiny vonné Radosti syjíc blažila manžela svého, Tvořila zlatý věkvěk, jak kynula okem, Obživujícým svět. S ní krásného ducha, Milostné ctnosti a moudrosti plodiny spojil, V ní své rozkoše květ, své utěchy duše Založiv Bohem se cýtil, a nemoha mžiku Bez milé býti, a nemoha mysliti v světě Žádného radování s ní se y na věky zbratřil. Lila co sestra se o život drahého muže Starajícý poznala vznešené mysli, Mocného cytu a milosti plápolajícý V šlechetném muži, a ctnost jak Bohyni světa Nejkrásnější viděla v pohledu vábném, Cýtila mocnosti lásky a lahody její. 185 Mládenec povstav z mdlob jak sosna se štíhlá Pozdvihujícý, rozvinul pevného ducha Krásy, a kráčeje v sad jak omlazujícý Po jaru kvítek, co duch se zhlížeje v plesu Veškerenstva, pil rozkoše sladkého jitra, Vůněmi sýlil své smysly, a očima krásy Vynikajícý hltaje nejmilostnější Na Lile spatřoval vnady, a ozdoby květin Různých v milence své co v Bohyni zočiv V jednotě nejkrásnější, nebes y země Okrasy vyvýšujícý v obrazu jejím Srazyv zvelebil lásku, a cyty své zvěčnil. Vůněmi mladého jara a krásami panny Rozmilé smysly své spiv moc prudkého ducha Cýtil se zdvíhati k nebi, a trojiti sýlu Obživujícý těla, že div, že y nemožnosti Vyvedby rád, aby zapudiv bouřivé mraky Života, v blahosti chrám svou milicy uvedl. Takto se nevinné duše co andělé v nebi Blažili na zemi láskou, kouzlili vůkol Plesy, a života běh jen krásami srdce Dobrého vedouc sladili trpkosti svým, a Zšlechtili radosti sobě, že hodiny jak sen Uprchujícý lítaly v májovém květu V věčnosti moře, že šťastní jediné sebou Štěstí stíhali krás dne každého vyšších. 186 Rozkoše prameny v proud se rozlily valný, Když v byt lásky y svůj rod usadil Selim. Jaký povstal tu ples, jak vznešené vášně Rozvinovaly se v průtoku radovánek! Mocný radosti cyt, shon na světě všeho Štěstí, přátelství a y srdečné lásky, Vděčnosti tvář zde v jednu se srazyly rozkoš. Milina, Selim, Lucya, Celestýnus, Dítky co andělé krásní hrdinu svého S obdivováním spatřili v neviny bytu. Příteli můj! má utěcho! živote štěstí Mého, ó Vratislave! kdo z rozbroje vichru Přenesl tě v tichosti stan? O Bože! co slyším? Anděli strážce mé neviny! hrdino Božský! Jak se ti splatím? Před všemi letěla Lila, Milého vinula k srdcy, a vyznala lásku. Všecko se sypalo k ním, a líbalo vroucým Pocelováním původa sladkého štěstí. Prudkosti sběh z ust zbraňoval vyletu slovům. Oči jen mluvily cyt, a vášněmi srdce Zvířené tlouklo, a ruce se třásly, a tváři Bělavé hlásaly všemvšem, jak plamene let jim Vnitřnosti zžírá. Co bez sebe hleděli k nebi, Usměchy sladké a dobrého srdce y ducha Krásného v pohledu záře co milosti jiskry Jediné jevily světu, že na zemi bydlí, Duchové vplynuli v ráj vší krásy a slávy. 187 Se všech strhly se dítky co lítavé srny První z radosti proudu, a běžely v sad, kde Růže a bělavé kvítky a modravé plody Bůjného jara sy zbíraly spěšně, by věnec Uvily krásný. Sotva že uvily věnec, S prozpěvováním vložily spanilé Lile Do ruky jej, aby hrdinu poctila svého. Radost se rozlila v zpěv, že ovila láska Mužnosti čelo, že slavnosti neviny Božské Zkrásyly korunu slávy; a pochvaly zvuky, Opětování srdečné lásky a štěstí, Vypravování divných každého příhod Vmísyly chutně se v rozběhy radosti sladké, Zšlechtily rozkoše cyt, že se laskavé duše Stavěli v planiny nebes, že pohrdajíce Pěnami slavené krásy a párami slávy Kouzlili rozkošnější pro sebe štěstí, Kterého jediné ctnost, a nevinné lásky Cytové věční, kterého přátelé věrní Podati mohou. Před Bohem pod nebem šírým V rozkvětu krásy a vůněmi plodného sadu Ztvrdili přátelé praví věrnosti spolek, Složili slib, že y mocnosti ducha y krásy Veškeré přirozenosti co laskavé matky Spojí, aby sy štěpili ráj, a v tichosti bytu Trávili mladosti věk y blažili sebe. 188 V rozkoši nevyslovné co myšlénky květné Šťastným plynuli dnové, a budili novým Procytem rozkošnější radosti milým. Láska a přátelství jak Bohové světa Nejšlechetnější krásyly tichosti byt vším, Čeho svět žádati může. Y hrdina zdravím Nabyv sýly a krásy co slunce se stkvěl, a Pohledem svým jak Bůh květ radosti živil. Pro něho Mudrán, pro něho Lila a Selim, Pro něho Milina vroucý, Lucya vnadná S Celestýnem y s dítkami veselosti Vymyšlujícý ze sna se vytrhli, aby Zkouzlili ráj, a hrdinu láskami spiali. Ještě se šířila noc, a dennice z děsných Nevykročila hor, by perlila louky, Z lůžka již svého co růžové milostenky Milina s Lilou v sad jak spěchavé srnky Chvátaly šírý, aby zde zbíraly kvítky, Listem a růžemi krásýc milého lůžko Vůněmi příbytek jeho co duchové s nebes Naplnily, a ve snách sýlili muže. V tichosti vstoupili k němu, a mládenec milý Z příbytku zmizel, a zděšené přítelkyně Na se hledíc jedna druhé se ptala S obdivonánímobdivováním: kamby se milenec poděl? 189 Již k ním s Selimem otec y Lucya s mužem Přistoupili, a hledali s nedočkavostí Přítele v sadě, a spatřili na hoře svého Milka, an střelami mladého slunce se třpytě Právě y mezy ně míří. Laskavě poctiv Krásného vespolek zboru co Bohyni Lilu Za ruku ujav, růžemi kráčeje, slova Nemluvě, s všemi se u prostřed zahrady stavil, Kdežto se strakatěl květ jak hvězdnaté nebe, Vůněmi větrové hráli, a v rozmanitosti Vábivé přirozenost svou vylila krásu Na hory, doly a stráň, kde milenec mezy Růžemi zhotovil trůn, a ozdoby sadu Vábného spojil, zde Lilu co dennicy krásnou Posadiv v trůn, vzal korunu z vonného kvítí, Postavil na hlavu jasnou milenky svého Srdce, a horlivě řekl: Tys Bohyně světa! Přátely láskou blaž, a nebe jim kouzli. Panna co růže se zarděla v tváři, a slzy Vylívajíc sstoupila s trůnu, a k otcy Roztomilému se tisknouc: V nebi jsem! vzdychla, Složila korunu svou, a drahého otce Poctila krásou srdečné lásky y řekla: Původe blahosliblahosti mé! dar vděčnosti přijmi, Jediné pospolu s tebou plésati mohu. Zlíbala otce, a očima jiskřícýma 190 Vratislavovi jevila lásku y díky. Milina, Selim, Lucya s Celestýnem S rukama sepiatýma co poslové Boží Žehnali Vratislava, a jistili Lile Šťastné, že sladká na zem se přibrala láska S nebes, že v tichosti bytu co v nebeském ráji Pro milé vykvete štěstí, kdežto y ctnost y Pravota s nevinností kráčeti v spolku, Na zemi plodnou rozkoše kvítky a stromky Spokojenosti co Bohyně oblažujícý Sázeti budou. Tady se, rozmilé duše! Usadíme, a blahosti vytvořujíce Neočekávané v bouřích života mdlého Vyřkneme s srdečností u břehu šíré Věčnosti: V pravdě jsme šťastní na světě byli. Řekli, a líbali sebe, a v radosti plynouc Jasný skončili den, když rozkoše brány Tichá zavřela noc, a utěchy syla. Zdravého spaní přátelé požívali. Jediné Vratislav se kochaje krásou Bohyně své, jen vábivé rozbíraje Myšlénky nezavřel oka. Vždyť miloval šťastný Mládenec nejkrásnější na světě ženu, Obrazem růžové Lily se zanášeje, Obživujícý krásy a laskavé ctnosti Před oči stavě co strženec divil se vnadám, 191 Divil se ctnosti, a v bezedné utonul lásce. Krása ta mocná, ctnosti ty vznešené k otcy Láskou na nejvyšší vtřely se stupeň, Kdežto se Božství záře co koruna věčná Třpytěla s hlavy, a v anděla měnila pannu. Jasnosti bleskem co prach se Božskému tvoru Kořil a plésal, že milosti došev se v moři Rozkoše ztopí, ctností oblažujícý K velkým činům pohne, a věčnosti dotře. Ozdoba každá milého anděla krásý, Čistota duše y poškvrny nemajícý Zvýšuje okrasy blesk, a k dobrému otcy Láska – zde strnuv krásyvé myšlénky zkalil. Pravdy ho zarazyl hlas; neb v zvýšené slávě Milenky drahé, své s hrůzou křehkosti poznal. Spustiv z paměti otce, a krásami vnadné Milostenky se živě již porobu věčnou Na sebe svrhl. Kdož vytrhne z milosti pout, kdo Láskou zmrtvené srdce co hrdina zmocní? Vzdychá, tuhne, a slabého srdce se děsý. Rádby se z rozkoše strhl, a za otce světil; Než co mu prospěje smrt, což obětování Za otce marná, jestliže ukrutnícy Vévodu zbili? Zde štěstí jisté se stkví, a Láska y vděčnost milému čaruje ráje, Kdežto co stín jen v Egyptě bída se míhá. 192 Otec co pára, a Lila co Bohyně v slávě, Řetězy tam, zde láska a usměchy sladké. Máli se v záhuby touň jak zpozdilec vrhnout, Čili tu kráčeti v ráj, med radosti píti? Jestliže v mukách otec, ach! srdce se třese Hrůzou, hlava jde kolem, a rozum se hatí. V svobodě plésaje kmet snad domů se vracý; Sultán vlídnosti obraz y Křesťany živí; Však lid žádaje smrti se těšiti zkázou Mocného vévody bude. Co činiti? V srdcy Zvášněném pochybnost víří. Kdyby y otec V nebezpečenství vzdychal, a v májovém věku Z rozkoše sadu, a z milosti lůna se vytrhl Pro něho syn; zdaž svolí k porobě otec? Neboli Turcy? Snadby y syna y otce Zhubili dráči. Půjduli, zahynu jistě Pro pěnu mylnou; otcebych spasyl, zde na smrt Milenku rozkvetajícý s přátely vydám. Nechce té záhuby otec. O bolesti ztiš, má Dušinko krásná! na věky zůstanu s tebou. Ale co vyřkne zde ctnost? Smrt otceli schvátí, Smíli se mrzký syn k cti blížiti jasné? Umlkl, sem a tam hybného skloňuje ducha. Milenku srdečně líbal, již k otcy se tiskl, a Vyvolil smrt; zas v oumyslu vyklaje stál, a 193 Důvody rozbíraje co mudřec se snažil Pěnami moudrosti svou při líčiti bludnou. Těžko se přívalu zmocy, a třepiti pout jak Nebesa věčných sýlu. Kdo lásce se opře? Jediné Bůh. Zde vrhl se před Bohem mladík Žádaje pomocy s nebe; co s nebe mu hlas zněl: Cyzý letěli v smrt, tybys důvody váže V oumyslu váhal? Byť křehké pukalo srdce, Zdrtiv okovy lásky se za otce světím. Praviv bojuje muž hned učinil slib, že Milenky neuhlídá, srdceby mdlého Nerozvyklala krása. Jak slunce se ze sna Vzbudilo, přiběhl k otcy, a oumysl zjevil. Mudrán vzdychl, vstal, k pokladu mládence uvedl. Poklady viz, a co král ctné rodiny spravuj. Mudrán řekl. Čech promluvil na to: Mne volá Do boje čest a y vděčnost. Zlata a stříbra Hlavy mi nemate lesk, mne jen neviny krása, Koruna vznešené ctnosti a přátelé věrní U sebe skalní. Potřeba rozhodla tvrdá. Mějte se, přátelé dobře, ach! na věky dobře! Mudrán vycediv slzy, a do nebe hledě Pověděl: Hrdino! strň, než se v záhubu svrhneš. Strachu tě mámí stín; tvůj nezhyne otec. Sultán hrdiny ctí ctnost nad život slavě. Byť se y zdivočil lid, byť záhuby žádal 194 Slavného muže, co Bůh vztek národu skrotiv Svobody popřeje otcy, a vlasti ho vrátí. Otec se přivine k tvým, můj hrdino, prsům, Otec y požehná tvé šlechetné lásky. Uží rozkoše sladké, a zblažuje ženu Oblažujícý těš své přátely věrné. Láska to milency radí, rozum to káže Moudrému muži, a přívaly divoké vášně Poutaje změřuje cestu, bys bezpečně kráčel. Vůkol a vůkol jen poušť jak hubivé peklo Usmrcujícým pískem a zloději hrozý, Vůkol a vůkol jen hlad a žížeň a parno Střelami pocestné mrtví. Y ty jsy děsné Zakusyl pouště, a s přátely do hrobu zklesl; v smrt Znovuli chvátati chceš, zbít rozmilé duše? V přístavu stůj, sám k Saladýnovi muže S poklady vyšli, by uvodil v svobodu otce. Mudrán srdečně řekl, a doufaje, že y K žádosti skloní hrdinu svého, se zhlížel S důvěřujícý tváří na milém muži. Na to co ze sna se strhl, a promluvil smutně Vratislav: Můj otec se staraje o mne Nasadil život a čest; já rozkoše otrok Mělbych vkročiti v ráj, když o pomoc stařec V porobě vzdychá? Byťbych y z oukladu smrti 195 Nevytrhl kmeta, předc láska ho v bolesti zmocní. Vřelý hrdina řekl, a na cestu chvátal. Mudrán zadržel muže, a stiskuje ruku Milému řekl: Ach! moudrosti slyšeti hlasu, Lásky a vděčnosti cytů viděti nechceš. Jestliže sláva y se všemi poklady tebou Nehne, a rozkoše ráj a nebezpečenství Hrozyvé nerozvyklá pevného srdce; Na naše ouzkosti patř, a v duši se ustrň Nad bědováním tebou bídného lidu. Všickni pro tebe v boj, v smrt vběhněmevběhneme rádi, Všickni trneme láskou, nedočkavostí, Jestliže na čele mrak se vyskytne tobě, Abychom plašili bouři, co k srdcy se blíží, Abychom v pokoje stan jak anděla svého Vedouc plésali s ním; tybys, nevšímaje Lásky sy vroucý, krásy a neviny květu Zůře co divoch y slzami horoucými Srdce své hasyl, y do hrobu dceru co růži S usměchem kladl, bys párou oslavil sebe? Láska ti z jasného oka co dennice zhlíží, Krásná růžemi tvář byt přívětivosti Svědčí, hrdino! nám, žes utěcha světa; Můželi klamati láska, a můželi pohled Anděla Páně y vztek krýt zdrážděné saně 196 V srdcy y tvrditi skálu? O pro Boha, milý Mládenče! viz mé šedivé vlasy a slabost! Smrti se blíží šíp; tyli u hrobu v starce Míníš vrazyti meč, jed do srdce líti? Ale co mluvím? Skálou nepohne stařec. Nevinné dítě sem pojď, a na svého vraha Milého v hrdosti patř! Tenť nevinu Božskou Zachoval životem svým, tenť miluje tebe, Více než svět, než poklady celého světa; Láska a utěcha tvá, tvé pod nebem štěstí Nejrozkošnější trhne se od srdce svého, Nechce ti, radosti má! ach! nechce ti, kráso, Splniti slibu. Již věrnosti na světě není. Stařeček zakryl sy tvář, by neviděl slzý Strápené dcery, by neslyšel hořekování Zrazené lásky; y z pokoje vyšel, a hledě Do nebe srdečně vzdychl, a hlasytě splakal. Vratislav jak bolesti podoba stoje U milé panny, a spatřuje vyryté v tváři Ouzkosti srdce co bez sebe na klesajícý Díval se krásu, a k svým ji přivinuv prsům, Na věkys má! řekl mrtvou k životu kříse. Stařec se vrátil, a pevným promluvil hlasem: Jestliže neoměkčí šediny tebe, Jestliže nestrhne Bůh s peňpěn mámivé slávy 197 Vřelého srdce, a krůpěje milosrdenství Nevlije do duše tvé, cyť mocnosti krásy, Ouzkosti neviny spatř, a v rozkvětu mladost Zhubiv hrdino! plésej, žes v nesmrtedlnosti Vetřel se chrám. Leť do světa, výbore slávy! Proběhni krajiny šíré, a sličnosti všecky Skoumajícým zhlížeje okem co Bůh suď, Najdešli v krajích krásami splejvajícých Mladice spanilejší? Koruna krásy, Milenka ctnosti a nevina pronikájícý Pohledem sladkým hlubiny outlého srdce Stojí v jasnosti své jak královna květin V zahradě růže, a táže se: Kdo mi je roven? Ozdobu světa tě nad život milujícý, Nad zlato dražší ctnost bys hrdino zmařil? K tobě co k Bohu se vinu, ne za sebe, ale Za dceru drahou prosým, aby jsy procytl Z tvrdosti své, a nechcešli člověkem býti, Z milosrdenství zarazyl do srdce meč mé Ubohé dívce, by v rychlosti se světa sešla. Nemoha mluviti víc kmet u dcery padl, a Lila se vinula k otcy a slzami tváři Posvěcujícý hleděla skrotiti hoře. Melina, Selim, dítky a přátelé všíckni Objali přítele svého, a plakali hořce. 198 Umrtvujícý cyt vjel do srdce muže Tklivého, láska a vděčnost, politování, Hrůza y zoufání své deštily střely, Bodaly srdce, co láskou hořelo věčnou Pro pannu milou, pro ctného v porobě otce. Podoba smrti co skála tu stál, a y zbíhal Rozmilé dívčice tvář jak lilia bílou Očima prosýcýma, by střelami smutku Neusoužila duše, když milenka věrná K milému vstoupíc pohledem vyzrazujícým Strašný těsnoty cyt víc mluvila okem, Nežliby se srdce slov se vyhrnujícých Jevila prudkost. Jakoby do něho na sta Vrazylo mečů, jakoby se všemi láska Krásami na měké hnala se srdce, a vášně Zbouřené var s svým průtokem umrtvil duši; Takto se jiskrami očí vytvořujícých Bolesti mládenec strhl, a všecken se třesa Na čele žádosti četl, meč do srdce bodni! Milenka zakryla tvář, a čekala na smrt. Dlouho se nevyrval z pout své umrtvujícý Tesknosti mládenec ctný; ach! jediné v duchu, Jediné v očích milenku nad život dražší Maje sy vzdychl: Kyž za tebe, dušinko! na smrt Letěti mohu, ó rád krev cedilbych z mdlého 199 Srdce, co jediné tebou na světě stojí. Ach! můj otče! že pro tebe nemohu, nesmím Blažiti milenky své! Kdyby spatřilo oko Vlídného stařečka,stařečka rajskou v dívčicy krásu, Dušeby blesku se divíc neviny Božské Blahoslavila mou jak nebesa pevnou Lásku, a životem svým květ světila ctnosti. Otče, pro tebe v smrt, v smrt pro pannu letím. Řekl, a k rozmilé vina se truchlivě tázal: Zdalibys zradila otce, mé srdečko dobré? Pro Boha! muži co díš? mu s obdivováním Pravila dívka; než otce, ó raději světa, Raději živote můj! se y odřeknu tebe. A tu se dívčice ctnostná stiskala k otcy, Jakoby životem svým ho chrániti chtěla. Otec se na drahé dítě co milenec vroucý Dívaje plésal, a zjasňuje zkalené tváři, Zvýšuje zkleslého ducha své vznešené dcery Plamenem mocným vášní prudkosti ztišil, Promluvě hrdě: O světe! sem vzhledni, a div se! Vratislav svou nad hvězdy vyvyšenější MilostenkuMilostenkou v mužnosti zrostl, a se ozval: Nad světy miluješ otce, y pro něho umřeš, A mněbys bránila láskou splatiti lásku? 200 Pro Boha muži ó leť! dí, od kmeta skočíc Dívka, a vysvoboď otce; proč v rozmaru váháš? Řekla, a nutila mocně, by k pomocy kvapil. Všecko tu strnulo dívkou, hledělo všecko K panně co k Bohu, a sýlilo zjiskřené duchy. Rozum se zmohl, a moudrost řídila kroky Krásného spolku. Teď všickni žehnali syna S obdivováním, ješto y nad světy lásku Pevnější jak hrdina zpoutaje v srdcy Házel se v nebezpečenství; nedbaje hrůz, a Nedbaje rozkošné ztráty se k milému otcy V porobu dral, by snášeje posměchy umřel. Naděje hvězda co dennice z mrákoty svítíc Zastkvěla krásně se v bouřích; duchové k činům Povstali čestným, rozbrali s považováním Prostředky přímé, a vyjdouc z náruživostí Proudů viděli světle, že vlídnosti obraz Sultán nebude svých jak zůřivec mstíti, Nebude tepati hrdin, by vášněmi spitým Lidem se líbil. Co přátelé v těsnu y pevní Vratislav a Selim mířili k Nýlu, Těšili milé se loučíc. Naděje sladká Svítila v temnosti jim, že se rozkošev rozkoše lůno, V pokoje chrám, jak příznivé vykvete štěstí, S pospěchem vrátí, že se co přátelé věrní Po cestě květiny syjíc na věky spojí. 201 S pláčem se žehnali všickni, mluviti žalost Nedala mdlým, jen očima jevili lásku. Selim s Vratislavem již jede, a Lila Hledí za rozmilými, až zmizeli s očí. Stísněné milence puká srdce, a s očí Zármutkem uhasujícých slzy se hrnou. 202 Vratislav.
Zpěv sedmnáctý.
[203] Obsah.
Vratislav v Egyptě u Saladýna posvěcuje se za otce, Saladýn nechce připustiti, pak svoluje; Ladislav na svobodě, Vratislav ve vězení. Dověděv se o tom Saffadýn žádá mocně, aby Vratislav osvobozen byl. Saladýn Saffadýna vězní. Zulima se synem přimlouvá se za Vratislava, darmo. Nemohouc nic vymocy v nocy do vězení vcházý, Vratislavovi svobodu obětuje; Vratislav odporuje. Zulima klesá do zármutku. Přípravy k popravě. Toť vidí, slyší Lila, která s otcem dojdo Ejypta se vydala, pospíchají k Saladýnovi. Již Vratislava vedou na hranicy. Saladýn přijíždí. Saffadýn přítomen. Zulima lidem se protírá k Saladýnovi, u něhož Ladislav, Lila. Hudba. Oslava Vratislavova; radovánky lidu; Vratislav se svými přátely do Čech se navracuje.
[204] Přátelé do Egypta již vtrhli, kde kraje Krásami omlazujícý přirozenosti Zlatým obilím se y ovocem stkvěly, Jakoby na zemi šťastným tvářily nebe. U prostřed krajiny Nýl své co samovládce Ztišené svaloval vlny, a chovaje v lůnu Národu poklad se kroutil co hadové sadem. Po břehu vykračujícý v oděvu stkvostném Lidé se smáli co blažené nad nimi nebe. Krajina odkryla krás všech před Vratislavem Zásobu valnou, jakoby vnadami chtěla K radosti vkouzliti muže, co do snu se zaryl. Nevida vyskakujícých vůkol a vůkol Hrdina krás, a neslyše prozpěvování Šťastného lidu co snář se pochoval v hoři Na otce dobrého mysle a muky sy tvoře. Jistotu zvěděv, že vzdychaje porobě tuhé Otec se chová na smrt, že s národem Sultán Křesťany odporujícý proroku míní Trýzniti strašně, a zhladiti nepřátely [205] Na věky národu svého, co zvětřenec kvapil, Aby již dorazyl ku Kairu, kde mocný Sultán vystavěl trůn, a po boji slavném Hledaje odpočinutí národy blažil. Na cestě potkav vděčného Saffadýna Sladkou naději živil, že milému otcy Svobodu zýská. Nemaje oddechu cestou Chvátal, a Saffadýn mu slibuje pomoc Křesťana slavného sám vedl k jasnému pánu. Sultán v slávě co Bůh, jenž národy žehná, Světlý ozdobil trůn. Jak červové před ním Slouhové klečíc do země skláněli hlavy, Jakoby nesměli tváři a zvýšené slávy Snížiti pohledem svým, jen čekali na hlas Vládaře ctného, by letěli rozkazu splnit. Křesťana zočiv Sultán kynul, a jak blesk Knížata vedli ho k trůnu. Zde koře se pánu Vypravil hrdina žádost vřelého srdce. Sultán usměchem vlídným Křesťana poctiv Pokynul okem, a slouhové zmizeli z sýně. Sultán zakaliv tvář teď promluvil vážně: Nemohu, synu! tvé žádosti svoliti ctnostné. Křesťana čeká smrt, té veškeren národ S prorokem žádá. Záhuba smutného lidu Jítiby v svobodu měl, a plésati před vším 206 Světem, že zástupy zbyv y zdrancovav města Slávou doma se stkví jak milenec Boží? Ctitelé proroka Páně co pitomé ženy S hořekováním do kraje pustého hledí, Nikdež dítek y mužů, statků a jmění Nevidouce co lítí k trůnu se hrnou Řkouc: Ať zahyne vrah. Vlast pouštěmi děsýc K očím tiskne se mým: Křivd, hrdino, pomsti! Volá, vzbuzuje soudce, by odpravil vraha. Vratislav na to bolestně odpovídal: Hrdina máli a kníže co zločinec mříti? Obrana slabých v ohni se smažiti, že lid Popravy žádá? Křesťané provozovali V nebezpečenstvích hrůzy y Saracéni. Hrdina otec co Bůh svým pohledem přísným Zpoutaje národu vztek mdlé neviny hájil, Čistou zachoval čest, a zvelebil slávu. Můželi viniti jej lid národu tvého Z ukrutnosti, ó vstaň, a před světem vyjev Neřesti zakalujícý jasného muže. Darmo, ó velikomocný hledati pane! Poškvrny budeš, co slunce se bez mraku stkví, a Zářemi vznešené slávy y Křesťany krásý. Zemřeli hrdina náš, květ národu svého Bez viny zemře. O patř jen pravoty slunce! 207 Na kmeta čestného tvář! jak hvězda se třpytí V porobě dusyvé ctnost byt vlídnosti Božské. Tentoli podpora ctnosti a vlídnosti pramen Býtiby divochem mohl? Ty, neviny skálo! Obraze přívětivosti! bys vypravil na smrt Hrdinu, který milého syna se zastal? Vytrhni z poroby pout buď slavného muže, Nebo mne, srdceli mstou vře, do želez svrhni! Což, rcy, ti prospěje smrt, kdybys křehkého starce Vyhladil katem? Co ovoce usychajícý Bez toho klesne. Mne, hrdino velikomocný! Bystrého muže se děs; mne sýla a duch y Pomsta mne obří. Křesťan mne miluje, sláva Do boje volá; poznovu povstana pluky Srazým; bůjného zbí, živ křehkého muže! K Vratislavovi Sultán laskavě pravil: Hrdino smělý! tebe jsme nejali v boji; Y my víme, co čest a co spravedlivosti Čistota káže, y naše se cytlivé srdce Milosrdenství v bídách otevře rádo. Táhni, ó vděčný synu, a ozdobo hrdin Do milé vlasti, my vítězy nehneme vlasem. Tuhá potřeba nás jen k přísnosti nutí, Aby se vyhubil boj, lid v pokoji bydlel. Vratislavovi tvář teď polily slzy, S očima, s rukama k nebi zas mluviti počal: 208 Můželi bez tebe, otče! kdy v strápeném srdcy Radosti vznikati jiskra? Tys jediné základ Blahosti mé. Ach! hrdino širokovládný! Vysvoboď otce, a v porobu uvrhni syna. Mládenče kvetoucý! což smejšleje činíš, Že co slepý hrneš v záhubu věčnou? Pověděl horlivě Sultán. Ještěli nevíš, Jakéby muky tě očekávaly v poutech? Vlhká tma a hlad a žížeň již moří Otce, a strašlivější rány mu chystá Vyhrožujícý zbor. Vždyť otcové, matky Pro děti hořekujícý na muky myslí. Trpkosti všecky a neočekávané hrůzy Na něho vylije lid, by se v jediném muži Nad všemi Křesťany mstil. Tybys vyvolil peklo? Vládáři velikomocný! kaž, by se kati S okovy hrnuli sem, rád zaběhnu v muky, Vysvobodímli jen smrtí dobrého otce. Mládenče milý! svýmli se rozumem řídíš Svaluje na sebe pád předc nemoha otcy Přidati dnů? Hle! stařec co pára se ztratí, Poprava neb smrt křehkého života svícy Zhasne, než synu! se nadáš. Rozkoše věk se Na tebe směje, a májové krásy, a sladké 209 Radosti s štěstím k milency svému se vinou; Od nichbys v plameny muk jak střeštěnec skočil Z lahody bytu, a dým jak milenku krásnou Objal, a v usmrcujícý kochal se necti? Bublina svodná mládenče smysly tvé šálí Pěnami slávy a věčnosti oslepujícý; Svodnice mylné se zděs, a do milé vlasti Z bídy se vrať, by jsy šlechetné přátely blaže, S nimi sy vydobyl slávy, a mladosti užil. Cožbych bez otce vlasti, co příteli prospěl, Vládaři slavný? Stín jen člověka bloudě Pouštěmi v skalách, soužilbych přítelé, zděsyv Souseda zdivočeností zohavil sebe. Umruli za otce, aspoň se v hodině budu Těšiti poslední, že mu svobodu zýskám. Mládenče! srdnatost slepá žene tě do muk. Otevři oči, a pohroz se muk, a y poznej Nebezpečenství svého. Co strašného člověk Smysliti může, co duši, co mukami tělo Ztejrá, všecko se s hrůzou vysype v smrti Na tvého otce. Y já sám zatrnu hořem, V duchuli popravu vidím. Tebeli, synu, Trýzniti mám jak otroka jatého v boji? Krásnéli zhubiti tělo, a do kola vplesti, 210 Aby sy ptákové draví potravu brali? Stařec co dým, jak rána se dotkne ho umra, Nebude cýtiti muk, a vůle se lidu Do vrchu splní; ale ty v mladosti sýle Ránami neoslabnuv na světě peklo Zkusýš, na tobě každá žíla se ztřese, Krve y krůpěje zmučí. Srdce mi puká, Soběli myslím, žebych se dívati měl, jak Zdlouha tě mrtví kat, jak nevinu hyzdí. Vládaři širokoslavný! v ztrojené muky Vrhnu se rád, když zjednám svobodu otcy. Budiž ti smrt! řekl velitel s rozhorleností. Městem se rozběhla pověst, že za Ladislava Ctný syn, ozdoba hrdin se posvětil na smrt. Radovánky se strhly, a sousedé šťastní Blahoslavili den, když národu hrůza V porobu klesl. Jen Zulima zprávy se lekla, K Saladýnovi vběhnouc v ouzkosti ptá se: Pravdali, manželi můj! že jsy Vratislava Okovy spiav již na muky přípravy zchystal? Pravdu, ó Zulimo krásná! zjevuje pověst; Mládenec sám smrt vyvolil za svého otce. Ochranu mou bys smrtí, manžely drahý! Se světa vyhubil nectnou? Pravila žena S sladkým hlasem a očima jiskřícýma 211 Přivinujícý k slavnému manželi ruce, Jakoby v rozmilém každou krůpěji lásky Zbouřiti, k milosrdenství studené srdce Vzkřísyti chtěla. Co vnadná Bohyně lásky V májové kráse se třpytíc tvořila divy. Střelami lásky té nezajiskřila nikdy, Nevykouzlila růží v bělavé tváře, Nevyjasnila vábnou milostivostí Rajského pohledu tak, že z člověka anděl Zhlížeje spíjel y smysly y ukoval rozum. K manžela svého co nevina srdcy se tisknouc Hladila rukama tvář, a líbala usta Srdečně mluvíc: Živote krásného slunce! Prvně se dnes jak chudina k milému vinu, Prvně y o milost prosým, za život muže Dobrého prosým. Hrdino z temnoty vstaň, živ Křesťana, slávuli svou chceš zvýšiti jasnou. Nemohu, dušinko má! mne přísaha strašná, Tvrdá potřeba, msta a y povinnost váže. Křesťan sy vyvolil smrt, a veškeren národ Záhuby mládkovy žádá. Smímli se zpříti Proudu, a hoditi v vír jak zmatenec vášní Usmrcujícých čest, neb svaliti na vlast Záhubu věčnou, proto že srdce tvé outlé Mládency svobody přeje? Y srdce mé skalné 212 Milosrdenství blaživé plápoly cýtíc Zavrhlo smrt, a se zpíralo podrobenosti; Však kde mi povinnost káže, kde k prospěchu vlasti Naděje jiskra se zastkví, zde se y tvrdím. Praviv milenku sladkou připojil k prsům Plésaje v srdcy, že krásně se cytové duše Láskou oblažujícý rozvinovali. Outlá Zulima sklopíc stydlivě oči Vzdychla: Ach! zemru, že lásku jsem ztratila milý, U tebe všecku. O Zulimo! Zulimo! jaká Myšlénka černá do tvého zbloudila srdce? Tebeby Saladýn kdys vypustil z mysli? Ty jsy mu milejší, než sláva a všeho Poklady světa, tys rozkoš a utěcha jeho. Dříve y zahyne svět y se obloha zboří, Než má uhasne láska. To pravil, a k srdcy Přivinuv milenku svou jak milenec vřelý Hleděl y zjasniti tvář, y vzbuditi radost V ozhabujícýochabujícý duši; než darmo se snažil; Bouřivé žalosti meč y vnitřnosti srdce Měkého prohnav zakalil laskavé oči. Zulima vrhla se k nohoum srdečně mluvíc: Pro Boha, Saladýne! co činiti myslíš? Jestliže jiskra jen lásky tvé zživuje srdce, Ženali s dítětem milá, pro všecko, co ti 213 Milého, svatého jest, jdi do sebe, ducha Vlídného hrdino! vzbuď, jak milenec Páně Jednej, a přítele blaž, jenž zachoval syna. S matkou spojil se syn, a ručičky sepiav Promluvil k otcy: O přítele milého propusť! Pevný Saladýn své dušinky vida Pohřbené v smutku, a cýtě y krásy y lásky Podrobujícý moc, a nemoha sám svých Ztajiti cytů, zakryv rukama tváři Zmizel jim s očí. Zulima tvrdosti jeho Zhrozyla v srdcy se svém. Ach! milosti žádné! Řekla, a kráčela zbitá v samotu s synem. Selim zaslechl řeč, že hrdina zemře. Střela se hnal, by v Saffadýnovi jiskru Milosrdenství vzbudiv příteli svému Zachoval život. Y zprávy se rozdrcujícý Kvapný Saffadýn lekl; žehraje letěl K Sultánovi, by oblomil tvrdého pána, K nohoum poklady kladl, a svobody žádal. Sultán zakaliv tvář, zhrdl poklady, smrt všem Na vzdory vyřkl. Var pejchy a zoufalivosti Rozjedil průtoky žil, muž příčil se králi, Žádal, a hrozyl, a Saffadýnovi spialy Okovy sýlu a vztek, mdlá naděje zhasla. 214 Statný Vratislav jak hrdina Páně Zvýšoval ducha, a zmocňoval srdce, že pouta Za otce ponese čestná. S ještěry žalář Neděsyl pevného muže, a řetězy těžké, Žížeň a hlad a y muky se připravujícý Nezakalily hrůzou jasného oka. Darmo y hlasů pozdvihovali hřmícých Katané zbrklí, darmo y vyděsujícých K popravě příprav hluk jak samého pekla Bouřil a průvalem hrůz lid zplašoval zpurný; U prostřed hlukotu bděl jak v pokoje bytů. Zulima tklivá mukami srdce své trápíc Budoucými co horlitelkyně slávy Manžela svého co květného hrdiny sestra Třásla se strachem, že Sultán slávy květ zprzní. S usměchem vítala noc, v byt kročila pomsty. Dvéře se otvíraly, a jevila hrůza. Zulima lekla se muk, jež smyslila msta a Třepivé ukrutenství. U prostřed skal z tmy Vystupujícých vévoda ležel co anděl Vlídně se usmívaje a jímaje srdce Pozorujícých člověka v podrobenosti. Orodovnicy vroucý slzami tvář se Polila krásná, srdce se pohnulo v těle. Tybys co zločinec mrzký, hrdino švarný! K rozkoši škaredé luzy měl potupu snesti, 215 Ztrpěti smrt? Toť se, pro Boha, nestane nikdy. Ze sna se vzbuď, a v svobodě do milé vlasti Kráčeje poznej, že ctnost y zde rozbila stánek. Řekla, a Vratislav se probudiv ze sna Spatřoval osobu sličnou v oděvu bílém. Co se děje? Kdo v hrůz a ouzkosti bytu Jasnosti rozvinuje co anděla Páně? Jsyli to, vyslanče Boží? Čili mne mámí Smyslové mdlí? O Bože! ó Zulimo krásná! Čili to duch jen v rozkoše tváři se níží K bídnému prachu? O vítej mi, příteli Páně! Sousede nebes? či rajská ozdobo světa? Co sy zde mysliti mám? Bůh s vysosti na mne Okemby pohleděl jasným? V smrtiby sýlil Mocnosti ochabujícý? Díky, ó Bože! Srdečné díky! mé srdce se zmocňuje, duše Hoří plamenem Božským, k nebi se zdvihá Hlava a spatřuje ráj. Řekl topě se v divu. S pochybnosti ho hlas jak zvukové s nebes Strhuje k skutečnostem. Zulima sličná Zjevuje rajskou tvář, a laskavě praví: Hrdino! vstaň, než se k popravě katané vzbudí, Dokud přeje ti štěstí, v svobodu kráčej. Nemohu, královno! nesmím užiti lásky Vznešené duše; vždyť povinnost tady mne s láskou 216 Ukovaly. Již Zulima v ouzkosti mluví: Pro Boha, hrdino! prchni, než zdvihne se lev, a Nevinu zmaří. Sultán, vlídnosti obraz, Zahořel mstou, lid veškeren s nedočkavostí Žížní po krvi tvé; kat přípravy chystá, Vůkol se raduje zbor, že tě mučiti, za tvůj Národ své sousedy smrtí zpláceti bude. Zulimo krásná! pročbych se z poroby vytrhl Vyvoliv za otce smrt? Kdo kázati z lidí Vítězy směl: Nes břemena necti! kdo k smrti Vydati rozkaz? Jen láska mne k otcy, jen svatá Povinnost pohnala k Nýlu, zde žebraje o smrt Rozkaz jsem vynutil přísný z manžela tvého. Zulima tklivá na svého hrdinu hledíc Truchlivě pronikajícým pravila hlasem: Hrdino! řekni, co smejšlíš? Z rozkvětu slávy, Z rozkoše lůna a z sladkého oblažování Májové krásy co vrahbys vstupoval do tmy Potupy věčné, že dým, že pěnami lásky Rozprchujícý sláva ti zkaluje smysly? Pro sebe na světě nejsy! Y vlast tě y čest y S přátely nevina outlá k životu nutí. Tyby jsy národu hrad a křehkosti štít, jak Bublina svodná v duchu se zvýšeném zastkví, Vyletěl na smrt, a uvalil porobu trpkou 217 Na křižovníky? Vždyť hrdina stoje co skála Pohledem ohromujícým v odporování Svatou svobodu jistíš národu svému; Klesneli mocný duch, jenž ukoval k boku Praporec vítězství, jenž vyhrožujícým Jménem y národy děsý; kdo se, ach! ujme Stísněné neviny bíd, kdo řetězy svrhne S rukou šediny mroucý? Hrdino! nad svou Přítelkyní strň, na slzy, na vzdechy hledě, Prosby mé slyš! Vždyťs v porobě zachoval čest a Život a všecko, co člověka na zemi krásý, Ztrýzněné země, vždyť v proud jsy se nebezpečenství Házel, a životem svým jak z ocele štítem Křehkého dítěte chránil, a v svobodu šťastnou Rodinu uvedl. Ty hrad a ozdoba mého Života smrtí svou mnebys života zbavil? Kněžno! ty miluješ ctnost jak Bohyni čistou, Ztrpíš hořkosti muk, bys zjistila slávu Manželi věčnou, zcedíš krůpěji krve, Aby jsy života den ní koupila synu; Jábych co bídník měl čest ztratiti zradou, Zkaliti neviny tvář, ctnost prodati za sen? Cožby mi Bůh, což svět, což přátelé řekli? Zdažby jsy, koruno cti a Božského studu S oblažujícým hleděla pohledem na mne 218 Otroka vášní Božství vyhubujícých? Chlapliby patřiti v tvář směl Bohyni krásy? Praviv před ni klekl, a líbaje ruce Vznešené kněžny, a žehnaje národy k činům Vynikajícý láskou srdečné matky Děkoval za život svůj, kladl býti se šťastným V hodině smrti, že krása, že Bohyně světa Láskou světila smrt, a y zsýlila muže. Zulima všecko, co vtip, co y smysliti rozum, Zkouzliti krása a ctnost jen v člověku může, Mistryně zvítězujícý nad cytem lidským Sehnala v zběh, by krásami výmluvnosti, Slzami, prosbami, hrůzou zvyklala muže. Hrdina stál, a s váhy se řádnosti nehnuv Zvýšil y Zulimu v ctnosti y vydobyl slávy Vyvyšujícý svět svou nezmožeností. S obdivováním kráčela Zulima domů, Zmocnila v srdcy svém cyt, a se strojila k smrti. Sotva že dennice zlatá vzbudila lid, již Po městě nabíhání, dotazování: Brzyli hořeti Křesťan, a slaviti prorok Počne se smrtí? zbouřilo zvědavé duše, Zkřídlilo radosti běh, a sýlilo v prácy Horlivé katy. Teď k slavnosti vzcházelo slunce 219 Střelami rozplozujícý rozkoše na svět, Jakoby krásylo den, a zvěčniti chtělo Zvětřené radovánky. Y mladice Lila S otcem se dívala svým, jak katané zbrklí V připravování muk se těšili smrtí Hrdého muže, a s hrůzou slyšela, co se Konati má. Semť přijela s otcem, by svého Spatřila milka, a v slávě ho k domovu vedla. Utěchy neměla doma y žádného stání. Hrdina jel, a milenka zhlížela za ním Tužíc srdce, a sladkou naději živíc, Že ho co ozdobu světa, co korunu hrdin U sebe shledá. Sotva že hrdina s očí Zmizel, již klesala stálost a naděje mřela, Z pochybování strach jak temnota věčná Vyvalil muky, a outlou dívčicy srazyl S jasnosti krás v touň těsného hořekování. Hrůzami střená mdlela, a klesati vida Ubohé dítě se lekl, a y umrtvěl otec. Dívka se protrhla z mdlob, a spatřila kmeta Mrtvého v prachu; co trhlá zkřikla a usta Líbala otcy, by milého vnutila v život. Stařec se pohybuje. O nebe! kde jsem? Kdo Radosti zdělí vřelého srdce, a pozná Blahosti mé? Tu se k milému stiskuje otcy, Zemi y nebesa zve, by hleděly k ní, by 220 Plésaly s dcerou drahým životem šťastnou. Otec se zkřísyv, zblažuje milenku svou, dny Života zkrátiti chce, by ji k pokoji uvedl. Nebudu, otče! ó nebudu více tě marnou Mořiti láskou, vděčná mluvila dcera, Na věky dobře se měj, má utěcho sladká! Prchni y z mysli y s očí obraze krásný Blažené lásky! O kyž – ach! co vřelice mluvím? Proč se mi přes moc podoba slavného muže Před oči staví? Nebudu na tebe marně Mysliti, hrdino můj! Ztiš ubohé srdce Žádosti proud! Byťs y pukalo, přemohu lásku. S očima slzýcýma co obryně tvrdíc Srdce y mysl, ač se děsyla, ač se y ruce S nohama třásly, a cytové jiskřili s očí, Vyřkla, a otcy y slib svůj věčnila Bohem. Stařeček s oblibováním na drahé dítě Pohleděv řekl: Proč, dušinko, srdce mdlé trýzníš Mukami odporování? Pročby jsy v duši Mocnou láskou nevryla milého muže? Ovšem že čas tvé zhojí krvavé rány, Ovšem že moudrosti med cyt bolesti zsladí; Aby jsy vyprostitele co dobrého Boha Vytiskla z paměti své, toť se nestane nikdy. Slavným mužem se těš, cyť hodnosti své, že 121221 Koruna hrdin co Bohyni vyvolil tebe. V ouzku ti pamatování na tvého milka Bolesti ztiší, vstaneš a vesele řekneš: Nad život hrdina ctný svou miloval dívku. Otec ho z poroby zval, hlas milého slyše Nedbaje milosti krás, a rozkoše žádné Z blahosti lůna se strhl; v muk hlubiny letě Hrdina zvýší ctnost své milenky krásné; Ta se y za otce světíc srdce své zšlechtí. Zvýším duše své moc, proud žádosti zpoutám. Pravila Lila, a patříc na svého otce Dusyla mocný cyt, jenž křižoval v srdcy, Jasnila tvář, a líbala, hladila otce, Jakoby bouří lásky se prodrala k břehu Spokojenosti. Co rekyně sháněla všecku Sýlu, by skončila boj, však zobřené vášně Střely se do srdce draly a mrtvily pokoj. Ve dne y v nocy sy ráj své blahosti sýdlo Tvořila z pěn, sem sázela v rozkoše lůno Milého, tady mu med cyt obživujícý Snášela k ustům; obrazy prchly co snové Hnutím tichého větru, a bouře se hnala Rozdrcujícý blahosti pěny, a milek Zahynul katem. Co mrtvá klesala dívka. Otec se milenky lekl; k ní přiskočiv pravil: Nermuť se, dušinko má! s svým plésati mužem 222 Na věky budeš. Y půjdeme do Egypta, Velikomocný král ti milého vrátí. Jakoby dívčicy blesk byl žílami projel, Trhla se z mdlob, tvář jasnila, sýlila duši. Takto y dítky se křísý, jestliže otec Z nemocy bouře se prodrav v přístavu zdraví Sladkého stojí. K smrti již pracuje bledl, a Tratil y sýlu y pamět, a louče se s svými Do mdloby padl. Ach! dětinky hořekujícý S hrůzou na otce patří, brzyli zhasne. Otec se tiší, spaní zemdlené smysly Sýlí, k životu povstává, a se zhlíží Na milém světě. Tu dítky co ptáčkové letí K dobrému otcy, a živnouc radosti cýtí. Takto y Lila. Co střely již k Egyptu kvapí Přátelé věrní, slyší zprávu, a vidí Přípravy k smrti, co bez sebe k Sultánovi Pospíchajíc, kojí naději sladkou. Sultán slyší, těší, přípravy dělá. Hodina padla, a katané pokřikovali: Křesťane! vstaň! Vstal, hrůzami k hranicy kráčel. Sultán v průvodu jel, a knížata hlavy Skláněli k zemi, a lid jak vyzvukujícý Hromové hlukotem svým květ zvýšené slávy 223 Vítaje vyjevil cyt, jenž národy sýlil. Katané kvapíc hranicy krásami stlali. Pochodeň hoří, s svíčkou stařice chvátá K ohni, by pohana pálíc odplaty věčné Zýskala sobě. O svatá sprostnosti! spatřiv Stařicy obsluhujícý s pohledem jasným Vévoda řekl, a do světa šírého zhlížel. Zástup se množí, hlukoty po městě rostou, Rozhorlency trnou nedočkavostí, Brzyli plamen se zdvihne, a Křesťana stráví. Z nenadání hluk jak rachocujícých Z daleka hromů valným lidem se šíří. Zástup se dělí, Zulima v zoufalivosti Lidem se tře, a k trůnu se před Saladýnem Na zemi vrhá. Umru, rce, do mdloby klesá. Sultán milenku svou k svým stiskuje prsům, Krásná dušinko! dí, tvá sláva se jeví. Kyne, a zvuk jak hlasové s nebe se náhle Rozlíhá, a lid, co se to děje? zhlíží. Knížata vedou k průvodu Saffadýna, Zpěvy se mocní, jak sníh v neviny kráse Pacholátka co anděle vykračujícý Korunu nesouc písněmi hrdinu slaví, K hranicy jdou, a na hlavu korunu kladou Vratislavovi řkouc: Dar vděčnosti svaté 224 Hrdino! přijmi, a v svobodě s Křesťany plésej! K smrti té, vévodo! Sultán velikomocný Posvětil tebe. Tu zvuk se do nebe rozlíhl Vejskajícých. S trůnu se s Ladislavem Blíží k synovi Sultán. Zulima Lilu Krásou obživujícý zástupy šíré K ženichu vede, a Lucya s Celestýnem, Saffadýn a Selim, s dítkami outlá Milina v slávě co na zemi Bohové mocní Okolo Vratislava se jasného stavíc Krásý radosti den, a pohybování V zástupu výší. Sláva ti, širokovládný Pane! a sláva ti, synu! se hlasové čtveří. Město y hrad se třese, a pohledem lícným Hlásá slavnosti blesk. Lid vášněmi jsa třen Běhá do kola městem, a líbaje bratří Zjevuje ctnost, jenž na světě rodiny šťastní. Slavnost se končí, vévoda s Křesťany všemi, S Lilou vykvetajícý, s otcy a přátely svými Žehnaje Saladýna se vracuje do Čech. 225 Opravy a omylové ve Vratislavu dílu prvním.
Zpěv první.
Stránka verš místo má býti: 7 10 ženkylé s ženami. 7 23 oplzle s ženami. 12 21 Jediný Bůh Hrdina Bůh. 13 1 mladistvýrekmladistvý rek obrana má. 17 6 žen ženy. 23 9 moc noc.
Zpěv druhý.
30 1 v svatyně v svatyni. 31 12 nepřívolíme nepřivolíme. 37 5 divoch divochy. 4843 818 Krásného pacholátka, a plamenem lásky má býti: Krásného pacholátka, a plame- nem lásky zobřeně k nebi se nesla, a srazyla skály. 4843 20 místo děsyvé má býti: v děsyvé
Zpěv třetí.
53 9 mrcý mrzcý. 57 2 hrnou hrnouc. — 12 V pokoji V pokoje 61 4 bydlel, bydlel, a
Zpěv čtvrtý.
92 15 pokladů pokladu.
Zpěv pátý.
112 24 hne hrne. 115 19 sanice samice. 124 21 káže, káže, a
Zpěv šestý.
139 3 rozpalován rozpalováním. — 15 byťby ďábel se, byťby se ďábel. 140 11 duch Bůh. — 14 trhnu trhnuv. 143 9 duch Bůh.
Zpěv sedmý.
159 3 víry víry kdo 163 25 Vůkol o vůkol Vůkol a vůkol. 166 17 duch, duch, lid.
Zpěv osmý.
178 18 spiatý spiatých. 193 15 Naději Slaději. 196 4 přítomnosti v přítomnosti.
[226] V dílu druhém.
Zpěv devátý.
Stránka verš 5 8 místo Božské mocnosti v roušeco Venuše má býti: Mocného Pána? Co Bohyně. 16 11 místo shladil má býti shladila. 18 – duch Bůh. 22 25 duch Bůh.
Zpěv desátý.
29 20 promluvě pomluvě. 32 4 klesnu klesnuv. – 4 boji. boji 36 21 Střely Střely se.
Zpěv jedenáctý.
54 26 takto: tak: – – rádabych rádaby. 64 7 tvářili tvářila. 668 686 Radostí Radosti.
[227] Stránka verš místo má býti: 70 14 Jen Jen, 72 9 pochlebování pochlebováním. – 17 předrahý klenot bohyně lásky. – 25 tělo tělo,
Zpěv dvanáctý.
86 20 radosti starostistarosti. 87 6 milenku milenka. 99 4 z života života. – 13 U vína Y vina. 100 11 Škaredě Škaredu,Škaredu.
Zpěv třináctý.
105 9 V těsná V těsnu. 106 7 tvář tváři. 111 20 zhlížel zhlíželi. 112 10 pronesl pronesly. 116 2 tak tok. 120 5 pustiv pustino.
Zpěv čtrnáctý.
149 10 peň pěn. 151 9 zvolili zlovili.
Zpěv patnáctý.
158 1 vás nás. 159 5 Adynu Odynu. – 14 Coby Co bezbez. 160 1 Záhubu Záhuby. 164 16 na libi na lidi. 166 1 zočil zočili. 167 5 což až.
Zpěv šestnáctý.
177 12 Křesťan Křesťané. 181 10 svými svým.
E: av; 2002 [228]

Básně v knize Vratislav 1, 2:

báseň bez názvu