Tichý růvek leží pozapadlý,
vůkol země suchá juž se zbořila:
dávno rakev spadla na trup svadlý,
dávno země trup ten v popel změnila.
Oj tu hádě na tré rozdělené –
zdrhlé věčnosti znak v zem se potácí;
tu zas dřevo kříže opuchřené
div že mrtvých juž se dechem neskácí.
Splítej lýkem hebkým kvítí ladné, –
sotva pouvážeš, kvítka zpráchněla –
Věčnost! Víra! – Věnec zdaž nesvadne,
kterýž spletla nám zde ruka umělá?
Souhvězdí nás vede jedno luzné
po života různolící planině;
blahýs, poutče, bludičky co svůzné
konečně-li s tebou v jámě nezhyne.