Jsem-li syn neb cizím Apollinu,
to mou mysl lehkou nermoutí,
aniž úsudek snad pohanlivý
někdy čelo moje posmoutí.
Jesti, myslím, poesie první
podíl každého už dítěte,
jeho okem, mysli jeho chůvou,
první učitelkou ve světě.
A ta milá dáma poesie
je jak vůbec všechny dívčiny,
věčné nevěrnosti věčně věrná,
a když prchne, povždy bez viny.
A kdo dívkám věří – stará píseň! –
píše „věřím“ v řeku plynoucí,
po pavučinách se k nebi souká,
v sítě chytá stíny hynoucí.